Jurij Koch, Kotjatkova podivná láska (Kotjatkowa dźiwna lubosć; Tvar č. 36 ze dne 8. 11. 1990)
Jurij Koch (*1936) zaujímá mezi lužickosrbskými spisovateli druhé poloviny 20. století význačné místo. V době, kdy se v Německé demokratické republice lužickosrbská kultura oficiálně těšila státní podpoře, Jurij Koch ve svých knihách líčí lužickou realitu odlišnou od obrazu podávaného státní propagandou. Ve své knižní prvotině Židovka Hana (Židowka Hana, 1963) se ještě vrací do válečných let, ale už v románu Mezi sedmi mosty (Mjez sydom mostami, 1968) si všímá předsudků a národnostní nesnášenlivosti, kterou v každodenním životě projevují nejen někteří venkované, ale také němečtí učitelé a exponenti státní politiky NDR. Kochův další román Návrat snů (Nawrót sonow, 1983, česky Sestup z hor snů, 1988) lze nazvat románem deziluze jedné, pro dějiny Lužice významné generace a pocit zklamání nad úpadkem rodné země prostupuje i baladicky laděnou novelu Višňový strom (Wišnina, 1984).
xx
Wochozy, hnědouhelný povrchový důl, v pozadí vlevo elektrárna Hamor. Příznačná měsíční krajina v místech, kde stávaly lužické vsi. Zdroj: Wikipedia, autor: SPBer, licence: CC BY-SA 3.0
Povídka Kotjatkova podivná láska zachycuje atmosféru likvidace lužickosrbských vsí, k níž docházelo v souvislosti s těžbou hnědého uhlí a industrializací, spojenou se zcela necitlivou a ve svých důsledcích germanizační demografickou politikou.
Juriji Kochovi náleží dvojí zásluha: nejenže vytvořil svérázné dílo, ale také podal svědectví o skutečnostech, které by dnešní badatelé v kolonkách dobových statistik marně hledali.
xx
xx
xx
Tkalcovský stav v obci Rowne. I té hrozí demolice kvůli těžbě hnědého uhlí. Foto © Jindřich Vacek
xx
Ti lidé se předem neohlásili. Byli tu, a to byla tečka za dlouhou, strašně dlouhou větou, která se psala rok za rokem, slovo za slovem, slova veselá či spíše směšná, jimž se ti kurážní smáli, slova jadrná, slova mrzutá, potom výhružná, kterým se už nesmáli ani ti kurážní. Teď tedy tečka. Jednou je každé větě konec.
Nejprve ta žena. Přišla první, v zelené kombinéze – přes gumové boty plandavé kalhoty, jak je nosí břichatí muži, nad nimi kabátec, zelený, sepnutý širokým pásem (nestálo snad na stříbrné přezce „Gott mit uns“?). A ještě výš poprsí, které člověk nemohl přehlédnout, protože tlačilo do hrubé látky a tahalo ji z opasku, a Franc Kotjatko, jenž to všechno viděl, si myslil: No tedy! Až jí tak prasknou! A všiml si, že se přitom začervenal, protože žena se usmívala, jako by věděla, co si v její blízkosti muži myslí. Ale Kotjatko se začervenal proto, že se za své myšlenky styděl. No tedy! Vždyť jsem se těch lidí ještě ani nezeptal, co chtějí.
„Ano, pojďte dál,“ řekl. „Nemůžu vstát, jinak bych měl potíže se stolicí.“ Tak jsem ji teď přece řekl, tu hloupou větu, které se už lidé tolik nasmáli, myslil si. Jemu přitom nikdy do smíchu nebylo. Jeho stolice, jak jí říkali Němci, to byl tkalcovský stav, s nímž měl potíže, jak tomu sám říkal, když jej opustil uprostřed práce. Stav byl prastarý a jeho dřevo sladkokysele vonělo. Tenhle starý stav byl vším: historií, lnem, červy, barvami, tradicí, potem, zaschlými slinami, malovanými vajíčky i mateřskou řečí, tou s tolika sykavkami, kterou se dalo říct všechno. Kotjatko má potíže se stolicí, proto to tu páchne. Ach můj bože, čemu všemu se lidé nesmějí!
