Když před více než dvaceti lety pražské Lidové nakladatelství upoutala moldavská literatura, zasloužený zájem rázem vzbudil prozaik Vasile Vasilache (dříve přepisováno rovněž Vasilake, 1926–2008) a zejména jeho novela Elegie pro Annu Marii, v níž obraz války zbavený hrdinského patosu se prolíná s nadčasovým poselstvím rumunského folkloru.

Aby se čtenář v příběhu snáze orientoval, připomeňme, že převážně Rumuny osídlená Besarábie, původně součást Moldavského knížectví, za posledních dvě stě let několikrát změnila pána: r. 1812 byla anektována Ruskem, r. 1918 se stala součástí Rumunska, r. 1940 byla obsazena Sovětským svazem, o rok později byla znovu připojena k Rumunsku a po 2. světové válce opět připadla Sovětskému svazu (Moldavská sovětská socialistická republika). 27. srpna 1991 pak vyhlásila samostatnost jako Moldavská republika. Děj novely se odehrává v r. 1941, kdy rumunská vojska po boku Německa vstoupila na tehdy sovětské území.

Příběh vypráví už starší člověk, se smutným úsměvem vzpomínající na zážitek z mládí. V prvních dnech války našel na pastvině padlého vojáka v sovětské uniformě. Přivolaní vesničané mrtvého zprvu nepoznávají, když tu nad ním začne naříkat Anna Maria, jedna z místních, jejíž manžel bojuje v řadách rumunské armády. Jak se ukáže, padlý voják, jistý Argir, byl jejím milencem; když ho venkované, svádějící těžký boj mezi pocitem povinnosti mrtvého pohřbít a strachem z nových úřadů, vypraví na poslední cestu, dozvídá se Anna Maria, že ve stejné době jako její milenec, zdejší rodák Argir, odvedený do sovětské armády, padl v rumunské uniformě i její manžel. Po nějakém čase se však do blízké vsi vrátí voják, který ve válce oslepl, a tvrdí, že oplakávaný Argir žije…

Vasile Vasilache, lyrik s hluboce humánním pohledem na člověka a jeho úděl, se kromě vlastní literární tvorby věnoval i uměleckému překladu (do moldavštiny, jak byla tehdy označována azbukou přepisovaná rumunština, přeložil mj. i Haškova Švejka). Byl to bytostný vypravěč – přátelům a známým ochotně vyprávěl o osudech své rodiny, ale také o přátelských stycích s režisérem Andrejem Tarkovským, o kolegovi spisovateli ze sovětské Střední Asie, jemuž učaroval Kafka, či o autorovi z kteréhosi nepočetného sibiřského nárůdku, který i v ruském velkoměstě nostalgicky choval psí spřežení…

 

    Za jednoho takového západu venkované, kteří podstoupili svůj exodus, se cestou od slepého mrzáka z Vulpešti zastavili u našich vrátek.
   „Sestro, máš doma školáka?“ zavolala teta Natalica.
   „To je ti synovec milejší než sestra?“ zažertovala maminka.
   „Potřebovali bysme napsat pár dopisů,“ vysvětlovala teta.
   Tenkrát jsem byl veliký učenec; měsíc co měsíc jsme dostávali zadarmo čtyři litry petroleje, protože u nás doma jsme já a strýček Karanfil učili venkovany podepsat se. Jenom podepsat, nic víc; mistrem v sepisování stížností, psaní a lejster jsem byl pořád já.
   „A co že tak pozdě?“ Maminka měla z těch před našimi vrátky radost jako ze vzácných hostí a vlídně je zvala do dvora.
   „Byli jsme za tím z Vulpešti. Tolik řečí se o něm nadělá… Povídám, pojďte, půjdeme za ním dneska, je přece neděle.“
   Ostatní vesničané váhali. Jako skuteční poutníci nesli na svých bedrech útrapy dlouhé a únavné cesty, cesty vlastním nitrem. Ubírali se dál cestou bezesných nocí a nevyplakaných slz, potlačených palčivých vzdechů i myšlenek hodných nesmrtelných jmen.
   „Co bys myslela, že jsme se dozvěděli, když jsme šli za tím Karanfilovým synovcem?“ spustila živě teta. „Co myslíš, že nám poradil? Prý si máme dopsat do Královce! Že tam bydlí nějaký profesor a ten ví všecko. Tam prý bojovalo hodně našich. Ale kdybys toho mrzáka viděla! My ti vejdeme k tomu chudákovi mudrlantovi do světnice, ale kdybys viděla, jak se do nás pustil! Jste slepci, povídá, chodíte dočista jako potmě, i když vám slunce dává světla dost… Potom začal o Argirovi. To když jsme se loučili s Argirem, povídá. Víte, rozešli jsme se před profesorovým domem. Toho profesora z Královce (je zrovinka takový jako doktor Čorba z Kišiněva), toho tam všichni znají, když jde po ulici, tak ho každý pozdraví. A víte, jak mu Argir slouží? To když třeba profesor potřebuje nějakou knihu z horní police, řekne: Milý Kasiane, buď tak hodný a podej mi ji. Odkud myslíte, že já mám ty knihy? Ty jsou taky od profesora Emanuela; totiž on se jmenuje Emanuel. A co byste řekli, že mi povídá Argir, když se loučíme? Krajane, povídá, udělej mi něco kvůli. Pošli mi pár tlustých vlněných punčoch. Ne že by mi byla zima, ale on pan profesor Emanuel nesnáší, když mu v domě někdo dupe. Vždycky říká: ‚Tohle je knihovna, a ne nějaký execírplac.‘ Tumáš, povídá Argir, vem si tyhle knihy, ty ti posílá pan profesor Emanuel! A on ti nám je, holka, začal ukazovat. To ti jsou knihy! A písmena jsou v nich jako chrousti, tak ti jsou veliká. A kolik si myslíš, že jich je? Stovky, tisíce tlustých knih. A ten slepec ti je čte takhle, podívej, jako když člověka prsty po čele hladí.“


