Grossman, David, Mít s kým běžet (Mišehu laruc ito; Praha, Mladá fronta 2010)

Román Mít s kým běžet patří k nejúspěšnějším knihám předního izraelského prozaika Davida Grossmana, s jehož románem Viz LÁSKA (Ajen erech: ahava, česky MF 1996) se už čeští čtenáři seznámili. Autor tentokrát opouští témata úzce spjatá s osudem židovského národa a situací dnešního Izraele, zejména ve vztahu k Palestincům, a zaměřuje se na otázky, které čtenáři mimo Izrael pociťují snad ještě naléhavěji: odcizení mezi rodiči a dětmi, drogovou závislost, zneužívání druhých a vnitřní sílu jedince. Děj románu je zasazen hlavně do současného Jeruzaléma a jeho nejbližšího okolí, realistickou, až syrovou scenérii města však občas prostupuje poněkud přízračná atmosféra. Mladý Asaf pracující přes léto na radnici dostane za úkol zjistit majitele zatoulané feny, a tak se mimoděk vydává po stopách neobvyklého příběhu. Mladičká Tamar, aby zachránila milovaného člověka, se stává pouliční zpěvačkou a dává se zavléci do světa zločinu. Jeruzalémská Eurydika nečeká na osvoboditele, ale s odvahou moderní dívky se jako zachránkyně sama pouští do boje s nepřátelským světem…

Román Mít s kým běžet se setkal s neobvykle živým ohlasem doma i v zahraničí. V Izraeli se dočkal nákladu 150 000 výtisků, byl zdramatizován a stal se předlohou pro stejnojmenný film.

 

 Ulicemi peláší pes a za ním běží chlapec. Spojuje je dlouhý provaz, plete se zlostně bručícím chodcům pod nohy a chlapec nepřestává mumlat „promiňte, promiňte“. Mezi těmi omluvami na psa křičí „tak zastav se! stůj!“, jednou mu dokonce – ta ostuda! – uklouzlo i „prr!“, ale zvíře uhání dál.

Letí vpřed, rušné vozovky přebíhá na červenou, mezi nohama lidí se jeho zlatistý kožich chlapcovým očím ztrácí a hned zase ukazuje jako tajné signály. Chlapec křičí „nežeň se tak“ a říká si, že znát aspoň jeho jméno, zavolá na něj a pes se třeba zastaví nebo přinejmenším zpomalí, jenže v hloubi duše cítí, že zvíře by beztak běželo dál – i když se mu provaz kolem krku stáhne a bude ho škrtit, bude uhánět, dokud nedorazí, kam má namířeno. Kéž už bychom tam byli a on mi dal pokoj…

Všechno se to děje tak trochu nevhod: chlapec – jmenuje se Asaf – utíká vpřed, ale myšlenky mu uvízly daleko vzadu. Nechce se mu jimi zabývat, musí se plně soustředit na svůj běh za psem, jenže cítí, jak za sebou myšlenky vláčí jako řinčící plechovky přivázané jedna za druhou, třeba tu plechovku s cestou jeho rodičů. Teď právě jsou nad oceánem, letí poprvé v životě. Proč vůbec museli odcestovat tak narychlo? Nebo tu se starší sestrou, na kterou se prostě bojí pomyslet, protože z toho budou leda mrzutosti. A jsou tu ještě další plechovky, malé i větší, narážejí mu v hlavě do sebe, a na konci toho řetězu se převrací jedna, kterou za sebou vláčí už čtrnáct dní, a její plechový zvuk ho přivádí k šílenství: hlasitě totiž vykřikuje, že už se musí po uši zamilovat do Dafi, nemůže přece čekat věčně. Asaf ví, že se musí na moment zastavit a trochu to zneklidňující plechové procesí uspořádat, jenže pes má jiné plány.

