Jindřich Vacek, Všechny moje toulky. Lužice, Ceauşeskovo Rumunsko a další, Praha, Academia 2021

Kniha pamětí zahrnuje období od mých nejmladších let až do roku 2021, ovšem s tím, že jsem se příliš nevěnoval svému působení v Argu a že jsem v této věci čtenáře odkázal na některou pozdější publikaci nebo článek na Internetu. Z hlediska dokumentace jsou pravděpodobně nejcennější pasáže věnované katastrofální situaci v Rumunsku 80. let, ale také vyprávění o Lužici, kterou jsem poprvé navštívil v roce 1973.

Když jsem se před několika lety vrátil domů z práce, víceméně náhodou jsem si v televizi pustil rumunskou soukromou stanici PRO TV. Pořad, který právě vysílali, mě rázem upoutal. Na jevišti v rozlehlém sále sedělo několik významných účastníků rumunské revoluce a hlediště zaplnilo množství mladých lidí, kteří už nepamatovali komunistický režim. Mezi těmi na scéně a jejich posluchači probíhal dialog. Byl to dialog plný neporozumění. V zemi, kde se před nějakými dvaceti lety nedostávalo základních potravin a kde lidé mrzli v nevytopených bytech, kde nebylo ničím neobvyklým, když kojenci v noci zemřeli na podchlazení, teď mladí lidé nevěřili, že bylo skutečně tak zle. Když jsem se za komunismu rumunských přátel ptal, proč se Rumuni nevzbouří, dostávalo se mi zpravidla odpovědi, že v případě povstání by zemi obsadili Rusové. Jeden vzdělaný Rumun mi citoval přísloví, že „skloněnou hlavu šavle nesetne“. Řekl jsem mu, že takové přísloví mohlo vzniknout jen v Rumunsku, ale on namítl, že to je latinské přísloví. Zemi ovládal strach, lidé se báli mluvit o politice i doma. A teď se zvedl jeden mladý člověk a prohlásil: „Za Ceauşeska to nemohlo být tak strašné, jinak by se lidé byli vzbouřili.“ Dívka v hledišti se jednoho z těch na scéně zeptala: „A proč vlastně chcete vědět, kdo vám zabil bratra?“ A po ní vystoupila další s otázkou: „Proč máme mluvit o tom, co bylo? Proč nemluvíme o tom, čeho jsme dosáhli?“ (Stalinistická dikce byla v jejím případě pouhou náhodou.)

Někteří se nepamatují a jiní nevědí. Tato kniha je určena oběma. Ti starší si připomenou časy, kdy se večer na ulicích rozsvěcovaly plynové lampy, před biografy stály fronty a život nám ztrpčoval stranický aparát. Ti mladší nahlédnou do reality světa, který sami nepoznali a který je jim v mnohém nepochopitelný. A kdoví, možná začnou jinak vnímat i současnost.

*

Můj otec se narodil v roce 1917, shodou okolností také v Plzni. Nevydal se ve stopách svého otce, ale stal se historikem. Otec byl obětí nacistické akce 17. listopad v roce 1939, byl odvezen z koleje spolu s většinou přítomných studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. O tom velmi často vyprávěl, vyprávění o Sachsenhausenu vlastně potlačovalo ostatní vzpomínky na minulost naší rodiny. Já jsem znal už jako dítě, možná až příliš malé dítě, spoustu detailů ze života v koncentráku. Pamatuji si třeba, jak jistý esesman si tam pořídil opici, které vězni říkali „hundpavián“, a jak jeden vězeň se o ni měl starat, jak jí jedl žrádlo a jak na to nakonec doplatil. Otec také vyprávěl o Rapportführerovi jménem Nowakia, o němž se tradovalo, že zabil vlastního bratra.

