RENESANČNÍ  SBÍRKA  PŘÍBĚHů  V  JAZYCE  JIDIŠ

 xx

Majsebuch 1

Majsebuch 2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

xxx
xx
Termínem majsebichl označujeme knížky příběhů v jazyce jidiš, které v 15. a 16. století psali němečtí Židé usazení v severní Itálii. Pokračovali tak v dlouhé židovské literární tradici, zároveň však přejímali četné podněty z italské společnosti období renesance. Na jejich dílo do značné míry navázal i vydavatel Majsebuchu (Basilej 1602), Jaakov bar Avraham.1)

Mezričský rodák Jaakov bar Avraham, hebrejsky přezdívaný Jaakov Mocher Sfarim (Knihkupec) a německy Jacob Buchhändler, známý též jako Jacob Pollak, byl s knihami bytostně spjat: živil se jejich prodejem a působil jako korektor v basilejské tiskařské dílně Conrada Waldkircha. Jak sám uvádí v předmluvě, byl autorem více spisů, nejvíce si však cenil právě Majsebuchu, který je dílem jak tradičním, tak velmi novátorským. Jeho vydavatel měl v úmyslu seznámit široký okruh čtenářů neznalých hebrejštiny a aramejštiny (tedy především ženy) s narativní tradicí Talmudu, midrašů a některých dalších náboženských spisů, mimoděk však vytvořil svébytné dílo, které nepochybně představuje vrchol dobového vypravěčského umění v jazyce jidiš.

Přestože v době, kdy Majsebuch vyšel, se Židé v Basileji nesměli usazovat, toto město bylo – spolu se severní Itálií a Prahou – významným centrem hebrejského a jidiš knihtisku. K rozvoji knihtisku přispěl hospodářský rozkvět Basileje, k vydávání knih v hebrejštině (a jidiš) vedl zájem vzdělanců období renesance a humanismu o četbu textů v původních jazycích – latině, řečtině a hebrejštině. Tehdejší basilejská knižní produkce v hebrejštině a jidiš byla značně rozmanitá, vycházela zde jak díla určená vzdělancům (Talmud), tak populární knížky.

Jak už bylo řečeno, záměrem Jaakova bar Avrahama bylo seznámit čtenáře s narativní tradicí stěžejních židovských náboženských spisů, příběhy z Talmudu a midrašů však nevydal ve strohém doslovném překladu z hebrejštiny a aramejštiny, nýbrž v podobě rozpracovanější a přihlížející k tradici orální literatury. Zároveň sbírku rozšířil o příběhy z jiných zdrojů, takže v Majsebuchu můžeme rozlišit tři vrstvy: 1. příběhy vycházející z Talmudu a midrašů (příběhy č. 1 – 157), 2. středověké legendy z Porýní a Podunají (Řezno, Mohuč, Kolín nad Rýnem aj.), jejichž hrdiny jsou rabíni Šmuel a Jehuda he-Chasid (158a – 182), a 3. především středověké příběhy s vazbou na Talmud (183 – 255). Do všech těchto příběhů se promítá literární odkaz biblických knih, Talmudu a midrašů, obohacený ústní lidovou slovesností v jidiš, evropským folklorem i některými prvky evropské psané literatury (Tristan a Isolda, Píseň o Nibelunzích). V tom ovšem Majsebuch pokračuje v tradici, která se projevuje už v Talmudu přebíráním některých cizích motivů. Vzdor rozmanitosti pramenů se Jaakovu bar Avrahamovi podařilo vtisknout knize jednotný charakter, daný především postavou hrdiny, jímž je vždy muž ducha, mající převahu nad mužem činu: v jednotlivých vrstvách vystupuje do popředí nejprve zbožný učenec, pak dvorský Žid a posléze kabalista. Jednotný ráz díla je dán rovněž nenásilným přechodem od příběhů málo dějových v první vrstvě (exempla) k epicky bohatším příběhům vrstev dalších. Atraktivnost třetí, co do zdrojů inspirace značně různorodé vrstvy zvyšují historické postavy v příbězích vystupující. Křižák Godefroi z Bouillonu zde truchlí pro učence Rašiho, věhlasného komentátora Tóry, rabi Meir je vyslán, aby se přesvědčil o pravověrnosti Moše ben Maimona, autora významného díla středověkého židovského racionalismu Průvodce zbloudilých (Sefer more nevuchim), rabi Jechiel z Paříže a kanovník pařížské katedrály se stanou předmětem sázky dvou démonů, který z obou vzdělanců přestoupí na víru toho druhého. Mimořádné oblibě se těšil příběh mohučského rabi Šimona, jehož syn byl o šabatu uloupen, pokřtěn a stal se papežem.

