Tento text jsem v říjnu roku 1989 poslal do Prahy, kde byl publikován nejprve v ilegálním časopisu Sport a potom v Informačním servisu. Stavím se v něm do pozice nezávislého pozorovatele, který – naivně – věří, že stranický sjezd bude skutečně řešit aktuální problémy Rumunska.

 

Země v agonii

(Situace v Rumunsku před XIV. sjezdem komunistické strany)

 

Následující text pochází přímo z Rumunska a náš spolupracovník jej přes hranice propašoval v podrážce boty. To není ani vtip, ani snaha o levnou senzaci, ale jen dokreslení dnešní rumunské reality. Autoři, podepsaní šifrou „nezávislí pozorovatelé“, si pochopitelně přejí zůstat v anonymitě. (red.)

 

Letošní rok, jejž celé oficiální Rumunsko zasvětilo přípravám na listopadový sjezd strany, je rovněž rokem množících se případů disidence. S chválou úspěchů dosažených pod vedením prezidenta Ceaušesca, která denně zaznívá z rumunských rozhlasových stanic i z jediného televizního programu, kontrastují prohlášení básníka Mircei Dinesca, uveřejněná v deníku Libération, otevřený dopis šesti bývalých vysokých stranických představitelů prezidentovi i další vystoupení některých významných rumunských intelektuálů. Pečlivě nacvičené skandování davů dožadujících se znovuzvolení prezidenta Ceaušesca generálním tajemníkem strany je v přímém rozporu s počínáním proudu uprchlíků směřujících do sousedního Maďarska. Západní sdělovací prostředky, kající se od dělnických nepokojů v Brašově v listopadu 1987 ze své předchozí tiché komplicity s rumunským vedením, informují o vystoupeních disidentů a přinášejí rovněž stále četnější články o porušování lidských práv v Rumunsku, o nedostatku potravin, léků i o bezohledném ničení hmotných památek rumunské kultury. Třebaže však odpůrci režimu prezidenta Ceaušesca doma i v zahraničí nepřestávají poukazovat na zlořády stranického a státního vedení, jejich pozornost je zpravidla zaměřena na nedostatky v oblasti materiální a dále jen na několik dílčích problémů v oblasti lidských práv (postavení národnostních menšin, náboženská svoboda, likvidace vesnic, situace některých kritiků režimu –Silviu Brucan, Doina Corneová, Mircea Dinescu aj.) a často opomíjejí otázky stejně závažné, nebo dokonce ještě závažnější. Pokusme se tedy připomenout dnes, několik dnů před zahájením XIV. sjezdu RKS, základní rysy krize kulturní a morální, jíž dnešní Rumunsko prochází.

 

Dnešní rumunská společnost skýtá obraz těžkopádného, skomírajícího organismu, jehož životaschopnost potlačuje přetrvávající klasický model stalinismu a jehož rovnováha byla vážně narušena masovým pohybem obyvatelstva. Industrializace, prováděná nemístně rychlým tempem a neberoucí v úvahu reálné možnosti země, vyvolala příliv venkovského obyvatelstva do měst; tito přesídlenci byli vytrženi z venkovského prostředí, jemuž se odcizili, duchovní hodnoty městské civilizace si však zpravidla osvojit nedokázali. To bylo způsobeno jednak prostou skutečností, že v novém prostředí často nositele městské kultury početně výrazně převýšili, jednak tím, že vláda nevypracovala vhodný program usnadňující přesídlencům adaptaci v nových podmínkách. Přesídlenci z venkova, osoby mnohdy s velice nízkou úrovní vzdělání a se svébytnými návyky, se v rámci rumunské společnosti stali výrazným destabilizačním faktorem – často se vyznačovali neadekvátním chováním, propadli hodnotové dezorientaci, upnuli se jednostranně k hmotné stránce výdobytků městské civilizace, a co víc, ve své politické nezralosti se stali pasivním, ba brzdícím prvkem ve společnosti. Vykořeněným masám je často zcela cizí pojem lidské důstojnosti – osoby tělesně postižené, které se jinde snaží stát plnohodnotnými členy společenství, v Rumunsku dokáží jen vztahovat ruce ke kolemjdoucím, dožadujíce se tak almužny, přičemž své tělesné postižení někdy mění v nepěknou atrakci. Přesuny obyvatelstva a jejich důsledky jsou spolu s nesmírně rozvětvenou a agilní sítí Bezpečnosti hlavními důvody toho, že dnes naprostá většina Rumunů je pouze obyvateli svého státu, tedy osobami trpně se podřizujícími příkazům státního a stranického vedení, nikoliv skutečnými občany, hájícími svá práva a vědomými si své zodpovědnosti. Zatímco děti trpí podvýživou, zimou zkřehlá žena trne obavou z nežádoucího těhotenství, průmysl prožívá krizi, zemědělských produktů se nedostává, školství i zdravotnictví jsou v troskách, novopečený Bukurešťan, ještě včera venkovský chasník, podupává v lidovém rytmu v předměstské tančírně, náležitě pyšný na své nové džínsy či tričko ze shopu[1], a nenapadne ho, že ono tolik zkoušené Rumunsko je i jeho zemí, za kterou je i on zodpovědný.

