Když Iliescu přichází, samo slunce vychází!

„I v totalitním státu může být demokracie, ovšem za předpokladu, že se najde moudrý despota.“ I. Iliescu

Demokraticky smýšlející část rumunské společnosti pociťuje při sledování televizních novin čím dál větší rozpaky. Už zase jim pracovníci televize (zpravidla tíž, kteří ještě nedávno velebili Nicolae Ceauşeska) ukazují obrovské masové mítinky, na nichž všichni nebo téměř všichni účastníci nadšeně mávají květinami, pokud možno bílými růžemi, symbolem Fronty národní spásy. Už zase z televizoru zaznívá povědomé skandování veršovaných hesel. Už zase hlasatel (zpravidla týž, který před několika málo měsíci…) předčítá rozhořčená prohlášení pracovních kolektivů, které jednomyslně odsuzují, distancují se, vyzývají atd. Už zase se v Rumunsku objevil vůdce, jehož jméno nadšeně skandují masy.

S tváří rozzářenou šťastným úsměvem, jakoby zpit voláním davů, vystupuje na tribunu a na jeho uvítanou hřmí hesla: „Iliescu přichází – slunce vychází!“, „Bože, jestli nás miluješ, opatruj Ilieska!“, „Iliescu, nedej se, dělníci tě chtějí!“, „Iliescu, budem hlasovat bez kentek, dolarů i kávy!“  (což je prý zboží, které v poslední době údajně rozdávají voličům agenti Západu jako úplatek; není však zřejmé, co je tím Západem myšleno: Washington? Paříž? Praha? nebo snad Gdaňsk?) anebo také „Iliescu, buď silný, jako byl Štěpán Veliký!“

Co se to děje v Rumunsku, kam jsme před několika měsíci v naivní důvěře, že naše pomoc si najde cestu k občanům, a ne už ke staré nomenklatuře, posílali potraviny, léky a dokonce i krevní konzervy? V zemi, kde byli koncem prosince ostřelováni i českoslovenští občané přivážející tuto pomoc?

Odpověď je jednoduchá: Ion Iliescu, předseda Prozatímní rady národní jednoty, přední činitel Fronty národní spásy, vede svou předvolební kampaň.

Předem naplánovaný převrat?

Když 22. prosince 1989 rumunský rozhlas oznámil, že moci v zemi se chopila Fronta národní spásy v čele s Ionem Ilieskem, málokdo v zahraničí věděl, že tento Ion Iliescu, dlouholetý stranický pracovník, až do předposledního sjezdu člen ústředního výboru, bývalý předseda komunistického svazu mládeže, jeden z těch, kteří do posledního dne Ceauşeskovy diktatury požívali všech výsad příslušníků nomenklatury (včetně bezplatných léků), byl už po léta považován za Sověty favorizovaného nástupce N. Ceauşeska. A málokdo tenkrát v souvislosti s prosincovými událostmi říkal to, co dnes v Rumunsku slýcháme stále častěji: státní převrat, podpora Securitate.

Není jasné, co vlastně chtěla Fronta národní záchrany zachránit. Hroutící se hospodářství? Lidskou důstojnost obyvatel? Či snad dobré jméno Rumunska v zahraničí? Těžko říci.

Jisté je, že zachránila velice málo, snad kromě staré nomenklatury, která se v naprosté většině dále těší stejným privilegiím jako dřív. Kromě pracovníků ministerstva vnitra a ministerstva národní obrany, jejichž potrestání pro zločiny spáchané v prosinci se demokratické síly marně dožadují. A snad ještě kromě některých osvědčených starých názorů, jako třeba že za všechny potíže v zemi mohou Maďaři, že Rumunsko nesmí napodobovat západní pluralitní demokracii, ale naopak musí i k demokracii, právě tak jako dříve ke komunismu, hledat svou vlastní cestu, atd.

Přesto se zatím ale nestalo, aby Iona Iliesca napadl „spravedlivě rozhořčený dav“ čítající několik set osob, jako se to během volební kampaně stalo předním představitelům opozice (Radu Câmpeanu, Ion Raţiu). A je zřejmé, že za naprostou bezpečnost při předvolebních vystoupeních nevděčí Iliescu jen tajné policii, která legitimuje i pokojné novináře, zatímco v případě jeho politických protivníků se k zásahu odhodlává víc než váhavě. Ion Iliescu má v Rumunsku pořád ještě značnou popularitu.

Za svou popularitu vděčí Iliescu, právě tak jako někteří další vedoucí představitelé, především Petre Roman, právě sdělovacím prostředkům, zejména televizi. Už od prvního dne převzetí moci byli Iliescu, Roman a další prezentováni jako zachránci národa, organizátoři boje proti teroristům (kam se asi poděli teroristé – ti nikdy nepolapení i ti, kteří byli před zraky nesčetných svědků zajištěni?), a v následujících týdnech a měsících se diváci měli přesvědčit, že Iliescu, Roman a spol. dbají o blaho lidu a země, dokonce že se s náležitou pokorou před televizní kamerou i křižují, přejí-li si to budoucí voliči.

Tato propaganda nemohla neovlivnit především obyvatele venkovských oblastí, zejména těch, kde převzetí moci (v mnoha případech týmiž od týchž) probíhalo bez nejmenšího násilí. K tomu je třeba uvážit celkový kontext výstavby televizního programu (zábavné pořady, náboženství, rockové koncerty, Roman, Iliescu) a zejména to, že politicky závažné pořady (vystoupení opozičních politiků, temešvárský proces) bývají uváděny až po půlnoci a ty, které jsou vysílány dříve, jsou mnohdy doprovázeny tendenčním komentářem.