Majsebuch je zároveň významným svědectvím o dobové židovské společnosti, podává obraz její religiozity, zvyků, postavení v západním světě, jejích obav i nadějí. Na stránkách knihy se setkáváme s magickými praktikami, uhranutím, vzýváním Božích jmen apod.; není bez zajímavosti, že právě zde nacházíme první knižně vydaný příběh o dibukovi (příběh 152).

Sbírka jidiš legend a příběhů vzbudila rázem zájem čtenářů jak židovských, tak křesťanských. Mezi Židy si ji oblíbili zejména lidé méně vzdělaní, učinili z ní nedílnou součást domácnosti a o šabatu se z ní hlasitě předčítalo. O její stálé oblibě svědčí skutečnost, že se dočkala řady dalších vydání, přičemž jednotliví vydavatelé měnili počet i pořadí příběhů, prováděli jazykové úpravy, a především měnili název (Alerlej gešichten, Amsterdam 1723). V roce 1612 knihu s jistými úpravami přeložil do němčiny teolog Christoph Hellwig, pro něho i některé další nežidovské čtenáře se však Majsebuch stal záminkou k výpadům proti judaismu.

Majsebuch, kniha legend, se sám stal legendou. Zmiňují se o něm všechny dějiny jidiš literatury a byla o něm napsána řada odborných pojednání, jeho text však znal málokdo. Z původního vydání se zachovalo jen několik výtisků a kromě anglického překladu Gasterova (1934) dlouho neexistoval kompletní moderní překlad do západního jazyka; teprve v roce 2003 vyšel překlad německý (Ulf Diederichs) a v roce 2004 francouzský (Astrid Starcková). Pokud je nám známo, český překlad, vycházející ve dvou svazcích, je teprve čtvrtým pokusem o převod tohoto díla do cizího jazyka.

 

Jazyk Majsebuchu

Jazyk Majsebuchu označujeme za jidiš, to je však příliš široký pojem. Jazyk této knihy se výrazně liší od jazyka literatury, která v jidiš vznikala především ve východní Evropě v 19. a 20. století a ideově vycházela zejména z haskaly („židovské osvícenství“). Přesnější by bylo mluvit o judn tajč (či  jidn tajč, „židovská němčina“), setkáváme se i s termínem vajber tajč („ženská němčina“), který označuje nejen jazyk, ale i písmo, v němž byl tento druh literatury tištěn. Zmíněný termín vznikl v důsledku skutečnosti, že knihy psané ve vajber tajč byly určeny těm, kdo neuměli číst hebrejsky (a aramejsky), tedy především ženám.

Uveďme namátkou několik výraznějších rysů, jimiž se vajber tajč liší od východního jidiš (tj. jazyka východoevropské jidiš literatury 19. a 20. století):

a) V oblasti hláskosloví:

–  výskyt přehlásek (šön, nikoliv šejn jako v moderním jidiš),

–  časté š místo s (daš, hašt, vajš, „co“, apod.).

b) V oblasti tvarosloví:

–  u sloves častý výskyt jednoduchých tvarů minulého času (na východě tvary složené),

–  u zvratných sloves se zájmeno mění podle osoby (mich, dich atd., na východě jen zich),

–  u podstatných jmen zejména v singuláru formálně jasně rozlišeny čtyři pády, četně se vyskytuje tvar genitivu na . Na východě bývá v singuláru genitiv nahrazen dativem (fun dem/funem man, cu dem/cum man, podobně fun der froj, cu der froj), v maskulinu se dativní tvar prosadil i v akuzativu (dem man).

c) Ve slovní zásobě se ještě nevyskytují slova slovanského původu. Výrazů původu hebrejského tu nacházíme méně než ve východoevropských textech z 19. a 20. století, přičemž význam některých se liší od významu v hebrejštině. V některých případech lze vysledovat proces změny významu, například výraz ešet-iš, hebrejsky „vdaná žena“ (doslova „mužova žena“) v jazyce Majsebuchu označuje děvku; v moderním jidiš (kde se vyslovuje ejšes-iš) sice znamená „vdaná žena“, avšak ejšes-išnice znamená „děvka“. Slova italského původu nejsou výrazně četnější než v moderním východoevropském jidiš. Tam se setkáváme především s výrazy štivl, „vysoká bota“ (italsky stivale), benčn, „žehnat“ (benedizione, „požehnání“) a Bejle (ženské jméno, italsky Bella, tj. „krásná“). V jazyce Majsebuchu k nim přistupuje navíc oren, „modlit se“ (italsky orare, ve východoevropském jidiš davnen), a snad také entšpuzt, „zasnoubená“ (italsky sposata, „vdaná“).  

