Majsebuch 2

Přebal Pavel Růt

 

x

xx
xx

Jak jeden vévoda svěřil Židovi do úschovy klíč

Toto se přihodilo jistému mocnému vévodovi, jenž se choval tuze vlídně k Židům a pokaždé, když někam odjížděl, svěřoval klíč od všech svých pokladů jednomu z nich. Někteří říkají, že jej dával rabi Efrajimovi, podle jiných prý rabi Šmuelovi. Když jednou vévoda odjížděl, jako vždy dal rabimu klíč, aby jej dobře opatroval. V noci přišlo devět zlodějů, vnikli do vévodovy pokladnice a vzali vše, co mohli odnést. Mezi zloději bylo několik členů městské rady. Nazítří se rabi přišel podívat na poklad, jak měl ve zvyku. Vstoupil do místnosti, ale nic tam nenašel, zloději ji celou vyprázdnili. Rabi se vyděsil. Šel za rabi Jehudou Chasidem a žádal ho o radu, jak přijít zpátky k uloupenému majetku. Až se totiž vévoda vrátí domů, bude podezírat jeho a mohl by ho – Bůh uchovej – připravit o život. Jak si dokážete představil, žalostně naříkal. Rabi Jehuda mu řekl: „Pojď se mnou.“ Odvedl ho k oknu a vybídl ho: „Vyhlédni ven a dělej, co ti říkám.“ Zbožný muž udělal několik kouzelných znamení1 a pak se rabiho zeptal: „Co vidíte?“ Okno totiž bylo značně vysoko a bylo z něj vidět daleko za město. Rabi řekl: „Vidím, že světnice, v níž se nacházíme, se zvedá tak vysoko, že mohu přehlédnout všechny střechy ve městě.“ Zbožný muž se ho zeptal podruhé: „Co vidíš?“ Rabi řekl: „Vidím lupiče, kteří mě okradli; nesou v rukou svůj lup.“ Zbožný muž řekl: „Dobře se dívej, kam ho dávají.“ Rabi odvětil: „Chtějí ho ukrýt pod zem, ale zase ho vyndávají a jdou s ním zas dál, jako by nevěděli, kam s ním.“ Zbožný muž rabimu řekl: „Dobře se dívej, kam ho dají.“ Rabi řekl: „Teď jdou s lupem do kovárny. Někteří z nich rozmlouvají s kovářem a slovy tak odvádějí jeho pozornost, aby neviděl, co lupiči dělají. Zahrabávají poklad ve stáji a pokrývají jej hnojem.“ Zbožný muž se zeptal: „Viděls dobře, kam lup uložili, a víš určitě, kde stojí ten dům? Najdi si znamení, jimiž by ses řídil, abys to místo našel. Raduj se, protože proti tvé vůli lup nemohou nikam přenést, a nedělej nic jiného, než co ti říkám. Jdi k vévodovi, vrhni se mu k nohám, a pros ho o milost, aby vyslechl tvou žalobu a netrestal tě.“ Rabi ihned učinil, jak mu zbožný muž přikázal, a šel, až přišel k vévodovi, vrhl se mu k nohám a mluvil s ním, jak řekl zbožný muž. Vévoda řekl: „Vstaň a přednes svou žalobu, bude ti udělena milost.“ Rabi tedy vévodovi pověděl, co ho potkalo s tou krádeží. Vévoda se zeptal: „Víš, kolik těch lupičů bylo, kdo to byl, odkud byli a zda mezi nimi byli i naši měšťané?“ Rabi řekl: „Pane, všechny je dobře znám a také vím, kam dali lup.“ Vévoda řekl: „Milý mistře, když víš, kde je lup, vezmi si z mých lidí dostatečný počet mužů, zmocni se zas pokladu, víte-li,2 kde ho mají, a odneste ho zas na místo, kde byl předtím.“ Rabi však řekl: „Ne, milý pane, dejte chytit zloděje a postavit je před soud. Když se k loupeži přiznají, ať se jim stane po právu, jak si zaslouží. Když totiž tentokrát vyváznou, provedou zítra totéž co dnes a nic před nimi nebude jisté, protože jsou to velcí mocní význační měšťané.“ Vévoda řekl: „Mistře, máte pravdu. Naložíme s těmi zloději po právu, jak si zaslouží. Jen mi řekněte, kdo to je.“ Rabi je všechny vyjmenoval a vévoda poslal pro měšťany i pro zloděje. Někteří měšťané nepoznali, co od nich vévoda chce, protože kdyby byl poslal jen pro zloděje, byli by to poznali a možná by i uprchli. Když se všichni dostavili, řekl vévoda rabimu: „Milý mistře, vezměte si z mých lidí dostatečný počet mužů a potají mi sem přineste peníze. Já ty lidi zatím zdržím, aby si ničeho nevšimli, a potom jim ukážeme, jak se to všechno sběhlo.“ Rabi se tedy vrátil domů a přinesl lup ukrytý zloději. Vévoda řekl: „Teď si tady stoupněte, vy darebáci, kteří jste spáchali loupež. Dobře vím, že kradli někteří z vás.“ Tak vyšlo najevo, kdo jsou zloději. Vévoda řekl ostatním měšťanům, aby vynesli rozsudek nad zloději, kteří slibovali a přísahali, že od něho budou odvracet újmu a budou mu všemožně k užitku, vloupali se však do jeho pokladnice, ukradli mu majetek a chtěli obvinit Žida, protože měl klíč od místnosti. Rozsudek zněl, že mají být pověšeni na šibenici, což se také hned stalo, a rabi byl uchráněn před smrtí. Však také verš o něm praví: Spravedlivý z úzkosti bývá vysvobozen, bezbožný pak přichází na místo jeho,3 což značí: Spravedlivý je uchráněn před zlem a ničema přichází na jeho místo, jak se také stalo.

  

Jak jeden kníže měl dceru, nechtěl ji dát nikomu jinému než tomu, kdo bude stejně bohatý jako on sám, a nakonec ji dal ďáblu

