Paler, Octavian, Život na nástupišti (Viaţa pe un peron; Praha, Mladá fronta 2009)

Děj románu  rumunského romanopisce a esejisty Octaviana Palera je zasazen do snové krajiny na pomezí lesa a močálu, kde se na opuštěném nádraží, kam dávno přestaly jezdit vlaky, setkávají dva neznámí, muž a žena. Nacházejí tu útočiště před absurdním světem plným zvůle a násilí. Při marném čekání na vlak skládají účty z vlastního konformismu a chystají se k rozhodnému kroku. Hrdinovy vzpomínky na nedávnou minulost, pojímanou groteskně, ba přízračně, se prolínají s reminiscencemi výstřelků Francouzské revoluce a neskutečnou atmosférou nedalekých bažin, kde se jak přeludy zjevují nepochopitelně krutí lidé.  Život na nástupišti byl čtenáři původně chápán jako odsouzení Ceauşeskovy diktatury, jeho obecně lidské vyznění nás však oslovuje i dnes.

 

Krátce řečeno, ve městě se objevili jacísi podivní krotitelé kober. Lidé se na ně napřed dívali s rozpačitým soucitem, litovali je, že si na živobytí musí vydělávat tím, že na prsou nosí kobru. „Strašné řemeslo,“ říkali si lidé. „Než ty kobry ochočili, určitě riskovali uštknutí.“ Pak se k tomuhle soucitu mísilo čím dál víc odporu a k odporu se časem přidal strach. Chodci cítili odpor i strach. Pokoušeli se ke krotitelům přibližovat co nejmíň a odvracet pohled. Ale bylo to čím dál těžší. Jednak bylo krotitelů čím dál víc. Potom byli čím dál nestoudnější. Už neklopili oči k zemi jak na začátku, když chtěli vzbudit soucit chodců svým poníženým výrazem. Teď se tvářili vyzývavě nebo trousili dvojsmyslné poznámky. Až nakonec začali být opravdu agresivní. Vytahovali kobry ze šátku nebo ze záňadří a pokládali je před sebe na chodník. Pak se s vyceněnými zuby rozhlíželi, jako by říkali: „Kdo se přiblíží? Kdo má chuť dát se uštknout? Nikdo nechce? Račte, smrt je zdarma, jen to zkuste, nic vás to nestojí. Račte!“ Když byla kobra moc líná, klepnutím prstu ji probudili, a pak vytáhli z kapsy píšťalu a začali hrát podivnou melodii, smutnou, výhružnou, a zároveň nestoudnou. Klikatě se vinoucí melodii, někdy sotva slyšitelnou, jako by se k vám chtěla nepozorovaně vetřít, jindy vybuchující ostrými tóny jako nenávistný výkřik. Chodců se zmocňovala hrůza. Aby neupadli v podezření, že poselství skladby neporozuměli, nechávali v krotitelově klobouku svou hřivnu. Krotitel se na ně nedíval, hrál se zavřenýma očima. Když svou skladbu dohrál, zůstával jako omámený, jako by mu už na ničem nezáleželo, ani na kobře, ani na těch, co dál postrašeně vhazovali svou daň a plnili tak klobouk mincemi, které teď pokaždé zacinkaly, když někdo jejich počet rozmnožil. Krotitel tak zůstával celé hodiny, jako by byl zemřel. Kobra se znuděně vzdala dalšího kolébání, lehla si na hromadu mincí a svinula se na ní. Za nějakou chvíli se krotitel zničehonic zachvěl, jako by se probudil. Hřbetem ruky smetl kobru z hromady mincí, ty nasypal do pytle, kobru uložil do šátku nebo do záňadří, zvedl se a odcházel. Ale druhý den se na stejném místě objevil znova.
    Každým dnem byla tahle podívaná na městských křižovatkách častější, člověk už nemohl jít skoro nikam, aby na ten výjev nenarazil. Někteří lidé se pokoušeli nevycházet z domu, ale najednou jim u dveří zazvonil krotitel. Když otevřeli, uviděli hlavu kobry, jak se zmítá v šátku. Takže raději zase vycházeli na ulici, aby zaplatili daň tam.

