Coelho, Paulo, Vítěz je sám (O Vencedor está só; Praha, Argo 2009)

V románu Vítěz je sám nás Paulo Coelho zavádí na Filmový festival v Cannes, kde se schází takzvaná Supertřída – lidé úspěšní ve světě tvůrců snů, v tomto případě ve světě módy a filmu. Někteří z nich se dostali až na samotný vrchol a obávají se, že své skvělé postavení ztratí. V sázce jsou peníze, moc a sláva – tedy hodnoty, pro které je většina lidí ochotna udělat cokoliv a za jakoukoliv cenu. Na tomto moderním „jarmarku marnosti“ se setkávají ruský milionář Igor, král módy Hamid, původem z Blízkého východu, americká herečka Gabriela, dychtící po hlavní roli, ctižádostivý policejní vyšetřovatel Savoy, který doufá, že vyřeší největší případ svého života, a Yasmine, modelka stojící na počátku úspěšné kariéry.

 

Pokud jde o toho hezkého muže, radši by si neměla dělat iluze. Když se vracela ke stolu, byla přesvědčena, že tam najde ty dvě dívky, muž však byl sám. Znovu zdvořile vstal a odsunul jí židli, aby si mohla sednout.

„Nepředstavila jsem se. Jmenuju se Maureen.“

„Igor. Těší mě. Ale přerušili jsme rozhovor, zrovna když jste říkala, že máte ideální obsazení.“

Teď mohla využít příležitosti a dívky u vedlejšího stolu popíchnout. Promluvila poněkud hlasitěji než obvykle.

„Tady v Cannes nebo na kterémkoliv jiném festivalu někteří rok co rok objeví nové herečky a rok co rok velké herečky ztratí velkou roli, protože filmový průmysl má za to, že příliš zestárly, ačkoliv jsou ještě mladé a plné nadšení. Z těch nově objevených (‚kéž by ty dívky vedle poslouchaly‘) se některé vydají cestou čiré slávy. I když natáčením filmů vydělají málo – to vědí všichni režiséři a maximálně toho využívají –, investují do té nejklamnější věci na světě.“

„A to je…“

„Jejich vlastní krása. Stávají se z nich celebrity, berou peníze za to, že se ukazují na večírcích, zvou je, aby dělaly reklamu a doporučovaly různé výrobky. Nakonec poznají nejmocnější muže a nejvytouženější herce na celém světě. Vydělávají obrovskou spoustu peněz, protože jsou mladé, hezké a jejich agentům se podaří získat ohromné množství smluv.

Ve skutečnosti se nechávají vést svými agenty, a ti v nich neustále živí ješitnost. Ony představují sen hospodyněk, dospívajících dívek, mladých umělců, kteří nemají peníze ani na cestu do sousedního města, ale považují ji za přítelkyni, za někoho, kdo prožívá to, co by rádi zakusili oni. Dál natáčejí filmy, vydělávají o něco víc, i když tiskoví mluvčí hovoří o závratných příjmech. Všechno je to jen lež, které nevěří ani novináři, ale uveřejňují ji, protože vědí, že čtenáři mají rádi zprávy, ne informace.“

„A jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se Igor. Byl čím dál klidnější, ale nepřestával si všímat okolí.

„Dejme tomu, že si na nějaké aukci v Dubaji koupíte pozlacený počítač a rozhodnete se na tomhle divu techniky napsat novou knihu. Jakmile se to dozví novinář, zavolá vám a zeptá se: ‚A co váš zlatý počítač?‘ To je zpráva. Skutečná informace, totiž co právě píšete, nemá sebemenší význam.“

– Že by Ewa dostávala zprávy místo informací?

Na tohle nikdy nepomyslel.

„Pokračujte.“

„Čas plyne. Lépe řečeno uplyne nějakých sedm osm let. A najednou už nabídky na filmování nepřicházejí. Společenských událostí i peněz za reklamu začíná ubývat. Její agent jako by měl víc práce než dřív – neodpovídá už tak rychle jako dřív na její telefonáty. Velká hvězda protestuje: jak to, že si takhle dovolují jednat s ní, velikým sexuálním symbolem, největší ikonou slávy? Napřed dává vinu agentovi, rozhodne se jej změnit, a ke svému údivu zjistí, že mu to nevadí. Naopak, požádá ji, aby podepsala prohlášení, že po dobu jejich spolupráce bylo všechno v pořádku, popřeje jí hodně štěstí a tím jejich vztah končí.“