V souvislosti se Sachsenhausenem bych se rád zmínil o fámě, která kolovala o jednom z vězňů. Tím vězněm byl Antonín Zápotocký, pozdější československý prezident. Ten měl údajně bít Holanďany. Poprvé mi o tom řekl Zdeněk Uhlíř, dnes vedoucí oddělení starých tisků v pražské Národní knihovně, ale nedávno jsem tuto informaci slyšel i v pořadu Historie.cs České televize. Otec přišel do styku s různými prominentními vězni a Antonína Zápotockého znal také. Když jsem se ho na to bití Holanďanů zeptal, vysvětlil mi, že šlo o slangový obrat. „Tlouct Holanďany“ znamenalo cosi jako zatloukat cvočky do bot. Bohužel jsem se o to příliš nezajímal, takže přesný význam toho obratu neznám.

*

Z mých nejmladších let mi v paměti utkvělo několik snů a o dvou z nich se tady zmíním. Jejich smyslu jsem se totiž dobral až mnohem později v souvislosti se svou prací a zálibami.

Sen první: Zdálo se mi, že se kolem mě vine jakési odpudivé zvíře, kterého jsem se bál, snad had nebo menší ještěr. Tenkrát jsem si v noci pokládal hlavu na polštář lemovaný kanýrem, a když jsem ten sen vyprávěl rodičům, uklidňovali mě, že se mi nejspíš zdálo o mém kanýru. Shodou okolností otec krátce nato potkal jednu známou, profesorku němčiny Elišku Kubelkovou, a o mém snu se jí zmínil. Profesorka Kubelková mi vzkázala, že si mám zpívat písničku Já mám koně, vraný koně, jsou to koně mí. S mým snem ta písnička napohled nijak nesouvisela. Navíc já jako dítě vyrůstající ve čtvrtém poschodí činžáku uprostřed města jsem sotva přišel do styku s koněm – když se řeklo „koně“, vybavilo se mi nevelké sousoší vzpínajících se koní, které stálo v naší ložnici na skříni. Teprve po mnoha letech, když jsem se na fakultě i později zajímal o psychologii, jsem pochopil, že onen odpudivý živočich představoval animální složku mne samotného a že písnička o mých koních mě měla naučit akceptovat to pudové ve mně. Překvapilo mě, jak vzdělaná profesorka Kubelková byla.

Den před druhým snem kdosi v mém okolí vyprávěl obsah Tolstého románu Anna Karenina. V noci se mi pak zdálo o člověku, který v menší železniční stanici stál na kolejích, zády k přijíždějícímu vlaku. Když se vlak přiblížil, dotyčný řekl: „Jé, mě to asi přejede…“ To se skutečně stalo. Potom jsem se ve snu ocitl v naší kuchyni, kde teta Růžena vařila v obrovském hrnci vnitřnosti přejetého a dávala mi na srozuměnou, že ho vzkřísí. Tento sen mi připadal natolik nesmyslný, že jsem se za něj styděl. Jaký byl můj údiv, když jsem v roce 1996 překládal Šamanismus Mircei Eliada a narazil jsem na tuto pasáž:

“Potom přišel do pustiny a v nesmírné dálce tam uviděl horu. Po třech dnech chůze se k ní přiblížil, jakýmsi otvorem do ní vstoupil a setkal se tam s nahým člověkem, který pracoval s měchem. Na ohni stál kotel „velký jako polovina země“. Nahý člověk adepta zpozoroval a uchopil ho obrovskými kleštěmi. „Jsem mrtev!“ stačil si ještě pomyslet adept. Onen člověk mu uťal hlavu, tělo mu rozdělil na malé kousky a všechno to hodil do kotle. Takto mu vařil tělo po tři roky. […]

Kovář potom vylovil jeho kosti, které plavaly v řece, složil je dohromady a znovu je pokryl masem. Spočítal je a prozradil adeptovi, že má tři kosti navíc, a že si proto bude muset pořídit tři šamanské obleky. Ukul mu hlavu a ukázal mu, jak číst písmena uvnitř. Vyměnil mu oči, a proto když šaman čaruje, nedívá se očima tělesnýma, ale skrze tyto oči mystické.”