 (…)

    Ale už druhý nebo třetí den jsem kvůli jiným událostem na tohle nebezpečí zapomněl. Když jsem jednomu krotiteli dal minci, křikl za mnou a výsměšně se na mě podíval: „Tahle mince už neplatí!“ A podal mi minci s Robespierrovým portrétem. Podivil jsem se, ale nic jsem neřekl. Našel jsem jinou a hodil ji na hromadu vedle kobry, sledován pohledem krotitele, který mé pohyby sledoval s roztržitým pohrdáním. Pak jsem na tu příhodu zapomněl, jenže ona se brzy opakovala a časem se stala každodenní záležitostí. Začal jsem si dávat pozor. Už na rohu ulice, a dokonce několikrát, jsem si prohlížel minci, kterou jsem chtěl dát, abych se ujistil, že je v pořádku. Bylo to zbytečné. Pokaždé, sotva jsem udělal pár kroků, jsem zaslechl, že mě někdo volá, a krotitel mi vracel minci s Robespierrovým obličejem a tvrdil, že jsem mu ji dal já.
    Tenkrát jsem se začal bát vycházet, ale ani to mi nepomohlo. Každý večer ke mně dolů chodil krotitel. Zazvonil u dveří, a když jsem otevřel, výsměšně se na mě podíval a řekl jenom: „Zítra bude hezky.“ Znělo to jako heslo, připadalo mi známé, ale nevěděl jsem odkud. Stalo se to pětkrát nebo šestkrát, až jsem si vzpomněl, že to jsou slova, která řekl Robespierre Eleonoře Duplayové večer předtím, než ho poslali pod gilotinu, když se díval, jak slunce zapadá za stromy na Champs Élysées. Slova „Zítra bude hezky“ tedy byla výstrahou.
    Kvůli mincím, které mi vraceli, jsem měl v hlavě strašný zmatek. Začal jsem se plést i v jiných věcech. V noci se mi zdálo, že slyším, jak se na ulicích tísní lidé, aby se podívali na gilotinu. Jako by kolem projížděly popravčí káry, slyšel jsem do dlažby bušit kopyta koní, za nimiž přijížděly vozy s dřevěnými koly, a slyšel jsem šouravé kroky opilců vykřikujících, jako by škytali: „A la guillotine, à la guillotine!“ Tu jsem spěchal k oknu, abych sám neviděn, vyhlédl na ulici.

 

(…)

 

