De Rosny, Eric, Vládcové noci (Les yeux de ma chèvre; Praha, Argo 2002)

Eric de Rosny strávil řadu let v kamerunské Duale, kde se zabýval soustavným studiem tradiční africké kultury, především světa místních kouzelníků. S některými z nich se sblížil a posléze podstoupil iniciaci. Na základě vlastních bohatých zkušeností napsal knihu, po které se zájmem sáhne nejen afrikanista nebo etnolog. Mnohé cenné poznatky tu získá i psycholog, sociolog, zájemce o tradiční léčitelství i mnozí další.

 

Hned vedle domu, kam mířím, roste majestátní, věkovitý strom cejba, kterému se francouzsky bůhvíproč říká velký sýrař. V noci jsou jeho obrysy natolik zřetelné, že ho rybáři na řece vyhlížejí, když hledají cestu domů. Tenhle příbytek předků vydává uprostřed města svědectví o tom, jak vytrvale se udržují tradiční náboženské představy; jako symbol je o to působivější, že na téhle straně řeky už takové stromy dávno uschly. Bubnování zaznívající z místa poblíž stromu mě vede k jednomu ze sousedních domů. Je devět hodin večer. Dotyčný dům se od okolních ničím neliší. Je rovněž nedokončený a sestává jen z toho nejnutnějšího: přízemí pokrývá plechová střecha, ve stěnách z hrubého cementu zejí pravoúhlé otvory. Po hmatu jdu chodbou, která stavení protíná uprostřed, a vycházím na dvorek za domem, jemuž vévodí buben – prázdný stolitrový sud, potažený napjatou kůží.

 Bubnující mladík se od ostatních liší jen červenou páskou uvázanou přes čelo. Zaujímá místo uprostřed dlouhé stezky, opisující elipsu, podél níž se shromáždilo asi padesát lidí, usazených na nízkých stoličkách, natažených na rohožích nebo postávajících a opírajících se o zeď. Přestože vichruvzdorná lampa vrhá jen málo světla, poznávám, že muži a ženy, kteří tu tak bezstarostně klábosí, jsou z téhle čtvrti. Na jednom konci stezky vidím menší, nahoře ničím nezakrytou ohrádku o ploše čtyř metrů čtverečních, zbudovanou ze svisle postavených plechů; naproti zahlédnu sedmnáct ohřívacích pánví vysokých asi třicet centimetrů, připravených k zapálení. Na těch kolem nepozoruji sebemenší překvapení, že jsem se objevil na jejich soukromém nočním shromáždění. Vědí, že mi bylo dovoleno, abych se k nim připojil? Ať je tomu jakkoliv, kdosi mi přináší židli, jako bych byl očekáván, a usazuje mě do první řady vedle muže a ženy, jimž přítomní projevují úctu. Jsou vystrojeni po evropsku a na svých místech sedí poněkud prkenně. Žena se zdá tuze unavena, na můj pozdrav neodpoví. Muž je hovornější, vysvětluje mi, že sem přišel, aby vypátral příčinu manželčiny nesmírné únavy. Díky nim budu moct sledovat průběh obřadu, neovládám totiž ještě místní jazyk – dualštinu.

 Deset hodin. Zatím se nic neděje. Mladík s červenou páskou buší do bubnu jen jednou rukou a pokaždé nástroji zasadí jediný úder, hluchý a pravidelný jako puls. Občas některá uličnice vyskočí na stezku a pro potěšení všech přítomných předvede kousek tance a pár taškařic. “Nač čekáme? Proč se nezačíná?” Soused mi odpovídá: “Ale… vždyť už to začalo.” Pár minut nato mi kdosi pokyne, abych vstoupil do domu, a vedou mě ke dveřím místnosti, kde by se mělo něco dít. Na lůžku je tam natažen hubený, poměrně velký člověk, oči zavřené. Přes čelo má podobně jako mladý bubeník uvázánu rudou pásku, k níž je přišito šest drobných lastur, kterým se říká kauri. Ty kdysi, před zavedením peněz, sloužily jako platidlo a dodnes si uchovaly tradiční hodnotu. Na sobě má dlouhou červenou košili a pestrou suknici převázanou páskem, která mu obepíná nohy těsně jako rubáš. Poznávám Dina, mistra, jenž mi dovolil přijít. Nehýbá se. Vidím, že má popelavě šedou pleť jako mrtvoly a zašpičatělý nos. Musím se mu dlouho upřeně dívat na hruď, abych se ujistil, že dýchá. Vedle jeho hlavy leží dvě slaměné metly připomínající plácačky na mouchy, ale v tomhle případě zřejmě slouží k něčmu jinému, mám-li soudit podle toho, jak elegantně jsou zhotovena jejich držadla. Ode dveří přelétnu místnost pohledem. Cementové zdi jsou holé, nezdobí je ani malby. Na podlaze stojí několik umývadel, obsahujících hromádky kůry – mně, který se v těchhle věcech dosud nevyzná, připadají všechny stejné -, byliny a spoustu listí naloženého v jakési nažloutlé šťávě. Na zemi ještě zahlédnu kůstky, rohy, drápy a další předměty, které v polotmě nedokážu rozpoznat. Je tu cítit pronikavá vůně kadidla, spáleného oleje a zvadlého listí. Vůbec necítím odpor, strach ani údiv, či spíš: snažím se nic takového necítit. Jsem jako potápěč, který zatají dech, zcela zaujat tím, co vidí. Přesto mi připadá, že s tímhle světem nějak komunikuji, ne však pohledem, nýbrž způsobem, který zatím nedokážu blíž určit.

