Agnon, Šmuel Josef, Šátek a jiné povídky (Ha-mitpachat; Praha, Mladá fronta 1999)

Šmuel Josef Agnon (1888-1970) je autorem přibližně třiceti svazků románů, povídek a novel. Roku 1966 byl za své dílo vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu.

 

1

Toto je příběh písaře Rafaela.

Písař Rafael byl člověk nanejvýš ctnostný. Pln svatosti a čistoty opisoval svitky Tóry i ty její verše, které si zbožní upevňují k modlitebním řemínkům či na zárubeň dveří. Každý židovský hospodář, jehož potkalo to neštěstí, že zůstal bezdětný nebo mu zemřela žena, k němu chodil a říkal, ty víš, pane Rafaeli, bratře, čím jsme my a čím náš život! Tolik jsem doufal, že k tobě přijdou mí synové i synové jejich, abys jim napsal verše Tóry, které by si upevnili k modlitebním řemínkům, a teď jsem zůstal bezdětný a žena, o níž jsem myslil, že na ni budu tam nahoře čekat ještě dlouhé roky, mi znenadání zemřela a ponechala mě mému žalu. Snad bys mohl, ctihodný Rafaeli, bratře, opsat na mé náklady svitek Tóry, ruka Boží tě povede. Ať nejsme ztraceni, drahý pane Rafaeli, pro tento svět ani ten příští. Snad se nade mnou Bůh slituje a najde v tvém díle zalíbení. A písař Rafael sedl a napsal svitek Tóry, aby Izrael na ty dva nezapomněl.

K čemu to jenom přirovnat? K osudu člověka, jenž odjel daleko od svého města, přišel do končin, kde ho neznají, a tam ho našli stážní na obchůzce městem a zeptali se, kdo jsi a kde přebýváš? Když je bohatý a má vlastní dům, pak sotva řekne, jsem ten a ten a pocházím z toho a toho místa, nahlédnou do knih a záznamů, zjistí, jak mnoho přispěl do královy pokladnice, kolik daní zaplatil, a hned ho vlídně vítají, řkouce, pojď, ty požehnaný, celá země leží před tebou, usaď se, kde se ti jen zlíbí. Když však je pocestný obyčejný člověk, jenž nemá dům ani majetek, pak ukáže doklad vystavený vládci svého města, v němž stojí, ten a ten bydlí v našem městě, a stráže mu dovolí zůstat a nevyhánějí ho. A právě tak když člověk přijde na onen svět, potkají ho andělé zla a zeptají se, kdo jsi a odkud pocházíš? Jestliže býval řádný a počestný a zanechal po sobě dobré skutky či syny oddané Tóře a přikázáním, pak v nich má zajisté dobré obhájce. Pokud však nic z toho nemá, je s ním konec. Ale když se židé přijdou do synagogy pomodlit a vyjmou ze svatostánku Tóru a čtou ze svitku napsaného proto, aby se duše toho zemřelého dostala na onen svět, andělé hned vědí, že to byl Ten a ten, že bydlel v tom a tom městě a že toto je jeho doklad, a řeknou, pojď dál a odpočívej v pokoji.

Písař Rafael seděl a psal a jeho manželka, nejpožehnanější mezi ženami, ctnostná paní Mirjam, se zdržovala doma a zpříjemňovala mu život tím, že dbala, aby jejich příbytek byl hezký, stejně jako všechno jeho zařízení, které všemožně čistila a cídila, aby její muž Rafael vykonával svou práci v naprosté čistotě, a chystala mu vybrané pokrmy a lahodné nápoje. O šabatu a svátcích a někdy i na začátku měsíce koupila husu, maso uvařila nebo upekla a brka Rafael upravil, aby jimi mohl psát svitky Tóry i její verše, které si věřící upevňují k modlitebním řemínkům či k zárubni dveří. A Rafael sedal nad Tórou a oddával se zbožnosti naplněn svatostí a čistotou a oháněl se perem a pěl chválu Pánu.

 

3

Není nad to vyprávění si náležitě uspořádat. Když jsme teď vylíčili, jak si při své svaté práci počínal, povšimněme si teď místa, kde ji vykonával.

Rafael bydlel v malém domě poblíž velké synagogy, staré studovny a dalších modliteben, pár kroků od stavení – o tom se zmiňme zvlášť – v němž byla očistná rituální lázeň. Ten dům byl malý a nízký, měl jen jedinou světnici s přepážkou z prken uprostřed. Za přepážkou stála kamna a plotna a mezi nimi sedala jeho ctnostná žena a vařila, pekla, chystala zavařeninu, předla, tkala, pletla a dbala o chod domácnosti. Děti neměli, protože Svatý, budiž požehnán, touží po modlitbách spravedlivých, a proto jí dětí nedopřál.

