Martín, Esteban; Carranza, Andreu, Gaudího klíč (La Clau Gaudí; Praha, Argo 2008, pod pseudonymem Kryštof Kusý)

Přebal Pavel Růt

Přebal Pavel Růt

Dávný řád hájící pravý Kristův odkaz, tajemství řádu zašifrované do Gaudího staveb, klíč k tajemství skrývající se v dětské hračce, kterou Gaudího učedník vyrobil pro svou vnučku… To všechno připomíná motivy, s nimiž se v dnešních thrillerech běžně setkáváme. Dvojice barcelonských autorů však pojala látku zcela netradičně – na stránkách knihy, jejíž děj se odehrává ve městě, kde velký architekt tvořil, jako by místy rozehrávali vtipné variace na styl nejrůznějších autorů, mezi nimiž nechybí ani H. P. Lovecraft či Umberto Eco.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxx
xxxxxxx
xxx
xxx

xx
xx
Dva zřízenci pohřebního ústavu uložili s Miquelovou pomocí rakev do výklenku. Potom vzali mramorovou desku, položenou na zemi, a zasadili ji na místo. Uzavřeli výklenek. Trvalo to pár minut, pak se zřízenci vzdálili. Maria stála několik kroků od hrobu. Vzhlédla a uviděla Miquela s podivným výrazem v obličeji. Četl nápis na desce. Poselství poslední brány, vytušila Maria. Všichni v té nepočetné skupince ten nápis četli. Maria v tu chvíli pochopila: dědeček jí poslal ze záhrobí poslední vzkaz. Věděla, že tady je možná jeden z chybějících dílků skládačky.

 Videmus nunc per especulum in aenigmate: tunc autem facie ad faciem. Nunc cognosco exparte: tunc autem cognoscam sicut et cognitus sum.1

                                  (Svatý Pavel, První list Korintským 13,12)

