Byla jednou jak v pohádce / v Rumunsku jednou byla / vel[i]ká banda dacanů / co okovy rozbila… Tato „Hymna dacanů“ zaznívala po několik týdnů večer co večer na bukurešťském Univerzitním náměstí, tam, kde 21. prosince loňského roku položila řada Rumunů život v průběhu událostí, které měly být revolucí, ale paradoxně skončily upevněním pozice stranické nomenklatury. Tady se denně scházely stovky a tisíce Bukurešťanů. Přicházeli sem vyjádřit svou touhu po demokracii, vyslechnout projevy známých osobností, demonstrovat proti zkompromitovaným politikům, proti nedemokratické přípravě voleb, za nezávislost televize, za radikální Temešvár.

 

Krvavá tvář rumunské „spásy“

 

Žádali otevřený dialog se státní mocí, ale Ion Iliescu byl ochoten přistoupit nanejvýš na omezené jednání za zavřenými dveřmi. Na náměstí si nepřinášeli drogy ani zbraně, jak to dnes tvrdí Ilieskova propaganda, zato s sebou často vodili děti, někdy i ty nejmenší. Když je prezident Iliescu označil za chuligány a dacany (golani), se smyslem pro humor, pro jejich shromáždění tak příznačným, si na šaty upevnili improvizované štítky s nápisem „dacan“. Snad se jim mohla vyčítat jistá naivita a nedostatek zkušeností, ale kdo s nimi jen jednou naslouchal tónům Beethovenovy Deváté nebo sboru z Verdiho Nabucca, ten jim tyto drobné nedostatky musel odpustit.

 

Zatímco se na Univerzitním náměstí scházeli dacani, začalo se hned za rohem, na chodníku podél univerzity, objevovat stále více drobných šmelinářů, kteří postupně přenášeli své působiště mezi dacany. 12. června oznámil rozhlas, že prokuratura požádala vládu o zákrok na náměstí, protože osoby tam shromážděné porušují zákon, provozují spekulaci, hazardní hry a prostituci.

 

Procitnutí do zlého snu

Útok proti náměstí začal 13. června ráno. Ve 4 hodiny vyhlásily hlídky u zátarasů poplach, ve 4.20 byly zátarasy proraženy vojenskými auty a náměstí obstoupili policisté s ochrannými štíty, za nimiž se seřadili příslušníci vojenské policie a tajní. Samotný zákrok byl krátký a nesmírně brutální. Demonstranti byli kopáni a biti obušky, vedle policejních antonů opouštělo náměstí i mnoho sanitek. Příslušníci tajné policie v menších skupinkách pronásledovali dacany, kterým se podařilo uniknout ulicí Batişte k zastupitelskému úřadu Spojených států, a ty, které chytili, surově vláčeli po zemi. Bylo zadrženo přes 260 osob.

Ačkoli v ranních hodinách studentstvo do incidentu na náměstí téměř nezasáhlo, už brzy ráno vtrhla policie na akademickou půdu. V nedaleké budově fakulty architektury totiž několik studentů pracovalo přes noc na zadaných projektech. Když jeden z nich zpozoroval potyčky na náměstí, začal z okna vyhazovat letáky (zřejmě narychlo improvizované na psacím stroji), v nichž policistům připomínal, že i oni jsou Rumuni a že by neměli zasahovat proti svým demokraticky smýšlejícím spoluobčanům.  Policisté vnikli do budovy, zatkli zmíněného studenta a tři jeho kolegyně a odvedli je na policejní stanici, kde je zadržovali několik hodin. Zadržené údajně přinutili stát tváří ke zdi, k týlu jim přiložili hlavně zbraní a vyhrožovali jim zastřelením.