K čertu, povzdechne si Asaf. Protože zrovna předtím, než se otevřely dveře a zavolali ho, aby se na toho psa šel podívat, už byl hrozně blízko té správné, rozhodující chvíli, kdy by se do Dafi zamiloval. Přímo cítil, jak hluboko v sobě konečně přemáhá odpor a ten pomalý, tichý hlas, který mu odtamtud pořád našeptával: ta není pro tebe, tahle Dafi, ta se pořád jen snaží všechny popichovat a zesměšňovat, a zvlášť tebe. Máš snad zapotřebí každý večer hrát dál tu hloupou komedii? Jenže zrovna když už se mu málem podařilo ten svárlivý hlas umlčet, otevřely se dveře do místnosti, kde poslední týden vysedával denně od osmi do čtyř, a v nich stál Avram Danoch, hubený, snědý a zahořklý, zástupce vedoucího oddělení hygieny na radnici a tak trochu otcův kamarád – to on mu ostatně na celý srpen tuhle práci zařídil –, a řekl, aby přestal zbůhdarma marnit čas a hned s ním šel dolů, do psince konečně prý pro něj mají práci.

Danoch si svižně vykračoval a vykládal mu cosi o nějakém psu, ale Asaf ho neposlouchal, obvykle mu totiž trvalo pár vteřin, než se v duchu přenesl jinam. Vláčel se za Danochem chodbami radnice, mezi lidmi, co tam přišli zaplatit účty za vodu či daně nebo udat sousedy, že si bez povolení postavili terasu, sešel za ním po nouzovém schodišti na zadní dvůr a pokoušel se v duchu uhodnout, jestli se mu už podařilo překonat ten poslední odpor k Dafi a co dnes večer řekne Roimu, který po něm chce, aby konečně přestal váhat a začal se chovat jako chlap. Už zdálky uslyšel to mocné, s krátkými přestávkami se opakující štěkání, a podivil se – obyčejně štěkali všichni psi najednou, jejich sbor občas rušil ve třetím poschodí jeho sny, a teď štěkal jen jeden. Danoch otevřel pletivové dveře, otočil se a řekl Asafovi cosi, čemu se dalo kvůli štěkotu těžko rozumět. Pak otevřel druhé pletivové dveře a pokynem ruky mu naznačil, aby se pustil po úzké cestičce mezi klecemi.

Jakýkoliv omyl byl vyloučen, nepřipadalo v úvahu, že by sem Danoch Asafa přivedl kvůli jinému psu. Drželi jich tam nějakých osm devět, zavřených v klecích odděleně, ale doopravdy tam byl pes jen jeden, a ten jako by do sebe vstřebal všechny ostatní a zanechal je tam bez života a tak trochu v šoku. Velikostí nijak zvlášť nevynikal, zato měl v sobě sílu a dravost, a hlavně zoufalství. Takové zoufalství Asaf u psa jaktěživ neviděl. Nepřestával se vrhat na pletivo klece, všechny klece v té řadě se otřásaly a řinčely, a pak vždycky vydal děsivý, vysoký zvuk, podivnou směsici nářku a řevu. Ostatní psi tam postávali nebo polehávali a dívali se na něj mlčky a s údivem, ba přímo s úctou, a Asaf měl zvláštní pocit, že kdyby viděl takhle se chovat člověka, musel by mu přispěchat na pomoc, nebo hned odejít, aby dotyčný mohl se svým žalem zůstat sám.

*  *  *

…Takže jednou, asi tak před rokem, takhle v neděli, když si Theodora vychutnávala polední siestu, se celá otřásla – za oknem jí explodoval mocný hlas, ječící a pištící, až se nakonec pomalu vyjasnil a stal se z něj vřelý hlas dívky, snažně ji prosící, aby šla k oknu.

Totiž ne ji, nýbrž „váženého pana mnicha, který ve věži bydlí“.

Honem vstala, přistoupila k oknu obrostlému květy buganvilií a uviděla, že přímo za plotem kláštera na dvoře patřícím škole stojí sud. Na ten si stoupla malá dívka s černými, divoce zcuchanými vlasy a megafonem v ruce a promlouvala k ní.

„Milý mnichu,“ pravila způsobně dívka a užasle se odmlčela, když pochopila, že vrásčitá tvář v okně patří ženě. „Milá mniško,“ opravila se váhavě, „chci vám vyprávět pohádku, kterou možná znáte.“

A v tu chvíli se Theodora rozpomněla: tutéž dívku zahlédla před týdnem ve vrcholu svého nádherného fíkovníku, jak sedí obkročmo na jedné z velikých větví, něco si zapisuje do tlustého sešitu a bezděky se cpe jedním fíkem za druhým. Na tohle byla Theodora připravená už dávno – namířila na fíků milovnou dívku prak, s jehož pomocí zaháněla zlodějské ptáky, a vystřelila na ni vyleštěnou pecku meruňky.

