O nářeční verzi – Bluń

V Bluni, stejně jako v blízkých obcích Zabrod, Bjezdowy či Parcow, ležících na jihozápad od města Grodk (německy Spremberg), se mluvilo dialektem, který prof. Hinc Šewc v knize Gramatika hornjoserbskeje rěče, sv. 1 (Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1968) označuje termínem zapadna Grodkowska narěč a řadí jej k dolnolužickým nářečím přechodného pásma. Na jih od uvedených obcí se mluvilo hornolužickým nářečím wojereckým (Wojerowska narěč), na jihovýchod rovněž hornolužickým nářečím sprjejčanským (Sprjejčanska narěč) a na severovýchod dolnolužickým nářečím východogrodkovským (wuchodna Grodkowska narěč), zaniklým počátkem 20. století.

Obyvatelé Bluně říkali, že mluví „pó blunjanskem“, a svůj jazyk nazývali serska rěc, nikoliv „serbšćina“. (Podobně učiteli lužické srbštiny neříkali „serbšćinaŕ“, ale serski šulaŕ.) Hornolužičané hovořící wojereckým nářečím jim přezdívali hyśaki, to podle toho, že infinitiv slovesa „jít“ (hornosrbsky hić) vyslovovali hyś.

V saské Horní Lužici jsem se setkal s představou, že zapadna Grodkowska narěč jakožto jedno z lužickosrbských přechodných nářečí v sobě do značné míry spojuje hornolužické a dolnolužické jazykové prvky. Ke vzniku této představy v neposlední řadě přispěla klasifikace nářečí, jak ji provedl dr. Arnošt Muka (Dr. Karl Ernst Mucke, Historische und vergleichende Laut- und Formenlehre der niedersorbischen (niederlausitzisch-wendischen) Sprache. Mit besonderer Berücksichtigung der Grenzdialecte und des Obersorbischen, S. Hirzel, Leipzig 1891). Ten totiž nářečí zmíněných obcí označil za jeden z přechodných dialektů (německy sorbische Grenzdialekte nebo sorbische Übergangsdialekte), a to za střední přechodný dialekt (něm. mittlerer Grenzdialekt).

S tímto pojetím vyjádřil nesouhlas ve své průkopnické práci věnované dnes už zaniklému středolužickému nářečí mužakowskému Lev Vladimirovič Ščerba (L. V. Ščerba, Vostočnolužickoe narečie, fotoreprint VEB Domowina-Verlag, Budyšín 1973), jenž uvádí: „К сожалению, данных о языке этого «среднего пограничного говора» очень мало. […] По моему, впрочем провизорному, мнению, это настоящий нижнелужицкий говор, в который, может быть благодаря близкому соседству, вошло значительное количество верхнелужицких слов, или точнее, слов в верхнелужицкой форме“(op. cit., s. 3–4). Třebaže ani naše mínění v tomto ohledu není definitivní (a jistě ne tak kvalifikované jako Ščerbovo), materiál, který se mi v roce 2013 podařilo shromáždit v Bluni, dává za pravdu Ščerbovi.

Ostatně se zdá, že Mukovo územní vymezení rozšíření „středního přechodného dialektu“ není přesné. Podle Muky se jím mluvilo v obcích Drětwja (německy Zerre), Terpje (Terpe), Zabrod (Sabrodt), Bluń (Bluno), Prožym (Proschim), Parcow (Groß Partwitz), Bjezdowy (Klein Partwitz) a Škodow (Scado). Jak však výslovně uvádí na zvukovém záznamu ze srpna 2013 pamětník, pan H. Kurjo, „…ta narěc we Terpjem jo buła Błóśanska, kus hynajkša kaž Blunju a we Zabroźe“ (tj.: nářečí w Terpji bylo jako v dolnolužických Błotech [německy Spreewald], trochu jiné nežli v Bluni a Zabrodu).