Toto se přihodilo za časů rabi Jehudy Chasida jednomu knížeti, jenž byl velký boháč. Byl tuze vznešený, pocházel z královského rodu a byl nesmírně zámožný – měl drahokamy a perly nevyčíslitelné hodnoty. Ten kníže měl jedinou dceru, a tu nechtěl nikomu dát, nebude-li stejně bohatý jako on sám. Nakonec si už myslel, že člověka bohatého jako on, a který by se mu navíc líbil, nenajde. Jednoho dne přišel jistý ďábel – Bůh nám pomáhej! – a proměnil se v krásného mladého muže královského zjevu. Přinášel s sebou překrásné věci zdobené drahokamy a perlami – krásnější na zemi nikdo nikdy nespatřil – a také bezpočet peněz. Šel ke knížeti a řekl mu: „Milosti, slyšel jsem, že máte jedinou dceru, a tu nechcete dát nikomu, nebude-li stejně bohatý jako vy a právě tak dobrého rodu.“ Kníže řekl: „Ano, je tomu tak, jak říkáte.“ Ďábel řekl: „Tak mi ji dejte. Jsem totiž stejně bohatý jako vy a právě tak dobrého rodu. Nevěříte-li, pojďte se mnou, a já vám ukážu nádherná roucha, že hezčí jste neviděl, zdobená drahokamy a perlami, a spoustu peněz, které patří jen mně.“ Kníže tedy ďábla následoval do světnice a tam mu ďábel ukázal, co prý s sebou přivezl. „A to není nic ve srovnání s tím, co dám vaší dceři, až si ji přivedu domů, aby se stala mou ženou. Jsem král mocnější, než je dnes kterýkoliv jiný král na zemi. Ale myslím, že to poznáte na mně i na tom, co jsem vám ukázal. Na světě není mocnějšího krále, jenž by vlastnil tolik, kolik jsem vám ukázal já, a to pomlčím o tom, co mám doma. Ostatně vidíte i na mém zjevu, že jsem královský syn. Chcete-li mi tedy dát dceru za ženu, sdělte mi to.“ Kníže se zeptal: „Odkud jste, milý pane? Jak se jmenuje vaše království a kde leží, ve kterých končinách?“ Zkrátka řečeno, ďábel byl na knížete příliš chytrý a přemluvil ho, aby mu dceru dal za ženu. Kníže dal po celé zemi rozhlásit, že vdává dceru, aby všichni přišli na svatbu. Uspořádal velkolepou svatbu a hosté si dosyta užili tance, šermu a klání, jak se na takovou svatbu sluší. Když bylo po svatbě, ďábel, zeť knížete, řekl tchánovi: „Milý tcháne, teď bych se zase rád vrátil domů. Dovolte mi, abych se se svou milou ženou odebral do své země. Slíbil jsem lidu, že nebudu pryč dlouho.“ Kníže ho prosil, aby zůstal déle, ale zeť na to nemínil přistoupit, protože prý se obával, že když se mimo domov zdrží déle, velmi mu to uškodí. Tchán viděl, že nepořídí, a tak přikázal mnoha mocným pánům, aby jeho zetě doprovodili koňmo, a poslal také mnoho pěších. Na svém dvoře měl starce, jenž byl loutnista a uměl hrát na rozličné strunné nástroje, a ten se také vydal s ďáblem na cestu, aby si prohlédl jeho zemi. A tak vyrazili s velkou slávou, doprovázeni knížecími dvořany a množstvím zbrojného lidu. Provázel je i starý kníže s chotí. Nakonec se s velkým nářkem rozloučili a ďábel se ubíral dál se svými lidmi a ženou. Po třech dnech cesty před sebou spatřili překrásné město. Ďábel řekl svým lidem: „Obraťte koně a jeďte si po svých!“ Nechtěl totiž, aby s ním vjeli do města. Jeho lidé ho však snažně prosili, aby jim dovolil vstoupit do města s ním. Ďábel řekl: „Že jste mi tak oddaní a jeli jste se mnou do cizí země, to potěšení vám dopřeji a potom vás rád propustím domů. Kdybyste mi však tak věrní nebyli, na hrdle bych vás ztrestal!“ A pověděl jim, že je ďábel a že kníže zhřešil, když nechtěl nikomu dát svou dceru. Jakmile to dvořané knížete uslyšeli, hrozně se vyděsili, a ta panna se zděsila tak, že jako mrtvá padla k zemi; pomyslela si totiž: „To mě bude stát krk.“ Musela jet s ním, třebaže by se mnohem raději vrátila se svým služebnictvem domů. To však nebylo možné. Ďábel řekl služebnictvu, aby se vrátilo domů. To namítlo: „Jak něco takového řekneme našemu pánu? Vždyť nám to neuvěří! Dejte nám nějaké znamení, abychom mu to mohli povědět.“ Ďábel odpověděl: „Znamení bude spočívat v tom, že sem jste se mnou jeli tři dny, na zpáteční cestu však budete potřebovat tři týdny. Tak váš pán snadno uvěří, že vás vedl ďábel.“ Museli se tedy s ďáblem rozloučit a s žalostným nářkem odtáhnout. Teprve za tři týdny dorazili domů a řekli knížeti, jak se jim cestou vedlo a že jeho zeť je ďábel. Jak lze snadno uvěřit, ale těžko popsat, kníže a jeho žena hořce naříkali, že dceru provdali tak špatně, až oba samým hořem a zármutkem zemřeli. Zatím starý loutnista jel s ostatními dál, až do města, kde bydleli samí ďáblové, chraniž nás před nimi Bůh! V tom městě žil ďábel se ženou tři roky; čtvrtý rok pak řekl: „Nuže, pojď se mnou, nadešla tvá chvíle. Musíš zemřít.“ Musela tedy jít s ním a dobrý loutnista je doprovázel. Ďábel je dovedl až k pekelným branám a svou hezkou ženu vydal ďáblům, kteří hubí lidi a jimž se říká andělé zkázy. Ti mladou ženu odvlekli do pekla a ďábel se vrátil do města ke svým druhům. Loutnista nahlédl do pekla a spatřil tam jiného loutnistu, jehož znal, protože bývali přáteli. Řekl mu: „Pověz mi, milý druhu, co děláš v pekle?“ Ten druhý odvětil: „Což nevidíš, že v pekle hraji na loutnu?“ A ještě řekl: „Za nic na světě se nepřibližuj ke své paní, se kterou jsi sem přišel, protože jakmile se k ní přiblížíš, budeš tu muset zůstat. Její muž ji odevzdal ďáblům, nechoď tedy k ní.“ Loutnista venku řekl tomu uvnitř: „Můj milý, pověz, čím to, žes neshořel, když jsi v pekle? Myslel jsem, že člověk shoří hned, jak přijde do pekla. Musils tedy vykonat něco dobrého, když jsi neshořel.“ Ten druhý odvětil: „Nevím o ničem dobrém, co bych v životě vykonal, leda snad, že jsem hrával Židům na svatbách a tím je rozveseloval.“ Loutnista venku si pomyslel: „Jestliže v pekle neshořel, protože hrál Židům na loutnu a rozveseloval je, jak se pak vede tomu, kdo se cele stal Židem? Ten zřejmě do pekla nepřijde vůbec.“ A řekl: „Můj milý, dobře mi poraď, kudy se vrátit domů. A dej mi znamení na důkaz, že jsem tu s tebou takto mluvil. Když mi všemohoucí Bůh dopřeje to štěstí a já se vrátím k lidem, budu jim moci vyprávět, jak jsi tu se mnou mluvil, a oni mi uvěří.“ Ten druhý řekl: „Natáhni ke mně prsty a dotkni se mě malíčkem. Pak uvidíš úžasné divy.“ Muž se ho tedy dotkl, a prst celý vzplál a hořel, a on ho nemohl uhasit. Potom mu ten druhý ukázal, kudy se má dát. Starý loutnista se vydal na cestu, ale malíček mu hořel dál a za chvilku mu shořel celý úd. Dostal se zase na správnou cestu a všude, kam přišel, se ptal po Židech. Nakonec přišel do města, kde bydlelo mnoho Židů. Chtěl, aby ho obrátili na víru, a oni mu řekli: „Jdi za rabi Jehudou Chasidem, ten z tebe Žida udělá.“ Zamířil od nich tedy do Řezna ke zbožnému muži. Když byl od Řezna jen tři míle daleko, měl zbožný muž prorocké vidění, že někdo takový přijde, a řekl svým žákům: „Cítím pekelný oheň. Přijde jakýsi člověk, pohan, a bude se po mně ptát. Řekněte mu, že nejsem doma, že mě vidět nemůže. Když se ho zeptáte, co chce, řekne: ‚Chci se dát obrátit na víru.‘ Tak ho na víru obraťte, aby přestal tak hrozně páchnout peklem.“ Loutnista tedy přišel k žákům do Řezna a řekl, že se chce dát obrátit na víru, kde prý je pán. Odpověděli, že není doma, že ho příchozí vidět nemůže. On na to, že by se rád dal obrátit na víru. Žáci ho poté obřezali ve světnici, kterou jim zbožný muž určil, a pekelný oheň rázem uhasl a pekelný puch byl tentam. Přišel zbožný muž a ve své světnici našel loutnistu. Zeptal se ho, co ho sem přivádí a odkud přichází s tím pekelným ohněm. Loutnista mu vyprávěl vše, co ho potkalo, i jak se vedlo knížeti s jeho dcerou. Zbožný muž s ním studoval Tóru a z loutnisty se stal zbožný muž. Konec.