Tak jsem tedy šel a hledal cestu z močálu, když tu jsem strnul. Rákosím jsem zahlédl probleskovat oheň a před ním – nevěřil jsem vlastním očím – tři lidé hráli na píšťaly kobrám, usazeným na vysokých kulatých špalcích. Melodii jsem neslyšel. Opatrně, abych se neprozradil, jsem udělal ještě pár kroků a zaposlouchal se. Mimo jiné díky rozmaru větru jsem zaslechl melodii, která mě ještě víc zneklidnila. Byla to pořád tatáž melodie, hned klikatě se vinoucí a smutná, hned zase vtíravá a vyzývavá, vybuchující výkřiky nenávisti, kterou jsem tak dobře znal. Občas krotitelé hru přerušili a holí uhodili neposlušnou kobru. Ruce i nohy měli ovinuté tlustými hadry, zřejmě se tak chránili před uštknutím. Jeden z nich zaplatil chvilku nepozornosti životem. Ležel mrtvý opodál, vedle chatrče z rákosí. Přes obličej mu kdosi přehodil červený hadr a dál už se o něj nikdo nestaral.
    Pojednou krotitelé své podivné počínání přerušili. Nepřítomně zírali do prázdna, jako by naslouchali větru v rákosí. Jejich mlčení připomínalo rituál. Nebo snad vestoje spali a kobry se zatím na špalcích svinuly.
    Neodvážil jsem se ani hnout. Bál jsem se, že když pohnu rákosím, krotitele probudím a upozorním je na sebe. Na hodnou chvíli jsem proto znehybněl a taky jsem naslouchal větru. Byl jsem už celý ztuhlý, když vtom se za chatrčí ozvalo žalostné zavytí psa. Krotitelé se zachvěli a znova spustili svou melodii. Jedna z kober byla vzpurná a rozzuřený krotitel ji po několika marných pokusech vydráždit holí mocně udeřil a rozdrtil jí hlavu. Pak vydal jakési hvízdavé zvolání a já uviděl, jak z chatrče vyšla mangusta a on jí kobru hodil, aby ji pohltila. Z pytle vysypal na špalek další kobru a obřad začal znova, jako by se nic nestalo.
    Teprve teď jsem si všiml, že tam je ještě jeden člověk, a ten na všechno dohlíží. Bylo zřejmé, že je to jakýsi náčelník. Když některý z krotitelů neprojevoval dost horlivosti a nehrál s náležitým zaujetím, švihl ho proutkem přes ruku. Melodie pak okamžitě vytryskla s novou silou. Byla pak ještě smutnější, neklidnější a úděsnější. Kobra, jako by vycítila změnu, začala být taky čilejší, povolnější a poslušnější. (…)
    Cítil jsem, že můj život visí na vlásku, a neodvažoval jsem se ani dýchat. Taky náčelník krotitelů naslouchal větru. Vzápětí vyšla z chatrče žena oblečená skoro v hadrech, ale ty jenom ještě víc zdůrazňovaly její nestydatou, vyzývavou krásu tak, jako jsou někdy v blátě květiny ještě krásnější. Byla vysoká, krátkovlasá, pleť měděné barvy a ostře se odlišovala od odporně špinavého zevnějšku krotitelů. V celé její bytosti šalebné květiny z bažin bylo cosi exotického. Rozčilující krása, hříšná a zrádná jako místa, kde žila, zdůrazněná smyslnou chůzí děvky znající své půvaby. Ale její krásná tvář se znenadání hrozně znetvořila, jako by jí někdo nasadil masku děsu. Teprve po několika okamžicích jsem si uvědomil, co se děje. Jeden z krotitelů, zřejmě na pokyn náčelníka, protože ten celý výjev bedlivě sledoval, otevřel pytel s kobrami, a z toho pomalu zvedala hlavu kobra. Žena strašlivě vykřikla a její výkřik se nakonec zlomil v hysterický záchvat kašle. Ačkoliv se kašlem dusila, pokoušela se křičet dál, zatímco krotitelé bez hnutí slídili ve větru. Už jsem málem vyšel z rákosí, když tu žena sklonila hlavu a krotitel, který prve pytel otevřel, na náčelníkův pokyn kobru postrčil nohou zpátky. Potom žena zmizela v chatrči a ostatní upadli do podivné dřímoty. Když se znova ozvalo psí zavytí, probrali se, sebrali kobry ze špalků, zastrčili je do pytle, odvinuli si hadry z rukou a taky se ztratili v chatrči. Využil jsem toho a rákosím jsem se odplížil.
    Bloudil jsem v močálech, až jsem za sebou zaslechl křik. Otočil jsem se a nedaleko od sebe jsem uviděl hejno vran, které mířilo ke mně, ale najednou se prudce obrátilo a začalo se vzdalovat. Vzpomněl jsem si, že z nádraží jsem týž výjev viděl mockrát, jenže obráceně – odtamtud jsem viděl, jak vrány jakoby narážejí na jakousi neviditelnou hradbu a vracejí se k nádraží. To znamenalo, že tam je konec močálu, první hradba z rákosí. Pustil jsem se tím směrem a už jsem málem zase zabloudil, když vtom se naštěstí objevilo další hejno vran a obrátilo se zpátky. Šel jsem dál a nakonec se mi podařilo dosáhnout okraje bažin.

 

Copyright © Octavian Paler – Heirs, 1981, 2009
Czech Edition © Mladá fronta, 2009
Translation and Epilogue © Jindřich Vacek 2009
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Alexandru Paler
dne 14. 9. 2011.

 

PŘEKLADATELŮV DOSLOV 

PALERŮV ŽIVOT NA NÁSTUPIŠTI A JEHO DĚJINNÉ ZAKOTVENÍ

 Fata sua habent libelli – knihy mají své osudy. Těmito slovy by asi Octavian Paler, milovník antické kultury, vystihl osudy svého románu. Život na nástupišti, vnímaný v době svého vzniku (1981) jako protest proti jedné z nejbezohlednějších evropských diktatur té doby, se dnes – stejně jako další autorovy knihy – v Rumunsku opět umisťuje na nejvyšších místech žebříčků nejprodávanějších knih. Příběh jedné deziluze a z ní plynoucího dilematu nachází nové čtenáře. Příběh, který do značné míry odráží i deziluze a dilemata svého autora.