Ranní brutální zásah policie nesrazil demokraticky smýšlející část Bukurešti na kolena. Už během dopoledne se v centru města, jehož nejvlastnější střed byl uzavřen policejními autobusy, začaly formovat nové skupiny nespokojenců. Po osmé hodině se před hlavním vchodem na fakultu architektury shromáždili její posluchači se státní vlajkou a s transparenty s nápisy „Vraťte nám naše spolužáky!“ V duchu taktiky rozeštvávání jednotlivých sociálních skupin obyvatelstva, která je zřejmě pro Ilieskův režim příznačná, byli proti studentům povoláni dělníci ze závodu IMGB. Přišli kolem desáté s odhodlaným pokřikem „IMGB udělá pořádek!“. Bylo jich několik set, podle všeho byli dobře zorganizováni a také se obstojně orientovali v místech zásahu, zdá se však, že asi jen pětina z nich projevila požadovanou horlivost. Po šarvátkách v přízemí fakulty byl útok těchto podivných strážců zákona odražen. Kolem poledního obklíčila prostor před fakultou policie. Vznikla tlačenice a policisté se opět uchýlili k násilí, přičemž kopali a bili obušky i starší občany. Když několik policistů začalo kopat na zemi ležícího demonstranta, studenti v prvním poschodí architektury otevřeli okno a začali na ně křičet „Vrahové! Vrahové!“. Nato policisté zvedli dlažební kostky, jimiž se předtím demonstranti bránili, a začali jimi po studentech házet. Tak byla rozbita okna fakulty. Po poledni zapálili neznámí pachatelé policejní auto parkující mezi budovou fakulty a obchodem Căminul artei. V té době někteří z chodců v centru města hlasitě chválili policejní zákrok a vysmívali se dosud nezatčeným občanům („Vy byste tak dokázali řídit tuhle zemi! Copak nevíme, jak si dřív žili kulaci a jak jsme žili my?“)

Jak prohlásil Marian Munteanu, nejhorší ze všeho je, že musí bojovat proti lidem, za které bojuje.

 

„Fašistické povstání“

Zapálením policejního auta začala druhá fáze pouličních srážek. I když to zřejmě bukurešťské vedení neví či vědět nechce, pravda je taková, že zatímco ráno se o odpor proti policii pokoušeli bojovníci za demokracii, odpoledne se na incidentech ve městě podíleli i výtržníci a pravděpodobně i policejní provokatéři. Zarážela totiž systematičnost a rutina ničení. Spolupracovník opozičního listu Dreptatea navíc zachytil rozhovor, během něhož policejní důstojník jasně říká: „Zapálíme všechny autobusy!“

Pozdě odpoledne zahnal dav (možná až příliš snadno) policii na útěk a zapálil její vozidla. Ve středu města vládne chaos. Na Univerzitním náměstí lidé v hloučcích vzrušeně rozmlouvají, přičemž obhájců režimu valem ubývá. Špalíry mladých lidí procházejí městem a skandují „Pryč s Ilieskem!“ a „To Iliescu do nás střílel jedenadvacátého a dvaadvacátého!“ (t.j. prosince, E. M.). Studentský vůdce Munteanu se pokouší občany uklidnit, vlně násilí však už nelze zabránit. Část těch, kteří se shromáždili na náměstí, se vydává k nedalekému policejnímu ředitelství osvobodit vězně. V přilehlých ulicích se válí kouř z hořících vozů, dlažbu pokrývají skleněné střepy, někteří chodci považují za zcela samozřejmé zastavovat auta pravděpodobně patřící policii a zapalovat je. Na střeše fakulty architektury je vidět postavy studentů.

Policejní ředitelství je vzato útokem. Je zarážející, jak nedostatečně je budova hájena. Konečně jsou vyraženy dveře a dav začíná drancovat. Útočníky rozzuří pohled na množství potravin zahraniční provenience v budově policie – zásobování potravin se totiž od pádu N. Ceauşeska příliš nezlepšilo. Jsou osvobozeni dva šestnáctiletí provinilci, kteří chtěli 18. února údajně svrhnout Ilieskův režim. Jejich rodiče je od února považovali za nezvěstné. Při drancování budovy se stoupenci demokracie marně pokouš[ej]í bránit ve žhářství agresivním výtržníkům, kteří přinesli benzín.

Napadeno je i nedaleké ministerstvo vnitra. Z jeho budovy padají první výstřely toho večera.