Pokud jde o obec Prožym, odpověděl pan Kurjo na moji otázku, zdali prožymská srbština byla stejná jako srbština v Bluni: „Tšochu, alje kus hynajkša. Te su prajili »hobjed«, »hordowaś«. My prajimy »wordowaś« abó tak… […] My smy a źěśi tež tam chójźili gromaźe, a wóna jo ’śece prajiła: »My buźomy hobjedowaś.« A ja som wjelje raz prajił: »Nó, naša baba a mama, my smy ’śece prajili ‚My buźomy wobjedowaś‘. A ta jo prajiła »hobjedowaś«.“

Český sorabista Jan Petr v knize Nástin politických a kulturních dějin Lužických Srbů (Státní pedagogické nakladatelství Praha, Univerzita Karlova v Praze 1972) píše: „Germanizaci podlehla oblast mezi Kalawou, Chotěbuzem, Złým Komorowem a Grodkem a také vesnice v okolí Grodka. Tím se ve skutečnosti oddělila Horní a Dolní Lužice a vytvořily se dva nespojené jazykové ostrůvky“ (op. cit., s. 249).

Jazykový materiál z Bluně svědčí o tom, že poněmčení oblasti kolem Grodku neznamenalo vytvoření pásma německy mluvícího obyvatelstva mezi mluvčími hornolužické a dolnolužické srbštiny; mluvčí dolnolužického západogrodkovského dialektu byli i nadále sousedy obyvatel vsí wojerecké farnosti, kde se mluvilo nářečím hornolužickým. Mezi těmito farnostmi existovaly podle svědectví pana Kurja čilé styky: „…’dyž jo do Blunja ’śišła, smy na kermušu gromadu ’śišli, te Žiźinske su pejedali pó wórjeckem, te Bjazdojske pó bjazdojskem a te Terpjanske pó terpjanskem. A my pó blunjanskem. […] A rozměli smy se ’šycke.“

Mezi posledními mluvčími hornolužické a dolnolužické srbštiny v této oblasti tyto kontakty dosud pokračují. Uvádí to pan Kurjo („’Dyž ja do Žiźinog’ ’śidu a we mójej starobje někogo zmakam abó tak, my se serski rozprajamy“) a já sám jsem se o tom přesvědčil. Domnívám se tedy, že poněmčením kraje mezi Kalawou, Chotěbuzem, Złým Komorowem a Grodkem došlo spíše k rozdělení dolnolužického jazykového území do dvou nespojených oblastí, z nichž ta jižní bezprostředně sousedila s jazykovým územím hornolužickým.

Podle informací zaznamenaných v Bluni v srpnu 2013 mluvila ve 30. letech ještě asi polovina dětí v Bluni lužickorbsky. V období nacismu tu prý potlačování lužické srbštiny nebylo tak bezohledné jako v hornolužických vsích v okolí Budyšína a Kamjence. Podle téhož zdroje po 2. světové válce v Bluni soustavná výuka lužické srbštiny neprobíhala, děti se tu ve škole kromě němčiny učily ruštinu. Snahy o samostatnost Lužice ani o její připojení k Československu tu zřejmě velký ohlas neměly. Podle jedné z nahrávek, které jsem v Bluni pořídil, tu kolovaly po 2. světové válce pověsti, že Lužičtí Srbové přesídlí (nebo budou přesídleni) do Československa, a jednou na hodině náboženství je proto jejich duchovní učil modlit se lužickosrbsky Otčenáš, aby se v Čechách uměli modlit ve slovanském jazyce: „A my smy měli tež farara, serskego farara, ten jo hyšće pó wójnje sersku namšu źeržał, a pón raz smy měli to bjatowanje a smy serski wuknuli Wótcenas. Ten farar jo pón prajił: ‚Buźomy se raz wuśěnuś do Čěskeje, žo móžomy to Wótcenas bjatowaś.‘ A tak smy to Wótcenas bjatowali.“

K přesídlení jak známo nedošlo, a pokud jde o individuální stěhování, vybavuje si pan Kurjo jen jeden konkrétní případ odchodu do Čech. (Je zajímavé, v jaké podobě se ve střední Lužici uchovaly vzpomínky na poválečné hnutí za nezávislost, pokud o takových vzpomínkách dnes vůbec můžeme mluvit. Ve slepjanské farnosti jsem vyslechl verzi, podle které se proti připojení Lužice k Československu údajně postavil prezident Edvard Beneš, prý proto, že Lužičtí Srbové se jako vojáci Wehrmachtu podíleli na válečných zločinech.)