Násilné přesuny obyvatelstva mají svůj protějšek v pohybu na žebříčku hierarchie ve všech oblastech života společnosti; v průběhu procesu tzv. budování socialismu byli na vedoucí místa dosazeni často lidé s nedostatečným všeobecným vzděláním, s nedostatečným pocitem zodpovědnosti a povahově kariéristé, neschopní a mnohdy nechtějící své okolí pozitivně ovlivnit. A tak se stalo, že se ve společnosti rozbujel až směšný snobismus, povýšenectví a kariérismus, ochotně přejímaný mnoha přesídlenci z venkova, takže na stupnici hodnot mnoha dnešních Rumunů nejvyšší stupně zaujímají hodnoty materiální, jejichž vyjádřením jsou cigarety Kent, videoaparatura a možnost emigrace, a to i do zemí rozvojových a do států Varšavské smlouvy.

Kulturní, umělecké, a tím méně vědecké instituce všeobecné krizi čelit nemohou. Poměrně liberální kulturní politika, jíž se v 60. a 70. letech Rumunsko vyznačovalo, byla z osobního podnětu prezidenta Ceaušesca změněna ve smyslu jakési svérázné renesance socialistického realismu 50. let, patrného především v některých produktech kinematografie a výtvarného umění. V oblasti kultury a do jisté míry i vědy platí zásada celkového tíhnutí k prostřednosti, eliminování nadaných jedinců, a někdy dokonce systematického ničení kvalifikovaných sil (mj. rozmisťováním absolventů vysokých škol). Široké publicity se dostává celonárodnímu festivalu Zpěv Rumunska, kladoucímu důraz na kolektivismus, zatímco hodnotné umění a kultura důsledně propagovány nejsou. Od počátku letošního roku se ocitla na indexu zakázaných autorů řada jmen literátů, kteří se více či méně otevřeně vyslovili kriticky o situaci v zemi (Mircea Dinescu, Ana Blandiana, Štefan Augustin Doinaš aj.). Ve škole, v odborné i popularizující literatuře, v pořadech hromadných sdělovacích prostředků je navíc neustále předkládána anachronická koncepce rumunské kultury, svým pojetím blízká evropskému romantismu a stavící kult hrdinných předků (Dáků a Římanů) vysoko nad požadavek rozvoje moderní kultury a společnosti vůbec. V oblasti vědy došlo prakticky k likvidaci sociologie, psychologie a pedagogiky, takže dnešní Rumunsko nejenže nemá odborně fundované studie o vlastní společnosti, nezná však ani psychoterapii v žádné z jejích forem, ani poradenství pro rodiče, manžele, dospívající aj. Hromadné sdělovací prostředky, věnující neúměrně mnoho času indoktrinaci a pěstování kultu prezidenta Ceaušesca, nejenže nepřispívají k odstraňování nežádoucích společenských jevů, ale neinformují adekvátně ani o událostech doma a ve světě, takže jejich funkci často suplují zahraniční rozhlasové stanice vysílající rumunsky. V oblasti kultury a vědy vede subjektivismus vedení tak daleko, že zvláštním výnosem byli přejmenováni i někteří už několik set let mrtví vládci rumunských zemí, protože jejich přídomky nezněly vedení dost důstojně.