Teď se nesmál nikdo. Oba muži se rozhlíželi po světnici velkýma očima, jako kdyby jim to náčiní vzalo dech. Zelená žena, hrající si se svým kabátcem a tahající cípy pod opaskem, odpověděla dvěma slovy: „Měříme kraj.“
„Prosím?“ Kotjatko postrčil člunek na druhou stranu a věděl, že tu bylo řečeno cosi neobvyklého. Byla vyřčena tečka. Kotjatkovy prsty hmataly po pestrých nitkách koberce, jenž visel ve stavu, zpola hotový, slibný, a připomínal krásu, jež mohla ze sladkokysele vonícího přístroje vyjít. Koberec uvízl v půli cesty.
„Měříme. Měříme kraj,“ opakoval jeden z mužů jaksi mimochodem, protože ohmatával měkké vlněné stěny, jako by ty barvy cítil v prstech. Pěkná děvčata a ženské tu visely na stěnách, tyhle tkané sukně a kabátce a šátky a mašle, a když pod ně člověk zajel rukou, krev mu v žilách bušila. Ale nechtěl dát najevo, co se v něm děje, a tak se zeptal: „To jsou aplikace, že?“
„Ne,“ odpověděl Kotjatko, „to nejsou žádné aplikace. Já vlastně nevím.“
Druhý muž, který s nimi přišel, stál ve dveřích a nehýbal se.
Vyhazovač, myslil si Kotjatko, takové mají v nočních lokálech, jak mi vyprávěl Karel. Karel, který je všechny zná a kterého znají všichni, majitelé lokálů i vyhazovači. Muž u dveří se nudil. V ústech svíral stéblo trávy a posunoval je z jednoho koutku do druhého. Kotjatko viděl, že to je třezalka. Muž ji musel mít z vřesoviště. Rostla hned za plotem. Tam začíná vřesoviště, tam ji trhali.
„Hypericum humifusum nebo, jak jí říkáme my, třezalka,“ řekl směrem k vyhazovači, jen tak, jako kdyby nechtěl říct nic jiného, než že je to třezalka. Ale nato se všichni dali do smíchu, všichni tři, nejprve se jen sami pro sebe tiše pochechtávali, a potom se už smáli z plna hrdla. Muž ve dveřích pustil stéblo z úst a šlápl na ně; samozřejmě ne úmyslně, člověk přece jednou přešlápnout musí. Ten druhý se na něho smál od stavu, přes nitky. A ta žena. Ta žena vytáhla z blůzy lahvičku, placatou kapesní lahvičku se zelenou tekutinou. Pila a smála se, rukávem si otřela ústa a podala pití dál. Byli tedy opilí. Kotjatko vstal, prudce, jako kdyby jim chtěl ukázat, kdo je tu pánem domu: tady se nechlastá, neposmívá, ani třezalce, ani mým látkám. „Co chcete?“
Smích ustal, rázem, jakoby zaražen úlekem, protože Kotjatko a jeho stav byli v tom okamžiku něčím, co bez ohledu na všechnu tu komickou nevšednost na cizí působilo. Kotjatko tam stál schýlen kupředu, ruku na zpola hotovém koberci a prosebnýma a domlouvajícíma očima hleděl z jednoho na druhého.
„Tak prosím, co chcete?“
Kotjatko se napřímil. Rostl vedle svého dřevěného stroje s těmi pestrými vlněnými nitkami, které byly protahovány nad sebou a pod sebou a do sebe, ven a dovnitř, krásně, těžkopádně. To snad budilo ten respekt, jenž teď stál mezi ním a těmi cizími. Nebo snad měl takový účinek tón, kterého teď užíval. Byl hladký a studený, přiměřený, protože tady už nebylo nic k smíchu.
„Jsme zeměměřiči,“ vysvětlovala žena a její opilost nebylo vidět. „Vždyť víte, to jsou ti lidé, co…“
„Ano, ano,“ skočil jí do řeči Kotjatko. „Já vím.“
„Máme tady práci.“ Muž ve dveřích přešlápl z nohy na nohu a rukou tlačil do horního trámu veřejí. Zapřený, vzepřený proti dveřím, myslil si Kotjatko. Naše dveře jsou jim moc nízké.
„A co tady budete dělat?“ ptal se.
„Měřit,“ odpověděl ten druhý. Vystoupil z kouta světnice, kde ho nikdo nečekal. Na rameni mu spočíval šátek s dlouhými střapci, jenž mu dodával ženského vzezření, vlněného a zpupného. Tanečním krokem došel doprostřed dílny, uklonil se na všechny strany a začal hrát.
