Ciobanu, Mircea, Kniha synů (Cartea fiilor; časopis Tvar 10/2012)

 

Mircea Ciobanu (1940–1996) patřil k předním rumunským básníkům a prozaikům. Po studiích filologie v rodné Bukurešti pracoval jako nakladatelský redaktor, debutoval časopisecky v 19 letech. Vydal několik básnických sbírek, knihu esejů a několik románů. Po revoluci roku 1989 se angažoval jako mluvčí rumunského krále.

Ve svém nejznámějším románu Kniha synů (Cartea fiilor, 1970) se inspiroval příběhem o hrbáčovi z Tisíce a jedné noci, název i obsah románu však mají výrazné biblické konotace. Opuštěným krajem putuje vysílený muž Kristova věku, následován jezdcem na koni a pošetilým starcem. Nemocný cestou umírá a jezdec jeho tělo přehodí přes hřbet koně a po příjezdu do města zvíře i s mrtvým ponechá na čímsi dvoře. K tělu se však nikdo nechce znát, navíc mrtvý připomíná místním jejich vlastní viny, a tak jeho nedobrovolní hostitelé vždy potají přenesou tělo do jiného domu. Na příchod zmučeného syna není nikdo připraven.

 

KNIHA SYNŮ

 

X Chtěl bych, pravil stařec, s vámi mluvit. Jsem tuze rozrušen – můžu si sednout? Ano, tamhle na židli důstojného pána. Mluvte. Pospícháte, na to stařec, já vás však neznám. To jste už říkal – já vás taky ne. Prosím vás, zašeptal stařec a naklonil se k správci, chci ho vidět; třeba je to on. Tamhle, ukázal Canta rovněž šeptem a podivil se, že i on odpověď šeptá. Host v černém se i se židlí otočil, kam správce ukázal, a dlouho odtamtud nespouštěl oči.

Canta už ztrácel trpělivost: No tak, co jste zjistil? Je to prostě nějaký člověk, nic víc. Mlč, ten člověk je můj syn. Je to můj syn. Cože? vyskočil Canta. Jak jste na to přišel, vždyť nemá ničí podobu. A co jste zač vy? odsekl stařec. Já, odvětil ryšavec a cítil, jak ho polévá pot, jsem holič. Stařec se dovtípil: A chcete ho oholit? Proto jste přišel? Upravte ho prosím tak, aby se někomu podobal – když vypadá takhle, jako bych ještě měl pochybnosti. Zkuste si na mém místě představit sebe. I kdybyste ho kdysi byl dobře znal, v tomhle stavu byste ho nepoznal. Bojím se i plakat: co když to není on? Ještě budu lidem pro smích. Vždyť přece platím pohřeb – čí je to vlastně dům? Můj, odtušil Canta. A to ho přinesli sem, abyste ho oholil? Pane, prosím vás, řekněte mi, co ode mě chcete! vykřikl jak smyslů zbavený Canta, je to ten člověk, kterého hledáte, nebo ne? A jestliže není, dejte nám pokoj. Synu…, rozhodl se pojednou stařec. Je můj – a rozeštkal se.

Stařec zas otočil židli a pokoušel se už nedívat na tvář toho člověka, odulou a zachvácenou vousem; v duchu si povzdechl: Řekl jsem, že je můj, tak ať při tom zůstane – a rozplakal se doopravdy.

(…)

 

XIII Pane, lísal se správce (jediným lichotným slovem se totiž chtěl dozvědět hned dvě věci naráz: zda je ten stařec blázen, a pokud ne, zdali mu opravdu hodlá zaplatit), obec se o něj postará. Tím chci říct, že přijde na pohřeb. Škoda, že náklady zapravíme jen já a důstojný pán – a mám dojem, že taky pan Cazilu. Měl by přispět ještě jeden, Lessing mu říkají, jenže ten nemá všech pět pohromadě.

Stařec se k ryšavcovu návrhu nevyjádřil. Po chvíli mlčení se zeptal: A jak se jmenuje? Cantovi připadlo, že z toho zešílí, a nechybělo moc, a popadl starce za ramena a srazil ho ze schodů. Ovládl se však a návrh zopakoval. Stařec se na něho nepřítomně zadíval a jakoby pro sebe spustil: Poslyš, ty bradýři, tohle je můj syn. Nevím sic, jak se jmenuje, ale přesto zaplatím. Počkáme, jak se všeho zhostíte, a když si povedete dobře, dám i víc, než činily náklady. Když ne, dám, kolik se žádá obvykle. Chcete záruky? V duchu pak dodal: I když nemá ničí podobu, stejně zaplatím.

Znovu se zeptal: Jak jste to říkal, že se jmenuje? Canta na znamení nevýslovného zoufalství obrátil oči v sloup, pociťoval totiž nejistotu hned dvojnásob – nevěděl, není-li stařec pomatený ani zdali svůj příslib dodrží –, a zkusmo nadhodil: A jak byste chtěl, aby se jmenoval? Jestli se vám líbí Ion, budeme mu říkat Ion, když ne, pokřtíme ho třeba Vasile nebo – jak říká důstojný pán, když chce ukázat, že nezapomněl Písmo – Melchisedech. Stařec se na něho překvapeně podíval, vstal a propukl v smích: To je ono! Takhle se mi líbíte! Kdyby vám bylo míň než třicet nebo jen o maličko víc, hned bych vás adoptoval!