Že by se tu projevilo Jungovo kolektivní nevědomí a že by sahalo do takové hloubky?

Klasicky jungovské vysvětlení měla jedna moje fobie z dětství. Už odmalička mě děsily obrazy starců. Jako docela malý jsem měl knihu, ve které mi naháněla strach jedna ilustrace: byla to jednoduchá perokresba znázorňující kosmonauta – tenkrát jsme říkali astronaut –, jenž se u kráteru kdesi na Měsíci setkal se starcem. Toho starce jsem se tak bál, že můj otec musel stránku s obrázkem vytrhnout, jinak bych tu knihu nevzal do ruky. Mnohem později, ve svých deseti letech, jsem poprvé viděl film Poklad na Stříbrném jezeře. Ten film mě nadchl – až na jednu scénu, v níž Nitropan Hawai, strážce pokladu, přistupuje k východu z jeskyně a dívá se na jezero, po němž se blíží Cornel se svými muži. Pohled na indiánovu vrásčitou tvář mě děsil, a to nejen napoprvé, ale ještě po několika letech. Ten děs jsem si nedokázal nijak vysvětlit, dokonce jsem se s ním svěřil dvěma psychologům, ale ti si také nevěděli rady. Teprve na konci devadesátých let se mi dostala do rukou Jungova práce o archetypech a tenkrát jsem pochopil, odkud se moje fobie vzala. Obraz starce byl symbolem vědoucího ducha, pravd, které jsem se bál sám sobě přiznat.

*

V té době jsem také navázal styky s plzeňskou Židovskou náboženskou obcí. V tomto směru jsem pamětník. Kontakt se členy obce jsem navázal ve Velké synagoze jednoho pátečního večera, kdy věřící vítají šabat. Ačkoliv plzeňská synagoga je velmi prostorná – je druhá největší v Evropě a třetí největší na světě po jeruzalémské a budapešťské –, věřících se tehdy scházelo tak málo, že se lidé modlili v někdejší předsíni (v „zimní modlitebně“). Jak mi bylo vysvětleno, před válkou se totiž do synagogy vcházelo zadem. Před druhou světovou válkou prý bývala synagoga nabitá, dlouholetý plzeňský kantor, inženýr Moric Klauber, mi vyprávěl, že když byl ještě dítě, kluky jako on ze synagogy vyháněli, protože tam pro ně už nebylo místo. Za mých časů se už v pátek večer obvykle ani nesešel minjan, tj. deset dospělých mužů k modlitbě, takže po většinu roku stačila nevelká bývalá předsíň, v hlavní lodi synagogy se konaly modlitby jen na Jom kipur, Roš ha-šana a také se tu konala každoroční tryzna za oběti holokaustu.

Ten páteční večer jsme s jednou známou prošli chodbou, vešli jsme do hlavní lodě a zastavili jsme se před prosklenými dveřmi, oddělujícími od lodě někdejší předsíň. Uvnitř bylo vidět dvě řady lavic, ta vlevo byla určena mužům, ta vpravo ženám. V lavicích postávalo několik mužů a my jsme tam chvíli stáli a poslouchali zpěv. Když si nás povšiml jeden z věřících – jak jsem se dozvěděl později, byl to pan Herz, původem od Olomouce –, naznačil jsem pohyb otevírání dveří a on souhlasně přikývl. Vstoupili jsme tedy, postavili se ke stěně a sledovali bohoslužbu. Z plzeňské aškenázské hebrejštiny jsem nerozuměl skoro ničemu a také později, když jsem do synagogy docházel častěji, jsem musel bohoslužbu sledovat v siduru (modlitební knize), abych pochopil, o čem je řeč. Jeden detail stojí za zmínku: zatímco celá bohoslužba se odbývala v aškenázské hebrejštině, na závěr modliteb inženýr Klauber popřál v sefardské (a tedy i moderní izraelské) hebrejštině šabat šalom. Proč to vyslovoval takhle, nevím.