„Ten nápis si vybral sám,“ ozval se ředitel domova.
„Díky,“ řekla Maria, přikývla a pozorně si nápis přečetla. Byla to věta z jednoho listu svatého Pavla Korintským. Miquel si ji zapsal na kousek papíru. A pak konečně plakala, slzy jí stékaly po tvářích. Miquel ji objal kolem ramen. Všichni jí vyjadřovali soustrast a zdvořile se loučili. Oba mladí lidé hodnou chvíli mlčky postáli před zavřeným hrobem. Když se Maria uklidnila, pošeptala mu do ucha:
„Myslím že nám dědeček posílá ze záhrobí poslední vzkaz.“
„Já si také myslím, že je to stopa.“
Maria mu dál velmi tiše šeptala do ucha:
„Můžu ti to přeložit: ‚Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance…, potom však uzříme tváří v tvář…‘ Tvář… Tvář Boží…“
„Zrcadlo, Mario. Ten symbol se pořád opakuje. Jak na nebi, tak i na zemi… Odraz. Moře, voda, je vlastně obrovské zrcadlo nebe.“
„A oheň…“
„Oheň?“
„Ano, Miqueli, oheň je zrcadlem hvězd.“
„Dualita… Voda a oheň… Moře a hvězdy. Nebe a země, kámen a vzduch… Nula a jednička, binární systém… Celý náš svět, civilizace, logika vědy, to všechno spočívá na tomhle modelu. Otevřené a zavřené, nula a jednička… Nekonečné řady, řetězce nul a jedniček. Kombinatorika… Tímhle jazykem můžeme popsat svět. Jazykem počítačů…“
„Brány otevřené a zavřené… Za mým dědečkem se už zavřela poslední brána, a on nám přesto otevírá další.“
Po těchto slovech zavládlo dlouhé ticho. Maria myslela na větu vyrytou na hrobě… Záhada viděná v zrcadle… Tvář Boží nezakrytá žádnou maskou… Skutečná pravda… Maska je ti k tomu, abychom schovávali tvář… Svět je nekonečný odraz zrcadel… Tohle je to tajemství… Nekonečno je maskou světa…
Blížilo se poledne. Byli tam sami a on jí pokynul, jako kdyby říkal: Půjdeme?
„Jdi k autu, Miqueli, a počkej na mě u brány, chci s ním být chvilku sama…“
„Tak dobře, nezůstávej tu dlouho.“
Maria osaměla. Hluk rušného provozu na pobřežní silnici vinoucí se na úpatí hory se nesl až tam nahoru jako šepot bezpočtu drsných hlasů. Dýchala zhluboka, a když tlumeně vyslovila tu větu, zvedl se mírný vánek. Miquel odešel už před několika minutami. Rozhlédla se. Výklenek s rakví se nacházel na konci jedné z uliček, před sebou měla křižovatku dalších řad hrobů, a všechny vypadaly stejně. Nebyl tam nikdo.
Zavázala se dědečkovi slibem, ale nemohla ho splnit, a tak hořce plakala. Tlak na prsou, který cítila, když šla do domova pro seniory a uviděla dědečkovo bezduché tělo, pozvolna slábl, mizel, jak jí po tváři stékaly slzy. Poddala se jim a vzpomínky se jí začaly vybavovat jedna za druhou.
„Promiň, dědečku, slíbila jsem ti, že nebudu plakat, dokud nesplním jistý úkol… Něco, o čem ještě nevím, co to vlastně je… Promiň,“ řekla a utírala si slzy.
Vánek zněl jako přerývaný šepot, jako dech umírajícího. Skon nesmírné ozvěny pronikající do ticha hrobů. Maria dobře znala ten zlověstný klid, který se znenadání rozhostil po posledním závanu větru. V téže chvíli se jí zmocnil neklid. Na konci uličky vedoucí napravo od křižovatky, vedle hrobu s množstvím nápadných, povadlých květin jako by viděla něčí postavu. Snad to byl jen nějaký odraz, záblesk světla, zanikající na hřbitově a vržený sem z hory Montjuïc, židovské hory, tyčící se proti moři. Maria vykročila vpřed a zastavila se až uprostřed příčné uličky, kde pár laviček obklopovalo sochu anděla. Rozhlédla se. Na všechny strany se donekonečna táhly další, navlas stejné uličky. Vypadalo to jako labyrint tvořený hroby. Pustila se jednou z alejí, přešla další uličku, a v tu chvíli se jí zdálo, že zahlédla jakýsi prudký pohyb. Zneklidněně se zastavila, nepatrně pootočila hlavu, a zahlédla ji. Byla to ta benátská maska, tím si byla jista. Stála tam a pozorovala ji z konce uličky naproti. Dostala hrozný strach a rozběhla se nazdařbůh, zahýbala hned napravo, hned zase nalevo a srdce jí v hrudi divoce bušilo. Nevěděla, kudy se pustit, ztratila cestu i orientaci. Věděla, že u brány na ni čeká Miquel s vozem, a tak vykřikla:
„Miqueli!“
Její hlas však zanikl v uličkách, přehlušen zvuky jejích kroků a mírným mořským větrem, který se znovu zvedl. Teď už to nebyl  jen dech umírajícího, byl to hlas a šeptal jí do ucha. Utíkej, Mario, utíkej…
Obrátila se a zahlédla za sebou masku, pohybovala se hbitě a podle všeho znala tajemství zdejšího labyrintu. Čekala na ni na další křižovatce uliček, dál vepředu. Hrála si s ní. Viděla ji na každém rohu. Maria stěží dýchala, byla hrozně vyděšená, utíkala, aniž věděla kam, a když myslela, že se nebezpečí vzdaluje, vzhlédla a zase viděla tu masku, lhostejnou a opřenou vedle řady výklenků s rakvemi. Pronásledovala ji mezi hroby jako nekonečný odraz téže hanebné tváře, která ji trýznila, a nedopřála jí oddechu. Jak běžela, říkala si v duchu, že ten obraz není skutečný, že je to jen výplod její fantazie, a zmocnila se jí panika. Jak se pohybovala vpřed, zběžným pohledem proto přejížděla fotografie zesnulých a připadalo jí, že i na nich vidí masky. Musí se ovládat, jinak skončí v tom nekonečném labyrintu hrobek vyčerpaná, vyděšená a ztracená. Pokusila se myslet. Vítr jí dál, stále mocněji bičoval obličej, zatímco denní světlo začalo splývat se záblesky umělého osvětlení ve městě a na silnici. Díky tomu se zorientovala: mořský vánek, silnice, matná světla města. Teď už se nemohla ztratit. Utíkala najisto jako šílená, a když zahýbala za roh, s někým se srazila.
„Taimacu…! To jsi ty?“

 

(…)

 

