Podivné spojenectví

 

Ačkoliv od tragických událostí ve městě Târgu Mureş uplynulo už víc než čtvrt roku, příslušná vyšetřovací komise dosud nepředložila zprávu parlamentu.  Další podivnůstka Ilieskovy „originální demokracie“, pomyslí si možná čtenář. Hodnotíme-li však sedmihradské události a jejich důsledky s časovým odstupem, dojdeme k některým znepokojivým zjištěním.

 

Vzhledem k tomu, že krize v Târgu Mureş nebyla pro nikoho tajemstvím, je překvapivý už postoj bukurešťské vlády před březnem. Z řad demokratické veřejnosti se totiž už po celé týdny ozývaly varovné hlasy. Mezi předními bojovníky za demokracii v zemi se tak svým televizním vystoupením zařadila Smaranda Enacheová (zajímavá nejen svým nekonformním pohledem na sedmihradskou krizi, ale i moderními názory na kulturní integraci Evropy), nezávislý tisk se pokusil vytvořit předpoklady k navázání dialogu mezi maďarským a rumunským společenstvím (Týdeník Cuvîntul), v Temešváru bylo uspořádáno veřejné shromáždění na podporu S. Enacheové, založena Společnost rumunsko-maďarského přátelství a na 1. duben bylo ohlášeno shromáždění, které mělo zahájit kampaň proti všem formám šovinismu. Tato výzva však přišla pozdě. K výbuchu násilí došlo 19. března. V neposlední řadě proto, že vláda přihlížela téměř nečinně.

Rozhodující úlohu v šíření protimaďarských nálad sehrála organizace Vatra românească (Rumunská otčina), jejíž bukurešťský představitel Ion Coja prohlásil, že zakládání organizací národnostních menšin je nepřirozené, jejich zastoupení v parlamentu že je výrazem chybného chápání demokracie a Maďarům že se dostalo nepřiměřených výsad už po roce 1944. Vatra vyvolávala nedůvěru k Demokratickému svazu Maďarů (UDMR) jeho obviňováním z komunismu, separatistických cílů, nechyběly ani útoky proti pastoru Tökésovi. Jak přiznal sám Coja, Vatra, ačkoliv se označuje za kulturní svaz, se řídila zásadou, že tentokrát napřed politika a teprv potom kultura. Jak si politické akce představuje, to Vatra ukázala 8. února, kdy v târgumureşském sále Polivalenta uspořádala masové shromáždění, na němž byl otevřeně propagován šovinismus; aby se do sálu nedostali Maďaři, byly vstupujícím u vchodu kontrolovány občanské průkazy. Protimaďarská kampaň našla ohlas i mimo Sedmihradsko: bukurešťští studenti se na shromáždění, kde zaujali stanovisko k požadavkům maďarské menšiny v oblasti školství, postavili de facto proti Chartě OSN a duchu helsinského procesu. Mnozí občané si ovšem kladli otázku, kdo vlastně za akcemi Vatry stojí, protože však rumunská politická scéna je značně nepřehledná, zůstávalo jen při dohadech (podezírána byla Securitate i strana rolnická – PNŢ-cd).

Mnoho ovšem napověděl postoj státních sdělovacích prostředků v době vyvrcholení krize. Mimořádně negativní úloha připadla jako obvykle televizi, která nedementovala některé nepravdivé pověsti (o lékárně, která údajně Rumunům neprodává), pomlčela o některých podstatných faktech (např. o tom, že maďarští demonstranti vztyčili rumunskou státní vlajku) a vůbec průběh nepokojů prezentovala tak, že diváci maďarský protiútok obvykle považovali za počátek nepokojů.  Není divu, že dezorientovaná veřejnost propadla protimaďarské hysterii, jejímž výrazem byly v Bukurešti demonstrace, noční přepad maďarské školy a školky a pokus o založení požáru v kanceláři maďarských aerolinií. Liga studentů na právnické fakultě přispěla k protimaďarské kampani promítáním videokazet, které hrubě zkreslovaly průběh nepokojů i podstatu konfliktu; anonymní pořadatelé, kteří se netajili sympatiemi k Vatře, opakovali do mikrofonu hesla „Maďaři, ven z Rumunska!“, „Bude s vámi zle, Vatra je s námi!“ a „Maďare, nezapomeň, žádná země tě nechce!“ Dále obviňovali cizinu ze zaujatosti a stranění Maďarům. Následky této kampaně byly vážné: odvedení pozornosti od stěžejních problémů země (přežívání nomenklatury, hospodářská situace), částečné oslabení prestiže Temešváru a v neposlední řadě oficiální obnovení tajné policie.

Málokdo v těchto dnech zaznamenal, že I. Iliescu odmítl přijmout delegaci UDMR.

Podivným postojům vlády však nebyl konec. Vyšetřováním nepokojů byla pověřena komise v čele s prof. Ionem Mînzatem, předsedou republikánské strany, bývalým oblíbencem N. Ceauşeska, jenž počátkem osmdesátých let upadl v nemilost v souvislosti se známou aférou transcendentální meditace. Mînzatu dodnes nepředložil výsledky šetření, naznačil však v televizi, že pro maďarskou menšinu vyznívá zpráva nepříznivě. K dovršení všeho se Mînzatu ve volební kampani spojil s nacionalistickou Aliancí rumunské jednoty (AUR), u jejíhož zrodu údajně stál sám král a která je v podstatě prodlouženou rukou Vatry.

Ani po neúspěchu republikánů a AUR ve volbách však Vatra nepolevila v činnosti. I. Coja napadl v tisku „ústupky“ prozatímní vlády menšinám (nejen maďarské) v oblasti školství, nepřímo napadl Maďary a vyslovil se proti soukromé iniciativě, a to nejen ve školství, ale i v ekonomice. Překvapení? Naprosto ne. Tento útok byl totiž podniknut v deníku Dimineaţa, odrážejícím stanovisko Ilieskovy Fronty.

Už počátkem roku prohlásil bratr L. Tökése, že Maďary nadále utlačují titíž lidé jako dřív. Ti, kdo v debatách na bukurešťských ulicích nejvíc napadali Maďary, se mezi sebou netajili sympatiemi ke komunismu. Navíc se ozvaly hlasy upozorňující na možnost sbližování mezi pravicovými a levicovými extremisty a nejnovější vývoj v Rumunsku byl srovnáván s některými jihoamerickými režimy (konkrétně s peronistickou Argentinou). Ať už jsou tato srovnání opodstatněná či ne, události v Târgu Mureş jsou nanejvýš závažným důvodem k zamyšlení. A nejen proto, že mezi březnovým Târgu Mureş a červnovou Bukureští existují určité paralely (přítomnost provokatérů, naivita pořádkových oddílů v určitých fázích konfliktu). Ilieskův režim se svými tendencemi k uzavírání země, manipulací mas úzkou vládní vrstvou, neporozuměním pro oprávněné požadavky národnostních menšin i hornickými pretoriány se začíná jevit jako režim totalitní, není však jisté, zda právě komunistický.

  1. června bylo totiž v Bukurešti oznámeno založení společnosti uctívající památku Iona Antoneska, hlavy fašistického Rumunska a Hitlerova válečného spojence. Pietního aktu se zúčastnili i představitelé Ilieskem hýčkané Vatry. Je jistě na místě otázka, proč Ilieskův režim přechází mlčením glorifikaci Hitlerova spojence, zatímco tímto režimem kontrolované sdělovací prostředky obviňují přední rumunské obhájce demokracie – z fašismu…

 

(Respekt 8. 8. – 14. 8. 1990)