Městem se rozlétají nejrůznější dohady a poplašné zprávy. Zatímco někteří ještě hájí policii, jiní vyprávějí o zabitých studentech, šíří se pověsti o údajném Ilieskově útěku. Někteří skládají naděje ve vojenský převrat. Hněv mnohých se obrací proti rumunské televizi, kterou obviňují z nedostatku*, úmyslného zamlžování skutečnosti a zasévání nesvárů. Část demonstrantů vyráží k budově televize, přičemž provolávají hesla „Televizí jste obelhávali národ!“, „Fronta Národní spásy – agentura KGB!“, „Nebojte se, s Ilieskem bude konec!“, „Armáda je s námi!“, „Máme mrtvé!“, „Pryč s Chiţakem!“, „Násilí ne!“. Před televizní budovou tančí a notují známý revoluční popěvek „My odsud neodejdem, neodejdem domů, dokud nevybojujem tu naši svobodu!“. I zde se projevují některé výbojnější živly, které nakonec vniknou do budovy a začnou ničit zařízení, takže vysílání je na jednu minutu přerušeno. Totožnost těchto výtržníků není známa. Podobně jako proti studentům jsou i sem povoláni dělníci ozbrojení holemi. Nad centrem města zatím přelétávají vrtulníky, příslušníci tajné policie pořizují videozáznamy demonstrací k pozdější identifikaci účastníků. Počet zatčených toho dne dosáhl podle některých údajů až tisíce osob.

Kolem půl jedné ráno zazní ve městě střelba. Střílí se z automatických zbraní, často poměrně dlouhé dávky, hlavně v centru, ale podle některých zahraničních novinářů i ve vzdálenějších čtvrtích. Poslední světla v oknech bukurešťských domů rychle pohasínají. Není přesně známo, kdo přestřelky zahájil – podle oficiální verze začali střílet výtržníci ze zbraní, kterých se zmocnili večer v budově policejního ředitelství. Této verzi však odporuje skutečnost, že zprávy o odcizených zbraních šířili někteří horliví policisté už kolem třetí hodiny odpoledne.

Tu noc čekali bukurešťští stoupenci Ilieska na pomoc z venkova. Věděli, že se do hlavního města vypravilo asi deset tisíc horníků.

 

Pogrom

Časně ráno prezident horníky přivítal a požádal je, aby obsadili střed města, kde už nemají demonstranti co pohledávat. „Děkuji vám pěkně!“ zahlaholil nadšeně na závěr uvítacího proslovu. Bylo zač děkovat. V následujících dvou dnech rozpoutali pretoriáni v hornickém oděvu vlnu násilí, která se brzy přeměnila v nechutnou štvanici na lidi a někdy výrazně nabývala rysů pogromu. Horníci legitimovali kolemjdoucí, zastavovali auta a kontrolovali obsah zavazadlového prostoru, surově tloukli – a někdy utloukli –, koho se jim namanulo.

Vyhlédnutou oběť často pronásledovali stovky metrů, přičemž někteří projevovali na lidi z venkova až podezřele dobrou znalost spleti ulic a uliček v centru města. Docházelo ke scénám ryzí bestiality, kdy spořádané manželky čestných soudruhů (dříve příslušníků nomenklatury, nyní stoupenců Ilieskovy Fronty národní spásy) jak matróny v římských amfiteátrech aplaudovaly hornické brutalitě a provolávaly „Bravo, chlapci!“.

Je snad zbytečné dodávat, že televize v oněch dnech přinášela jen idylické obrázky krotkých horníků, kteří přišli hájit svého prezidenta a vládu Petre Romana.

