Sebastian, Mihail, Deník (Jurnal 1935-1944; Praha, Sefer 2003)

Když si Mihail Sebastian ve svých 28 letech začal psát deník, byl už známým spisovatelem, dramatikem, literárním kritikem a překladatelem, který se pohyboval v okruhu významných rumunských autorů, mezi které patřili Mircea Eliade, Eugen Ionescu (Eugène Ionesco), Camil Petrescu, Liviu Rebreanu, Mihail Sadoveanu, E. M. Cioran či Constantin Noica. Deset let (1935–1944) v něm zaznamenával svůj osobní život, záliby a tvůrčí záměry spolu s událostmi, které radikálně změnily jeho postavení – nástup nacismu, antisemitské pogromy, diskriminaci a vraždění Židů v Rumunsku i kolaboraci většiny jeho přátel s novým režimem.

 

1935

[Úterý] 12 února[1] 1935

10 hodin večer

V rádiu jsem si vyladil Prahu. Poslouchal jsem koncert G dur pro trubku, hoboj, cemballo a orchestr od J. S. Bacha. Po přestávce hrají koncert g moll pro klavír a orchestr téhož skladatele.

 Úplně jsem Bachovi propadl. Včera večer, když jsem psal dlouhý dopis Poldymu,[2] jsem z Lyonu – poprvé jsem ho chytil velmi čistě – poslouchal 4. Braniborský koncert. Potom Mozartův koncert pro klavír a orchestr.

 Byl jsem u očaře. Doporučil mi brýle, už jsem je začal nosit. Dost mi mění vzhled, vypadám v nich ošklivě.

 Když jsem mu řekl, jak se jmenuji, docela jsem se bavil. U nich v rodině se prý hodně diskutovalo o Dvou tisících let,[3] on sám je nečetl. Slyšel na mě spoustu lidí nadávat. Uvědomuji si, že svůj “proces” jsem opravdu prohrál. V kruzích, kde mi nadávají, a ještě jen kvůli tomu, co o mně slyšeli, Jak jsem se stal chuligánem[4] nepostačí.

 V neděli v Tîrgovişti, kam jsem jel přednášet, mi Samy Herşcovici vyprávěl příhodu, která ukazuje, jak můj “případ” vnímá veřejnost.

 Knihovník, který prodával vstupenky na přednášku, nabídl lístek jednomu profesorovi z učitelského ústavu. Prý: “Sebestian? A jo, ten Židák, co se dal pokřtít!”

 Včera měl Nae[5] promluvit v sídle Nadace[6] o Národní solidaritě. Vláda mu přednášku zakázala.[7] Studenti se tísnili na chodníku u paláce[8] a tam nadávali, křičeli a zpívali. Potom je vytlačili až na náměstí před Ateneem[9] a Nae, jehož vyzvedli na ramena, k nim mluvil – prostovlasý a ve svém zimníku zdobeném vlčí kožešinou.

 “Nae byl krásný!” vyprávěla Nina.[10]

 Strhly se rvačky, padaly rány, bouchaly petardy. Údajně se vypálilo i pár salv do vzduchu.

 V dnešních novinách ani slovo.

 Číslo, které Naovi věnovala Credinţa, je nechutné. Petru Manoliu, Sandu Tudor a Zaharia Stancu[11] o Nae Ionescovi![12]

 Tak už jsme se dočkali i toho!

 

[Pondělí] 18. února [1935]

Včera večer jsem ze Stuttgartu poslouchal dva Händelovy koncerty, B dur a g moll pro varhany a orchestr. Hrozně to připomíná Mozarta a Haydna. Dokázal bych jednoho z nich rozeznat od druhých dvou?

 Před týdnem začala v advokátní komoře revoluce. Několik shromáždění prosazujících “numerus clausus”.[13] Předevčírem, v sobotu, mluvil i Istrate Micescu,[14] bez výhrad se k tomu hnutí připojil… Přesně týden poté, co mi s ním vyšlo interview. Rozhodně nemám šťastnou ruku.

