Clastres, Pierre, Kronika indiánů Guayakí (Chronique des Indiens Guayaki; Praha, Argo 2003)

Jen zřídka se etnologovi podaří setkat s domorodým kmenem, jenž zůstal nedotčen západní kulturou. Pierre Clastres to štěstí měl: když se v 50. letech na východě Paraguaye příslušníci kmene Aché Gatu rozhodli uchýlit pod ochranu místního osadníka, vydal se studovat jejich kulturu. Jeho kniha podává podrobné a přesvědčivé svědectví o životě lidí, kteří se kdesi daleko od svých současníků pohybovali na samé hranici dvou světů, světa přírody a světa kultury. Jakkoliv vzdálené nám myšlení Guayakíů připadne, Clastresova kniha, kráčející ve šlépějích slavných Lévi-Straussových Smutných tropů, kromě poznatků cenných pro etnology, religionisty či psychology poskytne i širšímu okruhu čtenářů příležitost k zamyšlení nad lidským údělem všeobecně.

 

“Beeru! Ejo! Kromi waave!” Čísi hlas, zprvu vzdálený a znějící jen nejasně, potom však bolestně blízký, šeptá cizí slova, kterým přesto rozumím. Musím vynaložit značnou námahu, abych se uprostřed noci rázem vzdal příjemného odpočinku v teple ohně vedle sebe. Hlas naléhavě opakuje: “Beeru! Ejo! Pichugi memby waave! Nde rö ina mechä! Vwa! Bělochu! Pojď! Pichugi porodila! Chtěls to přece vidět!” Všechno se rázem vyjasní, už vím, oč jde. Cítím vztek i skleslost. Několik dní předem jsem jim kladl na srdce, aby mě zavolali, jakmile se projeví první příznaky, a oni mě nechají spát! Příchod dítěte na svět je totiž dnes u tohoto kmene vzácnou událostí a já jsem si velmi přál vidět, jak Pichugi rodí.

 Nade mnou se sklání její bratr Karekyrumbygi, Velký koati. V jeho široké, nehybné tváři si pohrávají odlesky plamenů a na jeho masivních rysech není patrné sebemenší pohnutí. Nemá labretu a z otvoru v dolním rtu mu stéká uzounká nitka blyštivé sliny. Když vidí, že už nespím, zvedne se, aniž co dodá, a chvatně zmizí ve tmě. Pospíchám za ním a doufám, že to ještě není moc dlouho, co se dítě narodilo, a že budu mít čím uspokojit svou zvědavost etnografa. Možná se mi totiž u Guayakíů už nenaskytne příležitost přihlížet porodu. Kdo ví, jaké pohyby, které se přitom provádějí, jaká vzácná slova, s nimiž přijímají nově příchozího, jaké rituály na uvítanou malého indiána mi možná navždy uniknou. Nic tady nemůže nahradit bezprostřední pozorování – ani dotazník, byť byl sebepřesnější, ani líčení informátora, jakkoliv věrné by bylo. Světlo, v němž ožívá vše ostatní, totiž často zažehne napohled nenápadný, jen zpola naznačený pohyb či rychle pronesené slovo, za nimiž se také skrývá pomíjivá jedinečnost smyslu. Proto jsem porod Pichugi očekával právě tak netrpělivě jako sami indiáni, pevně rozhodnut, že nedovolím, aby mi unikla sebemenší podrobnost z toho, co nelze zredukovat na pouhý biologický děj a co rázem nabývá společenské dimenze. Každé narození dítěte dramaticky prožívá celá skupina. Není to pouhé připojení dalšího jedince k některé rodině, nýbrž důvod k porušení rovnováhy mezi světem lidí a světem neviditelných sil, rozvrácení řádu, o jehož obnovení usiluje rituál.

