Jindřich Vacek, Zajatci Pána bouří, Praha, Argo 2021

Antropologický thriller. Zajatci Pána bouří jsou fiktivními pamětmi staršího českého právníka Bernarda Konšela z New Yorku, který se ve 40. letech 19. století vydal za strýcem do Oregonu. K jejich napsání mě inspirovalo Ecovo Jméno růže, konkrétně spojení příběhu s detektivní zápletkou a literatury faktu. Jde o příběh zásadního neporozumění mezi příslušníky dvou zcela odlišných kultur. Třebaže vypravěč líčí své příhody z mládí a přestože v knize vystupují indiáni, román není určen primárně mládeži, i když ho může číst i ta.

VYDAVATELOVA POZNÁMKA
V této knize poprvé uveřejňujeme vzpomínky našeho amerického krajana, pana Bernarda Konšela z New Yorku. Protože četbu následujících stránek, které jsou podle autorova přání určeny širší veřejnosti, by ztěžoval poněkud archaický jazyk originálu a některé nářeční a americké výrazy, provedl vydavatel v textu řadu jazykových úprav.
Upozorňujeme čtenáře, že jde o osobní vzpomínky pana Konšela. Poznámky týkající se jejich věrohodnosti spolu s některými
vysvětlivkami najde čtenář ve vydavatelově doslovu.
J. V.

*

Motto:
Ó Veliký Pane, Otče, shlédni prosím na tyto lidi, které jsi stvořil, ať mě nic zlého dnes nepotká. Protože ty s námi činíš, jak se ti zlíbí, Veliký Pane, Velebný, Veliký, jenž obcházíš svět, Pane.
(Indiánská modlitba z Britské Kolumbie)

*

Návštěvníka mé pracovny zpravidla upoutá nevelký dřevěný předmět na psacím stole. Je to vyřezávaná nádobka v podobě klečícího muže, objímajícího mohutnou nádobu. Mužovo tělo, spočívající na patách, a ruce, těsně nad koleny se dotýkající nádoby, jsou znázorněny jen zběžně, zato hrubé rysy obličeje jsou vyvedeny s pozoruhodnou přesností – nízké čelo, téměř chybějící brada, veliká smyslná ústa, široce rozevřené oči, skobovitý nos. Odevzdanost i pýcha dávného člověka v jediném kousku dřeva. Příchozí se na řezbu zadívá, ti smělejší ji vezmou do ruky, párkrát ji zvědavě obrátí v prstech, a já si pokaždé znovu vybavím ten podivný svět, odkud jsem si ji přinesl.

Tu první cestu se strýcem Evženem jsem podnikl počátkem čtyřicátých let. Otcově newyorské firmě tenkrát hrozil krach a otec, aby mě připravil k praktickému životu, se rozhodl poslat mě ke svému bratrovi na Západ. Strýc Evžen měl menší usedlost ve Willamettském údolí, jen pár desítek mil od tichomořského břehu, a přestože se to mé matce nelíbilo, počátkem léta jsem opustil New York, v Saint Louis jsem se připojil k výpravě přistěhovalců mířících do Oregonu a s nimi jsem se přes Fort Laramie a Independent Rock vydal k pevnůstce Fort Walla Walla, kde už mě podle dohody čekal strýc. Zbytek roku jsem strávil na jeho farmě a teprve na jaře, když roztály sněhy, strýc naložil do člunu soudek soleného masa, drobnosti potřebné na cestě a taky dvě ručnice a patřičnou zásobu kulí a prachu – čímž mně, výrostkovi sotva sedmnáctiletému, projevil důvěru jako dospělému –, a tak jsme se pustili po proudu říčky, o níž strýc předpokládal, že se na území Britské Kolumbie vlévá do Tichého oceánu, a kterou chtěl prozkoumat. Cestou jsme do člunu vzali muže jménem Harvey, bývalého putovního kazatele, pak lovce kožešin a ženáče mezi Siouxy, ovdovělého majitele krámku na Východě a naposled osadníka na říčce Willamette. Popisem cesty se nebudu zdržovat, stačí, když řeknu, že náš člun byl stržen na moře a vítr a mořský proud nás unášeli na sever podél kanadského pobřeží, takže jsme nakonec mohli mluvit o štěstí, když jsme po několika dnech ztroskotali u břehů Britské Kolumbie. Přišli jsme o všechny zásoby a ze zbraní se jen Harveyovi podařilo zachránit ručnici. Tak jsme se ocitli s holýma rukama v pustině a nezbývalo nám než vydat se zpátky k bělošským osadám pěšky. Postupovali jsme jen pomalu, protože jsme museli obcházet zátoky a fjordy, kterými moře zabíhalo daleko do pevniny, takže toho sedmého dne, kdy jsme padli do zajetí, jsme se k hranici Oregonu přiblížili nanejvýš o dvacet mil.