 Co je to za lidi! Jak třtina ve větru… V minulých dnech M[icescu] říkal: “Jestli chceš vědět, kdo je mým učitelem v politice, tak je to Alain.”

 Vykládal mi o svobodě, o odporu jedince vůči státu, o tom, jak hloupá je idea “společenství”, které zneužívá diktatura. A dnes je to antisemita, stoupenec “národní revoluce”!

 I v tomhle má prsty Nae. Micescu se přiznal Frodovi,[15] že ho předtím Nae navštívil a vybídl ho, aby se postavil do čela hnutí v advokátní komoře. Takže takhle profesor stvoří nové Rumunsko. Jak směšná, krutá, strašlivá záležitost, a “bodují” v ní všichni, včetně Naa!

 …Ale máme tu jaro. Včera jsem byl s Benem[16] v Bănease.[17] Foukal vítr jako v březnu, slunce svítilo, připadal jsem si mladý. Už dlouho jsem nepociťoval tak živou touhu po štěstí.

 

[Neděle] 17. března [1935]

12 hodin v noci

Přišel jsem z nádraží, celý unavený. (Ráno jsem vstal v šest a jel jsem do Brăily, teď se vracím.) Ale nechci tyhle řádky odkládat na zítřek, už ve vlaku jsem si sliboval, že [je] napíšu.

 Cestoval jsem s Nae Ioneskem. Jel přednášet do Galace (o “Znacích a symbolech”). Ráno nic zajímavého: četli jsme noviny, mluvili o politice, bavili jsme se s holčičkou, která se s námi dala do řeči. V Brăile jsem vystoupil a dohodli jsme se, že večer na zpáteční cestě se zase sejdeme ve vlaku.

 A opravdu, večer jsme se shledali v témže kupé. Jel s námi i profesor Vechiu, předák brăilských argetoianovců.[18] Všichni tři jsme se najedli v jídelním voze. Nae předvedl náramný politický “ohňostroj”.

 To on podněcoval Vaidovo[19] hnutí. (Před deseti dny mě ujišťoval o pravém opaku.) On a Garda[20] ho podpoří, ale spolupracovat s ním nebudou. Přiznává, že “numerus valahicus” je pouhá agitační platforma, rozhodně ne program. Uznává, že v praxi se nedá uplatnit. “Ty[hle] věci by mohly přijít jen jako důsledky, kdyby došlo k všeobecné změně poměrů.”

 Jeho plán je velmi jednoduchý. Zatím držet Tătăreska[21] u moci. Ještě takové tři měsíce, dokud se Vaidovo hnutí neupevní a nevytvoří si schopné kádry. Pak přijde Vaidova vláda, která bude muset mít šedesát poslanců z řad gardistů a po deseti až pětadvaceti z ostatních stran, takže “opozicí Jeho Veličenstva bude Garda”. Až tahle Vaidova vládna padne, po ní se logicky ujmou moci gardisté.

 Nevím, jak velké šance tenhle plán má. Podle mě malé a myslím, že Nae je fantasta. I když samozřejmě uvažuje dost logicky.

 Trochu mě na Naovi deprimoval tón, kterým to všechno vykládal. Mazaný, chytrácký, vychloubačný. Co prý řekl Avereskovi,[22] jak napálil George Brătiana,[23] jak se v Brašově vypořádal s Vaidou: “Dal jsem mu přes čumák!”

 V posluchárně se mi rozhodně líbí víc.

 Můj mírně nepříjemný dojem po návratu do kupé přerostl v trapný pocit. Jakým šmírákem dokáže tenhle člověk být! V našem kupé seděli dva plukovníci. Pustil se s nimi do řeči a předváděl se tak, až je úplně “zblbnul”. Na rtech jsem mu četl vítězství, triumf, že je ohromuje. Říkal některé úžasné věci, takové, s jejichž pomocí dokáže – k posluchačovu zděšenému údivu – převést řeč z místní záležitosti na některý světový, historický problém. Mluvilo se o možnosti, že mezi Francií a Německem vypukne válka.