Maureen přelétla očima místnost, aby se přesvědčila, jestli tu najde nějaký příklad toho, o čem mluví. Lidi, kteří jsou ještě slavní, ale už úplně zmizeli ze scény a dnes zoufale hledají novou příležitost. Ještě se chovají jako velké hvězdy, ještě mají ten rezervovaný výraz jako dřív, ale v duši samou hořkost a pleť plnou botoxu a neviditelných jizev po plastických operacích. Viděla botox, viděla plastické operace, ale z celebrit minulého desetiletí tu nebyla žádná. Možná už ani neměly peníze na to, aby přijely na takovýhle festival. Teď oživovaly provinční plesy, večírky pořádané výrobci takových věcí jako čokoláda nebo pivo, a pořád se chovaly, jako by byly tím, čím kdysi, věděly však, že tím už nejsou.

„Mluvila jste o dvou typech lidí.“

„Ano. Ty druhé herečky se setkávají s přesně týmž problémem. Ovšem s jedním rozdílem,“ znovu zvýšila hlas, protože teď se dívky u vedlejšího stolu o ni, člověka znalého příslušného prostředí, zjevně zajímaly. „Vědí, že krása je pomíjivá. Nevídáme je tak často v reklamách ani na titulních stranách časopisů, protože se zabývají zdokonalováním vlastního umění. Dál se učí, navazují styky důležité v budoucnu, své jméno a zjev propůjčují určitým výrobkům – ne jako modelky, ale jako podílnice. Samozřejmě vydělávají méně. Ale budou vydělávat celý život.

A teď přijde někdo jako já. Mám dobrý scénář, dostatek peněz a ráda bych, kdyby hrály v mém filmu. Souhlasí. Jsou dostatečně nadané na to, aby zahrály role, které dostanou, i chytré na to, aby pochopily, že i když film nakonec nebude kdovíjak úspěšný, aspoň se budou dál ukazovat na plátně, lidé je uvidí, jak pracují ve zralém věku, a třeba se nějaký nový producent začne zase zajímat o to, co dělají.“

Igor si také všiml, že dívky poslouchají jejich rozhovor.

„Možná by neškodilo trochu se projít,“ řekl tiše. „V tomhle baru nemáme soukromí. Znám odlehlejší místo, kde můžeme pozorovat západ slunce, je to krásná podívaná.“

 

*  *  *

 

Uprostřed večeře při svíčkách vstoupil do restaurace očividně opilý žebrák, zamířil k nim a přisedl si, aby si s nimi popovídal, čímž narušil vzácný okamžik, kdy spolu byli sami daleko od moskevského shonu. Minutu na to už byl majitel připraven žebráka vyhodit, ale Igor ho požádal, aby nezasahoval, prý se o to postará sám. Žebrák byl ožil, popadl láhev vodky a pil přímo z ní, začal se jich vyptávat („Kdo jste? Jak to, že máte peníze, když tady žijeme všichni v chudobě?“), naříkal si na život i na vládu. Igor to všechno pár minut snášel.

Poté se omluvil, popadl dotyčného za paži a vyvedl ho ven; restaurace stála v ulici, která nebyla ani vydlážděná. Oba členové jeho ochranky na něho čekali. Ewa viděla, že s nimi manžel vyměnil jen pár slov, cosi jako „Dávejte pozor na mou ženu“, a zamířil do jedné postranní uličky. Po několika minutách se s úsměvem vrátil.

„Ten už nikoho rušit nebude,“ řekl.

Ewa si všimla, že výraz jeho očí se změnil. Jako by se úžasně rozveselily, a byla to radost větší nežli ta, kterou projevoval během společně stráveného víkendu.

„Co jsi udělal?“

Igor si však objednal další vodku. Oba pili až do rána, on s úsměvem, veselý, ona se jen pokoušela pochopit, co ji zajímalo: možná tomu člověku dal peníze, aby vybředl z bídy, vždycky se přece choval velkoryse k bližním, jimž osud tolik nepřál.

Když se potom vrátili do hotelu, poznamenal:

„Tohle jsem se naučil ještě v mládí, když jsem bojoval v nespravedlivé válce za ideál, ve který jsem nevěřil. S bídou se dá vždycky definitivně skoncovat.“

 

Copyright © 2008 by Paulo Coelho
Translation © Jindřich Vacek, 2009
Uveřejněno se souhlasem vydavatele.