Luca, Eugen, Pogrom (Pogrom, Iaşi, duminică 29 iunie 1941; Praha, Argo 2007)

Autobiografický román izraelského spisovatele Eugena Luky ukazuje zcela jinou tvář židovského osudu za 2. světové války, než jakou známe ze zemí bezprostředně okupovaných nacistickým Německem. Místo napohled neúčastného byrokratického přístupu se zde setkáváme s akty zvůle, za nimiž stojí osobní zášť, zištnost, chaos, slabost.

Eugen Luca se měl stát jednou z obětí událostí, k nimž došlo 29. června 1941 v rumunských Jasech. Toho dne úřady shromáždily na policejním ředitelství mužské židovské obyvatele města, z velké části je na místě zmasakrovaly, mnoho jich zahynulo během bezprostředně následující deportace. Autor, jemuž se podařilo vyváznout, podává svědectví, které vzdor silnému emočnímu náboji (a nefalšované moldavské lyričnosti) není zjednodušujícím klišé, líčícím na jedné straně ubohé oběti a na druhé nelidské katany. Ve svém strhujícím vyprávění se zdržuje jednostranných soudů.

Izraelská literatura je obvykle psána hebrejsky, z písemnictví významnějších komunit tvořících v jiných jazycích měl zatím český čtenář možnost seznámit se s překlady z jidiš (Mendel Man) a z ruštiny (Dina Rubinová). Rumunština, z níž byl Pogrom přeložen, je tak třetím jazykem izraelské komunity, s jejíž literaturou se naši čtenáři setkávají.

 

 

Náš malebný, pestrý, podivný průvod –  jehož praporečníkem byl kazatel Feinstein a který uzavíral zakrslý, suchý stařík s hlavou ostříhanou docela nakrátko, jenž v marné snaze udržet s námi krok provozoval jakýsi zvláštní balet, pořád klopýtal a pořád padal, namáhavě se zvedal, aby znovu klopýtl a upadl –, náš malebný, pestrý, podivný průvod se opět pohnul. Prošli jsme celou Dancuskou ulici a zahnuli nalevo, do ulice Knížete Cuzy. Už jsme nepochodovali po chodníku, ale středem ulice, kudy měly projíždět tramvaje směrem na Copou či Păcurari, Socolu, Nicolinu nebo Abator, nebylo však slyšet jedinou tramvaj, nebylo vidět jedinou tramvaj, připadalo vám, že úřady nařídily, aby provoz těchto dopravních prostředků byl přerušen, že tu neděli tramvaje nevyjely z depa nebo zůstaly na konečné. Tramvaje ostatně jezdit ani nemohly, ulici zaplnily zástupy Židů, a ty se do jednoho neustále valily jediným směrem, k policejnímu ředitelství. Zástupy Židů přísně střežené policisty a vojáky, k nimž se tu a tam dobrovolně přidávali „řádní občané“ a „uvědomělí Rumuni“, jaksepatří hluční. Za námi zástupy přicházející od Târgu-Cucului, a také před námi zástupy, zástupy Židů kráčejících z horního konce Mîrzeskovy ulice – nejspíš přicházeli z Brătianovy a z přilehlých uliček; jiné zástupy přicházely od metropolitního chrámu, z dolního konce téže ulice; zástupy, všechny pestré, se valily jako řeky ženoucí své vody jediným směrem.

Byli jsme – jaká čest! – jediným zástupem majícím praporečníka, ale až na kazatele Feinsteina, jemuž ruce třímající ty dva prapory zdřevěněly, jsme všichni měli ruce volné, mohli jsme jimi po libosti pohybovat. Ti, kteří veleli ostatním zástupům, však vězňům vedeným na policejní ředitelství takovou laskavost neprokázali. Přikázali jim, aby drželi ruce zdvižené nad hlavou a kráčeli takto, jako kdyby je přistihli, jak střílejí z děla do rumunské armády či německých oddílů, jako kdyby je zajali po těžkých bojích a vedli je takto, aby se vyvarovali sebemenšího rizika. Jiný policejní důstojník dostal originální nápad a v čele průvodu, jejž seřadil, nechal kráčet dva mladíky, kteří nesli napnutou rudou přikrývku, z níž se jakousi podivnou proměnou stal kompromitující doličný předmět, díky němuž ty dva kluky mohli obvinit z komunismu, z paktování se s bolševickým nepřítelem.

