Lévi-Strauss, Claude, Strukturální antropologie (Anthropologie structurale, Praha, Argo 2006)

Tento svazek obsahuje texty Clauda Lévi-Strausse z let 1945 až 1957, které položily základy strukturální antropologie. Autor do výběru zařadil to nejpodstatnější, co v uvedeném období vytvořil, a jednotlivé texty doplnil reakcemi na ohlasy, jež po uveřejnění vyvolaly. Některá tvrzení v knize obsažená (především v souvislosti s minulostí amazonských kmenů), která byla v době, kdy je Claude Lévi-Strauss formuloval, pouhými hypotézami, dnes již potvrdily archeologické výzkumy.

 

Ještě více pozornosti musíme věnovat jinému dokumentu, mimořádně cennému, jemuž se však zřejmě dosud přiznával význam jen z hlediska  jazykovědy: úryvku z autobiografie jistého indiána, který v jazyce Kwakiutlů (sídlících na kanadském ostrově Vancouver) zapsal a interlineárním překladem opatřil  Franz Boas.[1]

Dotyčný Quesalid (toto jméno aspoň dostal, když se stal čarodějem) nevěřil v moc čarodějů, či přesněji šamanů – tento výraz totiž označuje přiléhavěji zvláštní druh jejich činnosti v některých částech světa. Zvědav na pravdu o jejich podvodech a veden touhou odhalit je, jal se šamany vyhledávat, až mu jeden z nich navrhl, že ho uvede do jejich skupiny, kde bude zasvěcen a brzy se sám stane šamanem. Quesalid se nedal prosit; ve svém vyprávění podrobně líčí první lekce, jichž se mu dostalo: byla to podivná směsice pantomimy, eskamotérství a empirických znalostí, v nichž se mísilo umění předstírat mdlobu, simulování nervového záchvatu, učení se magickým zpěvům, technika zvracení, poměrně přesné znalosti vyšetřování poslechem a porodnictví, používání „snivců“, tj. zvědů majících naslouchat soukromým rozhovorům a potají šamanovi donášet základní informace o původu a příznacích nemocí, jimiž určitý jedinec trpěl, a především ars magna  jisté šamanské školy ze severozápadního pobřeží Pacifiku, totiž používání chomáčku jemného peří, jejž si léčitel uschoval v ústech a poté, co se kousl do jazyka nebo si způsobil krvácení dásní, jej v příhodném okamžiku celý zakrvácený vykašlal a slavnostně jej ukázal nemocnému a přítomným jako patogenní tělísko, vyloučené v důsledku jeho sání a dalších manipulací.

Jeho nejhorší podezření se potvrdila, a tak chtěl Quesalid v pátrání pokračovat, neměl k tomu však už potřebnou volnost, protože jeho pobyt mezi šamany začínal být znám i mimo jejich skupinu. A tak ho jednou přivolala rodina nemocného, jenž viděl Quesalida ve snu jako svého zachránce. Jeho první zákrok znamenal skvělý úspěch (jak uvádí jinde, nedal si za ně zaplatit, stejně jako za ta další, protože léčbu ještě neprováděl pravidelně po čtyři roky). Ale ačkoliv byl Quesalid od nynějška znám jako „velký šaman“, neztratil kritického ducha; svůj úspěch vykládá psychologickými důvody, „protože nemocný pevně věřil v sen, který se mu o mně zdál“. K „váhání a zamyšlení“ ho podle jeho vlastních slov přiměla příhoda složitější, během níž se ocitl tváří v tvář několika modalitám „nepravého nadpřirozena“, a dospěl k závěru, že některé z nich byly „méně nepravé“ nežli jiné: méně nepravé byly samozřejmě ty, s nimiž byl spjat jeho osobní zájem a zároveň i systém, který se v jeho mysli začal nepozorovaně utvářet.

Když Quesalid navštívil sousední kmen Koskimů, přihlížel léčbě prováděné slavnými cizími kolegy a ke svému nesmírnému úžasu zjistil, že používají odlišnou techniku: místo aby nemoc vyplivli v podobě krvavého červa tvořeného jemným peřím schovaným v ústech, koskimští šamani si do dlaní vykašlali jen trochu slin a odvažovali se tvrdit, že toto je „nemoc“. Zač jejich metoda stála? Jaké teorii odpovídala? Aby odhalil, „jaká je síla těchto šamanů, zdali skutečná, nebo zdali jen předstírají, že jsou šamani“ (jako jeho krajané), Quesalid požádal, aby směl vyzkoušet vlastní metodu, což mu dovolili; předchozí léčba ostatně neměla účinek. Nemocná prohlásila, že se uzdravila.

A teď náš hrdina poprvé zakolísal. Třebaže o své vlastní technice si dosud nedělal mnoho iluzí, teď našel techniku ještě pochybenější, klamnější, nečestnější, než byla ta jeho. On totiž svým klientům aspoň něco dával: ukazoval jim nemoc ve viditelné a hmatatelné podobě, zatímco jeho cizí kolegové nepředváděli vůbec nic, jen tvrdili, že chorobu chytili. A jeho metoda přinášela výsledky, kdežto ta druhá nebyla k ničemu. Tak se náš hrdina potýkal s problémem, kterému možná nechybí ekvivalent ve vývoji moderní vědy: dva systémy, o nichž víme, že jsou stejně nepřiměřené, vykazují ve vzájemném vztahu diferenciální hodnotu, a to jak z hlediska logického, tak z hlediska experimentálního. Podle jakého referenčního systému je máme posuzovat? Podle systému fakt, kde splývají, nebo podle jejich vlastního, kde teoreticky i prakticky nabývají nestejných hodnot?