 “Hlouposti. Klíčem ke všemu je Singapur. Tam hraje Evropa svou hru. A hrát ji může i bez Německa. To je to!”

 Singapur? Možná. Rozhodně však – dokud si všichni neuvědomí, co a jak – to byl rozhodující trumf v jejich rozhovoru.

 Plukovníci si vyměnili obdivné, ohromené pohledy, pohledy, které se rázem rozjasnily, když jim Nae odhalil pravdu. Cítil to a jaksepatří ho to hřálo.

 Během hodiny jim pověděl všechno, co jsem od něho věděl: jak prožil mnichovskou revoluci, jak psal revolučním ministrům proslovy, jak revoluce skončila zároveň s továrnou na peníze v Dachau[24], jak se činil plukovník Epp atd. atd. Věci, které jsem před lety jako u vytržení poslouchal v jeho kanceláři v redakci časopisu Cuvântul.

 Potom přešel k nedávným událostem. Beckovi[25] ve Varšavě řekl, že sblížení s Německem je nezbytné. Karlu Radekovi[26] vysvětlil, že Stalinovým nástupcem bude Džingischán. V Berlíně řekl jednomu generálovi… Vyložil jednomu ministrovi…

 “Hitlera znáte osobně?”

 (Tuhle otázku položil jeden z plukovníků uprostřed té plamenné řeči. Dobře jsem věděl, že Nae Hitlera jaktěživ neviděl. To před námi kategoricky prohlásil vloni, i v létě. Jenže se vystavoval nebezpečí, že plukovníka překypujícího obdivem zklame.)

 “Ano. Setkal jsem se s ním. Člověče, to je velký politik. Vezměte si takového Trockého, to je ohromně chytrý člověk, nebo Stalina, což je hlupák… (Zřejmě z opatrnosti změnil námět hovoru, ale ta lež už zůstala. Lež, kterou vyslovil prostě proto, aby se ukázal, poněvadž nestrpí, aby přišel o trošku slávy, kterou si vydobyl. Jak je dětinský! Pět minut nato se ho zeptá i Vechiu: “S Hitlerem ses setkal?” A on znovu odpoví “ano”, ale rychle mluví dál – nevím, jestli ho k tomu vedou rozpaky, nebo nechuť příliš si na to téma vymýšlet.)

 Vypadal tak, jak musel vypadat, když se před patnácti lety předváděl v Capşe.[27] Náš milý Nae Ionescu je tak mladý!

 

Sobota 30. března 1935

Včerejší Naova přednáška měla těžký kalibr. Byla to prostě ideologie Železné gardy – bez zbytečných odstínů či složitostí, nemilosrdná. “Politika je boj. V samé podstatě strany tkví povinnost zničit všechny strany ostatní. Z čehož plyne, že ‘vnitřní politika’ je nesmysl. Lze pouze získat moc, uzurpovat si ji a ztotožnit stranu s celým společenstvím. Dál už můžeme mluvit jen o vládnutí, protože možnost jakékoliv reakce byla vyloučena. Národ je společenství, v jehož podstatě tkví idea války. Národ lze definovat rovnicí přítel-nepřítel.” A tak dále…

 Byl bych mu rád řekl, jak příšerně odporuje sobě samému, ale spěchal a po přednášce okamžitě odešel.

 Veškeré jeho kacířství má původ ve strašné, barbarské abstrakci: “společenství”. Chladnější, schematičtější, nepřirozenější než abstrakce “jedinec”. Zapomíná, že mluví o lidech. Zapomíná, že ti lidé mají své vášně, mají – bez ohledu na to, co říká Nae – jakýsi pud svobody, vědomí vlastní individuální existence.