  

Jak rabi Akiva měl ve studovně vzácnou perlu 

Tento příběh, zapsaný v jednom midraši, se udál za časů rabi Akivy. Rabi Akiva držel ve studovně v ruce nádhernou perlu nesmírné ceny, a když ji držel, byl ve studovně také muž, jenž byl oblečen tak špatně, že si lidé mysleli, že by nemohl zaplatit ani jeden zlatý. Na sobě měl totiž rozedrané šaty a v synagoze seděl na podřadném místě mezi chudáky, takže ho všichni považovali za velkého nuzáka. Jakmile ten člověk spatřil nádhernou perlu v rukou rabi Akivy, zeptal se ho, zdali ji prodá, a vybranými slovy ho požádal, aby ho doprovodil do jeho domu. Rabi Akiva se dal přemluvit a s člověkem v rozedraných šatech domů šel. Vykročil, následován žáky, až přišel před chudákův dům. Tam jim vyšli v ústrety jeho služebníci, a ti vzali chudáka a posadili ho do zlatého křesla, umyli ho, vykoupali, a on dal hned rabi Akivovi peníze za jeho perlu. A přikázal, aby rabi Akivovi a jeho žákům připravili mnohá potěšení, a tak jim přinesli stůl, aby na něm pojedli. A oni jedli a tuze se veselili, a když se dosyta najedli, řekl rabi Akiva tomu muži: „Milý dobrý muži, jestliže Svatý, budiž požehnán, ti prokázal tolik přízně a dopřál ti takovou vážnost a takové bohatství, jaké jsem tu u tebe viděl, proč chodíš v roztrhaných šatech, proč ses tolik ponížil a proč sis v synagoze sedl mezi chudé?“ Ten člověk odpověděl: „Milý rabi, povím vám to. Verš praví: Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jak stín pomíjející, což značí: Člověk se podobá marnosti a jeho dny jsou jako stín, který pomine a zanikne. Takový je i člověk – dnes žije, a zítra je mrtev. A když je někdo dnes bohatý, zítra se – Bůh uchovej – může stát, že zase zchudne, protože přízeň štěstěny se neustále mění: dnes jsi bohatý, a zítra chudý. Proto jsem si řekl, že když si sednu k chudým, tuze mi to prospěje, poněvadž se nebudu chlubit svým bohatstvím. Ba co víc, když se budu tvářit důležitě, sednu si na přední místo, a Svatý, budiž požehnán, mě – Bůh uchovej – potrestá a znovu mě učiní chudým, budu si muset sednout na místo ještě skromnější. Teď však na svém místě zůstávám.“ A ještě řekl: „Milý rabi, proč bych se pyšnil penězi? Máme přec všichni jednoho Boha, budiž požehnán, jediný Bůh nás stvořil. Proč by se tedy jeden člověk měl pyšnit víc než druhý? A když se někdo před druhým vychloubá, hřeší ještě víc a čeká ho peklo. Svatý, budiž požehnán, nemá v oblibě ty, kdo se hlasitě chlubí penězi.“ Když rabi Akiva slyšel taková slova, tuze se mu zalíbila. Velmi toho muže chválil, žehnal mu a řekl: „Ty nejednáš, jako jednají dnešní lidé, protože když má dnes někdo peníze, hlasitě se jimi chvástá. A tak se – pro naše četné hříchy – často stává, že mu bohatství nezůstane.“ Proto se, milí lidé, zamyslete nad významem tohoto příběhu. Jestliže má někdo peníze, ať od toho odhlíží a nad lidi se nevyvyšuje, tak jako tento muž. Ten se choval nanejvýš skromně, třebaže byl značně bohatý, a ve svém domě prokázal mnoho dobra chudým.

 

