Jindřich Vacek, Limba cehă colocvială, Universitatea din Bucureşti 1988

 

Je jistě sporné, nakolik je vhodné psát učebnice obecné češtiny, jak jsme však předeslali výše, v Rumunsku 80. let byla taková práce velmi potřebná. Studenti se podle ní neučili obecnou češtinou mluvit, ale systematicky se učili odlišovat nespisovné jazykové prvky od spisovných.

Učebnice je rozdělena do 16 lekcí, v nichž se posluchači formou četby seznamují se zvláštnostmi základní slovní zásoby a gramatiky obecné češtiny. Skutečnost, že obecná čeština nemá jednotnou normu, je patrná zejména z dodatků na konci knihy, kam byly zařazeny mj. texty získané od informátorů z různých míst v Čechách. Dodatky obsahují vedle klíče ke cvičením také krátký slovníček některých hovorových výrazů cizího původu a několik textů v obecné češtině. Právě z těch jsme také vybrali ukázku.

 

Vo starý Bukurešti

Tak vo starý Praze sme už mluvili, takže teďko snad eště něco vo starý Bukurešti. Nemyslete si, Bukurešť měla taky svý zajímavý lidi a figurky, vono vemte si třeba takovou Caleu Victoriei, to je ta… Jo dyť vy to vlastně znáte. Tak v týhle ulici hned bydlela spousta zajímavejch lidí. Tak tu bydlel ňákej Racoviţa, šlechtic, ve městě mu řikali Rytíř Brouk. Ten se vám voblíkal jako Napoleon Třetí, taky se tak česal, a po ulicích jezdil na koni.

Zhruba v těch místech, co je teď ten obchod s deskama a notama, Melodia se to myslim menuje, no tak tam bejvala taková pasáž a v tý si votevřel bar vopravdovej Španěl, ňákej Manoel López, to bylo hned ňák po první světový válce. Teda ten španělskej bar, to nebylo nic moc, taková malá místnůstka, v ní ten López, potom číšník, tomu tam řikali Sokrates, ten López to vyslovoval jako Cokrat, to byl takovej kluk, co věčně nakláněl krk na stranu, protože měl na krku takový vimrle, co se mu pořád ne a ne zahojit, a pak tam v tom baru eště měli číšnici, Miţa Sirka jí řikali, ta bydlela v takovym kumbálku hned za barem, pro samý špačky vod cigaret prej tam nebylo kam šlápnout.

V tý samý pasáži bydleli eště jiný pozoruhodný figury. Tak třeba jeden Francouz, Villemont se menoval, ten učil lidi tancovat, pokoušel prej se taky vo vzduchoplavectví, jo a jinak měl taky zásluhu vo to, že se v Bukurešti zavedly elektrický zvonky. Dřív tady pochopitelně žádný zvonky neměli, ale ňáký klepadla nebo tak, to tu taky nevedli. Dřív prostě takovej host přišel, u dveří zatleskal, pěkně nahlas, aby ho ty uvnitř slyšeli, no a počkal si, až se vobjeví ňákej ten sluha a zavede ho dovnitř.

Ten Villemont měl vo poschodí vejš krajanku, to byla manželka ňákýho Bonifaţia Floresca, profesora francouzštiny na gymnáziu Svatýho Sávy. To vám byla příšerně nepořádná domácnost. Nábytek tam neměli, akorát stůl a ňáký dvě tři židle, místo postele měli hromadu dek, no a knížky, ty házeli taky na hromadu. Tenhle Florescu se ňák zvlášť často nečesal a vůbec to byl bohém, peníze si pučoval na potkání, jo a žáky, ty nutil, aby si předem vobjednávali jeho knížku, kterou stejně jaktěživ nenapsal. Podobně bydlel vo kousek dál taky režisér Ernest, to byl zas režisér v divadle Komedie. Ten měl taky jen takovej pokojík v divadle, jeho stěny si polepil starejma programama, a dyž šel spát, tak se přikrejval kusem opony.

A hned vedle Caley Victoriei bydlíval Nicu Lahovary, to byl poslední bojar ve městě, kterej se nechtěl ani za nic rozloučit se starejma šatama, co se nosily eště za Turků. Ten tam sedával na balkóně, bafal z čibuku z jasmínovýho dřeva, koukal dolů na ulici a na sobě měl takovej ten dlouhej hábit a na hlavě fez.

Ale moment, to si zas nemyslete, že stará Calea, to že byla akorát taková sbírka karikatur. To teda rozhodně ne. Vono se to dřív ani Calea Victoriei nemenovalo, dřív se tomu řikalo Podul Mogoşoaiei, teda Mogošoajskej most, to podle toho, že se tam chodníky dláždily prknama, jak tu bejvalo kolem tolik lesů. Jo tak na tomhle Podu Mogoşoaiei míval dum  Enăchiţă Văcărescu, básník, gramatik, diplomat a bůhvíco eště. Dneska je tam tušim ředitelství rumunský loterie.  Jo tak v tom domě, když porazili Tudora Vladimiresca, Turci pobili jeho arnauty. Tenkrát se zachránil jenom jeden, tomu se povedlo utýct do Sedmihradska a tam na něj v Brašově udělali sbírku a poradili mu, aby dál koukal žít co nejmoudřejc, tak von si koupil trafiku a jako trafikant taky umřel.

A dyž už sme tak u těch smutnych spomínek, tak v místech, kde se Calea křižuje s bulvárem Gheorghe Gheorghiu-Dej, je náhrobek ňáký Marie Sutzu, to prej byla, aspoň tak je to na tom náhrobku napsaný, vzorná manželka a matka. Na tom náhrobku taky stojí, že jí bylo patnáct let, dyž umřela, a nad tim náhrobkem roste vrba. 

Copyright © Jindřich Vacek 1988