 A ještě víc člověka deprimuje, že všechny tyhle teorie vycházejí z přízemní politické kalkulace. Jsem přesvědčen, že když včera mluvil takhle – s tolika politickými narážkami a v tak trapně hitlerovském duchu -, dělal to hlavně proto, že mezi posluchači byl i příslušník Železné gardy v národním kroji. Cítil jsem, že mluví k němu.

 V poslední době jsem poslouchal hodně Bacha. Minulou neděli v Ateneu ??Matoušovy pašije. Myslím, že tuhle hudbu mám moc rád. Rozhodně teď Bachovu skladbu snadno rozpoznám od čehokoliv jiného.

 Během posledních tří týdnů jsem na různých stanicích chytil spoustu jeho kusů. Jednou večer z Varšavy Koncert d moll pro dvoje housle a orchestr, Koncert d moll pro tři klavíry a jeden koncert, také d moll, pro klavír a orchestr. Ze Stuttgartu Braniborský koncert č. 5, dvě kantáty a trio pro clavecin, housle a violu da gamba. (Týž večer z Varšavy Debussyho sonátu pro flétnu, cello a harfu. Velkolepá.) Potom z Bukurešti dvě preludia a fugu p[ro] varhany. Z Budapešti minulé pondělí Braniborský koncert č. 2, árii a kantátu, a pak v úterý, zase z Prahy, Braniborský koncert č. 3 a ještě jeden, E dur. Jednou večer z Berlína několik skladeb pro varhany – už si na ně nevzpomínám – a koncert pro sólové cello, drásavě klidný a vážný.

 A potom spousta, spousta kusů, které si už nepamatuji. (Ze Stuttgartu asi dvakrát třikrát týdně po jedné hodině v noci Bach. Na téže stanici jednou večer rozkošná Mozartova Kleine Nachtmusik.)

 A konečně – to už dřív – z Vídně nezapomenutelný koncert pro dvoje housle. Händelova sonáta. Variace na staré téma od Ysaye, sonáta od Philippa Emanuela Bacha.

 Studené, deštivé jaro, nemluvě o jeho smutku…

 

Neděle 7. dubna [1935]

Volby v S. S. R. [28]Jaká bída! Neodpustím si, že jsem na okamžik naivně uvěřil, že je ta hra míněna vážně.

 Jakmile se člověk vzdá samoty, ztratil všechno.

Čtvrtek 11. dubna [1935]

Dnes večer jsem z Prahy poslouchal koncert od Bruno Waltera. Předehru ke Gluckově Ifigenii v Aulidě, Mozartův koncert G dur pro housle a orchestr (ten jsem tuším poslouchal poprvé) a Beethovenovu Devátou. Mozart mi připadal jemný a melodický jako nikdy předtím.

 Byly zavřeny univerzity. Takže zítra už Naovu přednášku nemám. V ulicích jsem viděl strašné věci. Bestie![29]

 

Neděle 14. dubna [1935]

Včera kolem jedné si pro mě do redakce přišla Leni.[30] Krásný den, úplně jako v červnu. Leni vypadala skvěle. Šedý kostým, střevíce, kabelka, na krku malá stužka a modrá střecha klobouku. V mé přítomnosti je tak nějak bázlivá a to jí dodává vážné vzezření.

 Mluvila se mnou o milostném vztahu, který prý už dlouho udržuji s kýmsi v Brăile.

 “Proto jsem vám už ani nezavolala. Tou záležitostí si vysvětluji všechnu vaši zdrženlivost. Nechtěla jsem vám být na obtíž.”

 Protestuji. Prohlásím, že na tom není ani zbla pravdy.

 “Takže?”

 “Takže… Takže jsem si řekl: chlapče, žádné hlouposti. To je ta moje zdrženlivost.”

 “Tedy opatrnost.”

 “Když chcete, tak opatrnost. Já bych spíš řekl, že se prostě znám. Určitě bych očekával příliš mnoho – věci, které si nezasloužím.”