 Za okamžik pocítím únavu a vrátím se na své místo na dvorku za domem.

 Soused mi vysvětluje: Ano, viděl jsem Dina, nebo spíš jeho tělesnou schránku. Din se totiž ve skutečnosti odebral daleko na západ, přesně řečeno na horu Kupe, kde je držena v zajetí osoba, kterou dnes v noci vysvobodí. Čarodějové ji podle všeho nutí, aby pro ně pracovala na neblaze proslulých plantážích, kde shromažďují své oběti. Din ji právě osvobozuje. Dotyčnou osobou je Engome, žena spočívající u zdi, tam vlevo, nějakých deset kroků od nás. Zdánlivě je tady, ale její nejbytostnější část se teď nachází na hoře Kupe, pokud ji ovšem Din právě nepřivádí zpátky. Tahle vysvětlení můj soused pronáší zcela nezúčastněným tónem, zdvořile a tiše, jak bych i já objasňoval křesťanský obřad zvědavému buddhistovi.

 Soused mi vysvětluje, že buben neduní proto, aby oznamoval počátek úkonu, jak jsem se domníval, ale aby přivolal vodní duchy sídlící v hlubinách řeky, několik set metrů od místa, kde jsme se nalézali. Tihle duchové jsou v zápasu s čaroději vydatnými pomocníky. Po chvíli se vzadu ve dvoře jakási stařena začne na svém sedátku znenadání třást. “To jsou duchové,” řekne mi soused. A opravdu, stařena se zřejmě chová jako posedlá. Sedí dál, ale rytmicky před sebe vymršťuje paže a opět je přitahuje k tělu. Hlava se jí třese a bláznivě se klátí ze strany na stranu, jako kdyby ji za krk uchopila nějaká neviditelná síla. Celé tělo jí zachvátilo pravidelné křečovité chvění. Lidé od ní ustupují, nepokoušejí se zasáhnout. Mladík bubnuje dvojnásob horlivě. V tu chvíli zpozoruji Dina. Je mezi námi a začíná na stezce tančit. Přiblíží se k posedlé, mává přitom oběma plácačkami na mouchy a těmi ji několikrát pohladí. Brzy se mu ji podaří uklidnit.

 Minula už půlnoc a kolem oněch sedmnácti ohřívadel se točí několik osob, aby je všechny rázem zapálily. Proč právě sedmnáct ohňů? To můj soused neví. Dokonce váhá, jestli mi má odpovídat, když se na scéně objevil Din. Ten se po mně často ohlíží a dává mi dohodnutá znamení, já jim však nerozumím. Překročí několik těl, přistoupí k Engome, natažené u zdi, a teď ji přivádí doprostřed stezky. Přítomní tleskají. Je to vychrtlá mladá žena, o půl hlavy vyšší než Din. Zdá se mi, že má jednu nohu opuchlou, jde se jí těžko. Takže tady máme oba poutníky, kteří se vrátili z hory Kupe. Své putování zakončí před našima očima. Engome se tiskne k zádům svého osvoboditele a ze všech sil ho oběma rukama objímá. Din, na něhož se věší Engome táhnoucí za sebou jednu nohu, co nejrychleji měří dlouhými kroky volný prostor, aby dokázal, že se jim podařilo uniknout. Když míjejí ohně, tvář a krk se jim kovově lesknou, tolik se potí. Dvojice se k nám vrací, jde cikcak, až posléze mizí v ohrádce obehnané plechem.

 
© Plon, 1981 et 1996 pour la présente édition
Translation © Jindřich Vacek, 2002
Uveřejněno se souhlasem nakladatele.