*

Dům, který nám vykázali, se od ostatních domů v osadě ničím nelišil. Bylo to dřevěné stavení o čtvercovém půdorysu, jehož stěny, každou dobrých šedesát stop dlouhou, tvořila řada svisle upevněných dřevěných desek, dole zaražených do země. Dům neměl okna, světlo vnikalo dovnitř jen dveřmi a otvorem ve střeše nad ohništěm; v pološeru, které v jediné místnosti vládlo, se daly rozeznat ještě druhé dveře v zadní stěně a uprostřed stavení stála čtveřice sloupů nesoucích střešní trámy. To spolu s dřevěnou plošinou, která se asi tři stopy od země táhla podél stěn místnosti a která byla dostatečně široká, aby na ní mohly nocovat celé rodiny, tvořilo celou konstrukci domu. Zařízení místnosti bylo chudé – až na dřevěné krabice a koše se zásobami jídla a několik pokrývek na plošině u zdi si obyvatelé domu odnesli všechno.

Když jsme se ocitli uvnitř, klesl jsem na plošinu u stěny a Harvey opodál napodobil můj příklad. Zvenčí se ozvaly kroky vzdalujících se indiánů, ale nepoznal jsem, jestli odcházejí všichni nebo jestli před domem nechali stráž. Přesvědčit jsme se o tom nepokusili. Harvey se opřel zády o stěnu a strýc Evžen se domem několikrát prošel sem a tam a potom přistoupil k jednomu ze sloupů, které tam sloužily jako veřeje, a dotkl se jeho povrchu, jako by na něm chtěl v pološeru lépe rozeznat řezby. „Tomuhle říkají indiáni mluvčí domu,“ ozval se od stěny Harvey. „V jejich bájích ty sloupy dokážou mluvit.“

*

S prvním indiánem jsme se setkali na konci vesnice. Na samém břehu tam stál starší muž a mohutnou palicí bušil do vyhloubeného kmene cedru, který začínal nabývat podoby jednoho z těch dlouhých člunů, které jsme předtím viděli na břehu před domy. Když jsme se blížili, písek pod našima nohama hlasitě skřípal, ale muž nedal najevo, že by si naší přítomnosti povšiml. Teprve když jsme stanuli těsně vedle něho a Harvey k němu prohodil pár slov, stavitel člunu ustal v práci a zadíval se na nás, ale ani pak se nezdálo, že by ho náš příchod překvapil. Mlčel.

Strýc Evžen na rozdíl od lovce s otázkami nespěchal. Obešel pomalu člun, několikrát se nad ním sklonil, konečky prstů se dotkl dřeva a párkrát přitom pochvalně kývl hlavou, jako kdyby on sám celý život nedělal nic jiného než stavěl čluny. Teprve když byl s prohlídkou člunu hotov, obrátil se ke staviteli a řekl: „Pěkný kus. Jistě jsi takových postavil hodně.“

Na pobřeží Britské Kolumbie a na jihu v Oregonu se běloši s indiány dorozumívali žargonem, kterému se podle jednoho z tamních indiánských kmenů říkalo činúk. Tenhle jazyk, sestávající hlavně z indiánských a anglických slov, šířila na pobřeží Hudson Bay Company; ve Willamettském údolí, kde o indiány nebyla nouze, jsem ho slýchal dost často, abych se ho stačil trochu naučit, a co se strýce Evžena a Harveye týče, ti ho ovládali stejně dobře jako angličtí lovci. Dorozumívat se s naším novým známým tedy nebylo těžké, ale z toho, co nám pověděl, jsme moudří nebyli. Když mu totiž strýc pochválil rozestavěný člun, řekl muž klidně: „Máš pravdu, na tomhle pobřeží jsem největším stavitelem člunů já. Kamkoliv na tomhle pobřeží přijdeš, nejlepší čluny, které uvidíš, jsem postavil já. Nikoho, kdo se v mých člunech plavil, nepotkalo nikdy neštěstí. Největší náčelníci, když stavějí člun, volají mne, a žádný jiný stavitel člunů nemá tolik houní jako já. Víš, ó gjíghamé, náčelníku, kolik mám houní?“

Strýc Evžen se zaraženě podíval na lovce. Byl to trochu zvláštní pohled na ty dva – Harvey, ne moc vysoký, spíš zavalitý, byl každým coulem zápaďan, kdežto strýce, hubeného dlouhána s dlouhým zvědavým nosem, umíněnou bradou a hloubavým pohledem si člověk dokázal představit spíš v pracovně nad knihou než v indiánské vesnici, kde nám šlo o krk.

