Grossman, David, Viz LÁSKA (Ajen erech: ahava; Praha, Mladá fronta 1996)

Momik Neuman, hlavní protagonista románu Viz LÁSKA, vyrůstá v jedné z jeruzalémských čtvrtí ve stínu tajemné katastrofy, jež postihla jeho rodiče a ostatní, kteří přišli po válce „odtamtud“. Už jako devítiletý touží se dobrat pravdy o neštěstí, o němž před ním otec i matka odmítají mluvit a které je očividně příčinou jejich přetrvávající úzkosti. Když posléze díky nesouvislým promluvám prastrýce Wassermana, bývalého spisovatele a vězně nacistického koncentračního tábora, konječně začíná přicházet na kloub podstatě holocaustu, pochopí, že k tomu, aby rodičům pomohl, bude muset vyvolat k životu „nacistickou bestii“ a zbavit ji nenávisti…

 

To bylo tak, že pár měsíců po tom, co babička Heny umřela a uložili ji do země, dostal Momik nového dědečka. Tenhle dědeček k nim přišel v měsíci ševatu roku 5719, tedy tisíc devět set padesát devět, jak fikají ti, co nejsou Židé, ale nepomohlo mu k nim to vysílání, co v něm vyřizují pozdravy od nových přistěhovalců a které musel Momik poslouchal každý den mezi třinácti dvaceti a půl druhou, když obědval, a dávat moc dobrý pozor, jestli v rádiu nebudou hlásit některé z těch jmen, která mu tatínek napsal na kus papíru; ne, tenhle dědeček k nim přijel modrou sanitkou Hvězdy Davidovy, která zastavila to odpoledne uprostřed průtrže mračen před krámkem Belly Markusové a z níž vystoupil tlustý snědý člověk, ale ne jako ti, co jim říkají černí Židi, našinec, a zeptal se Belly, jestli tady v ulici zná Neumanovy, a Bella se polekala, rychle si utřela ruce do zástěry a řekla, znám, jakpak bych neznala, stalo se snad nedej Bože něco? A ten člověk povídal, že se nemusí lekat, nic prý se nestalo, co by se mělo stát, jen jsme jim tuhle přivezli nějakého příbuzného, a ukázal palcem dozadu k sanitce, která vypadala úplné tiše a prázdně, a Bella – a ta, jak každý ví, se nebojí ničeho na světě – vám najednou zbledla jak stěna, ani k té sanitce nešla, dokonce od ní ještě drobet poodstoupila takhle k Momikovi, který tam seděl u jednoho stolku a dělal si úlohu z náboženství, a udělala: Vej iz mir, jakýho zas příbuznýho? A ten člověk povídá, paní, my nemáme čas, jestli je znáte, tak byste mi snad mohla říct, kde jsou, protože u nich doma je vůbec nikdo. Přestože vypadal na starousedlíka, hebrejsky mluvil špatně, a Bella honem povídá, samozřejmé, že u nich teď není nikdo doma, to totiž nejsou žádní příživníci, to jsou lidé, kteří si na chleba těžce vydělávají, od rána do večera jsou tamhle v té druhé ulici, ve stánku s losy, a tenhle, ten mrňous, ten je jejich, tak tady, pane, moment počkejte, já je hned zavolám, A Bella utíkala, ani tu zástěru si nesundala, a ten člověk se na Momika chvilku díval a pak na něj zamrkal, a když na to Momik nic, protože moc dobře ví, jak se má chovat k cizím lidem, pokrčil rameny a začal si číst noviny, které tam Bella nechala rozevřené, a jen tak jakoby pro sebe poznamenal, že i když teď prší, budeme mít suchý rok a tohle že nám tak akorát chybělo. Ale Momik, přestože je obvykle zdvořilý, ho už neposlouchal a vyšel ven do deště k té sanitce, vylezl si na zadní stupátko, z kulatého okénka setřel kapky deště, zadíval se dovnitř a tam uviděl toho nejstaršího člověka na světě, jak si tam uvnitř plave, jako ryba v akváriu. Měl na sobě modře proužkované pyžamo a byl celý scvrklý jako babička Heny, než umřela. Pleť měl žlutohnědou jako želva a visela mu z krku a ze strašně hubených rukou, byl úplně plešatý a oči měl modré a v nich prázdný pohled. Plaval si rázně vzduchem uvnitř sanitky sem a tam a Momik si vzpomněl na toho smutného švýcarského sedláka, kterého teta ltka a strýc Šimik přivezli jako dárek v malé skleněné kouli, kde padal sníh a kterou Momik nešťastnou náhodou rozbil, a Momik bez dlouhého rozmýšleni otevřel dveře a polekat se, protože uslyšel, jak si ten člověk sám se sebou povídá takovým divným hlasem, který stoupal