Hezký příběh o učenci, jenž přebýval v zemi Uz a byl velký boháč 

Toto se přihodilo vynikajícímu rabínu, jenž sídlil v zemi zvané Uz; byl to nesmírný boháč, znalý sedmdesáti řečí. Vedl velikou ješivu a měl spoustu zdatných žáků, navíc z vlastních peněz živil mnoho malých chlapců, aby mohli studovat. Ve své ješivě měl pořád sto studentů a také měl na starosti pokladnu s penězi pro chudé, takže do jeho domu neustále chodili chudáci. Rabín byl prostě nanejvýš zbožný muž se všemi dobrými vlastnosti, jimiž se má Žid vyznačovat. Zato však měl zlou ženu, která to všechno nelibě nesla a jeho jednání se jí příčilo. Nemohla vystát, když jí do domu vešel nuzák. A jak se říká: když se provaz napne přespříliš, přetrhne se. To se stalo i tomu zbožnému muži, protože přišel na mizinu, takže už chudým ani mladým žákům nemohl prokazovat takové dobrodiní jako prve. Tu si rabi pomyslel: „Co si pro své četné hříchy počnu? Po celý život jsem z Boží vůle mnoho rozdával a mnohým jsem prokázal dobro, a teď pro své četné hříchy třu bídu… Přijmu to od Boha, budiž požehnán, protože Bůh, budiž požehnán, nejedná nespravedlivě. Kdoví, jakým hříchem jsem si to způsobil?“ A ještě si pomyslel: „Proč bych měl naříkat, že už nic nemám? Jsou přece lidé, kteří to člověku přejí.“ Potom si řekl: „Udělám toto: potají uteču, aby nikdo nevěděl, kam jsem se poděl.“ Zavolal si své nejzdatnější studenty a řekl jim: „Milí studenti, dobře víte, jakou jsem vám dosud prokazoval oddanost, když jsem vás sytil, oblékal i učil. Nyní vám svěřím tajemství v naději, že se ke mně zachováte stejně, jako jsem se choval já k vám.“ Žáci řekli jako jeden muž: „Milý rabi, povězte nám své tajemství, a budeme při vás stát, dokud nás Bůh ponechá naživu.“ Rabi tedy studentům řekl, že musí uprchnout, protože netuší, jak se to stalo, že tolik zchudl. A požádal je: „Vydejte se na cestu se mnou. Ještě mám pár zlatých, a ty bych rád utratil s vámi. Vždyť kdoví, Bůh, budiž požehnán, mě jednou opět obdaří jměním, a vy si ho u mě po celý život budete užívat.“ Žáci řekli: „Milý rabi, učiníme, jak žádáte. Chcete-li, vydáme se na cestu s vámi a rozdělíme se s vámi o všechny své peníze a šaty. Nedělejte si proto starosti.“ A tak rabín s několika studenty vyrazil. Nikdo neměl tušení, co se stalo, že rabín odešel, aniž komu co řekl. Když se nebozí chudáci dozvěděli, že rabín odešel, tuze se polekali, stejně jako chudí mladí žáci i ostatní žáci, jež zanechal u své ženy. Zatím rabín  putoval se svými žáky stále dál, a kamkoliv přišel, prokazovali mu velkou úctu, jak si věru zasloužil. Jeho putování nikoho nepřekvapilo, lidé totiž mysleli, že jde studovat do některé ješivy. Když už zemí putovali rok či dva, měli šaty rozedrané a také peníze z měšce utratili, jak si lze pomyslet. Neobešli se bez toho, co jim lidé dali. Čítali padesát duší, a kam přišli, zavírali před nimi dveře, protože nikdo nevěděl, s kým má tu čest, zda jsou to tuláci, nebo studenti. Nakonec žáky putování vyčerpalo a rabínu řekli: „Milý rabi, k čemu to bude, budeme-li takto putovat dál? Nemáme už peníze ani šaty, nemůžeme si už pomoci. Uděláme toto: vrátíme se domů k rodičům, nepovíme však, jak se ti vede a co s tebou je. Také se chceme oženit, protože jsme už staří, a lidé před námi zavírají dveře, poněvadž nás mají za tuláky.“ Rabín chviličku uvažoval a poté řekl: „Milí studenti, mohu vám říci jen to, že jste mi projevili nesmírnou důvěru, jakou jsem míval i já k vám. Zůstaňte však se mnou ještě pár dnů, než skončí šabat, potom vás nechám jít. Bůh, budiž požehnán, nám zatím možná dopřeje štěstí a požehnání, a budeme se moci vrátit domů.“ Oni řekli: „Ano, milý rabi, zůstali jsme s vámi tak dlouho, že s vámi ještě zůstaneme až do konce.“ A šli dál, až přišli k jakémus houští. Rabín žákům řekl: „Jděte chvilku sami, vykonám tady potřebu.“ A tak šli žáci dál a nepřestávali přitom studovat a disputovat. Když byl rabín hotov, chtěl si umýt ruce; zahlédl tam studánku, a tak z ní nabral vody a ruce si umyl. Chystal se odejít, vtom však uviděl utíkat malou lasičku, a ta nesla v tlamičce krásný zlatý prstýnek. Rabín se jal lasičku pronásledovat, a ta zlatý prstýnek upustila. Rabín ho zvedl. Poznal, že prstýnek nemá žádnou hodnotu, ale všiml si na něm jakéhosi starého nápisu. Rabín vše znal a nápis přečetl.  Stálo tam: „Ač jsem napohled nevzhledný, přesto mě nelze zaplatit.“ Rabín byl velký učenec a napadlo ho, že prsten musí mít nějakou zvláštní vlastnost. Jal se myslit na všechno možné – čím jen mohl ten prstýnek tolik vynikat, že nebyl penězi k zaplacení? A napadlo ho: „Třeba je to kouzelný prsten, a kdo ho má, může si přát cokoliv, jak každý slyšel.“ A řekl si: „Vyzkouším to.“ A začal si přát: „Nechť Bůh, Jeho jméno budiž požehnáno, učiní, abych tu našel měšec plný zlata.“ Pak pokračoval v cestě, a tu před sebou spatřil ležet měšec se zlatem, jak si prve přál. Opět se zaradoval a šel za svými studenty, řka: „Milí žáci, buďte dobré mysli, přijdeme totiž na místo, kde mám přítele, a ten je boháč. Půjčí mi peníze, protože netuší, že jsem tak chudý. Potom vás obléknu a pošlu vás domů.“ Nechtěl však studentům říci, že našel ten prsten, protože by mu ho mohli vzít nebo ho prozradit, a on by o prsten mohl přijít. Žáci se zaradovali, že zase dostanou šaty, a dál na něm nevyzvídali. Mysleli, že je všechno tak, jak řekl rabín. Přišli do města a strávili tam den. Rabín se hned jal studenty oblékat do skvostných šatů ze sametu a hedvábí a sám se také oblékl, jak se oblékal dříve. Zůstal tam několik týdnů a se žáky usilovně studoval. Lidé si ho velmi vážili, jak si také zasloužil, protože znal všechno, co má učenec znát. Jednou si ve městě koupil krásný kočár, v jakém by měl jezdit spíš kníže, a řekl: „Milí studenti, pojďte, a já vám zaplatím všechno, co jste mi půjčili, a pak se vrátíme domů.“ Studenti myslili nejinak, než že jeho příbuzný ve městě, velký boháč, mu opět půjčil pár tisíc dukátů, jak jim rabín prve řekl, aby se mohl domů vrátit se ctí. A tak se vydali k domovu. Kde před nimi dřív zavírali dveře, tam jim nyní vzdávali velkou poctu. Zatímco rabín byl pryč, lidé podlehli zármutku. Tu se strhl pokřik, že se rabín se studenty s velkou slávou vrací. Kdo se radoval víc než chudina! Hned ho všichni přišli uvítat, protože nikdo nevěděl, že odešel kvůli chudobě, a mysleli, že odešel studovat. Rabín se vrátil ke starým zvykům – dával milodary, řídil svou ješivu a zas vedl malé chlapce ke studiu. Byl už nějaký čas doma, když jednou o šabatu – měl totiž ve zvyku vždycky se prospat, nežli žákům vykládal komentáře – si šel s dovolením s manželkou lehnout, povídali si o všem možném, a žena se ho zeptala, jak nyní zas přišel k penězům –  předtím, když odjížděl,  měl přece takovou nouzi. Rabín řekl, že Bůh, Jeho jméno budiž pochváleno, mu dopřál na cestě přijít k něčemu dobrému. Žena se tím však nechtěla spokojit, a jak už mají ženy ve zvyku, naléhala naň tak dlouho, až se dal dobrý muž přemluvit a tajemství jí popravdě prozradil. V tom však zcela pochybil, protože král Šalomoun řekl: „Nesvěřuj se s tajemstvím ženě, protože je prozradí.