Strýc Evžen se na lovce zaraženě podíval a zeptal se anglicky: „Co to ten člověk vykládá o houních, Mr. Harvey? Vy tomu rozumíte?“

„Pokud vím, indiáni na pobřeží houněmi platí,“ řekl lovec. „Asi chce říct, že je boháč.“

„Skromností zrovna nevyniká,“ poznamenal strýc. „I když kdoví… Třeba je to podivín.“ Obrátil se k řemeslníkovi a přešel zas na činúcký žargon. „V osadě,“ povídá, „jsme viděli veliké čluny zdobené krásnými řezbami. Jeden z nich měl na přídi vyřezaný obličej s velikým ptačím nosem. Řekni mi, ten člun jsi postavil taky ty?“

Indián zamručel na souhlas.

„Pověz mi, pokud se na to ovšem cizinec smí ptát,“ pokračoval strýc, „pověz mi, staviteli, co znamená ten obličej s ptačím nosem na přídi tvého člunu?“

„To je první Mátagjila,“ řekl indián.

„První Mátagjila?“

„Za dávných časů šel po břehu moře racek. Lidé se ho zeptali, kdo jsi? A on řekl, nejsem racek, jsem člověk. Sundal si ptačí masku a stal se člověkem. Potom si sám dal jméno Mátagjila. Mátagjila měl dítě. Byl to syn a jmenoval se Łensłendzem. Łensłendzem vyrobil past na ptáky, aby do ní nachytal potravu pro sebe i pro otce, a položil ji na břeh. Ale do jeho pasti se nic nechytalo. Łensłendzem tedy odnesl past do lesa a po čtyřech dnech tam našel muže s jelení kůží, který mu daroval posvátný tanec hámats’y. To je příběh prvního Mátagjily.“

„Jste velký a mocný kmen,“ pokýval strýc uznale hlavou. „Znal jsi toho mrtvého?“

„Myslíš Máchwu?“ zeptal se stavitel. „Jak bych ho neznal, byl přece z naší vesnice…“ A pak dodal: „Vy jste ho zabili.“ Pronesl to zcela klidně a spíš než jako obvinění to znělo jako otázka.

„My jsme ho nezabili,“ řekl unaveně Harvey. Jako odpověď jsem čekal nanejvýš lhostejný pohled, ale stalo se něco jiného. Indiánovi totiž uklouzlo: „To si myslím, že jste ho nezabili vy.“

„Jak to myslíš?“ vyhrkl Harvey. „Ty o tom něco víš?“

Ale neznámý už zřejmě litoval, že toho řekl tolik. Chopil se znovu palice a na Harveyovo naléhání řekl už jen: „Zeptejte se na…“ A následovalo indiánské slovo, kterému jsme nerozuměli.

„Na koho?“ zeptal se lovec.

„Na Toho, který je vždycky první,“ přeložil stavitel člunu indiánské jméno.

„Kdo je Ten, který je vždycky první? Někdo z téhle vesnice?“ naléhal vzrušeně lovec.

„Jaký to byl člověk, ten Máchwa?“ zeptal se přes člun strýc. „Měl ženu? Měl hodně houní?“ Ale našeho společníka už sdílnost přešla. „Jsi velký náčelník, gjíghamé,“ řekl strýci. „Až budeš potřebovat pevnou rychlou loď, přijď za mnou. Já ti ji postavím.“ A pak na znamení, že rozhovor je u konce, zvedl palici a začal do dřeva bušit tak horlivě, jako by chtěl dohnat ztracený čas.

*

Vydavatelův doslov

DVA SVĚTY BERNARDA KONŠELA

Rukopis Bernarda Konšela, newyorského advokáta českého původu, není jediným svědectvím bělocha, který upadl do indiánského zajetí. Už roku 1682 bylo sepsáno Vyprávění o zajetí a navrácení paní Marie Rowlandsonové (The Narrative of the Captivity and Restoration of Mrs. Mary Rowlandson), po němž v 18. a 19. století následovala řada podobných prací (připomeňme alespoň paměti plukovníka Ethana Allena, jehož drželi indiáni v zajetí v letech 1775-1778, a případ Kansasanky Fannie Kellyové, která roku 1860 po pěti měsících nedobrovolného pobytu mezi Siouxy Ogallally žádala po americkém Kongresu odškodnění). Konšelovy vzpomínky jsou však jedinečné tím, jak bezprostředně zachycují ono střetnutí dvou zcela odlišných světů, jímž každé setkání bělochů s indiány bylo.