 “Vy nevíte, co si zasloužíte, a co ne. A hlavně nevíte, co si o vás může myslet někdo jiný.”

 Procházeli jsme se v Cişmigiu[31] a já jsem byl pyšný, jak je krásná. Mohla by z toho být láska.

 

Čtvrtek 18. [dubna 1935]

1/2 3 v noci

Den bohatý na události. Návštěva u Leni. Milujeme se, řekli jsme si to. Je krásná, je mladá, vyjadřuje se obdivuhodně prostě – a já si vůbec nedokážu vysvětlit, že se zajímá o mne.

 Ale obezřetné to není a já nevím, jak z toho ven. Co všechno mi zkazila ta má smůla! Měl jsem tolik předpokladů k tomu, abych byl šťastný. Všechno mi šlo hrozně snadno, beze všech komplikací či tragedií. A tohle všechno skončilo tak strašným způsobem, když mi bylo sedmnáct a půl. Někdy je mi z toho špatně, většinou mě ale jímá lítost. Pane Bože, proč jen, proč!

 Tak moc bych chtěl být šťastný a stačilo by mi k tomu jen tak málo!

 Večer s manželi Nenişorovými[32] u nich doma a potom v restauraci Zissu.[33] (Tančili jsme.) Cestou domů jsem se bavil troubením na klaxon, a ona mi řekla: “Máte v sobě tolik dětského, a přesto jste tak unaven životem.”

 Na člověka, který mě zná teprve deset dní, je to překvapivě přesné. Ano. Je to tak. Klid, s nímž se smiřuji s myšlenkou na smrt, je děsivý.

 

Neděle 21. [dubna 1935]

Procházka s Leni a s její kamarádkou Jeni Cruţeskovou po Kiselevově třídě[34]. Po tolika deštivých jitrech první jarní ráno. Bylo teplo, spousta zeleně a žluti. Ve Floře jsme si dali vermut a menší přesnídávku. Leni měla rozkošné šaty. Lidé se za námi otáčeli a já jsem byl zase pyšný, že kráčím vedle ní.

 Jenže odpoledne jsem cítil hroznou potřebu vidět ji znova, a to vůbec není dobré, protože ji začínám milovat doopravdy, a jak se z toho dostanu?

 

Úterý 23. [dubna 1935]

Setkal jsem se s ní na fotbalovém zápasu (Venus-Juventus), ale přišla pozdě, protože měla v divadle zkoušku na příští premiéru.

 Nedovedu si vysvětlit, proč se o mě zajímá. Je tak krásná, a já se oblékám tak špatně a jsem tak nemotorný. Uvědomuji si, jak snadná by mohla být tahle láska, jak uklidňující.

 

Středa 22.[35] května [1935]

Oběd u Aristida Blanka,[36] byla tam také Leni, Froda, pí Blanková, jakýsi člověk, kterého neznám, a dvě mladé ženy – Vídeňačka, tmavovlasá a poměrně ošklivá, a Jihoameričanka, světlovláska, francouzsky mluvila s rozkošným anglosaským přízvukem.

 Káva a koňak na terase v jakémsi vnitřním dvoře, jenž uklidňoval svými barvami i větrem, který zrovna vál. Blank se choval jako komediant, Leni byla nečekaně zaražená, její pohyby se však přesto vyznačovaly roztomilou prostotou. K mému úžasu je hrozně nesmělá. Tvrdí, že za to můžu já.

 (Včera na fotbalovém utkání na O. N. E. F.[37] se dlouho chovala rozpačitě, zamlkle, “melancholicky”, ale rázem se rozpovídala a byla sdílná, skoro hlučná, jakmile se k naší skupince přidal Ronea z Divadla královny Marie, s nímž se kdysi určitě vyspala. Její okamžité ulehčení mě dopálilo. Ale určitě to nekazí ona, nýbrž já, pořád já – pro ni, která se ke mně od prvního okamžiku chovala tak prostě, jsem nejspíš příliš složitý a v podstatě nepochopitelný.)