Rumunské školství samo se podobně jako i další oblasti života vyznačuje příkrým rozporem mezi teorií a praxí.  Proklamované požadavky poskytnutí co nejúplnějšího vzdělání co největšímu počtu občanů a dále sbližování vědy a vzdělání se životem jsou jen jednou stranou značně otřelé mince a ostře kontrastují s omezenými učebními osnovami, naprostou nepřítomností výchovy k občanství, často průměrnou přípravou vyučujících a formálním a značně benevolentním přístupem ke klasifikaci, zastírajícím mnohdy nedostatky školství. Posluchači vysokých škol navíc ztrácejí motivaci vzhledem k neradostné perspektivě umístění na venkově (lékaři, učitelé). Celkově mládež trpí nedostatkem možnosti rozvoje zájmové činnosti a spíše než tendenčním školstvím je formována celkovou situací ve společnosti – pokrytectvím, korupcí, servilností, materiální bídou, snobismem a otevřeným pohrdáním kulturními hodnotami (demolice architektonických památek v Bukurešti i jinde). K ozdravění atmosféry v univerzitních střediscích jistě nepřispívá přítomnost neúměrně vysokého počtu zahraničních studentů, dnes pro stát vítaného zdroje valut, kteří k udržování a šíření korupce přispívají a zanášejí ji i na akademickou půdu.

K vyřešení vnitřních problémů země zajisté nepřispívá ani její stále vzrůstající uzavřenost. Už po léta je rumunským státním příslušníkům zakázán styk s cizinci, návštěva cizího státu je stále obtížnější, rumunským dětem bylo zakázáno navštěvovat školy v zahraničí, a to i v případě, že jejich rodiče v daném státě pracují. Hromadné sdělovací prostředky přinášejí často více informací o Kim Ir Senově Korejské lidově demokratické republice než o nejbližších sousedech a školní osnovy k překlenutí této izolace nepřispívají, naopak, podobně jako sdělovací prostředky de facto napomáhají tomu, že nejenže nedošlo ke zlepšení vztahů se zeměmi, s nimiž mělo Rumunsko v minulosti konflikty (Maďarsko), ale jsou zapomínána i dřívější přátelství a spojenectví, jež v minulosti zemi objektivně prospívala. Tato izolace postihuje především mladou generaci, která nejenže nemá možnost život v jiných zemích poznat z vlastní zkušenosti, ale často přijímá s nedůvěrou skutečnosti i zcela zjevné (např. že v sousedních zemích sotva potkáme žebráky nebo že policie v ostatních zemích Varšavské smlouvy nepodléhá oné primitivní korupci, jakou známe z Rumunska). Třebaže národ oficiální ideologii nikdy nepřijal za svou, z nedostatku jiné zkušenosti často nevědomky posuzuje život jinde prizmatem současného Rumunska.

Všeobecná krize nemohla nepoznamenat ani rodinu. K vytváření napětí v rodině přispívá obtížné shánění potravin, v zimě nedostatečné vytápění bytů, citové vztahy manželů narušují obavy z nežádoucího těhotenství v podmínkách, v nichž je plánování rodiny de facto zákonem zakázáno a stát občany přímo nutí, aby přiváděli na svět děti, které si nepřejí a o něž z objektivních důvodů nemohou dostatečně pečovat. Manželství mladých vysokoškoláků jsou bez ohledu na děti prakticky rozlučována povinným rozmisťováním [partnerů][2] do zpravidla různých lokalit.