Když modlitby skončily, dal jsem se s přítomnými do řeči. Mluvil se mnou hlavně pan Jiří Held, předseda náboženské obce, do našeho rozhovoru zasahovali i jiní, mimo jiné inženýr Klauber, kantor. Inženýr Moric Klauber byl pomenší starý pán, patřící k těm plzeňským Židům, kteří mluvili spíš německy (on sám pocházel z Poběžovic, tehdy nazývaných Ronšperk, kde němčina převládala). Německy mluvil až do konce života a čeština mu občas dělala potíže. Jeho paní, také tak drobná, byla Němka, původem katolička, ale do synagogy docházela důsledně, a to i po manželově smrti.

Když jsme se před vchodem do synagogy rozcházeli, překvapilo mě, že pan Herz komusi popřál v jidiš gut šábes. Jidiš se v Čechách nikdy nemluvilo; jak mi řekl pan Rudolf Löwy, když dřív do Plzně někdo přišel a mluvil jidiš, považovali ho za přivandrovalce. Začal jsem do synagogy chodit, abych měl aspoň nějaký kontakt se židovskou kulturou a s hebrejštinou. Jak jsem už napsal, chodilo tam velmi málo lidí, muži zpravidla nedali dohromady minjan a přicházely i ženy, které si tu na rozdíl od těch na východě nezahalovaly vlasy. Z mužů docházívali: Jiří Held, Moric Klauber, Rudolf Löwy, Alexandr Glück, inženýr Schulhoff, JUDr. Gottesman, JUDr. Tanzer, pánové Lederer, Herz a Braum, ukázali se tam také JUDr. Syka, MUDr. Vít Weinreb a dirigent Broch, který v plzeňském divadle dirigoval mimo jiné Šumaře na střeše. S Ledererovými jednou přišel do synagogy i jejich syn v uniformě Československé lidové armády. Z žen chodívala do synagogy paní Gottesmanová, manželka inženýra Klaubera, paní Ledererová (konvertitka) a někdy, když jí to časově vyšlo, do synagogy zavítala i Vlastimila Hamáčková (křesťanka), naše dlouholetá přítelkyně. Bylo zajímavé sledovat poměr původem českých Židů a těch, kteří se přistěhovali z východu (z Podkarpatské Rusi, Haliče a východního Slovenska). Objektivně vzato v průběhu roku chodilo do synagogy víc českých Židů, ale ti z východu chodili důsledněji, takže je bylo vidět víc.

*

Obchod v ulici Dianei byl podobně jako ten na třídě Kiseleff zásoben podstatně hůř než běžná samoobsluha v Československu. Nabídka potravin se tam průběhem času měnila. Když v roce 1988 Rumunsko vypovědělo Spojeným státům doložku nejvyšších výhod, Rumuni obchod zásobovali tak, že v určitou hodinu byl k dostání třeba chleba, ale ne uzeniny nebo mléčné výrobky, v určitou dobu byly k dostání mléčné výrobky, ale ne už uzeniny nebo chleba, a potom uzeniny, ale ne mléčné výrobky nebo chleba. Jednou jsem se naskytl k tomu, jak jakýsi muž s výraznými mongoloidními rysy, snad přímo Mongol, říkal prodavačce rusky:  „My umiraem s golodu.“ Ta se na něj dívala nechápavě, zjevně nerozuměla rusky. Velkou roli při obsluhování zákazníků tam hrály osobní sympatie. V oddělení mléčných výrobků a uzenin několik let pracoval starší člověk, říkali mu Sandu, a ten miloval Poláky. Takže když se jednou Włodek Gruszczyński postavil na konec fronty, Sandu mu pokynul a řekl: „Tak ten pán z Polska, račte.“ Mne zřejmě taky slyšel mluvit polsky, takže jsem měl u něj vždycky protekci, dostal jsem lepší jídlo a dostal jsem ho víc. Když ale Włodka Gruszczyńského vystřídala kolegyně Magdalena Sekała, tu Sandu neuznával jako Polku a ona u něho neměla sebemenší výhody.