 

 

Interpretace textu a strategie překladu

Překlad jsme prováděli z jidiš textu editio princeps z r. 1602, který vydaly formou faksimile (spolu s francouzským překladem Astrid Starckové) Öffentliche Bibliothek der Universität Basel a nakladatelství Schwabe v Basileji r. 2004. Při interpretaci textu nám bylo užitečnou pomůckou vydání Berthy Pappenheimové (Allerlei Geschichten. Maasse-Buch…, J. Kauffmann Verlag, Frankfurt nad Mohanem 1929), jehož znění však původnímu textu přesně neodpovídá, jde totiž o text amsterodamského vydání z r. 1723, převedený do latinky. V několika případech jsme konzultovali Gasterův překlad anglický (Ma’aseh Book, The Jewish Publication Society of America, Philadelphia 1981/5741).

Třebaže vydavatel Majsebuchu, Jaakov bar Avraham, působil ve Waldkirchově tiskařské dílně jako korektor, v textu se setkáváme s řadou nedůsledností i chyb. Jeho četbu ztěžuje neustálený pravopis (ŠWJN/ŠJN = šön, PR’W/WR’W = frau apod.) a kolísání v oblasti tvarosloví (er iz/er išt, er muz/er mušt).  U hebrejských slov se vyskytují chyby v přepisu i v gramatických tvarech. Například v příběhu 127 má hebrejský výraz pro „drahokam“ nesprávnou podobu even tov místo even tova (s toutéž chybou se setkáme mj. v příbězích rabi Nachmana z Braslavi), v příběhu 133 je slovo mecora‘  (MCWR‘), „malomocný“, psáno chybně mecora (MCWRH), a zřejmě proto je Bertha Pappenheimová i Astrid Starcková chápou jako femininum („malomocná“). Náš překlad není kritickým vydáním, přesto však na některá taková opomenutí upozorňujeme v poznámkách, abychom případným zájemcům usnadnili četbu starších textů v jidiš.

Převod Majsebuchu do moderního evropského jazyka staví překladatele před četná dilemata. Jak Moses Gaster, tak Astrid Starcková uvádějí, že se snaží zachovat charakteristické rysy stylu, Moses Gaster však už v poznámce k prvnímu příběhu upozorňuje, že z estetických důvodů místy oslabuje poněkud naturalistický tón originálu, a Astrid Starcková se ne vždy vyvaruje použití barvitějšího výrazu místo slova prostého, „banálního“. V českém překladu naturalismus textu nezmírňujeme a také se nesnažíme hledat působivější výrazy. (Této zásadě nijak neodporuje občasné použití knižních výrazů, odráží totiž mírně archaické rysy jazyka prvního vydání Majsebuchu, které se pozdější vydavatelé snažili oslabovat.) V první verzi překladu jsme se věrně přidržovali stylu originálu (četné opakování podstatných jmen, která v češtině obvykle nahrazujeme zájmeny; časté opakování částí vět i celých vět v rámci souvětí; malá škála synonym), ve výsledné podobě překladu jsme se však snažili více přiblížit duchu současného jazyka českého literárního textu. S původním stylem Majsebuchu nás spojuje především důraz na rytmus, jednoduchost vyjadřování a občasné opakování týchž výrazů („řekl“), příznačné pro orální literaturu.

 

Úprava textu a některé opravy

V originálu se v záhlaví jednotlivých příběhů uvádí jen číslo příběhu a odkaz na zdroj (např. určitý traktát Talmudu a příslušná kapitola), na konci knihy je připojen soupis příběhů podle „názvů“. Ty jsme v knize zařadili vždy vedle čísla příběhu, pod nimi v závorce uvádíme zdroj. Zachováváme původní číslování, byť nesprávné. V jediném případě jsme opravili název příběhu, který byl do soupisu zanesen chybně, na opravu však upozorňujeme v poznámce.

U zdroje bývá někdy uvedeno slovo „traktát“ (např. „Traktát Gitin“), jindy jen název příslušného traktátu („Gitin“). Tyto nedůslednosti neopravujeme,  opravujeme však zkomolené názvy traktátů a jejich kapitol. Na jednom místě (příběh 122) jsme podle Astrid Starckové v poznámce doplnili název traktátu.

Text nečleníme na odstavce, ponecháváme původní úpravu.