“ A to se také dobrému rabínu stalo, jak sami uslyšíte. Nesvěřit se ženě, nepotkalo ho tolik útrap, které pak musel snášet. Prozradil jí tedy tajemství, jak to popravdě bylo s prstenem. Co si jen přál, to se rázem stalo. Jeho zlá žena si řekla: „Kdybych ten prsten měla, v životě by ho už nedostal zpátky.“ Tuze ráda by mu ho byla stáhla z prstu, jenže prsten se sundat nedal, nechtěl-li to rabín sám. Řekla tedy: „Milý muži, dej mi na chvilku ten prsten, ať se na něj podívám.“ Rabín však věděl, jak zlá žena to je, a dát jí ho nechtěl. Dala se do pláče a řekla: „Teď vidím, že mě nemiluješ, když mi ten prsten nechceš dát a nevěříš mi.“ A naléhala naň tak dlouho, až od ní chtěl mít už pokoj, a nezbylo mu, nežli jí prsten navléci. Sotva jej měla na ruce, strčila hlavu pod přikrývku a vyslovila přání: „Dej Bůh, aby se můj muž stal vlkodlakem a utekl do lesa mezi divou zvěř!“ Jen to dořekla, vyskočil dobrý rabín oknem a utíkal do velikého lesa zvaného Český les. Jal se požírat lidi, kteří do lesa vešli, a řádil tak zle, že se tudy nikdo neodvážil ubírat sám, tolik se vlkodlaka báli. Ten si v lese zbudoval příbytek, aby tam přebýval v suchu. Ze strachu z vlka utekli dokonce i uhlíři, kteří se v lese zdržovali. Zanechme však nebohého vlka a povězme si něco o tom, co se v jeho domě dělo s žáky. Když nadešel čas, aby se rabín o šabatu zaobíral dodatečnými komentáři, jeho žena – budiž prokleta! – řekla: „Rabi s vámi teď komentáře probírat nemůže, bohužel se totiž necítí dobře.“ Žáci se dali přesvědčit a odešli. Nazítří ráno se vrátili a chtěli studovat. Řekla jim: „Rabi opět odjel a zase mi neřekl kam. Myslím, že se vrátí zas za čtyři roky.“ A předstírala náramnou lítost, bylo to však od ní mrzké – budiž prokleta! A znovu do domu přestala vpouštět chudé. Ti rabína opět tuze litovali. Ta čubka byla nesmírně bohatá, jak si můžete pomyslet, protože vše, po čem toužila, si mohla dopřát – její bohatství bylo nezměrné. Nikdo však neměl tušení, co je s rabínem ani kam tak znenadání zmizel. Všichni si mysleli, že se vrátí jako prve. Nyní na chvilku zanechme tu zlou paní a opět vyličme, jak chudák dobrý rabín bloudil lesem jako vlkodlak, což nikdo nevěděl. Zle tam řádil, požíral lidi i jinou zvěř, protože mezi zvířaty není silnějšího nežli vlkodlak. Poslali pro uhlíře a zeptali se jich, dokáží-li na vlkodlaka vyzrát. Uhlíři řekli: „Ne, je totiž mnohem silnější než lev.“ Také prý byl velmi chytrý, jako kdyby to byl člověk. Dozvěděl se to král a uspořádal v tom lese hon, vlka se mu však lapit nepodařilo, protože ten byl velmi chytrý. Aby ho chytili, kopali jámy, nebylo to však nic platné. V tom lese byl jeden uhlíř, a tomu vlk neubližoval, naopak s ním dobře vycházel a neustále se držel poblíž jeho chýše. Ostatní lidé se však museli lesu vyhýbat, protože se vlka báli. Král tedy ustanovil, že kdo se vlka zmocní, ať živého či mrtvého, tomu dá svou dceru za ženu a dotyčný se stane jeho následníkem. Král měl rádce, jenž byl dosud svobodný a byl to zdatný hrdina. Ten řekl: „Pane králi, dodržíte-li slovo, odvážím se vlka zabít, vždyť víte, že jsem často šel do války a svedl lítý boj, aniž jsem utrpěl porážku. Zkusím to i tentokrát.“ Král slíbil, že slovo splní, a rádce si vzal válečné náčiní a po zuby se ozbrojil, s tím, že vlka dozajista zabije. Šel k uhlíři, s nímž se vlk znal, a řekl mu: „Můj milý, ukaž mi, kde má vlk příbytek a kde se zdržuje.“ Když uhlíř uviděl, že rádce se na vlka chystá, tuze se polekal, poněvadž se bál, že rádce zahyne, jak se to málem stalo i jemu. Odvětil tedy: „Pane, co děláte v tomto pustém lese? Dozví-li se o vás vlk, jste synem smrti, byť vládnete takovou mocí.“ Rádce však řekl: „Můj milý, ukaž mi ho, neboť jsem sem přišel, abych vlka zahubil.“ Uhlíř namítl: „Snažně vás prosím!“ Ale rádce naléhal: „Honem, nemeškejte, musí tomu tak být!“ Uhlíř řekl: „Musí-li to být, pak nechť se Bůh slituje!“ A odebral se s rádcem do míst, kudy chodíval vlk. Rádce uchopil hákovnici a kopí a vykročil vlku vstříc, myslil totiž, že jak šelmu potká, rázem ji skolí. Sotva však vlk zpozoroval, že mu muž usiluje o život, uskočil stranou, vrhl se rádci na hrdlo a strhl ho k zemi, že ho usmrtí. Ale uhlíř nemeškal a vlka od rádce zahnal. Ten se arci nemínil vzdát a chtěl vlka napadnout znovu. Uhlíř mu v tom opět zabránil, a rádce na vlka zaútočil potřetí, jenže ten se rozlítil a chtěl rádce roztrhat. I poprosil rádce Svatého, budiž požehnán, aby ho před vlkem zachránil, že už prý šelmu nenapadne, a vlk ho hned nechal vstát. A jal se k rádci lísat oháňkou, dočista jako člověk, jenž se chce vlichotit druhému, a ne a ne se od něho hnout, ba držel se po rádcově boku jako pes, běžící před pánem. Rádce by se byl vlka s chutí zbavil, protože se ho bál, ten se ho však nepřestával držet a lísat se k němu oháňkou. Rádce si tedy sňal opasek, na tom vlka vedl a vlk mu v lese sloužil jako průvodce. Objevilo-li se jiné zvíře a chtělo rádci ublížit, vlk je zabil, a spatřil-li zajíce či lišku, chytil je a rádci přinesl. Posléze přivedl rádce vlka králi do města. Krále i jeho rádců se zmocnil děs, protože se vlka tuze báli. Tolik jim toho o něm totiž navyprávěli, co lidí prý zabil, že se ho bál i sám král a rádce vybídl, aby vlka zas odvedl. Rádce řekl: „Pane, toho vlka se bát nemusíte, neublíží totiž nikomu, kdo neublíží jemu,  na to vsadím krk. Ba právě naopak: kvůli mně zabil mnoho zvěře a mnoho zvířat mi chytil.“ A tak si rádce vlka ponechal a svědomitě oň pečoval. Vyprávěl, jak se nad ním vlk slitoval a ušetřil ho, třebaže měl plné právo ho zabít, když se naň rádce třikrát vrhl. Proto také vlka svědomitě krmil a napájel tím nejlepším, a ničím špatným. A kdykoliv vyjížděl na lov, brával vlka s sebou, a jakmile spatřil nějakou zvěř, pustil se vlk za ní, to kvůli rádci. Tomu, kdo vlka přinese živého či mrtvého, slíbil král dceru za ženu; rádce si ji  právem zasloužil, a král tedy dodržel slovo a dal mu svou dceru i půlku jmění. Když posléze starý král zemřel, připadla mladému králi celá země, a ten měl vlka neustále u sebe, a co živ byl, nechtěl ho opustil, protože vlk ušetřil jeho život, a navíc mu dopomohl ke království. Proto se slušelo, aby oň pečoval, dokud byl živ. Jednou v zimě napadlo mnoho sněhu a mladý král vyrazil na lov i s vlkem. Sotva se vlk ocitl venku, jak se vrtět ocasem a uhánět vpřed, jako by tam něco vyslídil. Král za ním vyrazil a zdálky spatřil, jak vlk něco vyhrabává tlapami ve sněhu. Přiblížil se a uviděl, že ve sněhu je něco napsáno. Při pohledu na nápis se král tuze podivil a řekl si: „To přece nemusí znamenat, že vlk umí psát. Možná to býval člověk, a někdo ho začaroval. Takových věcí se stalo už mnoho!