Strefila se. Na okamžik byla pyšná. Znovu se ukázalo, že pořád ještě vládne střeleckým uměním, které si osvojila v dětství na ostrově, kdy ji a její sestry posílali na vinice číhat na nenasytné havrany. Theodora zaslechla překvapený, bolestný výkřik dívky, zasažené peckou do krku. Dívka si sáhla na místo, kde pocítila bolest, ztratila rovnováhu a větev za větví padala, až narazila na zem. Theodora prožívala okamžiky hluboké lítosti, měla chuť běžet na pomoc, zcela upřímně se omluvit za poranění a poprosit dívku, aby jí ona a její přátelé konečně přestali krást ovoce, ale protože byla ve svém domově uvězněna na doživotí, nikam neběžela a upokojila se drobným bolestivým trestem: donutila se přihlížet, jak se dívka belhavě zvedá ze země, vrhá na ni zničující pohled, obrací se k ní zády, hbitě si stahuje kalhoty a krátkým, šokujícím pohybem jí ukazuje zadnici.

„Byla jednou v jedné daleké zemi jedna vesnička, a vedle ní přebýval obr,“ začala dívka vyprávět do megafonu týden po tom mrzutém střetu. Mniška udiveně poslouchala a srdce se jí chvělo podivnou radostí, že se dívka vrátila. „Obr měl velikou zahradu a v ní spoustu ovocných stromů. Byly tam meruňky a hrušky, broskve, guavy, fíkovníky, třešně i citroníky.“

Theodora přejela pohledem své stromy. Dívčin hlas se jí líbil. Nebylo v něm ani trochu zášti, naopak, ten hlas jako by ji vybízel k rozhovoru a Theodora to rázem vycítila. Ale nebyla to jen výzva k rozmluvě. Dívka k ní mluvila, jako kdyby vyprávěla pohádku malému dítěti, a její měkký, konejšivý hlas pronikal do hlubin mniščiny paměti a tam se drobnými vlnkami šířil.

„Děti z vesnice si v obrově zahradě rády hrály,“ pokračovala dívka, „rády lezly na stromy, koupaly se v potůčku, dováděly v trávě… Promiňte, paní mniško, já se ani nezeptala, jestli vůbec rozumíte hebrejsky?“

Theodora se probrala ze sladkého snění. Vzala ze stolu list papíru, svinula ho do tvaru menšího megafonu a tak trochu vřeštivě, protože už léta nemluvila nahlas, dívce sdělila, že hebrejsky mluví, píše i čte plynně, že se to naučila v mládí od pana Eliasafa, učitele na škole Tachkimoni, který dával soukromé hodiny libovolnému zájemci, aby si zvýšil příjem. Když svůj krátký, ale podrobný proslov dokončila, zdálo se jí, že v dívčiných očích zahlédla první úsměv.

*  *  *

Co má teď udělat? Jít si zas sednout, nebo zpívat dál a nechat ho hrát? Cítila, jak chlapce a dívky kolem ní sežehuje nebývalé vzrušení. Šeli komusi pošeptala, že Šaj na těchhle večírcích nikdy nehrál, „ten se s námi jaktěživ nezahazuje“. A Pesach vyslovil to, co doufala, a zároveň se bála, že řekne: „Co kdybyste zazpívali spolu?“

Tuhle příležitost si nesměla dát ujít. Jenže teď také mohlo všechno vyjít najevo. Obrátila se k Šajovi a modlila se, aby ji hlas neprozradil: „Co… co bychom tak zazpívali?“

Mluvila na něho, a přede všemi.

Šaj si sedl, v ruce kytaru. Pozvedl unavenou hlavu. „Co budeš chtít. Já se přidám.“

Přidáš se ke všemu, co budu zpívat? Ke všemu, co budu dělat? Máš na to sílu?

„Znáš Imagine od Johna Lennona?“ zeptala se a hluboko v jeho očích zahlédla úsměv. Lehkou vlnku v šedých, zapomenutých jezerech.

Hrábl do strun, ladil je. Naklonil přitom hlavu a v koutku úst mu přelétlo mírné, nepřítomné pousmání, jako by slyšel tóny tak, jak je nikdo kromě něho neslyší.