Canta se nechal obejmout, políbit, vyzvednout do výše, což ty na druhé straně cesty přivedlo do rozpaků. Přilákány jeho hekáním, vyšly z domu ostýchavě děti. Marš pryč! Ať vás tu nevidím, dokud vás nezavolám, křikl správce ze starcova náručí. Kopal a cítil, že se dusí.

(…)

 

XV Stařec usedl na jednu ze židlí a udělal si pohodlí. Dobrá, řekl po chvíli správci, ale jděte na okamžik vedle. Za chvilečku zaklepete na dveře, ukážete se a řeknete: Pane, jsem ten a ten, váš syn – a nazvete ho jménem – zemřel. Přišel jsem vás požádat o část peněz na zaplacení obřadu. Já pěkně vstanu, pozvednu ruce, budu tak překvapen, že mi až hlas uvízne v hrdle. Chovejte se tedy k truchlícímu otci šetrně. Poněvadž jakmile tu zprávu uslyším, padnu tváří k zemi. Nebo bych se mohl držet jako nějaká významná osobnost, když se jí řekne: Jediný syn Vaší Milosti zemřel. Znovu vás upozorňuji, že se ke mně budete muset chovat co nejšetrněji, protože jinak vám neuvěřím, a když vám neuvěřím, nedám vám ani šesták.

V teplém přítmí místnosti starcova tvář zapůsobila; správce, jenž jeho slovům zprvu nepřikládal váhy, poslechl, ani necekl. Stařec odpočítal polovinu všech peněz, posunul židli a čekal.

Smím vejít, pane? ozvalo se odvedle. Jen pojďte, odvětil stařec, a když správce vešel, vzhlédl: Co se stalo? Pane, spustil bojácně ten druhý – nevěděl jak daleko zajít s hrou, do níž ho mámivě vtáhl stařec –, pane, běda nám. Zemřu dřív, než všechno vypovím, i když mě nepřikážete oběsit. Mluv! zařval stařec (levici, v níž svíral peníze, schovával za zády) a pak zařval znovu, až okna řinčela: Mluv! Můj pane, váš syn, váš jediný, do něhož jste skládal naděje a jemuž byl souzen dlouhý život… Váš syn zemřel. Stařec zvedl ruce ke stropu. Už měl na jazyku: Jsi bohatý, bradýři, i ten strop sis dal obložit dřevem. Ovládl se však: Můj syn? Co kdybys to vzal zas od začátku? Dost dobře jsem ti nerozuměl. Nechoď kol horké kaše. Canta otevřel ústa, ale stařec ho umlčel rázným pohybem ruky: Ne. Vrať se ven. Ale ber prosím ohledy na zmučené srdce. Slyšels někdy žebráky? Všechno závisí na hlasu a upřímnosti. Donuť mě, abych ti uvěřil, bradýři, jinak jsme ztraceni oba – nedopřej mi času k myšlení nebo snad k pochybám o tvých slovech. Tvá zpráva musí znít jak žadonění nejtalentovanějšího žebráka: uvěřit musíš i ty – tak, aby mě každé tvé slovo zasáhlo co nejcitelněji. Sotva ho uslyším, vytáhnu peníze – vidíš je? A stařec vytáhl ruku, kterou schovával za zády.

Správce odešel celý zmámený do vedlejší místností a v duchu si říkal: Když nedá, vyhodím ho na ulici jak psa. Přesto ho však zalila vlna zneklidnění: jaký byl pokorný, a najednou jako by tu pánem byl on, a ne já. Co kdybych k němu vešel a zařval: Ven! A správce otevřel dveře a zakřičel: Ven z mého domu! Pěkné, líbíš se mi, to jsem ti už říkal. Ale napřed mi oznam tu zvěst, jak jsem tě to naučil. A pamatuj si, že jakmile mi ji oznámíš (a to musíš, jinak nic nedostaneš), znamená to, že tahle světnice patří mně, tedy člověku, na jehož dveře jsi zaklepal, a pochop, že ten člověk je tu doma. Pak si vezmeš peníze. Jestli odejdu nebo ne, ještě uvážíme. Ponížený Canta opustil místnost. Stařec zaujal místo na lůžku, pytel si položil pod hlavu a čekal.

Dále! Správce se objevil na prahu, vlasy naježené, košili rozepnutou, němý. Nejistě dovrávoral k posteli, poklekl, starcovy nohy si opřel o prsa a tiše začal: Pane, váš syn zemřel. Stařec se posadil. Cítil, že se dusí pláčem. Zašeptal: Řekni to ještě jednou, prosím. Ano, pane – a správce nezpozoroval slzy v starcových očích, protože sám měl oči vlhké –, Melchisedech zemřel. Nechoďte se na něj podívat, neptejte se mě, jak ho vláčeli od jedněch dveří k druhým, jak ho nikdo nepřijal. Také ho bičovali – nechoďte, uvidíte ho později, až bude umyt, oblečen a uložen v rakvi. Já jsem chudý a nemám zač ho pohřbít.

Stařec se zlehka svezl na záda: Nech mě o samotě, bradýři! a jeho ruka jen stěží dokončila pohyb a znehybněla na prostěradle, slíbené peníze svírala v prstech. Druhou rukou hladil mužovu drsnou kštici. Jdi a zavolej mě, až bude vše hotovo.

Stařec se otočil ke zdi a zakrátko usnul jak špalek.

 

Copyright © Mircea Ciobanu 1970 (heirs)
Translation © Jindřich Vacek 2012
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dala paní Rodica Sandu dne 14. 11. 2013.