Citáty z biblických knih bývají v originálu uváděny napřed hebrejsky a potom v jidiš, přičemž znění v jidiš někdy téměř doslova odpovídá znění hebrejskému, jindy jde o velmi volnou interpretaci příslušného verše. Astrid Starcková ve francouzském překladu často uvádí citát jen jednou (totéž v některých případech platí o anglickém překladu Gasterově), my jej uvádíme dvakrát: první znění je překladem hebrejského verše (mnohdy přebíráme znění Kralické bible), druhé je překladem verze v  jidiš. Toto druhé znění uvádíme obratem „což (po našem) značí“, odpovídajícím obratu daš išt tajč v originálu (Astrid Starcková ve shodě se současným spisovným jidiš přepisuje dos iz tajč). V překladech veršů do jidiš se občas projevuje tendence některých vykladačů textu dobírat se skrytého významu (někdy na základě etymologie).

V knize se vyskytují stylistické nedůslednosti, ty však neopravujeme. Patří k nim časté  kolísání mezi tykáním a vykáním v rámci téže věty, místy kolísání mezi jednotným a množným číslem či minulým a budoucím časem.

Peněžní jednotky a jednotky duté míry v knize používané odpovídají reáliím doby, kdy Majsebuch vznikl. Nepodařilo se nám určit přesný ekvivalent jednotky duté míry moš: v souvislosti s tekutinami ji překládáme jako „mírka“,  u obilí mluvíme o „měřicích“, ovšem s tím, že nejde o měřici vídeňskou.

Kniha je opatřena poznámkovým aparátem, ten však má čtenáři pouze pomoci lépe porozumět konkrétnímu literárnímu textu, nikoliv podrobně vysvětlovat reálie.

 

Zásady přepisu hebrejských jmen

Vlastní jména mající vžitou českou podobu (Mojžíš, Abraham, Jákob, Izák) uvádíme v této podobě. Jména učenců i jiných postav, o nichž se mluví zejména v Talmudu, uvádíme v podobě hebrejské (tedy Šimon, nikoliv Simeon, Jehošua, nikoliv Jozue, ale také Jicchak, nikoliv Izák, Jaakov, nikoliv Jákob apod.).

V textu příběhů se při transkripci hebrejštiny (případně aramejštiny) řídíme zásadami zjednodušeného přepisu, aby četba nečinila potíže širší veřejnosti. Nerozlišujeme tedy mezi a ś, a w, neoznačujeme apostrofy ’alef a ‘ajin. Určitý člen ha- (he-) oddělujeme spojovníkem, samohlásku šewa, jejíž přepis obvykle působí potíže, přepisujeme buď jako e (tefilin), nebo ji  graficky nijak neoznačujeme (šva). V některých případech se přizpůsobujeme určitému úzu, třebaže grafická podoba se liší od obvyklé výslovnosti (Eleazar). V poznámkách (např. když upozorňujeme na nesprávné tvary) a v záhlaví příběhů v názvech traktátů, jejich kapitol apod. však ’alef a ‘ajin přepisujeme příslušným apostrofem a šewa někdy znakem e,rozlišujeme rovněž a ś, případně v a w.

Výslovně upozorňujeme, že jména jako Jair (Ja‘ir) či Meir (Me’ir) se vyslovují dvojslabičně (tedy Ja-ir, Me-ir), nevyskytují se v nich dvojhlásky aj, ej. (Přepis „Mejr“, se kterým se můžeme setkat v českých překladech, je tedy zcela chybný.)

U některých jmen jsme s přepisem váhali. Patří k nim např. jméno Eleazara z Bartoty – jméno lokality je v traktátu Pirkej avot vokalizováno jako Bertota, setkali jsme se i s variantami Birtota, Birta a Biria. Podobně je tomu se jménem Joseho z Jokratu – grafická podoba v jidiš napovídá výslovnost „Jokrit“, Astrid Starcková i Moses Gaster čtou Jokre, Bertha Pappenheimová (řídící se tradiční aškenázskou výslovností) přepisuje „Jokeress“.

Závěrem bychom chtěli poděkovat doc. Jiřině Šedinové za obětavou pomoc při ověřování některých reálií, zejména správné podoby vlastních jmen a názvů kapitol jednotlivých traktátů Talmudu.

 

                                                                                              Jindřich Vacek

Copyright © Jindřich Vacek 2005


[1] Jaakov, syn Avrahamův. Slovo bar označuje syna v aramejštině, příslušný výraz hebrejský zní ben. V literatuře se setkáváme i s hebrejskou podobou vydavatelova jména: Jaakov ben Avraham.

Advertisements