NA KŘIŽOVATCE KULTUR 

Rozhovor JINDŘICHA VACKA s DAVIDEM GROSSMANEM

Literární noviny č. 20/15. května 1996

 

Pane Grossmane, váš román Viz láska je prvním svazkem, který vychází v Literárním klubu, ale naši čtenáři o vás zatím mnoho nevědí.

Narodil jsem se roku 1954 v Jeruzalémě a prožil jsem docela obyčejné dětství izraelského dítěte. To bylo cosi neobyčejného, protože jsem patřil k první generaci židovských dětí, která měla normální dětství.

V deseti letech jste tuším začal pracovat v rozhlasu?

Ano. K práci v rozhlasu mě přivedla literatura. Zúčastnil jsem se rozhlasové soutěže na téma Šolom Alejchem, jeho knihy, které mi dal otec, jsem znal skoro zpaměti. V pětatřiceti letech mě z rozhlasu propustili.

Knih o holocaustu bylo napsáno mnoho, ale váš román Viz láska měl neobyčejný úspěch. Nejen v Izraeli nebo v západní Evropě, i v USA se prodaly desetitisíce výtisků. Proč tedy právě David Grossman a Víz láska?

Snad proto, že moji hrdinové jsou jiní, že proti nacistům bojují způsobem docela neobvyklým. Používají vlastních těl, citů, představivosti. Do přímého styku s nacisty se nedostanou, ale přesto bojují. Cítí, že nacisté jsou jen projevem hluboké lidské omezenosti. Například poslední část mé knihy je psána formou encyklopedie. V lese se totiž nečekaně najde nemluvně. Když ho moji hrdinové najdou, zjistí, že každou vteřinu stárne o osm hodin, a vypočítají, že jeho celý život bude trvat dvacet čtyři hodiny. Momik, vypravěč příběhu, se života bojí, děsí se ho, je plný strachu za smrti, a tak sám sobě nedovoluje žít. Když se doslechne o člověku, který žil jen dvacet čtyři hodiny, je tak vyděšen, že chce tuto životní sílu uvěznit v jakési encyklopedii. Metodou napůl vědeckou chce sám sebe chránit před sílou tohoto života prožitého ve zkratce. Začne tedy o Kazikově životě vyprávět, ale formou encyklopedie, od A do Z. Pokusil jsem se tu ukázat, že navzdory jeho pokusu život zabít, rozřezat jej pěkně podle abecedy na kousky, je síla života tak mohutná, že přetrvá i v jednotlivých heslech. Je to příběh plný vášně, představivosti, lásky, inspirace, je tu tolik tvořivosti, že to znamená triumf nad myšlením nacistů, které svévolně a neplodně věci rozčleňuje, třídí, rozděluje. Vitalita lidského příběhu je mnohem silnější než jakékoliv náhodné, umělé rozdělení, o které se pokoušíme. Celá tato encyklopedie znamená skrytý boj mezi potřebou jejího autora nic nenapsat a nic neříci, a zabít tak sám sebe, spáchat pomocí této encyklopedie sebevraždu, a silou příběhu, která nad autorem encyklopedie zvítězí. Encyklopedie příběh vlastně zachrání proti autorově vůli.

Snad každý spisovatel touží vytvořit mýtus, ale vy jste autor, kterému se to skutečně daří. Myslíte si opravu, že žijeme mýty?

Mýty potřebujeme, všechno, co kolem sebe vidíme, dokonce i americká konzumní kultura je laciným pokusem o vytváření nových mýtů. Základem je vytvořit příběh, kterému dáme určitý smysl. Určité situaci, určité generaci dát určité souřadnice. Vyjádřit určité duševní rozpoložení. Proto je povolání spisovatele tak příjemné.

Odkud pro své mýty berete materiál? V tomto ohledu trochu připomínáte Ladislava Fukse. U vás se také vytrvale opakují některé motivy, například stařec ze staré vlasti, který nedokáže komunikovat se svým okolím, člověk, který chce ulovit šelmu, opuštěné dítě nalezené v lese. Co pro vás tyto motivy znamenají?

Stařec… fascinují mě staří lidé, kteří přišli z jiných zemí. Děti se snaží starým lidem porozumět, „dešifrovat“ je, protože cítí, že klíč k nim samým je ve starcích. Snad je to dáno zvláštní situací Izraelců, tím, že naši rodiče přišli do Izraele, aby tu začali nový život. Byli vykořeněni, odřekli se diaspory, jejího židovského dědictví, zatímco my jsme se narodili do situace, kdy jsme se snažili najít nějaký smysl, ale ten jsme  v generaci svých rodičů nenacházeli. Hledal jsem jej u generace našich prarodičů.

Z vašich knih by se zdálo, že věříte v proroky, ale ne ve spasitele. V co vlastně dnes věří vaši čtenáři v Izraeli?