Je třeba připomenout, že současná krize postihuje Rumunsko celé, to znamená jak příslušníky rumunské národnosti, tak národnostní menšiny. Je nesporné, že příslušníci některých těchto menšin – především sedmihradští a banátští Němci a zpravidla také Maďaři (včetně Sikulů) – jsou mnohem blíže duchovnímu světu moderního evropského města než vlastní Rumuni a že mají rovněž vyvinutější občanské cítění; proto také snadněji komunikují s okolním světem a jsou v zahraničí mnohdy známější. Je ovšem pravda, že příslušníky menšin postihuje diskriminace v oblasti kultury a školství (omezování nebo úplné zastavení školní výuky v jazycích některých národností, zabavování maďarsky tištěných publikací na hranicích) a do jisté míry i přesuny obyvatelstva (Moldavanů do Sedmihradska), mající za následek rozrušování původní národnostní skladby obyvatelstva. Je také pravda, že tyto menšiny hájí nejen svou národnostní identitu, ale také onen vyšší kulturní a civilizační standard, o který většina Rumunska teprve usiluje. Otázku národnostních menšin však nelze oddělit od ostatních problémů současného Rumunska, protože příslušníky menšin postihuje táž krize jako Rumuny a jejich emigrace znamená ztrátu pro celé Rumunsko. Jsou politováníhodné pokusy zasévat nesvár mezi obyvatele různé národnosti. Rovněž je třeba připomenout, že počet národnostních menšin v Rumunsku se neomezuje jen na Němce a Maďary a že diskriminaci v oblasti školství a kultury jsou vystaveni i příslušníci národností, jejichž mateřské země tradičně patřily k přátelům Rumunska (banátští Srbové, moldavští Poláci).

Poukazujeme na všechny tyto skutečnosti, třebaže se, poučeni minulými zkušenostmi, nedomníváme, že jim bude nadcházející stranický sjezd věnovat pozornost. Upozorňujeme na ně, protože jsme si vědomi, že škody morální se napravují mnohem déle a mnohem obtížněji než škody hospodářské, a že o nich proto nelze mlčet. Opakované upozorňování na nedostatek potravin a léků, na nedostatečný otop či na porušování zákonnosti stranickým vedením k nalezení odpovědí na palčivé otázky rumunské společnosti nestačí. Je zapotřebí široké celospolečenské diskuse, a nestane-li se vhodným fórem stranický sjezd, dojde v budoucnosti nutně k vytvoření fóra jiného. Jsme si vědomi toho, že zahájení takovéto diskuse nebude jednoduché, už proto, že v dnešním Rumunsku se o nejpalčivějších problémech zpravidla nemluví ani mezi známými, kolegy na pracovišti a někdy ani v kruhu rodiny (odhaduje se, že až 15% obyvatel s větší či menší pravidelností poskytuje informace Bezpečnosti, a i v soukromých bytech je velká obava z odposlechu); navíc je rumunská společnost složitým propletencem zájmů, v němž často osoby, které režim z mnoha hledisek bezesporu poškozuje (špatná lékařská péče, zima, fronty na základní potraviny), mají zároveň z různých důvodů (udržení společenského postavení, různá drobná privilegia) zájem na udržení tohoto režimu. Věříme, že bude-li před skutečností zavírat oči nynější stranické vedení, najde se vhodné fórum, bez ohledu na místo a čas jeho vzniku, kde bude možno definovat základní neduhy rumunské společnosti a kde každý, kdo se cítí spoluzodpovědným za osudy země, dostane možnost podílet se podle vlastních sil a zkušeností na hledání vhodných léků.

 

(Bukurešť, říjen 1989)

 

[1] Obchod, kde se prodávalo za dolary, obdoba tehdejšího československého Tuzexu. (Pozn. z roku 2019.)

[2] Doplněk z roku 2019, dnes je tato praxe těžko pochopitelná.