Kdo mohl tušit, že pod Güellovým parkem je krypta? Postavil ji Gaudí? Možná byla dílem přírody, třeba tu byla už dřív? Na tuhle otázku nebyla odpověď. Gaudí, a zejména jeho mecenáš, Eusebi Güell, vždycky projevovali značný zájem o koupi toho místa. Na šestiboké dlaždici u vchodu do parku, dnes už neexistující, bylo napsáno jméno jednoho místa a datum: Reus 1898. Týž nápis se vyskytoval i v Güellově paláci na číších na šampaňské. Koupě téhle venkovské usedlosti, nazývané Ca Muntaner de Dalt, hory shlížející k moři poblíž Tibidaba, majetku Salvadora Samà, markýze z Marianaa, se uskutečnila v reuském hotelu Londres. Gaudí a jeho mecenáš, Eusebi Güell, byli vskutku nadšeni. Práce na tomhle zahradním městě začaly v roce 1900. Architekt odmítl srovnat horu s okolním terénem, respektoval okolní přírodu a přizpůsobil se jí.
Tohle všechno si Miquel vybavoval, když si svítil na obrovské zkameněliny zdobící velikou kryptu. On ani Maria si nebyli jisti, jestli jsou to díla sochaře, či přírody, avšak výsledek byl překvapivě krásný a neobvyklý. Byly tu kostry pravěkých živočichů, podpírající cosi jako chrliče, a mezi jejich žebry visely stalaktity, jakési serpentiny zakončené pěticípými květinami připomínajícími hvězdy. Všechno bylo zkamenělé, byly tu však rozličné tóny barev ladících s celkem. V samém středu té velkolepé síně obrovský želví krunýř tvořil jakousi kapli. Miquel a Maria do ní vstoupili a posvítili si na strop. Strnuli: spatřili, že uvnitř krunýře jako by probíhalo bezpočet průhledných žil, ve  kterých kolovala voda. Pohlédli stranou a vskutku, bylo vidět provlhlé plochy. Zároveň zjistili, že zem jako mozaika zdobí nekonečné množství zkamenělých ryb. Když vyšli zpod krunýře, překvapil je zvuk vody, a oni užasli. Ze stropu téhle další galerie visela kostra jakési podivné, velkolepé  bytosti s ohnutými křídly, jako by to byla mumie. Voda dopadala ze stropu a vytvářela kolem ní drobné vodopády, čímž jí dodávala přeludného vzezření, protože ta bytost jako by se hýbala, žila svým vlastním životem, a působením okolních skal se tahle skulptura, tenhle předpotopní tvor visící ze stropu odrážel v jezírku stříbřitých vod. Pomysleli si, že je to obrovský netopýr. Gaudí jich na svých stavbách pár zpodobnil, Maria si vybavila netopýra na větrné korouhvi umístěné pod křížem na Güellově paláci, symbolizujícího Kristovu moc nad zlem a temnotou. Ale tenhle tvor byl jakousi ohyzdnou směsicí. Miquelovi připomínal jeden z Gaudího provazových modelů sestrojených pro Güellovu kryptu.
Nemohli se zastavovat, museli splnit úkol, a čas se chýlil ke konci. Zbývaly jim už jen dvě hodiny. Procházeli dalšími galeriemi, na jejichž stěnách, stropech i dole na zemi byli zkamenělí živočichové rozmanitých tvarů, kteří do oněch příbytků z přírodního kamene překvapivě zapadali, takže vznikala prostranství, galerie i jakési spontánně barokní budovy, připomínající zahrady s majestátnými kamennými stromy rozpřahujícími své větve do kleneb jeskyně, a k tomu bezpočet detailů různých listů, rostlin, exotických plodů a zkamenělých ptáků. Jiné jeskyně tvořila neskutečná schodiště z kostí leštěných jako mramor. Hlavice sloupů, římsy, skeletická žebroví vyhynulých živočišných druhů vytvářela veliké paraboloidy čnějící jako galerie na vysokých stěnách. Řady nakloněných sloupů, klenby zdobené inkrustacemi tmavých krystalů. Jinde v jeskyni se veliké zkameněliny visící ze stropu navzájem prostupovaly, takže vznikala spleť lián, jako by to byly zkamenělé kořeny jakéhosi nevšedního lesa. V jedné z galerií jim připadalo, jako by se ocitli v břiše nějakého mořského živočicha: do