Když vykonala všechno, čím je žena manželu povinována, sáhla po starém oděvu a ušila z něho šaty pro sirotka. Tuhle práci měla obzvlášť ráda, protože při ní můžeme mlčky sedět, navlékat nit za nití a přemýšlet o světě. A aby snad, nedej Bože, nesmýšlela špatně o Jeho úradcích či aby Mu neklnula, vzpomínala na několik zbožných příběhů. Třeba na ten o ženě, která tak jako ona sama neměla děti a ukládala do punčochy spoustu peněz, aby si koupila rubín, jenž zaručeně dopomůže k těhotenství, ale pak uviděla činovníky společnosti Oblečme nahé a všechny peníze jim dala a sama navíc ušila šaty pro sirotky. Zanedlouho otěhotněla a přivedla na svět nesmírně zámožné muže, kteří v blahobytu sloužili Bohu. Nebo zas příběh o ženě, jež ušila sirotkovi modlitební pláštík, a najednou pocítila, jak jsou jeho třásně taženy vzhůru a stoupají k nebesům a kolem ní to voní rajskou zahradou, a když vzhlédla, spatřila rabiho Gadi’ela, jenž se narodil díky tomu, že jeho otec učil židovské děti (a to je věc skutečně velkolepá). Rabi Gadi’el třásně políbil a řekl, věz, ženo, že nebesa v tvých skutcích našla zalíbení a že si zasloužíš zhotovovat třásně pro své syny i syny svých synů. A zakrátko se dočkala odměny, otěhotněla a přivedla na svět spravedlivé, bohabojné a řádné syny, kteří se věnovali studiu Tóry a plnili Boží přikázání. Jejich narození se zcela vymykalo řádu přírody, protože ta žena byla neplodná. Tak sedala ctnostná Mirjam, navlékala nit za nití a nit milosrdenství dosáhla až do nebes a dobří andělé jí seslali rozličné představy, jako třeba že chystá šaty pro syna, jenž právě ve škole studuje Tóru. Občas pozvedla své bezelstné oči k Rafaelovi, manželu svého mládí, jenž seděl za přepážkou u okna, za stolem, na němž nebylo smítka, pokrytým modlitebním pláštěm. Za přepážkou stála i skříň a lůžko. Lůžko bylo přikryto čistým barevným přehozem a ve skříni bylo uloženo několik svitků pergamenu a kultovních předmětů. Visely tam její bílé svatební šaty a přechovávali tam i prsť ze Svaté země. Uprostřed místnosti se z jednoho konce domu na druhý táhl načernalý trám a na něm spočívalo několik svatých knih, nových i starých, tlustých i tenkých, z nichž některé byly vázány v červené ovčí kůži a jiné zas byly opatřeny jen prostou vazbou. Napravo vedle trámu, na východní zdi, výšivka, kterou Mirjam zhotovila v mládí v otcově domě, ukazovala směr, kterým leží Jeruzalém. Hedvábnými nitěmi tam byla zpodobena zahrada plná ovocných stromů, palác uprostřed ní a dva lvi zahradu střežící. Lvi byli obráceni k sobě, tělo proti tělu, jazyk proti jazyku. Od jednoho jazyka ke druhému se táhl zlatý nápis vyvedený velkými písmeny, Hospodinu patří země a vše, co je na ní, jako by to bylo jediné mohutné zařvání. Každý roh výšivky zdobil čtverec a v něm stálo, Vždy stavím před sebe Hospodina. Na protější stěně viselo zrcadlo a na jeho rámu ležely vrbové větvičky. Rok co rok na Hošana raba, když se vracela ze synagogy, nosila Mirjam domů větvičky vrby. Tolik žen už při porodu odvar z nich zachránil, jen ona ještě neměla to štěstí jej použít vody. A větvičky stále víc schnou a lístek za lístkem padá do sítě, kterou utkal pavouk na amuletu u lůžka, jejž jí v den svatby dala matka, aby od domu odháněl démony bránící porodu. Slova amuletu byla psána svatými písmeny, ale jazykem nevěrců: Jak krova moloda…, to znamená: Když je kráva mladá a zdravá, proč by nepřivedla na svět jalovičku? Amulet napsal rabi Šimon z Jaroslavi, když se zastavil v hostinci její nebožky matky, jež byla několik let neplodná. Napsal jej z rozhodnutí několika spravedlivých mužů, zatímco ona jim vařila červený boršč a brambory poté, co šli tři dny pěšky a na cestě za svým svatým cadikem, Jasnovidcem z Lublinu, nepozřeli jediné sousto. Protože ještě nebyl rabínem, nenapsal jej ve svatém jazyce, v těch písmenech se však tajilo jméno anděla, jenž má na starosti těhotenství, a také písmena Božího jména. Mirjam amulet sešila sedmi nitěmi ze sedmi závojů sedmi žen, které se dočkaly synů i vnuků, aniž jediný z nich zemřel za života rodičů. Občas Mirjam potichu přistupovala k přepážce, stála tam a svýma nevinnýma očima hleděla na manžela, jenž tam seděl pln svatosti a čistoty. Když Rafael na okamžik zanechal práce a uviděl ji tam stát, rázem byla její bledost ta tam, Mirjam zčervenala a omlouvala se, že jen přišla pro šábesové svícny, aby je na počest šabatu vycídila. Takhle to u nich chodilo. V okolí domu se neukázalo nic nečistého, protože školní děti zahnaly každého psa či vepře, který se po ulici potuloval, ne však kočku, stvořenou k tomu, aby honila myši. Kolem domu se procházely husy a jiní čistí ptáci; a nebeské ptactvo, když v době, kdy se v synagoze předčítá Ki tavo, odlétalo do Svaté země, a pak, když se odtamtud vracelo na Pesach, aby si ve škole poslechlo Píseň písní, odříkávalo každé ráno svou ranní modlitbu u jeho okna.