“ Nápis se však nedal přečíst. Poslali pro všechny doktory, nikdo jej však přečíst nedokázal. Naskytl se tam jeden rádce znalý svatého jazyka, a ten řekl: „Pane králi, to je židovské písmo,“ a začal číst. Stálo tam: „Milý králi, pomysli na přátelství, jež jsem ti projevil. Že jsem tě neroztrhal, když jsem tě přemohl, ač jsem na to věru měl právo, ale ušetřil tě a pomohl ti ke království. Mám ženu ve městě – a uvedl jeho jméno –, a ta mě začarovala pomocí prstenu, takže jsem se stal vlkodlakem. Nezískám-li ten prsten, nadosmrti musím zůstat vlkodlakem, získám-li jej však zpátky, budu zas člověkem jako ostatní. Vzpomeň si proto na nesmírnou věrnost, kterou jsem ti prokázal, a na důkaz přátelství jeď do toho města a přivez mi od ženy prsten, jinak tě zabiji.“ A uvedl, jak prsten pozná. To tedy na sněhu stálo. Když se to král dozvěděl, řekl: „Věru mu pomohu, byť mě to mělo stát život!“ A hned vyrazil se třemi služebníky do řečeného města, kde rabínova žena žila; předstíral, že kupuje krásné prsteny a franské starožitnosti a že mu nic není příliš drahé. Poslal pro Židy, zda nemají nějakou zlatou franskou věc, prsten či drahokam. Židé řekli: „My jsme jen bezvýznamní chudáci, ale je tu jedna žena, a ta má krásné šperky, prsteny i drahokamy.“ Král Židy požádal, aby mu k té ženě ukázali cestu, a tak ho k ní dovedli, netušili však, že je to král, a měli ho za obchodníka. Jakmile k ženě přišel, řekl jí: „Poslyšte, paní, máte prý zvláštní staré věci ze zlata a také staré zlaté prsteny, ať už se starými drahokamy, nebo jen zhotovené na starý franský způsob. Přineste mi je. Když se mi zalíbí, velmi dobře vám zaplatím.“ A vytáhl spoustu krásných předmětů a předstíral, že je koupil teď cestou. Žena odvětila: „Ráda pánovi ukážu staré zlato a zlaté prsteny, které mám.“ Šla do své světnice a přinesla mu mnoho hezkých šperků, jaké svět nikdy neviděl, až musel král žasnout, že tak krásné věci lze najít u Žida. Tu si všiml, že na provázku s navlečenými prsteny visí i zlatý prsten. Pomyslel si: „Jak jen ten prsten získat?“ Uchopil prsteny a v duchu si řekl: „Kéž by Bůh dal a můj vlk už svůj prsten měl!“ A ženy se zeptal: „Za kolik mi dáte tyhle prsteny?“ Na prsten, který chtěl, však neukázal. Odpověděla, že za tolik a tolik set zlatých. Dobrý král s ní smlouval o dva prsteny, ukradl dotyčný prsten, aniž si toho všimla, a pak jí za zlaté prsteny zaplatil, rozloučil se a vydal se na zpáteční cestu. Teprve když už byl doma, objevila žena ztrátu prstenu, nemohla však dělat nic, protože obchodníka neznala. Nebylo člověka smutnějšího nad tu vdovu, ale nikdo neměl sebemenší tušení proč, a ona nemohla nikomu nic říci. Po návratu domů král vystrojil slavnou hostinu, pozval všechna knížata v království, a když mezi ně zasedl ke stolu, dal zavolat i vlka. Ten přišel a samou radostí vrtěl ohonem, protože věděl, že se král vydal pro prsten, nevěděl však, zdali jej přivezl. Líbal krále a hladil ho, a ten když viděl, že se k němu vlk tolik lísá, vyndal zlatý prsten a ukázal jej vlkovi. Kdyby byl král věděl, že prsten má takovou moc, možná by mu jej nebyl dal, ale takhle mu jej navlékl na tlapu. Rázem před nimi stanul zcela nahý muž. Sotva to král uviděl, přehodil přes něj svůj pěkný liščí plášť. Ten, jenž byl prve vlkem, radostně vyskočil a řekl králi: „Můj milý, dovol mi prosím vrátit se domů, už dobré tři čtyři roky jsem tam nebyl. Proto tě žádám o svolení.“ Král odvětil: „Milý příteli, chceš-li, můžeš se vydat domů. Pokud by se ti však zachtělo u mě zůstat, zůstaň si u mě až do smrti, u mého stolu, protože ti za celý život nemohu odplatit veškeré dobro, kterés mi prokázal.“ Rabín se tedy vydal domů. Král ho chtěl bohatě obdarovat, rabín však řekl: „Pane králi, viděls přec, že peněz mám doma dost, a proto ty tvoje nepotřebuji. Navíc ses ke mně zachoval sdostatek laskavě tím, žes mi přivezl prsten, protože kdybych jej nebyl získal, musel bych nadosmrti zůstat vlkodlakem.“ Kdyby byl ovšem král znal tajemství prstenu, nebyl by mu ho hned tak dal, protože ač měl sám mnoho klenotů, žádný nebyl jako tento prsten nesmírné ceny. Rabín si zas vzal na cestu něco jídla a vyrazil. Cestou domů kolem sebe opět shromáždil studenty, znovu je oblékl do černého sametu a vrátil se do města, kde prve bydlel. Když k městu dorazil, pronesl přání: „Dejž Bůh, aby se má žena – budiž prokleta! – stala oslicí a s ostatním dobytkem žrala ze žlabu v chlévě!“ Sotva to vyslovil, stala se jeho žena oslicí a s ostatním dobytkem žrala ze žlabu v chlévě. Mezitím se rozkřiklo, že se rabín vrátil, s sebou že přivedl padesát zdatných studentů, a ti všichni jsou oblečeni v černém sametu. Celá obec mu vyšla vstříc a nachystala mu skvělé uvítání. Byli by se ho rádi zeptali, kde pobýval tak dlouho, avšak rabín řekl: „Chcete-li ke mně být laskavi, na nic se mě neptejte, a já vám také nepovím, kde jsem se po ten čas zdržoval.“ Tvářil se, že neví, co je s jeho ženou, třebaže věděl, že stojí ve stáji. Zeptal se čeledi: „Kde je má žena, co to, že tu není? Třeba jí není pochuti, že jsem si zas přivedl padesát žáků?“ Čeleď mu řekla: „Milý rabi, když se nepolekáte, povíme vám to.“ Rabi odvětil: „Nepolekám se.“ A čeleď pravila: „Milý rabi, když jsme slyšeli, že se vracíte, chvátali jsme to sdělit vaší ženě, ale ta zmizela, a pořád ještě nevíme, co se jí přihodilo.“ Rabín se příliš nepolekal. Nic na sobě nedal znát a řekl: „Myslím, že se vrátí za stejnou dobu jako já.“ A vrátil se ke svým starým zvykům – chudákům dával almužnu, vedl ješivu, studoval a konal dobré skutky. Každý se z toho radoval. Nějaký čas po návratu vystrojil rabín skvělou hostinu, pozval celé město, a když už byl skoro syt, oznámil, že když mu Bůh, budiž požehnán, pomohl vrátit se domů, učinil slib, že postaví krásnou synagogu a že všechny kameny k tomu potřebné musí odnosit oslice. Tou oslicí byla jeho žena, avšak ostatní nevěděli, že ji takto proměnil, a řekli: „Milý rabi, nechť vás náš Pán Bůh utvrdí ve vašem záměru, abyste jej s čistým srdcem vbrzku provedl.“ Zatím se oslice vykrmila a náramně ztloustla, ba také se přede všemi beze studu pářila jako hovado neznající ostych. Ale jakmile na ní začal rabín vozit kameny, jala se tuze hubnout, a když viděl, že se jí nechce jít dál, uštědřil jí kopanec do boku, řka: „Ty mrcho, jaks mi to mohla udělat! Aby do tebe hrom bacil!“ Tolik oslici utahal, že zase jaksepatří zhubla. Tak už to trvalo dlouho, a nikdo krom rabína netušil, kam se jeho žena poděla. Jakmile synagogu dostavěl, uspořádal zas velkou hostinu a pozval na ni všechny ženiny přátele. Po jídle jim začal vyprávět, co mu provedla, jak Bůh, budiž požehnán, učinil, že se opět uzdravil, jak ji pak rabín sám zaklel a ona že v té podobě musí setrvat nadosmrti, na tom se prý nic nezmění. Když to její příbuzní uslyšeli, tuze se polekali, protože ji litovali, a prosili rabína, aby jí protentokrát odpustil, že už to nikdy neudělá. On už jí však nevěřil. Zakrátko rabín zemřel a zanechal dětem velké bohatství, ale prsten opět zmizel,  a tak žena musela zůstat oslicí. Proto král Šalomoun řekl, že nikdy nemáme ženě svěřovat tajemství. Kdyby byl rabín ženě nesvěřil tajemství prstenu, nebylo by ho postihlo neštěstí, že se musel potulovat lesem. On jí to však oplatil, a dobře udělal. Ledaskdo jinému jámu kopá, a sám do ní padá. Konec příběhu.

