Morreres, Josep M., Ďáblovo opatství (L’abadia del diable; Praha, Argo 2019)

V románu Ďáblovo opatství nás autor zavádí do prostředí ženského kláštera, kde dojde ke zločinu. Večerní krajinou putuje krajem sestra Joana de Vilacans v doprovodu své žákyně Agnes, aby ve vzdáleném klášteře vyšetřila případ mnišky, na jejímž těle se objevují stigmata. Pro nepřízeň počasí se obě musí uchýlit do opatství Cobricel, jehož abatyši pojí se sestrou Joanou dlouholeté přátelství. A právě ten večer je abatyše nalezena zavražděná, a k tomu v cele zamčené zevnitř. Jedinou stopou se zdá být tajemný nápis na zdi cely. Kdo abatyši zavraždil? A čí zájmy za vraždou stály? Autor nám na stránkách knihy připraví nejedno překvapení – vždyť překvapením je i to, kdo případ vyřeší.

 

Už jsme odcházely, když tu mi Její Velebnost navrhla tak, jak to mívala ve zvyku, abych se s ní prošla v křížové chodbě. Já, celá vyděšená, že jsem si vysloužila nějakou výčitku, jsem pohledem požádala o pomoc sestru Joanu, ale ta se tvářila, že to nevidí. Její Velebnost mě neděsila proto, že bych si myslela, že je to osoba nepříliš vlídná, chovající se mrzoutsky či příliš málo nakloněná soucitu – takové myšlenky mě přesahovaly –, ale protože představovala autoritu, moc. Je snadné podvolit se moci, když jí nemusíme hledět do tváře, když nemusíme cítit její dech; moc, jako je moc Boží, musí být cosi vzdáleného; možná je neúprosná a svévolná, ale v každém případě nezpochybnitelná. V blízkosti Její Velebností jsem se cítila jako v těch snech, v nichž se člověk ocitne nahý uprostřed spousty lidí, ať už je to v kostele nebo pod širým nebem, a modlí se, aby si toho nikdo nevšiml, jenže čím méně chce, aby si ho všímali, tím víc na sebe upozorňuje.

Ráda bych si tedy byla našla nějakou záminku, abych se nemusela odloučit od své učitelky, ale moje zdánlivá lhostejnost způsobila, že jsem byla bezbranná. A bezbranně jsem se musela dívat, jak sestra Joana odchází se sestrou Clemèncií, aniž spolu prohodily jediné slovo, jako kdyby se po střetu, k němuž mezi nimi právě došlo, na sebe hněvaly. Její Velebnost se do mě zavěsila s důvěrností, která se příliš neslučovala s její důstojností, a začaly jsme se procházet.

V těch ranních hodinách byla křížová chodba liduprázdná. Jen jedna konvrška, která neměla nic jiného na práci, umíněně zametala její stranu zalévanou sluncem. Někdo jí musel přikázat, aby zametla, a protože nebylo co zametat, moudře se rozhodla dělat to na tom nejpříjemnějším místě.

„Takže vy jste sestra Agnès de Vellorient?“ zeptala se s údivem Její Velebnost. „Ta malá Agnès, kterou jsem svěřila do ochrany sestře Joaně de Vilacans, aby vedle ní vyrůstala, ta malá Agnès, která už začíná mít vlastní názory a – což je ještě neobvyklejší – odvažovat se je vyjadřovat nahlas.“

„K vašim službám, Vaše Velebnosti,“ řekla jsem chvějícím se hlasem.

„K mým službám, ano,“ souhlasila jako někdo, kdo dostane dárek, který nepotřebuje, „ale vy mi sloužíte tak, že sloužíte sestře Joaně. Chápete, co chci říct?“

„Sloužím jí tak dobře, jak to dokážu,“ ujistila jsem ji, celá vystrašená, „sloužím jí, nakolik je to v mých silách. Moje učitelka si stěžovala? Dobře vím, že ne vždycky jsem na výši událostí, že se mi všechno musí stokrát opakovat, než to pochopím, že jsem roztržitý snílek a že mám sklon nechat se unášet vlastní představivostí, že mi není nijak zatěžko provést nějakou hloupost a zahanbit toho, kdo ke mně pojal důvěru, že ačkoliv jsem strašpytel, má rozhodnutí jsou často troufalá. Jsem zkrátka a dobře učiněná pohroma, nic, co by se podobalo té skvělé žákyni, kterou jste čekala, ale ujišťuji vás, že se snažím, jak můžu – a jak se říká, kdo dělá, co může, nemusí dělat víc.“

Ale Její Velebnost mé ujišťování vůbec nezajímalo.