 Opodál chýše, kde žije Pichugi a její rodina, plápolá oheň, jehož teplo a jas stěží zmírňují chlad červnové noci. Je zima. Hradba vysokých stromů chrání nevelké tábořiště před větrem z jihu. Vládne tu ticho, na pozadí nepřetržitého tlumeného šelestu listí, pohybujícího se ve větru, zaznívá jen suché praskání ohňů jednotlivých rodin. Je tu pár indiánů, dřepí na bobku okolo ženy. Pichugi sedí na lůžku z travin a palmových listů, stehna roztažena. Oběma rukama křečovitě svírá kůl pevně zaražený do země před ní. Ten jí umožňuje doprovázet pohyby svalstva pánve tahem, který vyvíjí, když se kůlu chytá, a tím také usnadnit “pád” dítěte (slovo waa, “porodit”, znamená také “padnout”). Uklidním se, uvědomím si, že jsem Karekyrumbygimu křivdil. Ve skutečnosti mě upozornil včas, protože z jakéhosi balíčku, který se tu znenadání objeví a na němž kradmý pohled odhalí krvavé šmouhy, se ozve vzteklé vrnění – dítě “vypadlo”. Matka trochu lapá po dechu, ale ani nezasténala. Je to stoicismus, nebo větší odolnost vůči bolesti? Nevím, může to však být obojí. V každém případě indiánky prosluly velmi snadnými porody, důkaz čehož mám před očima: kromi je tu, křičí, a všechno se odehrálo během pár minut. Je to chlapec. Čtyři pět Achéů, kteří Pichugi obklopují, nepronese jediné slovo, v jejich tvářích je patrná jen pozornost, neobjeví se na nich ani náznak úsměvu. Kdybych toho o nich věděl méně, viděl bych tu možná jen brutální necitelnost divochů tváří v tvář něčemu, co v našich společnostech vyvolává vzrušení a radost, jimž okamžitě dáváme průchod. Když přijde na svět dítě, celá rodina… Postoj indiánů však není o nic méně ceremoniální nežli náš. Jejich mlčení není ani v nejmenším projevem lhostejnosti – ta by je pobouřila, kdyby ji zpozorovali u někoho jiného. Je naopak úmyslné, záměrné, a ohleduplnost, kterou při této příležitosti projevují, je jen výrazem jejich starosti o novorozence: péče o slabého člena skupiny plně spočívá na jejich bedrech, zodpovídají za jeho zdraví. Od nynějška ho musí skrývat před “neviditelnými”, nočními obyvateli pralesa, kteří už číhají na mladou kořist a čekají jen na určitý zvuk či slovo, aby dítě našli a zabili. Kdyby se dozvěděli, že se dnes večer narodilo dítě Pichugi, byl by s ním konec, zardousil by je smrtící přízrak Krei. Proto se nikdy, když žena rodí, nesmí smát ani mluvit a musí se dávat pozor, aby narození dítěte nedoprovázely žádné zvuky vydávané lidmi. Vím tedy, že Guayakíové jsou šťastni, tím spíš, že dávají přednost chlapcům, a v tomto ohledu se jim dostalo plného zadostiučinění. Ne že by snad projevy citu vůči dívkám šetřili, ne, hýčkají je stejně jako jejich bratry. Kmen však vede takový způsob života, že narození budoucího lovce přijímají s větším uspokojením než narození děvčete.