Ještě po válce někteří lidé v Bluni mluvili s dětmi lužickosrbsky, němčina definitivně převážila na přelomu 50. a 60. let. Jako všude ve střední Lužici tu sehrála zásadní úlohu výstavba kombinátu Čorna Pumpa, která jen do samotných Wojerec, majících po 2. světové válce asi 10 000 obyvatel, přivedla do začátku 80. let na 60 000 německých přistěhovalců. Zprůmyslnění zde bylo oficiálně prezentováno jako podpora rozvoje regionu a jeho lužickosrbského obyvatelstva, ale v praxi se opakoval známý scénář industrializace Lužice, který v souvislosti s mužakowským krajem výstižně vylíčil už Ščerba: „… на фабриках много пришлых, которые смеются над сербским языком. Вообще сербский язык – признак отсталости и «некультурности» в глазах большинстсва. Он – удел крестянствующих, женщин и детей“ (op. cit., s. 7–8).

Ještě v 70. letech měl venkov ve střední Lužici na první pohled výrazněji lužickosrbský charakter nežli protestantské obce v saské Horní Lužici: mnohé starší ženy tu stále nosily lidový kroj a na ulici se občas dala zaslechnout lužická srbština. Na rozdíl od saské Horní Lužice tu však neexistovaly intenzivní styky s českými přáteli Lužice, cizí lidé tu bývali přijímáni s nedůvěrou, a to i když mluvili hornolužickou srbštinou (tento jev už dávno přede mnou popsali jiní a velmi výmluvně o něm hovoří nahrávka, kterou jsem rovněž v srpnu 2013 pořídil ve slepjanské vsi Rowno).

 

K VZNIKU TÉTO NÁŘEČNÍ VERZE

Když mi ve svém emailu ze dne 3. 1. 2012 pan Franc Šěn, náměstek ředitele Lužickosrbského ústavu v Budyšíně (Serbski institut), navrhl, abych na svých webových stránkách uveřejnil úvodní dialogy k jednotlivým lekcím své učebnice lužické srbštiny, umínil jsem si, že kromě spisovné hornolužické verze se pokusím obstarat překlad zmíněných textů také do dvou dosud živých nářečí střední Lužice. Můj zájem se soustředil především na Slepo a přilehlé vsi, protože tato oblast se vyznačuje značným jazykovým a vůbec kulturním svérázem; navíc vstoupila do dějin lužickosrbské literatury dílem písmáka Hanza Njepily (1. 8. 1766 v Rowném – 20. 7. 1856 tamtéž). Také jsem však chtěl dát pořídit překlad do nářečí, kterým se mluvilo v západní části střední Lužice, mj. ve vsi Bluń.

Moje volba Bluně a následné pořízení překladu těchto dialogů do tamního nářečí byly dílem souhry šťastných náhod. Tuto ves jsem poprvé navštívil v roce 1986. Pan Jurij Šěn ze Šunowa mě tehdy vzal na projížďku po střední Lužici. Zajeli jsme do slepjanské farnosti, do řady obcí v evangelické Lužici (mimo jiné do hornolužického Łazu, kde jsme se setkali s paní Leńkou Urbanowou, a dolnolužického Drjowku, tam jsme navštívili známého dolnolužického intelektuála, duchovního Herberta Nowaka). Potom jsme zamířili do vsí ležících na jihozápad od Grodku.

V té době se tam naskýtal skličující pohled na pověstnou „měsíční krajinu“ – lužickosrbské vsi tu byly zbořeny a obyvatelstvo vystěhováno. Všechno muselo ustoupit povrchové těžbě hnědého uhlí, kraj brázdily jakési krátery a zvedaly se tu haldy hlušiny, mezi nimiž jsme jen těžko hledali cestu. A pak jsme se uprostřed té bezútěšné krajiny znenadání ocitli v lužickosrbské vsi – v Bluni. Domy z neomítnutých cihel, které v posledních desetiletích devatenáctého a prvních desetiletích dvacátého století nahradily stará dřevěná stavení a které jsou pro okolí Wojerec a Grodku typické, uprostřed vsi příznačný hrázděný kostel.

