Jindřich Vacek, Tři muži na Titaniku, Praha, Argo 2022

Píše se 10. duben 1912 a z přístavu v Southamptonu vyplouvá na svou první a poslední plavbu Titanic. Na jeho palubě se nachází britský policejní detektiv Sanders, který má téměř nesplnitelný úkol: mezi stovkami cestujících první třídy se má pokusit identifikovat hledaného zločince. Protože ještě na moři nikdy nebyl a ve společnosti smetánky v první třídě se cítí poněkud nejistý, dá ho kapitán Smith, jehož podpoře se Sanders těší, seznámit se scestovalým badatelem Cedrikem, který se Sandersovi stane vítaným pomocníkem. Tito dva muži začnou pátrat po tom třetím – vrahovi z irských Long Meadows. Cedric putuje do Ameriky za svou starou láskou a po cestě jí píše dlouhý dopis, v němž líčí mj. své cesty do Utahu k mormonům, u nichž ještě přežívalo ilegální mnohoženství, do tradiční Indie a do židovské Haliče.

Když se loď otřela bokem o ledovec, stál Sanders na úpatí schodiště pod člunovou palubou a čekal na svého muže. V tu chvíli nikdo netušil, že došlo k neštěstí. Pravda, na palubě D vypadli topiči z lůžek, ale na palubě A Thomas Andrews, stavitel Titaniku, zabraný do práce nad plány lodi, náraz vůbec nepocítil. Slabý otřes, provázený skřípavým zvukem, probudil leckterého spáče, ale teprve když kapitán přikázal parník zastavit, rozespalí zvědavci začali vykukovat z kajut na chodbu a někteří se dokonce pustili až na člunovou palubu. Když se loď otřela bokem o ledovec, na stolech v jídelně druhé třídy zacinkalo nádobí a v kuřárně první třídy opozdilci, rozmlouvající o politice či hrající bridž, si sotva povšimli, že se něco stalo, zato v kuchyni se rozsypal plech s čerstvým pečivem. Když Titanic stanul na místě, převládlo mínění, že ztratil list lodního šroubu. Posádka i cestující brali vše na lehkou váhu. Plukovníku Graciemu předložil přítel Clinch Smith kousek ledu a žertem se ho zeptal, jestli si ho nechce odvézt jako suvenýr, a Elmer Taylor kousek ledu odnesl svému známému, který si v posteli četl, kouřil a popíjel whisky, a podal mu ho se slovy „Přinesl jsem vám trošku ledu do drinku“. Část paluby C pokryla spousta ledové tříště a cestující třetí třídy hráli s kusy ledu fotbal.

*

V Cherbourgu na loď přistoupily bezmála tři stovky cestujících, někteří zvučných jmen, ale Sandersovi jejich jména ani tváře nic neříkaly. Po nějaké chvíli se Cedrikem zamířili do nitra lodi, aby se navečeřeli. Sotva však vstoupili do kryté části člunové paluby, kam ústilo velké schodiště, v té změti lidí, z nichž mnozí se nalodili ve Francii, zahlédl Cedric korpulentní dámu s rezavými vlasy a radostně zvolal: „Paní Brownová! Dobrý večer!“

Nebyl to nikdo jiný než Margaret Brownová, jíž historikové a novináři později přisoudili hypokoristikon Molly, ale které za jejího života přátelé říkali prostě Margaret. Paní Brownová patřila ke společenským špičkám v Americe, ale pocházela z těch nejnižších vrstev v Irsku a svůj původ nikterak nezapřela: její vystupování se rozhodně nedalo nazvat vybraným a pro jadrné slovo nechodila daleko. Snobská smetánka ji nikdy tak docela nepřijala za svou a Margaret Brownová věnovala mnoho času cestování, při němž si mohla vybírat přátele podle svého gusta.

Rudovlasá žena se otočila. „Cedriku, chlapče!“ zvolala radostně. „Tak vás zase jednou vidím. Jak se vám daří, už jste do toho praštil?“

Cedric se usmál. „Ještě ne. To víte, spousta práce s psaním knih.“

„Vy pořád ještě študujete manželství? Chlapče, měl byste se věnovat něčemu užitečnějšímu a hlavně se oženit. Čas už na to máte. Co budete dělat v Americe, zkoumat manželskou svátost u Apačů?“

Třebaže se Cedric nepřestával usmívat, otázky paní Brownové mu zjevně nebyly po chuti, a tak, aby změnil téma, řekl: „Dovolte mi, abych vám představil svého společníka. To je pan Robert Sanders.“

Sanders se uklonil. Margaret Brownová si ho přeměřila od hlavy k patě a potom prohlásila: „To jste celý vy, Cedriku. Místo abyste si s sebou vzal na cestu rozkošnou francouzskou milenku, máte společníka. Ráda vás poznávám, pane Sandersi. Čím jste? Vy taky študujete Číňany?“

Sanderse nečekaná otázka zjevně zaskočila, ale z tísně mu pomohl jeho nový známý. „Pan Sanders je soukromník,“ řekl. „Žije z kapitálu.“

„Musíte být v balíku, chlapče, když si můžete dovolit cestovat první třídou na Titaniku. Jste přece v první třídě?“

Sanders přikývl a Margaret Brownová se dala slyšet: „Mám hlad jako vlk. Budete mi dělat společnost, chlapci?“

Oba muži dali najevo, že to pro ně bude potěšením, a v doprovodu rázné rudovlásky se pustili po velkém schodišti do nitra lodi, aby zaujali místa v jídelně.