 Z těch, kteří okolo Pichugi vytvářejí jakýsi ochranný kruh, připadne rozhodující úloha hlavně dvěma osobám. Kromi chäpirä (malé dítě s očima podlitýma krví) poprvé zaplakalo, ještě leží na zemi. Přiklekne k němu jakýsi muž, v ruce drží dlouhou bambusovou třísku. To je guayakíský nůž, mnohem ostřejší a nebezpečnější, než byste mysleli. Obřadník několika přesnými, rychlými pohyby přeřízne pupeční šňůru a zaváže ji: dítě je odděleno od matky. O kousek dál stojí na zemi velké daity, nádoba vejcovitého tvaru, spletená z tenkých bambusových listů, zvenčí pokrytá vrstvou vosku divokých včel, takže nepropouští tekutiny. Je naplněno studenou vodou. Muž jí trochu nabere do dlaní a začne dítě omývat. Nechává vodu stékat na všechny části tělíčka a jemnými, avšak jistými pohyby je zároveň zbavuje mázku, který je znečišťuje. Brzy je toaleta u konce. Potom se jedna mladá žena skloní, sedne si na bobek a uchopí dítě tak, že je vezme na levou paži a tiskne si je k hrudi. Teď, po studené lázni uprostřed mrazivé noci, je třeba dítě zahřát. Pravou rukou mu proto provádí piy, masáž, při níž se postupně třou končetiny i trup a hbité prsty lehce hnětou tělíčko dítěte. Této ženě se říká tapave (tj. ten, kdo vzal do náručí), ale ještě častěji upiaregi, tj. ten, kdo pozvedl. Proč indiáni, když ji chtějí nějak označit, mají na paměti spíš napohled nenápadné gesto, jímž zvedá dítě ze země, než to, že je bere do náručí nebo že je zahřívá masáží? Není to pouhá náhoda, volbu výrazu v tomto případě určuje důmyslná logika. Povšimněme si nejprve, že sloveso upi, “zvednout”, je opakem slova označujícího narození, totiž waa, “padat”. Zrození znamená pád, a aby byl účinek “pádu” zrušen, musíme dítě zvednout, upi. Úloha upiaregi se neomezuje jen na to, že dítěti poskytne teplo a útěchu, ale v představách indiánů spočívá hlavně v tom, že doplňuje a uzavírá proces narození, na jehož počátku stojí pád. Narodit se v tom smyslu, že pouze “upadneme”, znamená – pokud to tak lze říci – “(ještě) nebýt” a pozvednutí dítěti otevírá (vzestupnou) cestu k lidské existenci.

 V tomto rituálu narození nepochybně nacházíme doklad mýtu o původu Guayakíů, který v podstatě není ničím jiným než mýtem o zrození Ache Jamo pyve, prapředků kmene. Jaký příběh mýtus vypráví? “Prapředkové Guayakíů žili pod těžkou, strašnou zemí. Prapředkové Guayakíů z té těžké, strašné země vylezli, všichni odtamtud odešli… Aby se dostali ven, škrábali nehty jako pásovci…” Aby se první Achéové proměnili v lidské bytosti, v obyvatele země, museli opustit svůj podzemní příbytek, a aby toho dosáhli, museli stoupat (tj. “zvedat se“) podél svislé stěny, do které ryli nehty jako pásovec, jenž si pod zemí hloubí brloh. K přechodu od stavu zvířecího k lidskému, který je v mýtu jasně vyjádřen, tedy dochází tak, že předkové opustí svůj předlidský příbytek, brloh, a zdolají překážku oddělující podzemní svět zvířat (dole) od světa lidí na povrchu země (nahoře). “Zrození” prvních Guayakíů spočívalo ve výstupu, který je oddělil od nitra země. Právě tak i narození dítěte se završí aktem, jímž se jedinec vrátí ke svému počátku, nikoliv k waa, pádu, který obnovuje staré sepětí člověka se zemí, ale k upi, jež zmíněné spojení přerušuje. Žena dítě zvedne, a tím je odejme zemi, kde ho nechali ležet. Mlčenlivá metafora onoho druhého spojení, které před několika okamžiky bambusovým nožem přerušil muž. Žena dítě osvobozuje od země, muž od matky. Mýtus o původu a rituál narození se jako text a obraz vysvětlují a zobrazují navzájem. Guayakíové pohybem, který je třeba číst tak, jako posloucháme slovo, každému novorozenci nevědomky opakují počátek své vlastní historie.

 

© Librairie Plon, 1972
Translation © Jindřich Vacek, 2003
Uveřejněno se souhlasem nakladatele.