Důvodem velkého zájmu o literaturu v Izraeli je to, že mladá generace, a nejen ona, už není založena nábožensky. Zdá se, že doba velkých ideologií je pryč. Někteří lidé tvrdí, že už neexistuje ani sionismus. Tomu nevěřím. Řekl bych, že teď vzniká jakási ideologie míru. Pro většinu lidí literatura vyjadřuje hodnoty, jejich totožnost, někdy je pro ně jakousi světskou modlitební knihou. Řekl bych, že důležitost, kterou lidé literatuře přisuzují, je přehnaná, alespoň v Izraeli. Ale nesmíte zapomínat, že jsme národ Knihy a slov. Slova pro nás byla důležitá, protože Židé žili dlouho mimo svou zemi, a proto jejich totožnost vyjadřovala slova, jazyk.

Jednou jste řekl, že jste nezanechal žurnalistiky, ale že jen literatura může něco změnit. Myslíte si opravdu, že literatura může něco změnit?

Zpočátku jsme cítil, že psaní je nejlepší cestou k tomu, jak změnit sám sebe, ne ostatní. Byl jsem překvapen, že ostatní mou knihu čtou. A pořád ještě si myslím, že literatura je záležitostí menšiny a nezmění lidské masy. Jako politik můžete ovlivnit velice mnoho lidí, ale když píšete, jejich okruh je mnohem menší. Od literatury skutečně očekávám mnoho. Chci, aby čtenáři četli mé příběhy se zájmem, ale také chci, aby se něco v jejich životě změnilo. Aby přemýšleli o věcech, které do té doby považovali za pevně dané. Aby cítili, že dosáhli nesmírně hlubokého kontaktu s jiným člověkem. Noviny jako by psaly o každém, ale ve skutečnosti nepíší o nikom. O etiku nemají hlubší zájem. Literatura je jiná, je jako dopis konkrétnímu člověku.

Co pro vás znamená být izraelským spisovatelem?

Je to veliká výsada, psát v tak starobylém jazyce, čerpat z různých jeho vrstev, od bible přes mišnu až po novohebrejštinu, a předávat naše dědictví budoucím pokolením. Dnes je Izrael ve velice složité situaci, denně stojí Izraelci před existenčními i morálními dilematy. Někdy mi připadá, že pro běžného občana je Izrael hrozným místem k životu, ale pro spisovatele že je to nejlepší místo na světě. Příběhy, které vyslechnete v jeruzalémském autobuse, jsou neuvěřitelné, plné života, smrti, osudovosti, dějin. Kdykoliv tam potkáte člověka, kterému je aspoň padesát, stačí jen sednout a napsat jeho příběh. Židé z celé diaspory sem přinesli veliké množství příběhů.

Kdysi jste řekl, že Izraelci mohou prostředkovat mezi Východem a Západem, protože žijí na Středním východě, ale přišli z Evropy. Něco podobného jsme ale také slýchali u nás a také některé sousední národy se domnívají, že by byly vhodnými prostředníky mezi určitými oblastmi.

My Izraelci máme tu výsadu, že žijeme na křižovatce kultur Východu a Západu a můžeme čerpat z obou. To neznamená, že bychom měli ztratit svou totožnost ve prospěch Západu nebo Východu. Šedesát procent Izraelců dnes pochází z Východu, z Maroka, Egypta, Sýrie, Turecka, Iráku. Bylo by nesmyslné a absurdní popírat, že naše země a společnost jsou součástí Středního východu.

Když ale mluvíte o předávání kulturních hodnot, máte na mysli prostředkování uvnitř izraelské společnosti, nebo se domníváte, že můžete napomáhat takové výměně v mezinárodním měřítku?

Myslím, že můžeme dělat oboji. Některé západní hodnoty pro mne mají zcela zvláštní význam, například svoboda, svoboda projevu, demokracie, rovnoprávnost žen. Tyto hodnoty ztratit nechci, ale na druhé straně se domnívám, že západní americká kultura, která nás zaplavuje, nám dává zapomenout na některé základní hodnoty, obyčejné lidské hodnoty, jako je rodina či vnímavost k utrpení jiného.

Jaké hodnoty Východu, které na Západě nenacházíte, byste jako Izraelec nechtěl ztratit?

Vztahy mezi lidmi. To pocítíte, když třeba jedete do Egypta. Lidskou vřelost, vnímavost k utrpení jiných, celkové ovzduší. Tam není ten odstup, který najdete v Evropě a v Americe. A pak je tu všechno to, co je v protikladu k modernímu světu techniky. Představivost, větší otevřenost vůči mýtu. Východní trpělivost.

Ve vašich románech se neustále vrací myšlenka zodpovědnosti. Jsou vážné, ale mají jemný humor, ironii.

Když píšu, mám pořád pocit života tak krátkého, že musíme být zodpovědni za každý okamžik. Že musíme svět přinutit, aby uznal, že má nějaký smysl. Je to typicky židovská myšlenka, že člověk je zodpovědný za svůj čas, za sebe, za svou společnost. V mých novějších knihách je humoru méně. Jsem spíš smutný. Iluze o životě si nemůže dělat nikdo, kdo si připustí, jak je tvrdý. Kdo se neschovává  za náboženskou víru ani za psychologické teorie, kdo se vzdá všech obranných mechanismů. Pak nemůže být doopravdy šťastný, protože je vystaven tragédii života. Život totiž tragický je.               

      

                

Advertisements