*

Když jsme už odcházeli, na dvoře jsme se stali aktéry nezvyklého výjevu. Uprostřed dvora tam stála mladá dívka, spíš drobná, přes bohatou černou kštici převázaný šátek, a po tváři jí stékaly slzy. Z jejího smutku vyzařoval půvab a celý její zjev působil dojemně. Zbožnému Židovi se nesluší, aby si všímal cizí ženy, natož aby se s ní dal do řeči, vždyť stojí psáno „al tarbe b-sichó im ha-išó“, neprodlévej v řeči s ženou, avšak Michael Seltzer k ní přistoupil a zeptal se jí: „Vos iz mit dir, majn mejdl?“ Co je s tebou, děvčátko? A ona odpověděla: „Ich bin ništ kejn mojd, ich bin an agune.“ Já nejsem děvče, já jsem aguna. Takže ta černá kštice pod jejím šátkem, to byla paruka vdané ženy.

Aguna… Víš, děvenko, co to slovo znamená? Být agunou, to je ten nejtěžší úděl ženy. Aguna je žena, jejíž manžel odešel z domova, mnohdy do ciziny, a ona o něm nemá žádné zprávy, netuší, jestli je vůbec ještě naživu. Taková žena je jako svázaná – nechce být sama, ale nemůže se vdát, protože její první muž možná ještě žije. Nemůže se rozvést, protože neví, kde svého manžela hledat.

Když to Michael uslyšel, zeptal se: „Un vos tut ir do?“ A co děláte tady? A ona odpověděla: „Ich hob gefregt dem rebn.“ Ptala jsem se rebeho.

Odmlčeli jsme se. A tu se opodál zastavil starší muž, dost možná žebrák, tlusťoch vězící v dlouhém kabátě z hrubé vlněné tkaniny, s odulými tvářemi a tlustými smyslnými pysky, a zeptal se mne, nikoliv Michaela: „Nu, hostu šojn zi derkent, dajn grojse libe?“ No, tak už jsi ji poznal, svou velkou lásku? Rázem mě uvedl do rozpaků, ani jsem nevěděl, jestli mu mám odpovědět, ale to už se k nám otočil zády, začal se vzdalovat a cosi si přitom mumlal. Jeho slova ovšem zaslechla i mladá žena. Sklopila hlavu a bez slova rozloučení se měla k odchodu. Také my s Michaelem jsme vykročili, vraceli jsme se do domu jeho bratrance.

*

A zatímco lodní orchestr vyhrával, někteří z těch, o nichž už byla řeč, se snažili být užiteční. Plukovník Archibald Gracie pomáhal prvnímu důstojníku Murdochovi, šestému důstojníku Moodymu a několika dalším mužům uvolnit skládací člun A na střeše důstojnických kabin. Gracieho kapesním nožíkem přeřezávali provazy, jimiž byl upevněn; to se sice podařilo, ale vzhledem ke sklonu lodi ho už nemohli spustit na moře. Peter Daly, naturalizovaný Peruánec, se snažil udržet na palubě tak dlouho, jak jen to bylo možné. Právě když pomáhal jedné cestující, smetla ho vlna, která se převalila po celé délce paluby. Plaval v moři tak dlouho, dokud ho nevytáhli trosečníci na jeden ze záchranných člunů.

Příď prudce poklesla a obrovská vlna smetla do moře kapitána Smithe, Murdocha, Moodyho, všechny hudebníky a mnoho členů posádky i cestujících včetně Johna Jacoba Astora.

Loď zářila do tmy. Skládací člun B plul dnem nahoru, na něm se přidržovala dobrá dvacítka trosečníků. K tomuto člunu zamířil radista Bride. Nejprve se dostal pod něj, teprve později se mu podařilo vyškrábat nahoru. Za pobyt pod člunem však zaplatil draze – omrzlinami dolních končetin. Pořád však dopadl lépe nežli jeho kolega Phillips, který zahynul.

Plukovník Archibald Gracie se pořád držel pohromadě se svým přítelem Clinchem Smithem, oba muži pomáhali do člunů hlavně osamělým ženám. Asi čtvrt hodiny poté, co byl spuštěn poslední záchranný člun, začala voda narážet na nástavbu velitelského můstku; bylo zjevné, že zanedlouho zalije celou člunovou palubu. Oba přátelé se rozhodli zamířit na záď, jež se zvedala z vody, ale téměř vzápětí je zastavil dav cestujících třetí třídy, kteří se teprve teď dostali na člunovou palubu. Ti všichni zamířili na záď, ale na jejich cestě je zastavila kovová mříž oddělující promenádu první třídy od promenády třídy druhé. Přes tuto překážku se dál nedostali. Plukovník Gracie s Clinchem Smithem se dohodli, že vylezou na střechu kabin důstojníků, ale to se jim nepodařilo. Ihned po tomto pokusu se přihnala vlna, která oba přátele navždy rozdělila: plukovníka vynesla na střechu důstojnických kabin, kdežto Clinche Smithe smetla do moře.

Plukovník Gracie se přidržoval zábradlí na okraji palubní nástavby, ale voda vzápětí zalila i střechu důstojnických kabin a loď ho táhla pod hladinu. Plukovník se pustil zábradlí a začal zoufale plavat směrem od pravoboku. Když se vynořil na hladinu, poblíž zpozoroval velkou bednu a té se zachytil. Pokusil se na ni vylézt, ale sklouzl zase do vody. Začal se rozhlížet, jestli nablízku neuvidí některý záchranný člun, ale bylo už pozdě, ten poslední opustil Titanic před dobrou čtvrthodinou. Po chvíli však zpozoroval převrácený skládací člun B, na němž našel útočiště dobrý tucet trosečníků, podle všeho členů posádky. Zamířil k němu, a jakmile ho dosáhl, začal se na něj škrábat, ale nikdo z těch nahoře mu nepomohl, teprve v posledním okamžiku mu kdosi podal ruku. Tak se zachránil plukovník Gracie, skutečný hrdina té noci.