S praporečníkem v čele jsme šli stále dál ulicí Knížete Cuzy, mezi zpocenými vojáky jsme šli – bylo hrozné horko, pušky tížily a uniformy byly ušity ze silného sukna značky Azuga –, šli jsme mezi vojáky, kteří se zle mračili, protože naše řady nebyly dokonale vyrovnané – Židé nemají ponětí, co je to disciplína, a naši starci a mrzáci jim dávali jaksepatří zabrat – a oni, vojáci, se báli jako čert kříže, aby jim právě teď některý vězeň nevyklouzl, protože jich převzali určitý počet a ten také musí předat. Vojáky zaléval pot a mračili se jako ještě nikdy v životě a komisař v uniformě, ten vlídný, který se Židy vždycky vycházel dobře a ještě před hodinou si dovolil spiklenecky se na nás usmát a tak nás ujistit, že všechno je v pořádku, že se nám nic zlého nestane, ten komisař nás teď už neznal a už se neusmíval, náramně zvážněl, ba zpřísněl, začal si počínat jako válečník a jakoby náhodou pořád přejížděl rukou po pouzdru s revolverem.

Vojáci, zpocení a unavení tou námahou vyrovnávat naše řady a hlavně nás přepočítávat, se mračili jako ještě nikdy. Komisař v uniformě se rázem jal tvářit vážně, důstojně, pořád sahal po pouzdru s revolverem, a cholerický policista v černém řval, nadával a rozčiloval se, jako se ještě jaktěživ nerozčiloval. Když se náš průvod ocitl před penzionátem Notre Dame de Sion, nyní přeměněným v nemocnici pro raněné z řad hitlerovské armády, komisař v černém se zcela přestal ovládat a začal si počínat jako naprostý šílenec.

V oknech prvního poschodí této katolické vzdělávací instituce pro bohaté slečny se teď tísnili mladí Němci, ten s rukou v sádře, onen s ovázanou hlavou, jiný se zas opíral o berlu. Tihle neotesaní Němci se tam shlukli a s nevýslovným uspokojením sledovali podívanou, kterou skýtalo defilé našich malebných, pestrých, podivných zástupů. Sledovali tu podívanou a svou spokojenost projevovali výkřiky „Juden kaput!“ a tím, že se z plna hrdla smáli, hrozili nám zaťatými pěstmi a výsměšně tleskali, kdykoliv se něco přihodilo: když člověk trpící srdeční chorobou upadl na dlažbu a už nevstal, když některý policista vztekle zbil neduživého vězně, že ten až začal krvácet, když „uvědomělý Rumun“, „řádný občan“ pro vlastní pobavení nastavil nohu mrzákovi, a ten upadl na své berle, hlavou se uhodil o kameny dláždění a krvácel. Krvácel a Němci tleskali, s chutí se smáli a výhružně ukazovali pěsti.

 

*  *  *

 

