Kenan, Amos, Cesta do Ejn Charod (Ha-derech le-Ejn Charod; Praha, Ivo Železný 1993)

Cesta do Ejn Charod je příběhem fiktivního vojenského převratu, ke kterému dochází v Izraeli. Autor, jenž je na seznamu nežádoucích osob, se snaží dostat na sever země, kde jako jediný vzdoruje puči kibuc Ejn Charod. Společníkem na cestě se mu stává mladý Arab, s nímž si vypravěč příběhu musí řešit složité vztahy.

 

Myslel jsem na tu pěknou písničku: Cesta do kibucu není krátká, ale ani dlouhá… Ejn Charod, když už tak na to přišla řeč, ostatně není kibuc jeden – kdysi to jeden kibuc byl, ale dnes, po tom rozdělení, co k němu svého času došlo, jsou to kibucy dva. Počítal jsem, že do Ejn Charod můžu dorazit – když budu mít ovšem hodně štěstí – za tři dny, nanejvýš za týden.

Věděl jsem, že když se chci dostat do Ejn Charod živý, nejenže nesmím cestovat po silnici nebo vlakem, ale v blízkosti jakékoliv silnice se nesmím ani ukázat. Ale tohle mi starosti nedělá, aspoň ne teď. Teď mi dělá starosti to, jak vyklouznout z Tel Avivu.

Možnost je jen jedna: po moři. Cesta po souši nepřipadá v úvahu. Za prvé, na všech výpadovkách z města jsou zátarasy. A tam si s vámi nikdo hlavu neláme. Nejenže vám nedovolí pokračovat v cestě. První dva týdny stříleli na místě a beze všech cavyků každého, koho podezírali – ať už právem nebo ne –, že mu jde vlastně o to, dostat se do Ejn Charod. I ty, co si mysleli, že když si s sebou na cestu vezmou rodinu, tak budou vypadat jako lidé, co jedou na sever bez jakýchkoliv postranních úmyslů, zabili bez váhání i s jejich průvodci. Dnes se dokonce ani ti, co se jim věří, neodvažují pohybovat soukromými vozidly; po cestách se můžou pohybovat jen organizované konvoje, důkladně prověřené a provázené strážemi.

Nemá smysl zkoušet dostat se z Tel Avivu jinak než po magistrále, ani když se chce člověk proplížit sám. Hlídky pročesávají každé skalisko, každou houštinu, každý sad. Vrtulníky shora pálí při každém podezřelém pohybu. A taky v noci za svitu světlic, padajících pomaloučku z letadel, palba z kulometů skolí každého, kdo sebral všecku odvahu a pokouší se projít.

Jak jsem už řekl, zbývá jen cesta po moři. Ale cesta po moři má taky svoje svízele. Za prvé, břeh ve dne v noci důkladně střeží. A i když člověk ví, kde je to správné místo, kde by skočil do vody, otázka je, jak se tam dostat živ. A pak je tu otázka výstroje. Na tuhle cestu, která není krátká, ale ani dlouhá, se člověk nemůže vydat beze zbraně, střeliva a potravin. I když patříte k těm, co plavou pod vodou, ať už jste opravdový žabí muž nebo jen amatér, musíte s sebou ještě v uzavřeném vaku vláčet výstroj a hrozí nebezpečí, že ten vak zahlédnou. Vodu taky důkladně střeží. Plaví se tam lodi s raketami, nízko létající vrtulníky a letadla pročesávají hladinu a taky jsou tam lehké gumové čluny, plovoucí beze světla, a v nich je dokonalé vybavení k odhalení uprchlíků.

Poslední problém je, jak zvolit místo, kde člověk vyleze z vody a dá se na cestu.

Na tohle všechno jsem moc dobře myslel, než jsem se rozhodl, že to koneckonců můžu risknout a vydat se na cestu. Osud mi ovšem musí přát. A osud chtěl, aby moje rodina se mnou nebyla.

Jak si jistě pamatujete, všechno to začalo o svátcích chanuka. Pamatuju si ten večer. Žena šla na sváteční večeři k přátelům, já zůstal doma, abych pracoval, a děti byly v táboře Ja’ar ben Šemen. Ze zpráv v rádiu vím, že děti žijí. Zabili jen vedoucí. Děti jsou ve vazbě, a nakolik jsem vyrozuměl, daří se jim slušně.

Mám přítele ve staré Jaffě a rozhodl jsem se, že se k němu dostanu. Ne že by to byl zrovna přítel, ale nemyslím, že by mě udal. Taky jsem si skoro jist, že přátelé, co k nim šla žena na večeři, ji nevydají. Ne proto, že by to nebyli lidé, co se teď těší důvěře. Jim se dá věřit, co se týče jejich celkového pohledu na život, ale ne pokud jde o to, co dělají, a proto předpokládám, že lidé jejich druhu nebyli do posledních událostí zasvěceni. Co se týče staré Jaffy a těch, co v ní bydlí, tak tam, jak známo, většinou bydlí umělci a intelektuálové. Ale takoví umělci a intelektuálové, kterým se neoškliví vzít si domy, v nichž bydleli dřívější obyvatelé Jaffy, kteří z ní v roce 1948 utekli ve člunech. Na toho, kdo může bydlet v domě, z jehož majitele se stal uprchlík, se dá spolehnout. Bída je v tom, že já se na něj můžu spolehnout taky.

Možná že někde jinde, když budu moct, budu vyprávět i o přátelích své ženy a o svém pochybeném příteli z Jaffy. Teď to není tak důležité. Důležité teď je, jak se dostat do Jaffy.

Všechno jsem se to dozvěděl čirou náhodou. V rádiu, v televizi ani v novinách nebylo nic. Nevím, proč jsem si ten večer hrál s rádiem. Hledal jsem nějakou cizí stanici. A tenkrát jsem slyšel hlas, který mluvil hebrejsky, jak říká: „Pozor, pozor, tady Svobodná Ejn Charod.“ Myslel jsem, že je to vtip. Bláznivých radioamatérů, co mají vlastní vysílačky, je habaděj. To, co povídali, neznělo zrovna hezky. Zapnul jsem televizi. Hlasatel jako obvykle četl zprávy, samozřejmě úplně jiné. Zavolal jsem k ženiným přátelům. Žena mi odpověděla náramně vesele a v pozadí bylo slyšet děti těch lidí, jak zpívaly: „Dnové chanuky, dnové našeho Chrámu…“

Uklidnil jsem se.

Kolem jedenácté zazvonili u mých dveří. Zeptal jsem se, kdo je, a hlas sousedovy dcery odnaproti odpověděl, že sousedka.

Od jisté doby nechodím nikomu otevřít bez bombičky se slzným plynem, kterou jsem svého času koupil v New Yorku. Taky mám pořád v kapse připravený nůž. Jak jsem otevřel dveře, hned jsem viděl, že něco není v pořádku, a stříkl jsem slzný plyn na dva lidi, kteří se schovávali stranou, abych je kukátkem ve dveřích neviděl. Jednoho z nich jsem na místě zabil, stačil na mě totiž namířit revolver. Ten druhý omdlel. Sousedova dcera omdlela taky.

 

© Amos Kenan, 1985
Translation © Jindřich Vacek, 1993
Uveřejněno se souhlasem autora.