Octavian Paler se narodil 2. července 1926 v sedmihradské obci Lisa v Brašovské župě. Po středoškolských studiích v Bukurešti, Făgăraşi a Sibini pokračoval ve studiích zároveň na filozofické a právnické fakultě v Bukurešti (1945-1949). Po jejich absolvování mu bylo nabídnuto místo asistenta na katedře estetiky, Octavian Paler však nabídku odmítl a nastoupil do rozhlasu, kde pracoval nejprve jako zvláštní dopisovatel a potom jako zástupce šéfredaktora v redakci kulturních pořadů. V roce 1964 krátce působil jako dopisovatel tiskové agentury Agerpres v Římě, v dalších letech zastával funkci ředitele Rumunské televize (1965-1968), zástupce ředitele Rumunského rozhlasu (1968-1970) a posléze šéfredaktora deníku România liberă (1970-1983). Této funkce byl roku 1983 z politických důvodů zbaven, odešel do předčasné penze a do veřejného života se vrátil teprve po revoluci r. 1989 jako čestný ředitel deníku România liberă a později deníku Cotidianul. V roce 2005 mu byla udělena cena Opera omnia rumunského Svazu spisovatelů. Octavian Paler zemřel 7. května 2007 v Bukurešti. Jen několik málo let poté, co proti němu oficiální Rumunsko vedlo kampaň, byl pohřben s vojenskými poctami.

Svou tvůrčí dráhu zahájil Octavian Paler jako básník, časopisecky debutoval roku 1958, jeho prvním samostatným svazkem byla básnická sbírka Ve stínu slov (În umbra cuvintelor, 1970). Esejistickou tvorbu započal dvěma svazky zápisků z cest, Cesty pamětí. Egypt a Řecko (Drumuri prin memorie. Egipt-Grecia, 1972) a Cesty pamětí. Itálie (Drumuri prin memorie. Italia, 1974), po nichž následovaly Subjektivní mytologie (Mitologii subiective, 1975), Obrana Galileova (Apărarea lui Galilei, 1978, dialog o lásce a opatrnosti, za který autor dostal Cenu Rumunské akademie), Imaginární dopisy (Scrisori imaginare, 1979), Caminante (1980; Cena Svazu spisovatelů) a v roce 1981 román Život na nástupišti (Viaţa pe un peron), znamenající v jeho díle jistý přelom. Po tomto románu vydal ještě deset dalších svazků, z toho čtyři před prosincem 1989: Vřelé polemiky (Polemici cordiale, 1983), Šťastlivec (Un om norocos, 1984), Muzeum v labyrintu (Un muzeu în labirint, 1986) a Život jako korida (Viaţa ca o coridă, 1987).

K rozchodu s politikou komunistické strany dospělo v té době na východě Evropy mnoho levicově smýšlejících intelektuálů. Českého čtenáře znalého předlistopadových poměrů v Československu však jistě zarazí, že v Rumunsku, zemi, kde se nepřipouštěla sebemenší kritika režimu a už vůbec nebyl tolerován disent, se odvážil napadat – byť formou metafory – tehdejší poměry autor zastávající poměrně vysokou funkci. A ještě hůře pochopí, že po nuceném odchodu do ústraní mohl Octavian Paler, osočovaný v tisku jako „nepřítel dělnické třídy“, ve své zemi vydat ještě čtyři svazky. To vše bylo dáno zvláštní situací v Ceauşeskově Rumunsku.

Nic není vzdálenějšího pravdě než představa, že evropské země Varšavské smlouvy (tedy kromě SSSR v té době Polsko, Československo, NDR, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko) tvořily jednolitý celek, jehož jednotliví členové beze zbytku sdíleli naprosto identickou ideologii či politiku. Tyto státy se navzájem v mnoha ohledech lišily, ať už šlo o postoj režimu k drobnému podnikání, náboženství, kultuře, o možnost občanů cestovat do ciziny, míru indoktrinace společenského života, úroveň zásobování potravinami a průmyslovým zbožím aj. Protějškem výrazných liberálních tendencí v Maďarsku a Polsku byly velmi nepružné, demagogické postoje vedení např. Československa nebo Německé demokratické republiky. Připomeňme, že v 80. letech čeští studenti humanitních věd se mnohdy vzdělávali z knih vydávaných v tolerantnějším Polsku. Ale situace v tehdejším Rumunsku se vyznačovala zvláštnostmi, s jakými jsme se v ostatních zemích této oblasti nesetkávali.

Odlišná politika tehdejší Rumunské komunistické strany bývá spojována téměř výlučně se jménem prezidenta Nicolae Ceauşeska, ten však jen dovedl do krajnosti postoje svého předchůdce, Gheorghe Gheorghiu-Deje.