Protože ve svých pamětech se Bernard Konšel obrací k americkým současníkům, k pochopení textu dnešním čtenářem je třeba doplnit alespoň několik vysvětlivek. Dříve než si však obou světů, které se na americkém Severozápadě střetly, všimneme blíž, je na místě několik poznámek o Severní Americe 19. století.

(…)

Cestu do Oregonu Američanům otevřeli misionáři. Počátkem třicátých let oregonští Nez Percés a jejich příležitostní spojenci Ploskohlavci (Flathead), kteří se prostřednictvím trapperů setkali s křesťanstvím, vyslali posly do Saint Louis, aby si tam vyžádali poučení ve věcech víry. Přestože jejich příchod vyvolal nadšení, obyvatelé města pro ně mnoho neudělali – ze čtyřčlenného poselstva dva muži zemřeli ve městě, jeden cestou zpátky a jen jednomu se krátce před smrtí podařilo setkat se soukmenovci. Opět však pomohla náhoda. O několik měsíců později přišel do Saint Louis další indián, tentokrát z Východu. Vzdělaný wyadontský míšenec William Walker jel obhlédnout pozemky, kam měl být jeho kmen přesídlen. Když se dozvěděl o poslech z Oregonu, napsal o nich jistému Disowayovi a ten jeho dopis 1. března 1833 uveřejnil v metodistickém Christian Advocate and Journal. Tím se události daly do pohybu. Křesťanská Amerika vzala věc oregonských indiánů do svých rukou.

Jako první duchovní byl k Ploskohlavcům vyslán metodista Jason Lee, ten však jako misionář zklamal; když se o rok později s indiány setkal, pochopil, že z nich křesťany neudělá, a místo do jejich lovišť zamířil k Pacifiku. Tím bezděky rozhodl o dalším osudu Oregonu, protože v příštích letech tam položil základy americké kolonizaci, která měla oregonské vážky posléze vychýlit ve prospěch Spojených států. To si však vyžádalo čas.

Hra o Oregon byla souhrou náhod, nedorozumění i lidských slabostí.  Tak oregonským indiánům spíš než o spásu duše šlo o bělošská kouzla, od nichž si slibovali lepší zbraně i jiné vymoženosti bílé civilizace, to však Východ nepochopil. Dále symbolem křesťanského tažení do Oregonu se stala Walkerova kresbička indiána se zploštělou hlavou, i ta však vznikla omylem – název Ploskohlavci totiž neměl se skutečným vzhledem těchto indiánů nic společného, jméno kmene mělo původ v posuňkové řeči, v níž Ploskohlavce označoval pohyb znázorňující zploštělou hlavu (ostatně podobně vzniklo i jméno Nez Percés, tj. propíchané nosy).

Jak samo misionářské tažení, tak jeho symbol vznikly omylem, to však reverendu Leeovi nevadilo. Během kázání v Bostonu se doslechl o Nathanielu Wyathovi, mezi krajany platícím za podivína, který už delší dobu hlásal nutnost osídlení Oregonu. Duchovní Wyatha vyhledal a ten nejenže mu slíbil, že ho s sebou na Západ vezme, ale dokonce se s ním uvolil vystupovat na veřejných shromážděních, jež měla oregonskému podniku zajistit podporu veřejnosti. Vystoupení přinesla značný finanční efekt, v neposlední řadě díky účasti mladého příslušníka kmene Nez Percés, který se kromě oregonského původu mohl vykázat také poněkud zploštělou hlavou. Walkerova kresba a Leeův elán začaly nést ovoce. 28. dubna 1834 vyrazil Jason Lee s karavanou ze Saint Louis na Západ. První týdny za Missouri pro něho byly zklamáním – odpuzovalo ho nevěrectví bílých lovců, jejich pijáctví, primitivnost indiánů. V táboře trapperů na Ham’s Fork jako by na okamžik zachytil něco duchovnějšího, z jednoho přístřešku totiž zazníval zpěv připomínající kostelní píseň, vzápětí se však ukázalo, že jde o válečný tanec, k němuž se k misionářově hrůze přidali i běloši. Když se Lee setkal s Ploskohlavci a Nez Percés, spokojil se tím, že jim potřásl rukou. Pochopil, že z indiánů žijících na úrovni doby kamenné se křesťané nestanou, dokud nepoznají bílou civilizaci, a proto místo do Montany k Ploskohlavcům se s Wyathem vydal do Willamettského údolí, kde byly podmínky pro kolonizaci příznivější. Doktor McLoughlin, nejvyšší představitel Hudson Bay Company v kraji, se proti americkým misionářům nepostavil. Naopak. Jindy prozíravý „Bílý orel“ nepochopil, co Leeův příchod pro budoucnost Oregonu znamená, a přijal jej vlídně, právě tak jako ty, kdo přišli po něm. (…)