   Ráno mě probudil maminčin hlas. „Vstávej, máš tady návštěvu. Chce něco napsat.“
   Mé tělo zase zanaříkalo, zase mi uklouzla kletba. Tentokrát jsem proklínal chvíli, kdy jsem se naučil vyvést na papíře první písmenko. Ale když jsem si protřel oči, co nevidím? Za tohle potěšení jsem měl co děkovat tetičce Anně Marii.
   „Prosím tě, napiš mi jednu adresu… Ale inkoustovou tužkou, aby se to nesetřelo.“
   „Tak mi dejte obálku.“
   „Ale to není obálka, to je balíček…“ Vyňala z podpaždí bílý smotek připomínající hadrovou panenku. V kousku bílého plátna tam bylo cosi zavinuto a pevně zašito.
   „Co jste to tam zašila?“ Počínal jsem si jako celník, kterého vzbudili o půlnoci.
   „Jak se začalo říkat, že strejček Argir je naživu, tak jsem mu upletla pár vlněnejch punčoch, jenže jsem neznala přesnou adresu. Když jsem se ji včera večer dověděla od tety Natálie, tak jsem si řekla, že mu to pošlu.“
   „Kde máte tu adresu?“
   Podala mi kousek papíru, na kterém byla napsána tři slova. Mrzutě jsem se naježil: „Tohle není žádná adresa. Nemáte tu ani ulici, ani číslo domu.“
   „Jen jdi pro tužku a udělej, oč tě prosí,“ napomenula mě maminka.
   Šel jsem pro inkoustovou tužku. Punčochy, napěchované do toho kousku plátna, nabyly podoby hadrové panenky, zhotovené nešikovnýma ručkama. Když jsem se vrátil, Anna Maria vlhčila jazykem místo, kam měla tužka dopsat adresu; člověk by namoutě řekl, že to nějaká šelma, nějaké zvíře radostně olizuje novorozeného potomka.
   „Ale jak to mám napsat, když tu není ani ulice, ani to číslo?“
   „Vždyť j to na tom papíru napsané,“ stála na svém Anna Maria a podávala mi útržek novinového papíru. „Tetička Natálie taky povídala, že… Vždyť jí to ten Vulpešťan sám říkal, že ho v Královci zná každý! Takže pošťáci pana Emanuela znají taky.“
   Myslím, že toho červencového rána jsem se dopustil toho nejnekalejšího dobrého skutku svého života. Má nevědomost vědátora vyvedla na obal z bílého plátna, smočený slinou truchlící vdovy, jméno učence, jenž se už před sto padesáti lety odebral na věčnost. K tomu mě tedy ta moje vzdělanost dovedla!
   Odkud jsem měl vědět, kdo je to ten pan profesor Emanuel? Psal jsem. Inkoustová tužka se nic neostýchala, čáry houstly, spojovaly se ve velká, čitelná písmena. Na bílém povrchu plátna bila do očí fialová barva sedlé krve:

         Pan profesor
         Immanuel Kant
         Královec

   „Ještě bys tam mohl připsat: Pro vašeho sluhu a pomocníka Argira Kasiana,“ řekla Anna Maria s povzdechem.


(Pozn.: Text ukázky je mírně krácen a je v něm zachován u nás tehdy obvyklý přepis moldavských jmen, např. Argir, nikoliv Arghir.)

 

Copyright © Literatura Artistika, 1983,
Vasile Vasilache – heirs, 2012
Translation © Jindřich Vacek, 1990
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Victor Vasilache
dne 30. 11. 2011.