Na okamžik se jí zmocnilo vytržení. Vrhl na ni rychlý pohled a začal hrát. Tamar si odkašlala. Pardon, ještě není připravena. Zatočila se jí z toho hlava, být tady s ním. Prostě jen stála, dívala se na něj a viděla ho se vším, co o něm věděla. To děcko, které se narodilo bezbranné, tak milé a s jiskrou a smyslem pro humor, který člověka přiváděl k šílenství, ale také s pocitem, že se všude dusí a vždycky ho všechno jen omezuje. Někdy představoval sám sobě takové omezení, z jakého se člověk musí prudce, násilím vymanit. Viděla ho s tou jeho něhou, která ji vždy obměkčila, s náhlým, brutálním násilnictvím vůči všem včetně ní. Tu nesnesitelnou povýšenost, kterou v sobě v posledních letech vypěstoval jako drátěnou košili na bezbranném těle. Ustavičný neklid, věčné chvění strun v jeho duši, jež občas vnímala jako nepřetržitý bzukot linoucí se z něho.

Udiveně k ní vzhlédl. Tak kde jsi, co je to s tebou? Pořád ještě snila – tváří v tvář Pesachovu podezíravému pohledu. Šaj na okamžik překonal vlastní slabost a spěchal ji zachránit, svou malou sestřičku. Zavolal ji na tajné vlnové délce, z očí mu probleskovala láskyplná přezdívka, kterou znali jen oni dva, a ona k němu přes ty hrubé šaty z džínsoviny pocítila silný cit.

Znovu zahrál úvodní tóny, otevřel jí pomyslné dveře, pozval ji, aby se přidala. Začala tiše, skoro bezhlase, tenké vlákno tónů ji vplétalo do jeho melodie, jako kdyby její hlas byl jen další strunou na jeho kytaře, mezi jeho prsty. Musela se mít na pozoru, aby si nikdo nevšiml změny v její tváři. Jenže ona si pozor dávat nechtěla, a vlastně ani nemohla. On hrál a ona mu zpívala, tály v ní stále další kusy ledu, pukaly a padaly do zamrzlého moře mezi nimi, věci, které se jim dvěma přihodily, svět, který se jim dvěma rozbil. Věci, které je možná ještě potkají, stačí se jen odvážit a věřit, že to půjde.

Když dozněly a rozptýlily se poslední tóny, nastalo ticho, nikdo se skoro neodvažoval dýchat. Potom se strhl ohlušující potlesk. Na okamžik zavřela oči. Šaj zvedl hlavu, udiveně se rozhlédl, jako kdyby zapomněl, že je tam ještě někdo kromě nich dvou. Krátce, plaše se usmál. Na tváři se mu objevil dolíček. On i Tamar se opatrně vyhýbali pohledu na toho druhého.

Pesach, poněkud zmatený, pojal jakési vágní podezření, přesto však se zasmál, okouzlený tím, co viděl: „A teď vážně: kolik let jste si to nacvičovali?“

A všichni se dali do smíchu.

Šeli prohlásila: „Vy dva dohromady jste úplně jiná liga. Fakt třída! Vy byste měli vystupovat na koncertech.“

Do rozpačitého ticha, které po jejích slovech nastalo, zvolal Pesach, až příliš hlasitě, jako by se ospravedlňoval za to, že posílá chlapce a děvčata vystupovat na ulici: „Tak do toho, ještě něco!“

Jen ne Flétnu, pomyslela si Tamar.

Šaj se na ni nedíval. Zabrnkal na jednu strunu, povědomým pohybem hlavy odhodil kadeř vlasů, která mu padala přes pravé oko – pravda, už to nebyly ty jeho staré vlasy, zbyl jen ten pohyb, plný kouzla a půvabu –, a zeptal se do prázdna: „Znáš Flétnu?“

Znala.

Sklonil hlavu ke kytaře a začal drnkat. Ty jeho dlouhatánské prsty… Vždycky si myslela, že má na každém prstu o kloub víc. Zhluboka se nadechla. Jak to zazpívat, a nevyplakat?

 

Copyright © David Grossman, 2000
Translation © Jindřich Vacek, 2010
Uveřejněno se souhlasem nakladatelství Mladá fronta.