a hned zase klesal, tu zaníceně a tu jako kdyby trochu naříkal, jako kdyby hrál na divadle nebo někomu vyprávěl nějaký neuvěřitelný příběh, a najednou – a tohle se dá opravdu těžko pochopit – si byl Momik na tisíc procent jist, že ten stařík je Anšel, mladší bratr babičky Heny, maminčin strýc, o kterém vždycky říkali, že je mu Momik podobný, zvlášť prý že má jeho bradu a jeho čelo a nos, a který psal v cizině do časopisů příběhy pro malé děti, jenže ten umřel za těch zatracených nacistů, kdežto tenhle vypadal, že je živý; Momik doufal, že rodiče budou souhlasit s tím, že si ho nechají, protože když umřela babička Heny, řekla maminka, že teď už chce jenom jedno, totiž dožit zbytek života v klidu, a právě v tom momentě maminka přišla –  byla to vážně škoda, že Momik zrovna nemyslel na Mesiáše – a za ní utíkala Bella, natahovala ty své nemocné nohy, co jim Marilyn Monroe vděčila za své štěstí, a křičela na maminku v jidiš, že se nemá lekat a že nemá polekat to dítě, a za maminkou a Bellou šel pomalu jeho velikánský tatínek, ztěžka oddechoval a obličej měl celý červený a Momik si pomyslel, že to je tedy opravdu vážné, když ze stánku s losy odešli oba zároveň. No a šofér sanitky pomaloučku složil noviny a zeptal se, jestli jsou Neumanovi a jestli jsou příbuzní nebožky Heny Minzové, a maminka řekla takovým cizím hlasem, ano, to byla maminka, co se stalo, a ten tlustý řidič roztáhl v úsměvu své tlusté rty a povídá, že se nic nestalo, co by se mělo stát, všichni prý pořád čekají, že se něco stane, a my vám jen tuhle přivezli dědečka, tak vám k němu blahopřeju. A všichni šli k zadním dvířkám sanitky, řidič vlezl dovnitř a jako nic vzal staříka na ruce a maminka řekla, Bože můj, to je Anšel, a začala se vám tak potácet, že Bella běžela do kavárničky a ještě včas jí přinesla židlí; řidič ještě jednou řekl, že není proč se lekat, že jim přece nedej Bože nepřivezl nic zlého, a když staříka postavil na zem, přátelsky ho uhodil do scvrklých zad, která byla navíc celá sehnutá, a povídal mu, tak tady máte rodinku, pane Wasserman, tatínkovi a mamince řekl, už deset let ho máme v blázinci v Bat Jam a jaktěživ se mu nedalo rozumět, pořád si jen zpívá a povídá si sám se sebou jako nýčko, snad se modli či co, a vůbec neslyší, co mu říkáte, jako hluchej, chudák… Tady máte rodinku! zařval mu do ucha, aby všem dokázal, že je opravdu hluchý. Bože můj, jako poleno, kdo ví, co tam s ním ti lumpové dělali, vždyť ani nevíme, kde vůbec byl, ve kterém lágru či kde, k nám už přivezli lidi i v horším stavu, Pánbůh s námi a zlý pryč, ale před nějakým měsícem či tak nějak se vám mu najednou rozvázal jazyk a začal jmenovat různý lidi a taky paní Heny Minzovou, a tak náš ředitel se do toho drobet pustil jako nějakej detektiv a zjistil, že všichni ti lidi, co říkal, jsou už nebožtíci a že paní Heny Minzová byla přihlášená tady, v Bejt Mazmilu v Jeruzalémě, a že už taky, dej jí Pánbůh nebe, umřela a vy že jste její jediní příbuzní, no a pan Wasserman už na tom se zdravím zřejmě líp nebude, jíst umí skoro sám, ty vošklivý věci s prominutím dělá taky sám, no a stát je na tom s financema špatně a doktoři u nás říkali, že i v tomhle stavu ho můžete mít doma, jste konečně jeho rodina, no ne? Tuhle máte taštičku se všema jeho věcma, šaty a nemocenské průkazy a papíry a recepty na léky, co mu u nás dávali, oni s ním opravdu nejsou problémy, je takovej tichej, až na to, jak se pořád hejbe a mluví, ale to opravdu nic není, u nás ho všichni měli rádi, říkali mu Malavských, to jako že pořád zpívá, ale to jen tak z legrace… Tak se přece pozdravte s dětmi! zakřičel dědovi do ucha, ale ten nic, jako poleno, tak prý mi, pane Neuman, tuhle a ještě tuhle podepište, že jste ho ode mě převzali, nějakou legitimaci byste při ruce neměl? Ne? No to nic, já vám věřím i tak.

 

Copyright © 1989 by David Grossman
Translation © Jindřich Vacek, 1996
Uveřejněno se souhlasem nakladatelství Mladá fronta.