 

Jak se Ben Sever vydal na patnáctidenní cestu, aby chudého ženicha a nevěstu přivedl pod baldachýn 

Toto se přihodilo muži jménem Ben Sever. Ve městě, kde bydlel, byl jistý sirotek, a ten se zasnoubil, nechal však dívku čekat už sedm let, protože pro velkou chudobu nemohli stanout pod baldachýnem. Ben Sever tedy vzal stříbro, zlato a všemožnou dobrou krmi a putoval patnáct dní, až dorazil do města, kde mohl nevěstu a ženicha spojit a uspořádat šťastně svatbu. Tak se také stalo: radostně šli pod baldachýn a svatba trvala celých sedm dní. Když zbožný muž zamířil zpátky k domovu, přijel k vysoké hoře, a na té rostlo to nejkrásnější ovoce na světě. Kdo však chtěl tudy projít, zemřel, leželi tam totiž ti nejstrašnější obludní červi, a sotva ucítili člověka, zabili ho; a také tam ležel veliký drak. Ten dobrý muž, Ben Sever, draka překročil, protože myslel, že je to kozel. Jakmile ho však překročil, potkal tuze ohyzdného člověka, anděla smrti. Anděl smrti se zeptal: „Kdo jsi?“ Ben Sever řekl: „Popravdě se jmenuji Ben Sever.“ Anděl smrti se zeptal: „Odkud jdeš a kam máš namířeno?“ Ben Sever řekl: „Byl jsem ve  městě patnáct dní cesty odsud a putoval jsem za jedním chudým sirotkem a dal mu ženu – na vlastní náklady jsem mu uspořádal svatbu, a nádavkem jsem mu dal mnoho stříbra a zlata.“ Anděl smrti řekl: „Já ti teď vezmu duši, protože nadešel čas, abys zemřel.“ Když Ben Sever uslyšel jeho slova, pozvedl ruce k nebesům a jal se modlit, řka: „Pane světa, v Tvé svaté Tóře přec stojí psáno, že kdo právě vykonal dobrý skutek, tomu nehrozí nebezpečí a nepotká ho nic zlého. A já za dobrým skutkem putoval přemnoho mil, a než jsem sem dorazil, jako almužnu jsem rozdal spoustu peněz. Není mi tedy nic platné všechno to dobro, které jsem tentokrát vykonal, a musím tak bídně zemřít na cestě? Kéž bych byl doma u rodiny, abych před jejími členy vyslovil poslední přání, jak si mají počínat po mé smrti.“ Tu z nebe zazněl hlas: „Severe, máš ještě patnáct dnů, nežli zemřeš, abys stačil dorazit domů k rodině a vyslovit poslední přání, jak si mají počínat po tvé smrti.“ Jakmile to uslyšel, tuze se zaradoval. Šel tedy dál, až došel do velkého města a v jeho bráně potkal jakéhos muže. Ben Sever se zeptal, zdali v tom městě jsou učenci. Muž odvětil: „Ano, je tu mnoho učenců a také představený ješivy. Je to vynikající muž, jmenuje se rabi Šefifon  z Lajiše (ale někteří říkají, že se jmenoval Šefifon ben Lajiš). Má mnoho tisíc žáků, kteří u něho studují.“ Ben Sever řekl: „Milý synu, zaveď mě do jeho školy.“ Muž ho tedy zavedl do školy k rabi Šefifonovi, a jakmile tam Ben Sever přišel, tvář se mu rozzářila jako měsíc. Když to rabi uviděl, povstal i se žáky, přivítal ho a vybídl, aby se posadil. Chvíli spolu seděli, a pojednou Ben Sever strašně zbledl. Rabi Šefifon to uviděl a zeptal se, co mu schází, zdali chce něco jíst či pít. „Nebo ti chybí něco jiného?“ A tak se Ben Sever jal rabimu vyprávět, co se mu přihodilo s andělem smrti. Rabi řekl: „Sedněte si sem ke mně a nedělej4 si starosti, protože nezemřeš, za to ti ručím.“ Ben Sever namítl: „Jak mi za to chceš ručit? Stojí přec psáno: peníze ani majetek nepomohou.“ Rabi mu řekl: „Nestarej se, tentokrát nezemřeš, tentokrát tě před smrtí zachráním.“ A Ben Sever přisedl k rabimu, pustili se do studia Tóry a studovali po celých patnáct dnů, aniž se od sebe vzdálili. Jednou v pátek se stalo, že kolem rabi Šefifona zavládla hluboká tma. Jeho žáci řekli: „Milý rabi, čím to, že se tak rychle setmělo?“ Rabi jim odvětil: „Jděte se podívat ven, zdali i tam je taková tma.“  Když se žáci vrátili, řekli: „Milý rabi, nikde není taková tma jako ve vaší studovně.“ Rabi se tedy začal modlit, protože si pomyslil, že to pro Ben Severa neznačí nic dobrého. Tu přišel anděl smrti, ukázal se rabi Šefifonovi a řekl mu: „Dej mi, co ti bylo svěřeno, neboť nadešel čas, aby Ben Sever zemřel.“ On však anděla smrti zapřísahal, aby odešel. I předstoupil anděl smrti před Svatého, budiž požehnán, a řekl: „Pane světa, rabi Šefifon mi nechce dát Ben Severa, abych mu vzal duši.“ Svatý, budiž požehnán, odtušil: „Vrať se k rabi Šefifonovi a řekni mu, aby ti Ben Severa vydal, jinak že zemře místo něj. A zeptej se ho, není-li mu vlastní život milejší nežli Ben Severův.“ Anděl smrti opět sestoupil k rabi Šefifonovi a pověděl mu, co řekl Svatý, budiž požehnán. Rabi Šefifon mu však odvětil: „Ne, vlastní život mi nežli Ben Severův milejší není. Vrať se proto k Svatému, budiž požehnán, a řekni Mu, že chce-li zabít jednoho, musí zabít i druhého, protože jsme oba přísahali, že už se od sebe neodloučíme.“ Anděl smrti se tedy vrátil k Svatému, budiž požehnán, a pověděl Mu, co řekl rabi Šefifon. Sotva odešel, rabi Šefifon povstal a tak dlouho se horlivě modlil, až jeho modlitbu uslyšel Svatý, budiž požehnán, a našel v ní zalíbení. Nato z nebe zazněl hlas: „Rozhodl jsem, že Ben Sever musí zemřít, a tito dva spravedliví můj příkaz zrušili modlitbou. A protože konali velká dobrodiní, musím jim prodloužit život.“ A Svatý, budiž požehnán, oběma, rabi Šefifonovi i Ben Severovi, prodloužil život o dvě stě let. Dokud ti dva žili, nepoznala země hlad, nezemřel nikdo mladší sedmdesáti let a nezemřelo dítě před otcem a žádné ženě se nenarodilo dítě předčasně. Když však oba spravedliví zemřeli, nastal v zemi velký hlad, a tu povstal rabín jménem rabi Tanchuma a kázal lidem postit se, přiměl je dávat velké milodary a zakázal závidět majetek bližního. Horlivě se modlil k Svatému, budiž požehnán: „Všemohoucí Bože, jsme přece děti Tvého syna Abrahama, Tvého přítele, děti Izáka, Tvého vyvoleného, děti Jákoba, dokonalého a zbožného. A modlil se k Svatému, budiž požehnán, tak dlouho, dokud jeho modlitbu nevyslyšel a neučinil hladu konec. Toť vše.