 Nechtěl jsem však psát o těchhle věcech, ale o blondýně z Jižní Ameriky. Prohodil jsem s ní pár slov, dost na to, abych si mohl načrtnout postavu pro filmový scénář.

 Řekla mi: “Jsem Jihoameričanka. Kde bydlím? Skoro všude. Tak třeba teď jsem přijela z Vídně a tady se zdržím asi dva týdny. Pak se vrátím do Vídně, tam se setkám s manželem, ten je teď na obchodní cestě v Africe. Ne, v Německu nebydlím. Mám dům v Hamburku, ale už tři roky jsem tam nebyla. Ale v létě odjedu na nějaký čas k Rýnu. Máme tam vilu. Potom možná do severní Afriky, tam máme také menší sídlo.”

 Ale vždyť vy bydlíte na celé zeměkouli, povídám.

 “Ale ne,” usmála se s upřímnou skromností, “to ne.”

 Podivní lidé. A my dokážeme celý život vegetovat v ulici Sfinţii Apostoli, Popa Tatu či Radu-Vodă!

 

Translation © Jindřich Vacek, 2003

[1] Škrtnuto “prosince”.

[2] Poldy (Pierre) Hechter, lékař, Sebastianův starší bratr, usazený ve Francii.

[3] Sebastianův román pojednávající o historii Židů. (Pozn. překl.)

[4] Sebastianův esej, v němž autor pojednává o vztahu intelektuálů k politice, o pokušení totalitarismu a o údělu a dilematech židovského intelektuála. (Pozn. překl.)

[5] Nae Ionescu, profesor logiky, historie logiky a metafyziky na Bukurešťské univerzitě, šéfredaktor listu Cuvântul, kde uveřejnil přes tisíc článků. Výrazná postava meziválečného Rumunska, angažoval se jako soupenec pravicové politiky. (Pozn. překl.)

[6] Míněny Královské nadace. (Pozn. překl.)

[7] Poté co 30. prosince 1933 legionáři zavraždili I. A Ducu, činnost Nae Ioneska sledovaly úřady a vydávání jeho listu Cuvântul (tehdy orientovaného prolegionářsky) bylo pozastaveno. (I. A. Duca byl liberální politik, v roce 1933 jako předseda vlády zavražděn; pozn. překl.)

[8] Míněn královský palác ve středu města. (Pozn. překl.)

[9] Významná budova z konce 19. století poblíž královského paláce, podobně jako pražské Národní divadlo byla postavena z výtěžku veřejné sbírky. Původně byla sídlem společnosti Ateneul Român, která si předsevzala napomáhat šíření osvěty a vzdělanosti, později se stala sídlem filharmonie. (Pozn. překl.)

[10] Nina Mareşová, první žena Mircei Eliada.

[11] Známý rumunský spisovatel, jeho poválečné dílo bylo výrazně ovlivněno ideologií vládnoucí strany. (Pozn. překl.)

[12] Rok předtím vedli redaktoři deníku Credinţa – zejména Sandu Tudor, Zaharia Stancu a Petru Manoliu – proti Nae Ioneskovi a společnosti Criterion, jejímž členem byl i Sebastian, zuřivou kampaň.

[13] Krajně pravicově orientovaní členové bukurešťské Advokátní komory zahájili kampaň sledující vyloučení židovských advokátů.

[14] Istrate Micescu, právník a politik.

[15] Scarlat Froda, publicista a autor divadelních kronik, ředitel časopisu Rampa.

[16] Beno (Benu) Sebastian, spisovatelův mladší bratr, později se usadil v Paříži.

[17] Lokalita za Bukureští, lesík, oblíbené výletní místo. V oblasti Băneasy vzniklo letiště a zoologická zahrada. (Pozn. překl.)