Na konci čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století Rumunsko pod vedením Gheorghe Gheorghiu-Deje naprosto slepě imitovalo Stalinův režim. Sovětský Gulag našel svůj rumunský protějšek na stavbě průplavu spojujícího Dunaj s Černým mořem (1949-1955), do dějin vstoupil zrůdný experiment ve věznici ve městě Gherla či v Pitešti, kde političtí vězni byli nuceni navzájem se mučit. Rumunské hospodářství bylo těsně propojeno se sovětským prostřednictvím smíšených společností SovRom, a pokud jde o politické procesy, iniciativa v tomto směru se nepřipisuje sovětským poradcům, ale samotnému Gheorghiu-Dejovi. Po Stalinově smrti se Gheorghiu-Dej rozhodně postavil proti liberálnější politice sovětské komunistické strany a položil základy oné relativně nezávislé rumunské politiky, na kterou navázal Nicolae Ceauşescu. Jako přesvědčený stalinista se Gheorgiu-Dej v roce 1956 postavil proti maďarské revoluci (právě v Rumunsku byl vězněn její vůdce Imre Nagy a někteří jeho spolupracovníci), dále se však jeho politika ubírala cestou odpoutávání od Sovětského svazu. Když v červnu-červenci 1958 dosáhl odchodu sovětských vojsk, prosadil některé prvky, které se později staly příznačnými pro politiku Nicolae Ceauşeseska. Využíval protiruského cítění obyvatelstva (mj. otevřel otázku rumunskojazyčných území v Sovětském svazu, dal vydávat dosud cenzurované Marxovy spisy pojednávající o carském imperialismu a otázce Besarábie), odmítl požadavky, aby se Rumunsko stalo obilnicí sovětského bloku, a zahájil vytváření silného národního průmyslu a navázal a upevnil diplomatické styky se západním světem včetně USA (v r. 1963 po rumunské účasti na pohřbu Johna F. Kennedyho). Rumunsko, v jehož čele stanul Nicolae Ceauşescu, tedy už bylo zemí zřetelně se vymezující proti Sovětskému svazu, v zahraniční politice otevřené spolupráci se Západem a usilující o překotný hospodářský rozvoj.

Přestože Gheorghiu-Dej za svého nástupce určil zkušeného stranického harcovníka Gheorghe Apostola, premiér Ion Gheorghe Maurer, Apostolův rival, prosadil do čela strany mladého Nicolae Ceauşeska, který se měl údajně stát jeho loutkou. Ceauşescu navázal na zásady politiky svého předchůdce a brzy získal značnou popularitu – na Západě díky svému rezervovanému postoji k Moskvě a ochotě otevírat se západnímu světu, v Rumunsku díky kategorickému odsouzení okupace Československa v srpnu 1968. Setkal se s řadou významných západních politiků, udržoval diplomatické styky se Spolkovou republikou a s Izraelem, při rozvíjení ekonomiky se snažil opírat o Západ. Tyto kroky v zahraniční politice však kontrastovaly s politikou vnitřní. V zemi platil zákaz styku s cizinci, a to i s občany zemí východního bloku (a někdy hlavně s nimi). Po návštěvě Číny a Severní Koreje (1971) se nadchl představou důsledné přeměny celé společnosti. V zemi se začal rozmáhat neuvěřitelný kult osobnosti, každé televizní zpravodajství začínalo prezidentovým titulem a jménem, na počest jeho a jeho ženy se v televizi a rozhlasu neustále recitovaly verše, na ulicích byly vyvěšeny jeho portréty, také tisk uveřejňoval oslavné verše, fotografie a obrazy. Byl zahájen program tzv. „systemizace“ venkovských i městských lokalit, který sice přinesl rozvoj měst, ale zejména v 80. letech vyvrcholil likvidací venkovských lokalit (bouráním původní zástavby a jejím nahrazováním činžáky, vytvářením spádových obcí) a ničením historických památek ve městech. Proces neúnosně rychlé urbanizace a industrializace vedl k vykořenění původně venkovského obyvatelstva, se kterým se tak dalo snáze manipulovat.

Na samém počátku 80. let se ukázalo, že Ceauşeskovy plány jsou nereálné. Země se neuvěřitelně zadlužila a prezident prosadil drakonický program splácení dluhů, který vedl k tíživému nedostatku základních potravin (v r. 1985 byl zaveden částečný přídělový systém, v praxi zcela nedostačující). Úspory energie vedly k tomu, že v zimě byty ani pracoviště nebyly dostatečně vytápěné (takže např. novorozenci umírali na podchlazení). Situace v zemi vedla k utužování represí. Tajná policie Securitate byla natolik obávaná, že lidé měli strach mluvit o politice nejen se známými a kolegy, ale i doma (domnění, že prostřednictvím telefonů lze domácnosti odposlouchávat, potvrdil po útěku do USA generál Pacepa, významný důstojník rumunské špionáže). Neustále byl připomínám zákaz styku s cizinci. Přestože zahraniční rozhlasové vysílání do Rumunska nebylo rušeno, prakticky měli Rumuni méně informací o životě za hranicemi než Albánci, kteří mohli sledovat italskou, řeckou a jugoslávskou televizi. Média často poskytovala víc informací o Číně a Severní Koreji než o evropských zemích východního bloku a Rumuni mnohdy nevěřili, že v těchto zemích se žije podstatně lépe. Ani v cizině se o Rumunsku mnoho nevědělo – Východ ani Západ si nechtěl popudit potenciálního spojence.