„Milí sousedé z Wučí nebo Lučí, na jednom písmenu nesejde. Jsme brigáda, která rozměřuje kraj, a přišli jsme, jak můžete vidět, zatloukat své tyče a latě do vašich zahrádek, přidržovat své míry na stěnách vašich domů, zaplnit své tabulky maličkými číslíčky, ze kterých se dají sestavit čísla velká, tak velká, že vás požerou, maso i kosti, stodolu i hromadu hnoje, děti hračky, vřesoviště i třezalku…“
„Přestaň,“ řekla žena. „Nelíbí se mi to.“
Jenom muž ve dveřích se smál dál, bez přestání, jako by tím zaháněl starosti.
„Co se ti nelíbí?“
„To divadlo.“
„To není žádné divadlo.“ Sňal šátek z ramenou a odnesl jej do kouta, odkud jej prve přinesl. Potom se obrátil ke Kotjatkovi, dotkl se ho, jako by se chtěl omluvit, a řekl: „Tak tedy, hledáme přístřeší, na pár dní. Každý den až do města, víte, to je…“
„Ano, je to daleko, každý den,“ přitakal Kotjatko. Chvíli přemýšlel, pozorně hleděl na jednoho po druhém, a když byla na řadě ta žena, odpověděl: „Něco se najde. Vždycky se něco našlo. To k tomu patří, víte?“
Zeměměřiči nejistě přikyvovali. Samozřejmě nevěděli, co má patřit k čemu.
Kotjatko opustil svůj stav, poté co zatahal za nějaké šňůrky, a bylo to, jako by zastavil posvátný stroj nebo uhasil kus historie přenesené do přítomnosti, dobrovolně, na vlastní zodpovědnost, bez souhlasu času.
Odešel.
Zeměměřiči zůstali na svých místech. To podivné okolí, vlněná, pestrá obruč, v níž byli, opuštěni tím, kdo ji zhotovil, je zbavilo jejich navyklé jistoty pohybů.
„Kde je?“ zeptala se žena.
„Čert ví,“ odpověděl muž ve dveřích.
„Co myslí tím: to k tomu patří?“
„Čert ví.“
„Čert ví, čert ví,“ opakoval ten druhý a chodil podél zdi a obdivoval exponáty, ruce za zády, kroky hodícími se do muzea, a hodnotil věci a věcičky, jako by byly za sklem, zamčené a jisté.
„Čert ví.“
„Pojďte, půjdem jinam,“ řekl vyhazovač.
„Nemá to v hlavě v pořádku…“
„Ale všechny ty nitky…,“ namítl ten druhý.
„Mně se to líbí.“ Žena dělala, jako by tu byla doma. Sedla si na Kotjatkovu stolici, stáhla si z nohou boty a se zíváním se protahovala.
„Nějaký blázen.“
„Nějaký umělec,“ usoudila žena a masírovala si nohy.
„Lužičan.“
„Lužický umělec.“
„Nějaký bláznivý lužický umělec.“
Žena se opírala o stav, hlavu a ruce položila na kus hotové látky a mínila: „Zůstaňte tu. Já už nikam nepůjdu. Ať už je blázen nebo ne, je rozhodně měkký a vřelý.“
Vyhazovač se smál ještě potom, když se Kotjatko vrátil a protahoval se kolem něho, protože dveře byly úzké a nízké. Za ním kráčel jakýsi stařec, toho vyhazovač ochotně kolem sebe pustil. Nechtěl být zas takový.
„Můj otec,“ řekl Kotjatko. „A tohle jsou zeměměřiči, rozměřují kraj. Chtějí tu pár dní zůstat.“
Otec stál uprostřed světnice a dýchal zhluboka. „Ovšemže můžete zůstat. My ještě nikoho neodmítli, žádného žebráka, žádného tuláka, žádného vojáka, žádného zloděje. To už k tomu patří.“
„My ale nejsme zloději,“ řekl ten ve dveřích.
„Ovšemže ne.“ Kotjatko to řekl rychle, jako kdyby chtěl otci ušetřit odpověď. „Pojďte, ukážu vám pokojík.“
xx
xx
xx
“Parcowski jězor”, zatopený hnědouhelný důl. Tady stávala lužickosrbská ves Parcow. Foto © Jindřich Vacek
Copyright © Jurij Koch 1990
Translation © Jindřich Vacek 1990
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Jurij Koch
dne 11. 10. 2011.
Jindřich Vacek, stránky spisovatele 