Horníci však kupodivu znali Bukurešť a věděli, kam mají jít. Kolem šesté hodiny ráno byla přepadena fakulta architektury. Byl zbit vrátný, těch několik studentů, kteří v noci opět pracovali na projektech, se vyděšeně poschovávalo mezi haraburdím na půdě i jinde. Bylo to marné, osoby v hornickém je objevily. První skupina, která vnikla do budovy, se v bití vyznala – dokázali působit bolest, ale tak, aby nezabili, zraněné navíc sami chránili před dalšími rozhořčenými pracujícími, dokud nepřijely sanitky. V nemocnici už byli studenti klienty policie. Zbit byl i děkan fakulty, prof. Şmighelski. Byly rozbity telefony, sekerou byl zničen počítač, jedna z knihoven, do níž se útočníkům nepodařilo vniknout, byla zvenčí vytopena. Beze stopy zmizely filmové kamery a fotoaparáty. Dvacet sportovních zbraní, legálně přechovávaných v budově fakulty, mělo posloužit jako důkaz, že se studenti ozbrojovali. Podle prohlášení rektora bukurešťské architektury není škola pro vzniklé škody schopna bez cizí pomoci obnovit výuku.

O něco později byla přepadena i sousední budova univerzity v ulici Edgara Quineta. Horníci ztloukli vysokoškolské učitelky, které v budově právě zastihli, a vystoupili na legendární balkon, odkud se dříve obraceli řečníci k demonstrujícím dacanům. Teprve pozdě večer byl v budově zadržen studentský vůdce Marian Munteanu. Povalili ho na zem a jeden ze stoupenců Ilieska [Ilieskových!] přinesl sekeru, aby studenta svévolně popravil. „Počkej,“ zadržel ho podle Munteanovy výpovědi jiný rozhořčený pracující, „ať nám napřed ukáže, kam schoval dolary!“

Fyzické útoky však nebyly zaměřeny jen proti studentům. Už ráno byly přepadeny redakce nezávislých periodik, byly vydrancovány sekretariáty některých politických stran a společenských organizací.

Pogrom však měl ještě další, nečekaný obrat. Skupiny v hornickém zaútočily na romské obyvatelstvo. Ve čtvrtích Rahova, Ferentari i jinde vpadali útočníci do domů, brutálně bili a údajně i zabíjeli vyděšené Romy. V pátek 15. 6. večer se asi dvě stě Romů vydalo na Severní nádraží, aby nad odjíždějícími horníky vykonali pomstu, tentokrát však policie zasáhla, samozřejmě ve prospěch hornických pogromistů. Tento nový konflikt, který by mohl přerůst v další národnostní bouři, jistě nepřispívá k uklidnění situace v zemi.

  1. 6. odpoledne poděkoval prezident Iliescu shromážděným horníkům za jejich pomoc a projevenou dělnickou solidaritu. Po jeho proslovu, který zřejmě považovali za rozhřešení, se asi sto horníků ještě naposled vydalo do města, kde znovu napadali náhodné chodce. To byla poslední epizoda hornického vystoupení v hlavním městě.

Po odchodu pretoriánů však čekalo vládu nemilé překvapení. Na Univerzitním náměstí, střeženém pořádkovými oddíly, se začali znovu shromažďovat odpůrci Ilieskova režimu. Bez ohledu na možný nový zásah provolávali: „Suďte Ilieska za prolitou krev!“, „Iliescu a jeho lidé – zrádci národa!“, „Iliescu, nezapomeň, že Rumunsko není tvé!“, „Propusťte dacany, vraťte nám dacany!“, „Pryč s Ilieskem, pryč s komunismem!“, „Svobodo, milujeme tě!“ a „Demise! Demise!“. Znovu byl znemožněn průjezd automobilů Univerzitním náměstím. Pořádkové oddíly se stáhly a nový ministr vnitra Ursu navrhl představitelům opozice dialog. Ten však byl zcela neplodný.

  1. června byl v bukurešťské nemocnici zatčen Marian Munteanu, jediný, kdo ve středu 13. června vystoupil s výzvami ke klidu, student, který měl na rozdíl od svých učitelů mravní sílu přiznat se ke spolupráci se Securitate. Zároveň byli zatčeni dva další známí představitelé opozice (Leon a Dincă), během dvou dnů počet zatčených dosáhl čtyřiceti pěti.

 

Ceauşeskovi pohrobci

Ve dnech 13. a 14. června doznalo oficiální stanovisko jistých změn. Ve středu dával mluvčí ministerstva vnitra Dan Deliu v rozhovoru pro BBC veškerou vinu za nepokoje demonstrantům na Univerzitním náměstí, které představoval jako chuligány porušující zákony. Druhý den mluvil Ion Iliescu o organizovaných skupinách, které chystaly státní převrat, povstání fašistického charakteru, ale bylo jim v tom včas zabráněno. Dále prezident tvrdil, že horníci přijeli do Bukurešti na pozvání vlády, ohrožené pravicovými silami v západní Evropě.

