Sade, markýz de, Kruté morality (L’époux complaisant et autres récits. Les crimes de l’amour; Praha, Aurora 1997)
Na přebalu použit výřez z obrazu Johanna Heinricha Füssliho Titánie hladí Klubkovu oslí hlavu
Kratší texty markýze de Sade vydané nakladatelstvím Aurora ve výboru nazvaném Kruté morality ukazují tohoto spisovatele v méně obvyklém světle – jako kultivovaného autora 18. století.
xx
xx
xx
xx
xx
xx
x
x
x
x
PŘÍBĚH SLEČNY DE FLORVILLE
‚Lidé se, milá Florville, lekají náboženství jen proto,‘ říkala mi paní de Lérince, ‚protože neobratní vůdcové jim dávají pocítit jen jeho pouta a neukazují potěšení, která přináší. Což může být tak šílený člověk, aby si při pohledu na svět dovolil popírat, že tolik divů může být jen dílem všemohoucího Boha? Jakmile pozná tuto první pravdu, potřebuje snad k tomu, aby se o ní přesvědčil, něco jiného nežli vlastní srdce? Jak krutý a nelidský by pak musil být, aby upřel svou úctu dobrotivému Bohu, jenž ho stvořil? Ale různost vyznání uvádí lidi do rozpaků, takže si myslí, že mnohost vyznání je důkazem jejich nepravosti – jaký sofismus! Což v této jednomyslnosti různých národů, s níž uznávají nějakého boha a slouží mu, v tomto tichém souhlasu, pevně tkvícím v srdci všech lidí, nenajdeme, je-li to vůbec možné, spíše než ve vznešenosti přírody nepopiratelný důkaz existence onoho Nejvyššího boha? Jakže, člověk nemůže žít, aniž přijme za svého nějakého boha, nemůže si klást otázky, aniž důkazy jeho existence najde v sobě, nemůže otevřít oči, aniž všude naráží na stopy boha, a ještě si o něm dovoluje pochybovat? Ne, Florville, není upřímného ateisty: pýcha, zatvrzelost i vášně, to jsou zbraně, jež onoho boha, který se v srdci člověka nebo v jeho rozumu neustále obrozuje, ničí, přestože každý úder tohoto srdce, každá jasná myšlenka tohoto rozumu odkazují na onu bytost, jejíž existenci nelze popírat. Měla bych Mu snad odepřít svou úctu, připravit Ho o daň, již mi ve své dobrotě dovoluje, abych Mu já slabá přinášela? Nemám se kořit před Jeho velikostí, prosit Ho o tu milost, aby mi umožnil snášet útrapy života a také aby mi jednou dopřál být účastna Jeho slávy? Nemám snad toužit po tom, aby mi laskavě dovolil strávit věčnost ve svém lůně, či se mám vystavovat nebezpečí, že onu věčnost strávím v děsivé propasti plné muk, protože jsem odmítla nepochybné důkazy o její existenci, které mi tato nesmírná bytost ve své dobrotě poskytla? Dítě, což tahle hrozivá volba člověku dovoluje, aby se rozmýšlel byť jen jediný okamžik? Vy, kdo zatvrzele zavíráte oči před záblesky plamene, které onen Bůh sám vrhá do vašeho srdce, buďte aspoň na okamžik spravedliví a z pouhé lítosti nad sebou samými uznejte tento nevyvratitelný důvod Pascalův: »Není-li Boha, co vám na tom sejde, budete-li v něho věřit, jak vám to uškodí? A pokud Bůh je, jakým nebezpečím se vystavujete, když v něho věřit odmítnete?« Říkáte, vy nedůvěřiví, že nevíte, jak onoho boha uctívat, mnohost vyznání zatemňuje váš úsudek – budiž, prozkoumejte je tedy všechna a řekněte potom upřímně, které z nich shledáváte největším a nejvelebnějším!‘
(…)
Paní de Verquin, která už nebyla nejmladší – bylo jí tehdy dvaapadesát let – při jakémsi na její věk pošetilém kousku skočila do vody, aby se osvěžila, a tam se jí udělalo nevolno. Zpátky domů ji přivezli v žalostném stavu a nazítří se ukázalo, že má zápal plic; šestého dne jí oznámili, že jí zbývá sotva čtyřiadvacet hodin. Ta zpráva ji ani v nejmenším nepolekala; věděla, že přijedu, a kladla služebnictvu na srdce, aby mě přijali. Ten večer, kdy jsem dorazila, měla podle lékařova verdiktu vydechnout naposled. Dala se odnést do pokoje opatřeného nábytkem s veškerým možným vkusem a elegancí; ležela tam nedbale upravena na rozkošném loži, jehož závěsy šeříkové barvy byly příjemně vyhrnuty a držely je girlandy z pravých květin. Všechny kouty jejího příbytku zdobily kytice karafiátů, jasmínů, tuberóz a růží a ona jejich listí trhala do košíku a zdobila jím svůj pokoj i lože. Jakmile mě uviděla, podala mi ruku.