Za této situace není divu, že se v některých oblastech země (především v Moldavsku, kde by to měli dělat především) málokdo ptá, kdo platí hmotné ztráty způsobené přerušováním výroby v podnicích během návštěvy Iona Ilieska. Nebo dokonce odkud vzala Fronta národní spásy tvrdou valutu, kterou chtěla platit služby francouzské agentury, jež měla organizovat její volební kampaň (že by snad Fronta byla subvencována… západními rozvraceči?).

Temešvár odolává

Přesto však je v Rumunsku alespoň jedno velké město, které už pouhým zvukem svého jména „moudrého despotu“ zneklidňuje: Temešvár. I když prosincová revoluce vypukla v Temešváru, Ion Iliescu tam nijak nepospíchal. Nejen proto, že tu před lety zastával vysokou stranickou funkci. Snad proto, že by musil vysvětlovat, proč vede politiku zcela odporující požadavkům revolucionářů nebo proč funkci ministra vnitra dnes zastává generál Chiţac, účastník represí proti civilnímu obyvatelstvu v Temešváru v prosinci loňského roku. Generál, o němž svědkové vypovídají, že osobně velel krvavému zákroku před katedrálou. Generál proslulý výrokem „Pro lid neexistuje slovo, pro lid existují jen kulky, kulky od hlavy k patě!“. Či proč je ministrem národní obrany právě tak zkompromitovaný generál Victor Stănculescu. V zájmu předvolební kampaně však k návštěvě Temešváru přece jen došlo.

Proběhla neméně originálně než Ilieskovy předvolební mítinky. 2. dubna se nezávislým novinářům donesla neověřená zpráva, že nazítří prý město navštíví prezident. Župní výbor Prozatímní rady národní jednoty tuto zprávu okamžitě popřel, ale 3. dubna v časných ranních hodinách prezident Iliescu pokládal před temešvárskou katedrálou věnce. Nezávislí novináři se marně pokoušeli prezidenta dostihnout, z náměstí Opery rychle odjel na župu, odtamtud do několika průmyslových podniků, kde však navzdory snaživé režii nebyl přijat podle svých představ. Prezident a jeho kolona ujížděli z místa na místo tak rychle, jako by chtěli zmást nepřítele, ale přesto se prolití krve zabránit nepodařilo. Jeden z automobilů, vůz číslo 1-B-3279, který řídil Bernard Anton Ruja, porazil a těžce zranil 77letou Anu Georgeskovou, aniž se pak pokusil zastavit. Mimochodem: vůz s týmž číslem se údajně pokusil prorazit davem demonstrantů v centru Bukurešti.

Temešvárští nemají Iona Ilieska rádi. Neměli k němu důvěru už v lednu, kdy se přesvědčili, že se snaží prosadit obnovení komunismu, neměli ho rádi ani v březnu, když před shromážděním, na němž byla 11. března slavnostně přečtena Temešvárská proklamace (Ilieskem tolik napadaná), pohrozil, že účastníci demonstrace budou potrestáni, shromáždí-li se na náměstí Opery, které je nerozlučně spjato s památkou obětí prosincové represe.

Čtyři miliony proti Ilieskovi

Nezůstalo však jen u antipatií. 20. dubna podepsalo na tomtéž náměstí Opery 9995 temešvárských občanů protest proti tomu, aby bylo Ilieskovi dovoleno kandidovat na úřad prezidenta. Jako důvod uvedli, že se Iliescu dopustil urážky řady rumunských mužů a že se uchýlil k násilí proti pokojnému obyvatelstvu. Sešity s podpisy převzalo pět lidí, kteří město opustili v automobilu s temešvárskou poznávací značkou. To také oznámil rozhlas. Neoznámil už však, že hned za městem oněch pět přestoupilo do vozu s poznávací značkou Aradu. Je jistě pouhá náhoda, že cestou do hlavního města minuli tři převrácené automobily s temešvárskou značkou. Jaký osud potkal jejich posádky a bylo-li v každém z nich právě pět cestujících, se zjistit nepodařilo. V Bukurešti bylo auto zadrženo a podrobeno nezvykle dlouhé technické kontrole, po níž motor selhal dva a půl kilometru od budovy tribunálu. Přesto však pětice stačila text s připojenými podpisy předat poděšenému úředníkovi, který protest proti „soudruhu Ilieskovi“, jak se sám několikrát vyjádřil, převzal a zaznamenal.

Utvoření Národní aliance pro temešvárskou proklamaci, hnutí na podporu dokumentu, který dosud podepsaly asi čtyři miliony rumunských občanů, znamená jistě další etapu v sebeuvědomění demokraticky smýšlející části rumunské společnosti. Zdá se však, že televize bude ještě dlouho ukazovat masové demonstrace a davy skandující: „Když Iliescu přichází, samo slunce vychází!“

Doufejme však, že jak v zájmu dalšího pokojného vývoje v Rumunsku, tak v zájmu začlenění země do rodiny evropských národů, nás organizátoři ovací ušetří nedávno skandovaných hesel „Pryč s Temešvárem!“ a „Smrt intelektuálům!“.

 

(Respekt 23. 5.–29. 5. 1990)