 

Jak v Paříži ve Francii bydlel jeden vynikající Žid, veliký znalec kabaly a astronomie a také filosof, jak si sami přečtete 

Toto se přihodilo muži jménem rabi Jechiel, jenž bydlel v Paříži ve Francii. Všechny jeho činy se vyznačovaly velkou zbožností a on sám byl velkým znalcem kabaly a astronomie a také filosofem, jak z jeho skutků sami poznáte. Byl tuze zbožný a ve dne v noci studoval Tóru. Ve městě Paříži byl křesťanský kněz, kapitulní probošt, rovněž velký učenec, neochvějný ve své víře. Kněz a rabi – patřičně je rozlišujte! – byli navzájem těsně spjati. Jednou v noci rabi, jak měl ve zvyku, studoval ve své světnici ze svaté knihy, když tu za domem uslyšel žalostný křik. Tolik se polekal, že nevěděl, kde je, a jal se číst, dokud křik neustal. Jal se číst ve velké bázni, a nad knihou usnul. Křik zazněl znovu, on však netušil, co to je. Já vám však povím, co to bylo. Do jeho zahrady přišli dva ďáblové – nechť nás Bůh chrání! – a jeden se zeptal druhého, proč přišel raději do dvora muže zbožného než k někomu jinému ve městě. Druhý ďábel řekl, že slyšel od andělů, že na světě není význačnějšího rabína než tento se všemi svými skutky. A je to pravda – sedí tu nad svatou knihou, studuje, a pro jeho zásluhy přetrvává celý svět. Druhý ďábel odvětil: „Já jsem přišel z pekla, a tam jsem slyšel, že křesťanský kněz je tak pevný ve své víře, že ho od ní nikdo neodvrátí. Prý to o něm platí mnohem víc než o rabínovi.“ Druhého ďábla tuze mrzelo, že zbožným mužem tolik pohrdá. Nakonec se oba ďáblové vsadili o vlastní život: rabín měl na své straně jednoho, a ten se vsadil s tím druhým, že z křesťanského kněze udělá žida. Také kněz na své straně měl jednoho ďábla, a ten se vsadil, že od víry odvrátí žida. Uzavřeli tedy sázku, s tím, že kdo vyhraje, podřízne tomu druhému hrdlo. A tak se ďábel odebral k rabínu, vzal na sebe podobu anděla a řekl mu: „Milý rabi, Svatý, budiž požehnán, mě k tobě poslal, abys přestal být židem a stal se křesťanem.“ A mluvil k němu sladce, protože vskutku myslil, že zbožného muže přemluví. Zbožný muž se tuze poděsil a rázem si pomyslel, že je to ďábel. Zahrnul jej nesmírným opovržením a zapřísahal ho, aby odešel. Příští noc přišel ďábel znovu, tentokrát v podobě starého muže, jako kdyby byl prorok Elijáš, a opět ke zbožnému muži mluvil sladce, protože vskutku myslil, že u zbožného muže pořídí, nebylo mu to však nic platné. Když ďábel viděl, že zbožný muž se své víry nechce vzdát, třetí noc přišel opět a tentokrát na sebe vzal podobu ženy, pořídit s ním však nemohl. Zbožný muž viděl, že mu ďábel nechce dát pokoje, a bál se, že snad zhřešil, a proto že ho potkalo něco takového. Rázem se jal postit a dával chudým četné milodary, až se jeho zbožnosti a velkému pokání všichni divili. Když ďábel viděl, jak zbožný ten muž je a jak velké pokání činí, a také to, že čas uplynul, a on s ním ani v nejmenším nepořídil, nechal ho na pokoji, vydal se za druhým ďáblem a vyprávěl mu, co všechno prováděl a jak se mu se zbožným mužem vedlo. Druhý ďábel se zaradoval, že zůstane naživu, a řekl: „Teď půjdu já a zkusím, jak pořídím s křesťanským duchovním.“ A v nádherném šatu odešel k duchovnímu. Ten seděl, kolem hořela spousta svící a duchovního obklopovalo množství sloužících, jak se na kanovníka sluší. Ďábel mu řekl: „Poslyš, probošte, Bůh mě k tobě poslal s tím, žes byl už dost dlouho nevěrcem a máš se stát židem. Máš se dát obřezat, jinak budeš navěky zatracen a přijdeš do pekla.“ Ukázal mu v pekle jiné nevěrce, i jeho otce, matku, bratra i jiné křesťany, které zaživa všechny znal. Jakmile to duchovní spatřil, jal se na ďábla křičet, aby ho odvedl pryč, že udělá všechno, co ďábel chce. Ten ho zavedl také k ráji, a tam duchovní spatřil sedět spravedlivé, jednoho znamenitějšího než druhého, z nichž mnohé sám znal. I řekl: „Blaze vám, že jste tak důstojní a sedíte zde v blaženosti a důstojenství.“ Uviděl tam i několik volných míst, určených spravedlivým dosud žijícím. A ďábel nevěrci řekl: „Staneš-li se židem a dáš-li se obřezat, přijdeš do ráje i ty.“ Křesťanský duchovní odvětil: „Kdybych to věděl jistě, věru bych se stal židem a dal se obřezat, abych dosáhl věčného života mezi ostatními zbožnými lidmi.“ Ďábel to duchovnímu slíbil a také duchovní slíbil jemu, že se stane židem. Ďábel ho tedy odvedl zpátky domů a oba ďáblové se opět sešli v zahradě rabi Jechiela Zbožného, aby zjistili, co a jak. Ten druhý ďábel řekl: „Ne, ještěs nevyhrál, ještě totiž nevěřím, že křesťanský duchovní se vzdá víry.“ Nazítří večer se však duchovní sebral, svázal do uzlíku šperky a peníze, jež mohl vzít s sebou, a všechno to odnesl do domu rabi Jechiela. Zaklepal na dveře jeho domu a požádal, aby ho vpustili. Dobrý rabi se tuze bál křivého nařčení, protože duchovní přišel v noci, a tak mu řekl, že v noci mu neotevře. Křesťanský duchovní však velmi naléhal, že prý se nemusí obávat ničeho zlého, a tak rabi otevřel a pustil ho dovnitř. Duchovní se mu svěřil s celou záležitostí, chtěl ho totiž poprosit, aby mu pomohl odejít na místo, kde by se dal obřezat. Rabi Jechiel ho tedy obřezal sám a jal se s ním studovat Tóru. A jak tak té noci spolu seděli, rabi a novověrec, zaslechl rabi, jak na jeho dvoře někdo pronáší požehnání obvyklé při rituální porážce. Rabi Jechiel a zbožný novověrec vyšli ven. Byli tam zase ti dva ďáblové a jeden chtěl druhého rituálně zaříznout. Rabi Jechiel se zeptal, oč tady jde, a oni mu řekli, že jsou dva ďáblové a že se spolu vsadili, který z nich přesvědčí dotyčného muže. Jeden z nich zvítězil, a proto chtěl druhého zaříznout. Sotva to zbožný muž uslyšel, jal se prosit Svatého, budiž požehnán, a chválil Ho a děkoval Mu, že ho uchránil před ďáblem. Když to uslyšel novověrec, tuze se radoval, že se stal židem, a chválil Svatého, budiž požehnán. Rabi Jechiel nechtěl dopustit, aby ďábel byl zaříznut v jeho zahradě, musí prý být odveden za město a zaříznut tam. Rabi Jechiel novověrci obstaral dva Židy, kteří se s ním s velkou radostí a opatřeni značnou peněžní částkou přestěhovali; z novověrce byl zbožný Žid, oženil se, narodily se mu děti, jež byly zbožné, a on je bohatě a se ctí oženil. Zemřel ve velké vážnosti a rabi díky té příhodě zbohatl.


1 V originálu šemot, tj. „Boží jména“.

2 Jak jsme upozorňovali už v prvním svazku Majsebuchu, v přímé řeči dochází občas ke kolísání mezi tykáním a vykáním.

3 Přísloví 11, 8.

4 Znovu připomínáme, že v textu se často bezdůvodně přechází z tykání na vykání a naopak.

Translation © Jindřich Vacek 2006

Advertisements