Před kostelem jsme potkali ženu středních let v oděvu připomínajícím lužickosrbský kroj. Oslovil jsem ji lužickosrbsky, ale nevěděl jsem, jak se v Bluni mluví a zdali mi bude žena rozumět. Pokusil jsem se tedy svou hornosrbštinu míchat se slepjanštinou a zeptal jsem se jí: „Móžoćo serbski?“ (Jak jsem se dozvěděl mnohem později, v Bluni se říkalo Móžośo serski.) Reagovala velmi vlídně, což vůči cizím lidem nebývalo v Dolní a střední Lužici vždy zvykem. Vzápětí se objevila žena starší; pokud si vzpomínám, její oděv mi připomínal všední kroj, jaký jsem v 70. letech vídal v hornolužických vsích kolem Wojerec (Wulki Ćisk, Židźino). Byla to paní Hana Zygmuntoc (Anna Siegmund, nar. 1914) a také ta se s námi dala přátelsky do řeči. Zmínila se, že má doma starý kostelní zpěvník a že mi ho může dát. Hned se pro něj vydala domů a ještě před odchodem řekla své krajance: „Ale tu velkou srbskou Bibli, co máme v kostele, tu mu nedáme.“ Nevím, kam ona Bible nakonec přišla, ale jisté je, že dnes už jí z místních nerozumí skoro nikdo.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Duchowne khěrluschowne knihi, Budyšin 1920

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Darovaný kostelní zpěvník byl tištěn hornolužickou srbštinou, byly to švabachem tištěné Duchowne khěrluschowne knihi, vydané v Budyšíně roku 1920. Skutečnost, že v kostele v Bluni se zřejmě užíval hornolužický zpěvník, a také hornolužické nápisy v obci mě utvrdily v mylné představě, že tamní nářečí je mnohem bližší hornolužické srbštině, nežli tomu ve skutečnosti bylo.

Toto setkání bylo jednou z náhod, které vedly ke vzniku západogrodkovské verze textů z mé učebnice a k zaznamenání řady textů v místním nářečí. Vzápětí totiž šel kolem muž středních let, pozdravil se s námi, na okamžik se zastavil a také on mluvil lužickosrbsky. Vyměnili jsme si adresy: můj nový známý byl pan Helmut Kurjo (nar. 1935), pořadatel tradičních svateb (braška, v západogrodkovském nářečí pobrjaška), milovník lužickosrbské hmotné kultury a znalec místních tradičních řemesel.

Skutečnost, že všichni tři lidé, se kterými jsme se u kostela setkali, mluvili lužickosrbsky, ve mně vzbudila mylný dojem, že uprostřed těch uhelných jam se uchovala převážně lužickosrbská ves. Jak jsem zjistil později, už dobrých pětadvacet let před naším setkáním byl Bluń z větší části poněmčen a já jsem se tehdy v roce 1986 čirou náhodou setkal právě s těmi několika, kteří ke své mateřštině mimořádně lnuli.

Setkání s panem Kurjem bylo druhou z náhod vedoucích ke vzniku tohoto textu, protože právě on se nakonec stal tím posledním, kdo nejen v Bluni, ale ve všech okolních vsích západogrodkovským nářečím ještě mluví.

Krátce po návštěvě Lužice jsem se vrátil na své tehdejší působiště, na univerzitu v Bukurešti, a všechny mé kontakty s Bluněm ustaly. Uplynulo 26 let a přišel návrh dr. France Šěna, abych alespoň úvodní dialogy k lekcím učebnice Curs practic de limba sorabă uveřejnil na internetu.