Mezitím se koskimští šamani, „celí zahanbení“, protože v očích svých krajanů byli zdiskreditováni, rovněž tanuli v pochybnostech: jejich kolega předvedl v podobě hmotného předmětu nemoc, které oni vždy připisovali povahu duchovní, takže je nikdy nenapadlo zviditelnit ji. Poslali za ním svého emisara a ten ho pozval na tajné setkání, uspořádané kdesi v jeskyni. Quesalid se na ni dostavil a cizí kolegové mu vyložili svůj systém: „Každá nemoc je člověk: nežity i otoky, svědění i strupy, puchýře i kašel, a také hubnutí, krtičnatost a svírání močového měchýře a bolesti žaludku… Jakmile se nám podaří lapit duši nemoci, což je jakýsi člověk, zemře nemoc, tedy onen člověk; jeho tělo zmizí v našem nitru.“ Jestliže je uvedená teorie správná, co pak ukazovat? A proč když léčí Quesalid, „přilepí se mu nemoc na ruku“? Ale Quesalid se vymluvil na zásady svého povolání, zakazující mu vyučovat, dokud po čtyři roky neprovozoval léčbu, a odmítl mluvit. Tento postoj důsledně zachovával, i když mu koskimští šamani posílali své dcery, údajně panny, aby se ho pokusily svést a tajemství na něm vymámit.

Mezitím se Quesalid vrátil do své vesnice z Fort Rupertu a tam se dozvěděl, že nejproslulejší šaman jednoho sousedního klanu, zneklidněn Quesalidovou rostoucí prestiží, vyzval všechny své kolegy, aby s ním změřili síly nad větším počtem nemocných. Quesalid se dostavil na místo setkání a přihlížel několika léčením prováděným starším šamanem, ani ten však – stejně jako Koskimové – nemoc neukazoval; spokojil se tím, že do své z kůry zhotovené pokrývky hlavy nebo do rituálního chřestítka vyřezaného do tvaru ptáka vložil neviditelný předmět, „o němž tvrdil, že je to nemoc“, a „silou nemoci, kousající“ sloupy domu nebo léčitelovu ruku, se tyto předměty dokázaly udržet ve vzduchu. Vše probíhalo jako obvykle. Když byl Quesalid požádán, aby zasáhl v případech, které jeho předchůdce považoval za beznadějné, triumfoval se svou technikou zakrváceného červa.

A zde začíná vskutku patetická část našeho vyprávění. Starý šaman, všecek zahanben a zoufalý, protože ztratil vážnost a zároveň se zhroutil i jeho terapeutický systém, vyslal za Quesalidem svou dceru; ta ho měla požádat, aby se s jejím otcem setkal a promluvil si s ním. Quesalid jej zastihl pod stromem; sedící staroch pronesl tato slova: „Nebudeme si říkat ošklivé věci, příteli, jen bych chtěl, aby ses mi pokusil zachránit život, abych nezemřel hanbou, protože kvůli tomu, cos učinil minulou noc, jsem našemu lidu pro smích. Slituj se prosím nade mnou a řekni mi, co bylo tuhle v noci přilepeno ke tvé dlani. Byla to skutečná nemoc, nebo to byl jen podvod? Snažně tě prosím, slituj se nade mnou a pověz mi, jak jsi to udělal, abych tě mohl napodobit. Příteli, slituj se nade mnou.“ Quesalid zprvu zachoval mlčení, ale pak se jal požadovat vysvětlení v souvislosti se skvělými výkony s pokrývkou hlavy a s chřestítkem. Kolega mu ukázal skrytý hrot v čepci, umožňující připíchnout čepec k sloupu tak, že s ním svírá pravý úhel, a také to, jak drží konec chřestítka mezi články prstů, takže se zdá, že pták je na jeho ruce zavěšen za zobák. On sám nepochybně jen lže a podvádí, předstírá šamanismus kvůli materiálním výhodám, které z něho má, a protože „dychtí po bohatství nemocných“; dobře ví, že duše se nedají chytat, „poněvadž svou duši všichni máme“, a tak používá lůj a předstírá, že „tato bílá věc v jeho ruce je naše duše“. K otcovým snažným prosbám se pak přidala i dcera: „Slituj se nad ním, aby mohl žít dál.“ Ale Quesalid mlčel. Po tomto tragickém rozhovoru musel starý šaman ještě té noci s celou rodinou zmizet;  „srdce měl nemocné“ a celé společenství se bálo, že se mu bude pokoušet mstít. Byly to však liché obavy: rok nato se vrátil. On i jeho dcera se zbláznili. O tři roky později zemřel.

 

© Plon, 1958, 1974, 1996
Translation © Jindřich Vacek, 2006
Uveřejněno se souhlasem nakladatele.

[1] FRANZ BOAS, The religion of the Kwakiutl, Columbia University Contributions to Anthropology, sv. X, New York 1930, část II, s. 1-41.