země, stropu i bočních stěn se tu vtiskl bezpočet živočichů, lastur, ryb i jiných tvorů, vytvářejících obrovskou mozaiku. Miquel si v chůzi svítil svou skromnou baterkou, což v nich vyvolávalo pocit malosti. Znenadání se jich zmocnil neklid, když se zahleděli na další sousoší, přimykající se k jedné stěně a vrhající se vodorovně do jeskyně, přičemž vykreslovalo rozmarné tvary zvířat, stylizovaných koster, protáhlých jako jehly, které jako by se vznášely v prázdnu. Jeskyně se pojednou zúžila a oni procházeli jakousi chodbou tvořenou vysokánskými bočními sloupy, které jakoby jen jen spadnout, ale pevně zachovávaly rovnováhu představující výzvu veškerým zákonům fyziky. Bylo to překvapivě krásné dílo architektury, cosi jako svatyně, katedrála útrob samotného života. Teď už ani v nejmenším nepochybovali: tohle dílo překonávalo veškeré lidské schopnosti. S dílem přírody v těch jeskyních se nemohla srovnávat ani tvůrčí síla Gaudího, nejlepšího architekta všech dob. Dozajista šlo o naleziště zkamenělých živočichů. Byla to svatyně, kde možná Gaudí upadal do vytržení, když pozoroval svou velkou učitelku, přírodu. Jak Maria šla a přitom si prohlížela jeskyni a podivné zkamenělé útvary na stěnách, myslela přitom na Hésiodovu Theogonii, na legendu o Gáie, Matce zemi, která přivedla na svět Úrana a pak se s ním spojila a dala tak vzniknout kyklópům a títánům, mimo jiné nezkrotnému Kronovi, Času. Kronos otci uřízl genitálie srpem, který zhotovila jeho matka, země Gáia. Jeskyně, kterou teď procházeli, mohla být středem světa, omfalem, břichem života, místem, kam z nebe dopadlo veškeré Úranovo símě, nový život, jenž oplodnil zemi, protože vývoj musel jít dál svou cestou. Kronos se stal dalším tyranem, požírajícím všechny Gáiny děti. Když však Matka země přivedla na svět Dia, aby ho zachránila, předložila Kronovi kámen zavinutý v plenkách. Zeus pak otce zabil a skoncoval s tyranií. Zeus byl základem světa, bohem vládnoucím Olympu bleskem. Maria si také vzpomněla, že Diovi se podařilo uniknout smrti díky kameni. Jak procházeli jeskyní, Miquel na řecké mýty o stvoření světa nemyslel. Naopak, to úžasné místo mu připadalo jako Lovecraftův sen. Vybavoval si text, který četl jako chlapec, pasáž z jedné z knih, jež na něho zapůsobily nejvíc – V horách šílenství, a rozpomínal se na místo v podzemí, rozlehlou haldu lastur a kostí, neznámý hvozd obrovského kapradí, druhohorních hub, zkamenělých lesů cikas a třetihorních palem a krytosemenných rostlin, vyhynulých druhů z období křídy, eocénu, siluru… Otevřenou bránu k tajemstvím dávno uplynulých věků. Na konci dlouhé chodby, která se postupně stále víc zužovala, uviděli ve stěně oválný otvor. Přistoupili k němu. Miquel posvítil baterkou: bylo to křivolaké točité schodiště vedoucí kamsi dolů. Pustili se po něm, až došli do temné místnosti dokonale kruhového tvaru. Baterie ve svítilně se rychle vybíjela, ale pořád ještě měli dost světla na to, aby rozeznali jakýsi kotouč o průměru jednoho metru, jakoby vyříznutý ve stěně a uprostřed opatřený kovovým kruhem.
„Tohle je, Mario, zřejmě východ. Drž mi baterku.“
Pokusil se za něj zatáhnout, ale nešlo to, při jednom pokusu si však všiml, že kruh se otáčí na jednu stranu. Vší silou zatlačil, a kamenný kotouč se trochu pohnul.
„Jdeme.“

 

 


 1 Překlad verše podle ekumenického znění Bible: Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

Copyright © ESTEBAN MARTÍN and ANDREU CARRANZA, 2007
Translation © Jindřich Vacek, 2008
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Esteban Martín
dne 28. 9. 2011 a pan Andreu Carranza dne 20. 9. 2011.

Advertisements