Tenkrát jsem si vzpomněl na Slepo a také na Bluń. Jako romanista jsem se už v době studií zajímal o jazyky jižní Francie a považoval jsem za zcela běžné, že se obvykle nevydává učebnice okcitánštiny, nýbrž učebnice jednotlivých okcitánských nářečí (zejména provensálštiny, gaskoňštiny, centrálního dialektu), a totéž platilo o baskičtině. V případě okcitánštiny a baskičtiny vedla k této praxi především skutečnost, že neexistoval jednotný spisovný jazyk, naproti tomu můj zájem o vytvoření západogrodkovské a slepjanské verze mé učebnice (nebo alespoň jejích částí) vycházel z přesvědčení, že nelze-li kulturní – a tedy ani jazykový – svéráz zmíněných oblastí Lužice zachovat v každodenním životě, je nanejvýš smysluplné tento svéráz dokumentovat.

Slepo je jako velmi svébytná oblast Lužice známé, ale pokud jde o oblast západkogrodkovského nářečí, zdá se, že na tento kraj všichni zapomněli. Doufal jsem, že alespoň v Časopisu Maćicy serbskeje z konce devatenáctého nebo počátku dvacátého století najdu pár písniček v tomto dialektu, ale hledal jsem marně. Ščerba ve své monografii věnované mužakowskému dialektu vypočítává písemné památky psané v západogrodkovském nářečí, které se mu podařilo nalézt, a o moc úspěšnější nežli já nebyl (všechny texty, které uvádí, jsem znal aspoň z doslechu).

A tak jsem se po 26 letech začal pokoušet najít kontakty do střední Lužice. Obrátil jsem se na některé osoby, o nichž jsem předpokládal, že mi mohou pomoci styky v této části Lužice navázat, ale odezva byla velmi vlažná. Se skutečným porozuměním jsem se setkal pouze u prof. Helmuta Fasky, který v polovině 80. let část lužickosrbských textů mé učebnice revidoval. A tehdy opět pomohla náhoda: na internetu jsem si našel dolnolužické vysílání z Chotěbuze a uslyšel jsem promluvu laického kazatele, jímž nebyl nikdo jiný nežli pan Helmut Kurjo z Bluně.

S panem Kurjem se mi posléze podařilo obnovit styky a on se velmi obětavě pustil do práce na překladu. Neměli jsme nejlepší podmínky, pan Kurjo totiž chodil do německé školy (jiná v Bluni nebyla), já jsem zase neznal západogrodkovské nářečí. Zatímco Ščerba se mužakowský dialekt naučil bez předchozí znalosti spisovné lužické srbštiny či kteréhokoliv jejího nářečí („Своей цели я в значительной мере достиг так как вполне усвоил мужаковский говор, не зная ни послова на других лиалектах и почти не умея читать по лужицки“, op. cit., s. II), já jsem v Bluni mluvil hornosrbsky, což mohlo jazykový projev mého protějšku ovlivnit.

Překlad textů dialogů provedl pan Kurjo nejprve písemně, potom jsme společně řadu míst v textu upřesnili během setkání v Lužici. Při přípravě definitivní podoby překladu jsem psané texty neustále porovnával s nahrávkami z Bluně a některé detaily jsme dolaďovali telefonicky a formou korespondence. V této podobě texty dialogů prošly korekturou pana Kurja.

Věřím, že tyto i další texty z Bluně, které budu postupně uveřejňovat, budou pro zájemce o střední Lužici užitečné. Je však pravděpodobné, že během mé další práce s nahrávkami z Bluně dozná tato podoba dialogů v západogrodkovském nářečí dílčích úprav.

 

CITOVANÁ LITERATURA

Daj mi jeno jajko, how maš hobej dwě. Slěpjański spiwnik, zestajili a hobdźěłali su jen: Dieter Reddo, Hartmut Hantscho a Juliana Kaulfürstowa, hudane wót towaristwa kólesko z. t. 2013

Hanzo Njepila, Šycko som how napisał (ed. Fabian Kaulfürst), Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2006

Slěpjańska cytanka (ed. Hync Rychtaŕ), Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1996²

L. V. Ščerba, Vostočnolužickoe narečie, fotoreprint VEB Domowina-Verlag, Budyšin 1973

Hinc Šewc, Gramatika hornjoserbskeje rěče, sv. 1, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1968

 

Copyright © Jindřich Vacek 2014