[18] Constantin Argetoianu, politik, postupně působil v několika politických stranách, v roce 1939 jmenován ministerským předsedou. Byl příznivě nakloněn králi Carolovi II. (Pozn. překl.)

[19] Alexandru Vaida-Voievod, přední činitel malorolnické strany, v roce 1935 ze strany vystoupil a založil Rumunskou frontu (Frontul Românesc), která sehrála jen druhořadou úlohu. (Pozn. překl.)

[20] Míněna fašistická Železná garda (Garda de fier). (Pozn. překl.)

[21] Gheorghe Tătărescu, přední činitel liberální strany, několikrát byl ministrem, v letech 1934-1937 a 1939-1940 premiérem. Po roce 1944 spolupracoval s komunisty. (Pozn. překl.)

[22] Maršál, hrdina 1. světové války, v roce 1920 založil nepříliš úspěšnou Stranu lidu (Partidul Poporului). Premiérem v letech 1918, 1920_1921 a 1926-1927. (Pozn. překl.)

[23] George Brătianu, významný rumunský historik. (Pozn. překl.)

[24] Smysl nejasný. (V době puče, k němuž došlo roku 1923, byl v Dachau průmysl strojírenský, papírenský a pivovarský.)

[25] Józef Beck, plukovník, polský ministr zahraničí.

[26] Karl Radek, člen Výkonného výboru Kominterny (1920-1924), oběť stalinských čistek v roce 1937.

[27] Capşa, kavárna na rohu Calea Victoriei, v minulosti hojně navštěvovaná spisovateli a intelektuály. Pojmenovaná podle bratří Capşových, kteří restauraci otevřeli. (Pozn. překl.)

[28] Societatea Scriitorilor Români, Společnost rumunských spisovatelů.

[29] Alexandru Vaida-Voievod se krátce předtím rozešel s Iuliem Maniem [Iuliu Maniu, přední činitel sedmihradské Národní strany (Partidul Naţional), po splynutí se stranou rolnickou (Partidul ţărănesc) národní rolnické strany. Ústřední postava na rumunské politické scéně, v letech 1928-1930 a 1932-1933 premiérem. Zmiňuje se o něm i Albert Camus. (Pozn. překl.)] a Národní rolnickou stranou [P.N.ţ., do češtiny někdy překládáno jako “malorolnická” nebo “národně selská strana”, pozn. překl.] a zahájil vlastní “hnutí”, prosazující “numerus valahicus” (o tomto hnutí se zmínil Nae Ionescu v rozhovoru, který Sebastian zaznamenal 17. března 1935). Ve svém novém postavení Vaida podnikl propagační turné. To přispělo k růstu aktivity studentských antisemitských hnutí. Komuniké ministerstva vnitra v těch dnech informovalo, že byla zavřena bukurešťská lékařská fakulta, že na fakultě farmacie probíhá stávka a že došlo k pouličním nepokojům, během nichž byli obtěžováni chodci, zejména Židé.

[30] Herečka Leni Calerová.

[31] Park s jezírkem v centru Bukurešti nedaleko Calea Victoriei. (Pozn. překl.)

[32] Gh. Nenişor, divadelní kritik a Sebastianův přítel, a jeho manželka Maryse.

[33] Vybraný podnik v meziválečné Bukurešti, píše se o něm také v románu Nehoda (Accidentul).

[34] Třída v severní části města, sousedí s vilovými čtvrtěmi a parky. Bukurešťané se tam s oblibou procházejí. (Pozn. překl.)

[35] V textu “23”.

[36] Aristide Blank, bankéř, jenž se stavěl do pózy milovníka literatury a mecenáše.

[37] Správně A. N. E. F., tedy Národní tělovýchovné sdružení (Asociaţia Naţională de Educaţie Fizică). Dotyčný stadion se později jmenoval Republica, zbořit jej dal Nicolae Ceauşescu. (Pozn. překl.)