‚Pojď blíž, Florville,‘ řekla mi, ‚obejmi mě na mém loži z květů. Jak jsi teď velká a krásná… Na mou věru, dítě, tvá ctnost ti šla k duhu. Řekli ti, jak na tom jsem. Řekli ti to, Florville, já to vím taky… Za pár hodin už tu nebudu. Nebyla bych věřila, že tě zas uvidím na tak krátko…‘ A když viděla, že se mi oči zalévají slzami, pokračovala: ‚Ale no tak, ty bláhová, nebuď přece dítě… Myslíš si snad, že jsem nešťastná? Což jsem si neužívala, kolik si jen žena na světě užívat může? Ztrácím jen léta, kdy jsem se musela vzdát rozkoše – a co bych si bez ní počala? Vskutku si nenaříkám, že jsem nežila déle; časem by mě již žádný muž nechtěl, a já si vždycky přála žít jen tak dlouho, kolik je třeba, abych se lidem neošklivila. Smrti se, dítě, musí bát jen ti, kdo věří, kdo jsou neustále kdesi mezi peklem a rájem, nejistí, co z obou se před nimi otevře, a ta úzkost je skličuje. Já, která nedoufám v nic a která jsem si zcela jista, že po smrti nebudu nešťastnější, než jsem byla tehdy, než jsem začala žít, já usnu klidně v lůně přírody, bez lítosti a také bez bolesti, bez výčitek svědomí či nepokoje. Požádala jsem, aby mě položili pod mé jasmínové loubí, a už mi tam také chystají místo, budu tam, Florville, a atomy vycházející z toho zničeného těla dají vypučet té, kterou jsem měla ze všech květin nejradši. Podívej,‘ pokračovala a lechtala mě na tvářích kyticí té rostliny, ‚napřesrok, až ucítíš tyhle květiny, budeš v nich vdechovat duši své někdejší přítelkyně; až se rozlétnou k vláknům tvého mozku, vnuknou ti hezké myšlenky a přimějí tě, abys na mne zas myslela.‘
Znovu mi vytryskly slzy. Stiskla jsem té ubožačce ruce a chtěla jsem ty strašné materialistické myšlenky zaměnit představami méně bezbožnými, ale sotva jsem své přání dala najevo, paní de Verquin to s hrůzou odmítla.
‚Ach, Florville,‘ zvolala, ‚zapřísahám tě, neotravuj mi poslední chvíle svými omyly a nech mě umřít v klidu – neprotivily se mi celý život proto, abych je přijala za své, až budu umírat!‘
Umlkla jsem. Co tu zmohla má chabá výmluvnost proti takové rozhodnosti! Byla bych paní de Verquin jen zarmoutila, aniž bych ji obrátila, a proti tomu se vzpouzela lidskost. Zazvonila a vzápětí jsem slyšela líbeznou, melodickou hudbu, která jako by přicházela z vedlejšího pokoje.
‚Takhle,‘ řekla ta epikurejka, ‚hodlám umřít. Není to, Florville, lepší, než kdyby mě obklopovali kněží, kteří by mi poslední chvíle naplnili neklidem, rozčilováním a zoufalstvím? Ne, chci tvé ovečky naučit, že člověk může zemřít klidně, i když se jim nepodobá, chci je přesvědčit, že k tomu, aby člověk zemřel v pokoji, není třeba náboženství, ale jen odvahy a rozumu.‘
Čas pokročil. Vstoupil notář, pro kterého poslala. Hudba utichla a ona nadiktovala krátkou poslední vůli – neměla děti a už několik let byla vdovou, a tak jí náleželo mnoho věcí. Učinila pár odkazů ve prospěch přátel a služebnictva. Potom ze sekretáře vedle svého lože vyndala menší truhličku.
‚Tohle mi zbývá,‘ řekla, ‚něco peněz na hotovosti a pár šperků. Bavme se po zbytek večera; v mém pokoji je vás šest, rozdělíme tedy tyto věci na šest dílů, vy budete losovat a vezmete si každý, co vám připadne.‘
Nemohla jsem se vzpamatovat z chladnokrevnosti té ženy, připadalo mi neuvěřitelné, že někdo, kdo si toho má tolik co vyčítat, je neblahým důsledkem nevíry ve svých posledních chvílích tak klidný; vždyť jestliže nás poděsí konec několika zlých lidí, oč víc nás musí poděsit taková zatvrzelost.
Jak si však přála, tak se stalo. Dala podávat skvělou přesnídávku, sama okusila několika pokrmů a pila španělská vína a likéry, lékař jí totiž řekl, že v jejím stavu už na tom nesejde.
Losovalo se, na každého z nás připadlo téměř sto louisdorů ve zlatě nebo ve špercích. Hra sotva skončila, když tu dostala prudký záchvat.
‚Takže to bude teď?‘ zeptala se lékaře s týmž naprostým klidem.
‚Obávám se, že ano.‘
Translation © Jindřich Vacek 1997
Jindřich Vacek, stránky spisovatele 