 

6

Ne věčně však trvá blaho – koho Bůh miluje, ten se o tom přesvědčí sám. Jednou o šabatu před polednem se Mirjam vrátila ze synagogy, odložila modlitební knihu, a nestačila ani svléci svrchní oděv a nachystat srdce k uvítání manžela, když tu se jí z hloubi útrob vydral sten, zaplavoval ji hned chlad, hned zase horko, tvář jí zbledla, kosti jako by se začaly vymykat z kloubů a kůže se jí chvěla. A když ulehla, už z lože nevstala. Zřejmě jí nebylo souzeno žít dlouho – vydechla naposled ještě v rozpuku mládí. Zemřela v nejlepších letech a zanechala po sobě truchlícího manžela; zato po ní nezůstal syn ani dcera.

 

11

(…)

Slunce už zapadá, jeho poslední paprsky září v puklinách okenic a svým světlem krášlí bílé šaty Mirjam. Rafael vstává a kráčí Mirjam v ústrety – uklání se před ní, v ruce svitek Tóry. Její tvář nevidí, protože je zahalena svatebním šatem. Rafael stojí mlčky a žasne, odkud Mirjam své svatební šaty má – sám je přece vzal ze skříně a dal z nich zhotovit oponu na svatostánek. Zamířil ke skříni, aby se přesvědčil, zdali tam šaty visí. Ale už cestou zapomněl, proč tam vlastně jde, a tak zůstal před skříní stát a nahlížel do jejího temného nitra. Pojednou si všiml malého váčku s prstí ze Svaté země. Trošku té prsti nasypal Mirjam v hrobě na oči. Rafael váček uchopil, srdce se mu při tom mocně chvělo. Ruce se mu třásly tak, že se prsť rozsypala po podlaze domu, a jeho se zmocnilo vzrušení, jako kdyby stál na posvátné půdě.

Lampa zvolna uhasíná. Rafael je zahalen modlitebním pláštěm, v rukou svitek Tóry, a ten zase halí bílý hedvábný pláštík, na němž je vyšito jméno Mirjam, ženy písaře Rafaela. Dům se zaplňuje nesčetnými svitky Tóry a tančí tu spousta starců, kteří při tanci nezvedají nohy ani je neohýbají v kolenou, jako kdyby neměli klouby; tančí bez jediného pohybu, otáčejí svá těla a uprostřed všech je se zakrytou tváří vidět Mirjam, tančící rameny a pažemi, jež se zvedají v prázdnotě místnosti, a blíží se k Rafaelovu svitku. Odložila závoj a tvář si zakrývá rukama. Pojednou se jí ruce svezou, ukáže se obličej a její rty se dotknou pláštíku na svitku Tóry v Rafaelových rukou.

Svatý, budiž požehnán, odložil svůj světelný plášť a svět spočinul v tiché večerní modlitbě. Lampa pomalu zhasínala a její knot se ponořil do oleje. Znenadání vyskočil ohnivý jazyk a ozářil světnici. Jeho světlo nabylo podoby tváře písaře Rafaela, jenž se svým svitkem upadl. A svatební šat jeho ženy zahalil jeho i svitek.

 

World Copyright © by Schocken Publishing House Ltd., Tel Aviv, Israel
Translation © Jindřich Vacek, 1999
Uveřejněno se souhlasem nakladatelství Mladá fronta.