Sdělovací prostředky zároveň zahájily jazykem studené války padesátých let kampaň proti představitelům nezávislého tisku, charakterizovaným jako „řada nezodpovědných novinářů, kteří užívají lží a pomluv k vyvolávání násilí a činů destabilizujících společnost“. Na adresu demonstrantů uvedl rozhlas, že žádosti o toleranci a dialog jsou nepřijatelné, jde-li o organizované skupiny užívající násilí a teroru jako formy politické akce. Navíc je prý všeobecně známo, že demokracie ulice má jasně fašistickou strukturu. Ti, kteří ještě nedávno velebili N. Ceauşeska, znovu a znovu odsuzují „novináře odchované fašismem“ a volají po „větším bojovém odhodlání proti extrémistickým fašistickým elementům, abychom neztratili to, co jsme tak těžce získali v posledních měsících“.

Co dodat na závěr? Mnoho otázek zůstává nezodpovězených. Vláda nikdy zcela přesvědčivě nevyvrátila, ale ani nepotvrdila, že horníky do Bukurešti povolala. Je však nepochybné, že to, co se ve městě událo ve dnech 14. a 15. června, se dělo s prezidentovým souhlasem. Podle zpráv zahraničních dopisovatelů dal místopředseda vlády Gelu Voican-Voiculescu horníkům pokyny, jak mají spolupracovat s armádou. Předseda vlády Petre Roman nezodpověděl na tiskové konferenci uspokojivě řadu otázek, např. jak byla organizována doprava horníků do hlavního města, jejich ubytování, kdo a na čí účet jim vydával potraviny. Uspokojivou odpověď nedal ani dvacetiletý horník Nelu, který francouzskému novináři řekl, že přišel dobrovolně bránit revoluci, ohroženou těmi, kdo se dali podplatit vůdci opozičních stran a disidenty a… že si přitom také tu a tam něco vzal.

Existují různá vysvětlení smyslu nepokojů. Byly vysloveny i určité domněnky v souvislosti s napětím v armádě, jednoznačně můžeme prohlásit jen několik málo skutečností. Především je zřejmé, že pokojní demonstranti (dacani) neměli chuť ani zájem vyvolat krvavé střetnutí. Ať už srážky ve městě vyvolal kdokoliv, jejich důsledkem bylo zahnání opozice do defenzívy. Co horšího, prohloubila se propast mezi některými sociálními a národnostnímu skupinami, tedy rozpory, které za Ceauşeska téměř neexistovaly (nebo existovaly jen latentně) a které nejspíš přispějí k dalšímu prohloubení společenské krize v zemi. Občany neuklidní ani chování vládních činitelů. Prohlášení k tragickým událostem vysílané hromadnými sdělovacími prostředky nevydala vláda, ale vládnoucí strana – Fronta národní spásy. Stále větší znepokojení demokraticky smýšlejících Rumunů vyvolává sama osoba prezidenta Ilieska, jeho umíněnost, nepřístupnost k dialogu, ale také jeho gesta a některé příznačné obraty („Učiníme vše pro to, aby…“), které nepříjemně připomínají N. Ceauşeska.

Ceauşescu je mrtev, ale Rumunsko cestu k demokracii nenastoupilo. Rychlé zmizení diktátora ze scény umožnilo přežít státnímu aparátu zatíženému neschopností, korupcí, nepotismem, a ten se svých privilegií nehodlá vzdát. Krev na dlažbě, hlídky se samopaly na ulicích, to je cena, kterou za privilegia nomenklatury platí národ. Taková je rumunská přítomnost. A tlumený svit lampiček horníků, naslouchajících ve ztemnělém sále Ionu Ilieskovi, jistě není příslibem lepší budoucnosti.

 

(Respekt 27. 6. – 3. 7. 1990)