Aby se postavení země posílilo, snažil se prezident Ceauşescu dosáhnout prudkého růstu počtu obyvatelstva. Výnosem z roku 1985 byly téměř úplně znemožněny potraty, takže se rodily nechtěné děti, které nebylo čím živit. Navíc stát rodiny mnohdy rozbíjel – vysokoškoláci byli po ukončení studia (obor jim byl mnohdy vnucen) rozmístěni do vzdálených lokalit, manželé často daleko od sebe. Koncem 80. let začala emigrace do socialistického Maďarska.

Život na nástupišti byl v lecčems teprve předzvěstí této neuvěřitelné situace, ale dobře vystihuje strach, který v zemi vládl. Román se stal bestsellerem, lidé v něm nacházeli vnitřní oporu, knihu si půjčovali a někdy i opisovali (xeroxy neexistovaly a psací stroje byly registrovány, aby se daly identifikovat). Hrůza z krotitelů kober, cvičitelů psů i psů a kober samých, neúcta k rodině a věčný strach, to všechno odráželo každodenní realitu v zemi. Pro nás je kniha mj. svědectvím o rozporuplné povaze tehdejší rumunské kulturní politiky: zatímco čínské filmy v kinech oslavovaly revoluci a masová umělecká činnost byla téměř povinná, v divadlech se hrál Camusův Caligula, Sartrův Ďábel a Pánbůh, Gombrowiczova Yvonna, princezna burgundánská nebo dramatizace Bulgakovova Mistra a Markétky a vycházely spisy filozofů, jejichž díla nebyla v tehdejším Československu běžně dostupná (mj. M. Heideggera či K. Jasperse).

 

Zdálo by se, že Palerův román je portrétem společnosti, jakou český čtenář nikdy nepoznal a na kterou rumunský čtenář rád zapomněl. Společnosti, jejíž neúplný a pokřivený obraz jednou složí historikové, stejně jako my se občas setkáváme se zkreslenými obrazy naší vlastní minulosti. Zdálo by se, že Život na nástupišti ztratil svou aktuálnost. Jak však výstižně říká Dan Mircea Duţă, Paler nenapsal historický román, ale „zkušenost s Ceauşeskovou diktaturou generalizoval v obecně lidské rovině“. Nová kapitola v dějinách Rumunska – a nejen Rumunska – vystavila jedince jiným formám nátlaku. Dnes, když vymizel strach a bezmoc, bezohlednou uniformitu Ceauşeskova režimu vystřídala diskrétní, téměř vlídná uniformita konzumního života, kladoucí individualitě jedince nástrahy ještě zákeřnější. V době, kdy životní styl se mnohdy ocitá ve vleku reklamy a kliknutí na myš leckdy nahrazuje erudici, kdy překotné životní tempo brání uvážlivé sebereflexi, sahá čtenář znovu po příběhu člověka, který chce zůstat – nebo snad znovu být – sám sebou. Světová literatura jistě vytvořila obrazy přímo na míru konzumní společnosti (připomeňme třeba hejno lososů, stádních tvorů řídících se jen instinkty, bez historického povědomí či vědomí kontinuity, mezi nimiž končí spisovatel Bruno Schulz v románu Davida Grossmana Viz: LÁSKA). K románu Octaviana Palera se však čtenář přesto vrací dál. Věřme, že na rozdíl od 80. let ho k tomu dnes vede snaha o zamyšlení nad sebou samým, a ne jenom potřeba katarze tváří v tvář malicherné zvůli některých drobných byrokratů či nekompetentních manažerů, kteří se na pluralitní společnosti občas rádi přiživují.

                                                       Jindřich Vacek

Epilogue © Jindřich Vacek 2009
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dalo nakladatelství Mladá fronta dne 29. 11. 2011.

 

Advertisements