„Jsme zodpovědní za svá rozhodnutí v dobrém i zlém,“ řekla jakoby sama pro sebe, i když to zjevně nebylo na místě. „Někdy bychom si radši počínali jako ten odsuzovaný a nepochopený Pilát Pontský a umyli si ruce, nechali věci, ať se ubírají vlastní cestou, ale to není možné – kdo má moc, musí ji vykonávat, dokonce i když se vystavuje nebezpečí, že se zmýlí. Zjistíte, že někdo tíhne k tomu, připisovat si zásluhy za vlastní úspěchy a svalovat na druhé vinu za své omyly. K takovým já nepatřím, já jsem z těch, kdo na sebe berou zodpovědnost za to, co udělali.“

Její Velebnost byla z těch, kdo na sebe berou zodpovědnost za to, co udělali, a já zase z těch, kdo nevědí, co se jim říká, a vzdor všemu mlčí.

„Ať už z loajálnosti nebo proto, že nám nic jiného nezbývá,“ pokračovala Její Velebnost, „občas musíme dělat rozhodnutí, která bychom dělat nechtěli, ale musíme překonat skrupule a jít dál. Vy, sestro Agnès, nevíte, o čem mluvím, ale to nevadí, nemáte, proč byste chápala, koneckonců je to tak lepší, jenom si musíte pamatovat má slova.“

Já jsem samozřejmě nic nechápala, ale cosi ve mně mi říkalo, abych radši nekladla otázky. Co by mi Její Velebnost chtěla říct, to mi řekne, a co by přede mnou chtěla zatajit, to zatají.

„Některé věci nemůžete vědět,“ pokračovala, „některé informace by vám spíš uškodily než prospěly. Jsem si jista, že dříve nebo později uslyšíte výstřední historky o sestře Joaně, o sestře Marii de Blancaflor i o sobě samé. Nevěřte jim. Ne proto, že by byly více či méně nepravdivé, ale protože není ve vašem zájmu jim věřit, pro klid vaší duše i pro klid nás všech. Pravda je jed, který jako všechny jedy může léčit nebo zabíjet.“

Jestliže jsem si zpravidla nebyla vůbec jistá, jestli dobře chápu, co se mi říká, když se lidé vyjadřovali průměrně jasně, tajemný jazyk, jejž používala Její Velebnost, mě naprosto mátl. Nevímproč jsem tušila, že to, co mi říká, musí nějak souviset s mým původem, s onou paní, která mě odevzdala řádu, aby skryla vlastní hanbu, a s budoucností, kterou mi připravily. Jenže tušení, jak mi před chvílí musela připomenout sestra Joana, není nic víc než předsudek kombinovaný s domýšlivostí velké dámy.

Během své procházky jsme se ani na okamžik nezastavily. Její Velebnost kráčela zavěšena do mě, nejspíš ani tak proto, že by potřebovala pomoc mladých nohou, jako proto, aby předstírala jistou důvěrnost. Cítila jsem její šlahounovité prsty, jak se mi hrouží do masa jako kořeny pronikající do země. Pokaždé, když jsme se zarazily v rozmluvě, která se vzdor všemu nepohnula z místa, byla jsem si jista, že jsme zase jednou obešly křížovou chodbu. Nemůžu říct, kolikrát jsme ji obešly; myslela jsem si, že se tam dlouho nezdržíme, a tak mě nenapadlo to počítat.

„Díky obětavé práci našich sester,“ prohlásila, možná inspirována prací konvršky, Její Velebnost uvolněným tónem a změnila tak téma, „a hlavně díky práci sestry Matilde, která tomu věnuje nejvíc času, vyrostl na místě, které bývalo nádvořím barona de Vullmés, opravdový sad. Neuvěřitelná práce. Jako kdyby krev ubohých nešťastníků, které tu dal popravit, napájela růžové keře a jako kdyby díky ní růže byly rudější, nepřipadá vám to tak? Ať si říká kdo chce co chce, růže je královna květin. Buďte tak hodná, sestro Agnès, a podejte mi jednu.“

Nikdy bych se nebyla odvážila dotknout žádné z růží, které s takovou péčí pěstovala sestra Matilde a které jako by byly smyslem jejího života. To ráno jsem byla nadšena pohledem na ni, jak pracuje, a nemohla jsem se ubránit tomu, že jsem jí vyjádřila obdiv nad její prací a výsledky, jichž dosáhla, a ona, jakoby ze skromnosti, mi připomněla, že život, i když na sebe vezme formu skromné květiny, je dar Boží, a tedy posvátný.

Bůh však byl daleko a Její Velebnost měla růži na dosah, což mě přimělo, abych spěšně splnila její přání. Uchopila jsem stonek jemně, s absurdní snahou ušetřit rostlinu utrpení, když tu mi Její Velebnost stiskla ruku a já jsem se píchla o trn. Nebyla to nehoda, to jsem si dokázala přečíst v pohledu, který na mě vrhla.