Před diplomatickým obchodem často postávali rumunští občané a prosili cizince, aby jim nakoupili jídlo. Někteří Rumuni se však do diplomatického obchodu dostávali legálně. Jednou v oddělení ovoce a zeleniny si jeden perfektně rumunsky hovořící muž počínal poněkud příliš neomaleně, a tak jsem se ho zeptal, odkud je. Naklonil se ke mně a vztekle mi sykl do ucha: „Vy vážně chcete vědět, odkud jsem? Jsem z ministerstva zahraničí!“ Ten člověk se přede mnou vůbec nestyděl za to, že nakupuje v jiném obchodě než jeho krajané.

*

Vydali jsme se do tehdy už poněmčeného Łazu, dlouholetého působiště básníka evangelických Srbů Handrije Zejlera, kde jsme chtěli navštívit paní Leńku Urbanowou. Když jsme přijeli k jejímu domu, dveře byly otevřené, ale uvnitř bylo liduprázdno, vládlo tam takové ticho, že jsem se až bál, jestli paní Urbanowa nezemřela. Ale pak přišla z vedlejší místnosti a s velkou chutí si s námi popovídala. Během naší návštěvy několikrát opakovala: „Já mám takovou radost, že jste mě navštívili.“

Řekla nám, že ten dům postavil její otec, který chtěl, aby v něm působil srbský lékař. Ale vyprávěla nám i věci lidsky působivější. O tom, jak nemohla mít děti a jak za druhé světové války řekl jejímu muži nějaký místní funkcionář nacistické strany, že je možné z Polska přivézt dítě, které se tak zachrání z transportu. Pan Urban se tedy vydal do Polska, přivezl jedno dítě a později ještě druhé, takže měli chlapce a holčičku. Když přijel do Polska, kdesi se tam setkal s jakousi ženou, a ta mu řekla: „Tady máte dítě, chce žít.“ A dítě mu svěřila. Někdo napsal dopis, že matka dítěte musí pracovat kdesi v továrně a že se o ně nemůže starat, a že proto prosí Urbanovy, aby se o dítě postarali. Chodili tam příslušníci SS (nebo snad gestapa, to si už přesně nepamatuji), vyhazovali chlapečka ke stropu a křičeli na něj: „Řekni nám, kdo jsi!“ Ale děti nakonec přežily. S její adoptivní dcerou jsme se setkali. Přijela z Wojerec se svým mužem a s matkou mluvila německy. Paní Urbanowa nám potom řekla: „Víte, když je tady sama, tak se mnou mluví srbsky, ale před manželem se holt stydí.“

Sotva dokončila vyprávění svého příběhu – jistě neprožila jednoduchý život, protože její manžel, který přivezl z Polska děti, ji nakonec opustil –, přešla k jinému příběhu, o lesních skřítcích, kteří kdysi zachránili lidi v době hladu. Mimochodem skřítci byli před několika generacemi v lužickosrbském folkloru velmi živí a prababičky dnešních Lužičanů údajně pamatovaly, jak skřítci přicházeli na návštěvu a ledacos lidem nosili. Na vyprávění Leńky Urbanowé mě zaujaly dvě věci. Jednak skutečnost, že cestu k podzemnímu hnutí v Polsku ukázal jejímu manželovi místní funkcionář NSDAP. Ale hlavně na mě zapůsobilo to, že v jejím vyprávění se její skutečný život prolínal s bájným světem lutků, jak se v Lužici říká skřítkům.

Na závěr naší návštěvy přišla k paní Urbanowé její německá přítelkyně. Té mimo jiné připadl velmi čestný úkol. Leńka Urbanowa totiž pečovala o hrob Handrije Zejlera, ale protože jí na to už nestačily síly, dělala to místo ní tahle přítelkyně. Tak se stalo, že o hrob srbského národního básníka se starala ta německá žena.