„Krása a bolest jdou často ruku v ruce,“ řekla. Držela si mou ruku před očima a dívala se, jak stéká první kapka krve. „Bůh chtěl, abyste byla krásná. Musíme předpokládat, že to byl další z jeho nevyzpytatelných záměrů. Vždyť vzhledem k vašemu postavení a stavu to, že vám dal milou, jemnou tvář a půvabné, štíhlé tělo, vyznačující se oblými, úchvatnými tvary, se zdá být zbytečnou marnivostí. Jsou to dary, za které sice musíte být vděčná, ale musíte uvážit, že užitečnější by byly nějaké půvabné dámě nebo dokonce i nevinné mladé venkovance.“

Když jsem slyšela lichotky, jež jsem si podle vlastního mínění nezasloužila, zrudla jsem jako ta růže, kterou jsem ještě držela, jako krev, jež mi stékala z prstu. Její Velebnost přecházela pohledem od jedné červeně k druhé, jako kdyby mezi nimi viděla určitou spojitost.

„Pro vás, sestro Agnès, je tahle křížová chodba pouhou křížovou chodbou jako jiné, které jste musela poznat,“ svěřila mi Její Velebnost – a řekla bych s jistým steskem, jenž se jí zračil v očích. „Ale pro mne ne. Tyhle tak staré zdi mi připomínají mladá léta, čas, kdy jsem byla jako vy, mladá nevinná novicka, bezelstná a snadno manipulovatelná. Vězte, že právě tady, v téhle staré budově, jsem strávila svůj noviciát. Na tu dobu mám mně tak drahé vzpomínky. Drahé i hořké, to přiznejme, protože ne všechno byla procházka růžovou zahradou.“

Její Velebnost mi právě připomněla, že dokonce i růže vroubící cesty mají trny, které člověka mohou poškrábat.

„Kdo může vzpomínat na mládí, a nepociťovat přitom stud,“ pokračovala. „Kolik věcí jsme udělaly nebo naopak ze zbabělosti neudělaly, když jsme byly mladé? Mládí nás činí náchylnými k nezodpovědnosti a k troufalosti, ale také nezkušenými a bázlivými. Vy, sestro Agnès, myslíte, že jsme těmi, kým jsme byly? Myslíte, že ve zkrouceném kmeni olivovníku je možné vidět onen pružný, něžný výhonek, jímž kdysi byl? Myslíte, že ve stáří se nám dají přisuzovat chyby, kterých jsme se dopustily jako mladé? Jestliže jsme se chyb dopustily, proč to, co dnes může vypadat jako věrolomnost, jsme tehdy mohly považovat jen za malé zlo?“

Upřímně řečeno jsem nevěděla, co odpovědět. Možná proto, že jsem byla mladá, a tedy nezkušená a bázlivá, možná proto, že jsem stále nechápala, co chce tím vším říct. Její Velebnost díky Bohu nepatřila k ženám, které potřebují odpověď od svého protějšku, aby mohly pokračovat v rozmluvě; dělala si všechno po svém.

„Neopatrnost se obvykle platí draze, na to bychom nikdy neměly zapomínat. Některým věcem je dobře tak, jak jsou, srovnané v truhlici zapomnění, a není třeba se v nich přehrabávat.“

V jednom rohu sadu se zvedal menší pavilon, kde byl nevelký bazének sloužící jako umyvadlo. Pokaždé, když mnišky musely opustit každá svou práci a shromáždit se k modlitbě nebo odejít do refektáře, musely si tam umýt ruce. Její Velebnost mě tam dovedla a vložila mi do umyvadla ruku. Na hladině se rozprostřel růžový oblak.

„Nemusíte mě proto nenávidět,“ řekla, „často ti, co nás mají nejraději, nám působí ty nejnesnesitelnější bolesti.“

„To nic nebylo,“ řekla jsem, aniž jsem tomu přikládala význam, „jen náhodné píchnutí, nic vážného.“

Instinktivním pohybem jsem donesla prst k ústům a sála jsem si ránu – krev mi připadala hříšně sladká.

„Přímo vidím, co se děje v téhle tak krásné hlavě,“ řekla, „vím, že si myslíte, že jsem byla zbytečně krutá a že byste mi ráda oplatila stejnou mincí, že mě máte za starou mstivou ženskou, která zneužívá své moci, protože závidí mládí a krásu, o nichž už ví, že jsou pro ni definitivně ztracené.“

„Ne, to není pravda,“ protestovala jsem, zděšena jasnozřivostí Její Velebnosti.

„Lžete naprosto přesvědčivě a to je dobře,“ poblahopřála mi. „Často musíme volit mezi tím, říci pravdu a říci to, co je vhodné, a nemůžeme si dovolit přepych pochybnosti. Vzpomeňte si na krev, kterou jste prolila, a vzpomeňte si, že musíte být vždycky loajální, za všech okolností. Vy, Agnès, jste dívka skromná a loajální, což jsou v dnešní době dvě věru nepříliš obvyklé dobré vlastnosti. Jenže i dobrých vlastností, stejně jako všeho ostatního, musí být správná míra. Nic není dobré, když je toho příliš.“

 

© Josep M. Morreres, 2009
Translation © Jindřich Vacek, 2019
Uveřejněno se souhlasem nakladatele.