Když jsme vycházeli z velké síně policejního ředitelství, myslel jsem, že i tady na dvoře bude rozmarný komisař kdesi ve stínu sedět za tím svým stolem a rozhodovat, komu podá lístek „VOLNÝ“, a koho pošle nahoru po točitém schodišti, aby ho mučili. Tady však nepostavili žádný stolek, lístky „VOLNÝ“ se už nevydávaly, nedělalo se už nic, nikdo nám už nenadával, nikdo nás nebil. Dozorci, kteří mezi námi prve byli, zmizeli, nikdo si nevšiml kdy, nikdo se neptal, proč zmizeli. Vypadalo to, že si můžeme dělat, co chceme, ale dvůr jsme opustit nemohli, museli jsme tady zůstat a péci se na slunci. Jinak jsme byli volní. Teď jsme konečně mohli nerušeně hlučet, mohli jsme hlasitě zavolat na příbuzného či přítele, kterého jsme objevili v davu; mohli jsme naříkat a mohli jsme proklínat: „Pane Bože, kéž by tak shořeli v ohni!“, a tak si ulevit. Bez obav – uši nepřátel nás nemohly slyšet – jsme si mohli klást otázky, co nás čeká, spřádat plány, odhadovat šance, že odsud vyvázneme bez úhony. I hubovat jsme mohli. Jen pár kroků ode mě dva páni – jeden vysoký, s úctyhodným bříškem a obrovskou pleší, druhý menší a kostnatý, s obočím hustým jako vrabec, na hlavě slamák – nedali jinak a museli si tu jednou provždy vyřešit jakýsi starý spor, vyřešit ho právě teď. Pranic se neohlíželi na okolnosti a nahlas se hádali jako trhovci, navzájem se uráželi –  „Okradls mě, ty zloději!“ – a jeden druhého proklínali. A protože ani jednomu z nich se nedařilo přesvědčit toho druhého, že má pravdu, pořád se obraceli na nás; každý z nich se nám pokoušel dokázat, že poškozenou stranou je on, a oba se tak pokoušeli udělat si z některých z nás vlastní stoupence: „Řekněte sám, vidím, že jste slušný člověk – cožpak se něco takového dělá?“ Horečně mezi námi hledali svědky vypovídající v jejich prospěch, hledali zaujaté soudce, zapomněli, že jsou na dvoře policejního ředitelství, žádný nevěděl, proč tam vlastně jsou; ti šťastlivci zapomněli na číhající nebezpečí, na všechno zapomněli, jen jejich starý spor je zajímal. Počínali si, jako by žili v „normálních“ dobách a byli někde v kavárně – kupříkladu u „Traiana“ nebo v „Královské“, kde se uzavírají i ruší nejrůznější obchody a kde se kdykoliv  může strhnout kravál. Chtělo se mi smát, když jsem se díval, jak se hádají kvůli věcem teď naprosto bezvýznamným, chtělo se mi smát ctižádosti oněch směšných hrdinů frašky; chtělo se mi smát, ale smát jsem se nemohl, sledovaly mě smutné, odevzdané pohledy mých strýců a ani na okamžik mě neopouštěl pocit, že dojde k nějakému hroznému neštěstí. Chtělo se mi smát se těmhle směšným chlapíkům, hádajícím se kvůli hloupostem, ale smát jsem se nemohl, protože se ve mně cosi zhroutilo, jako kdyby se zřítil kus skály, který se odtrhl z hory, a nebyl jsem už tím, kým jsem byl před pouhými několika hodinami, stal jsem se někým jiným, sám jsem se už nepoznával. Ti dva pánové by se byli hádali ještě pěkně dlouho, času měli habaděj, obecenstvo měli taky a předváděli se s náramnou chutí; byli by se hádali ze samé ctižádosti, s chutí by se byli ještě hádali, kdyby projevy nepřátelství mezi nimi rázem nepřerušil faktor zcela nezávislý na jejich vůli: začaly zlověstně štěkat kulomety.

Když kulomety začaly štěkat, všichni jsme si mysleli, že se zase přiblížilo ruské letadlo, třebaže tahle letadla se na jaském nebi ukazovala hlavně v noci; mysleli jsme, že se přiblížilo sovětské letadlo a protiletecká obrana zahájila palbu. Tak to přec obvykle probíhalo: napřed se ozvalo klapání kulometů, a teprve za několik okamžiků, během nichž kulomety dál střílely, začali houkat poplach. Letci shodili jednu dvě bomby do údolí řeky Bahlui a honem se vraceli domů, kde pravděpodobně hlásili, že bombardovali a zničili důležitý vojenský nebo hospodářský cíl; kulomety potom zmlkly a ve městě zavládlo ticho. Myslel jsem, že i tentokrát všechno proběhne podle známého scénáře. Ale poplach nehoukali, zvuk nepřátelského letadla nebylo slyšet, a kulomety přesto štěkaly dál. Najednou jeden Žid upadl, zabit kulkou, a zazněl zoufalý výkřik, který pak opakovaly desítky a desítky hlasů: „Střílejí nás, bratři! Střílejí nás!“ „Me šist undz, jidn! Me šist undz, brider!“ – opakovali jiní ten výkřik v jidiš. Vytvořil se tak jakýsi dvojjazyčný sbor, dvojjazyčný sbor děsu, který jen pár okamžiků nato rázem umlkl; postrádal ostatně smyslu, když teď každý z nás na vlastní oči viděl, co se děje, viděli jsme, jak Židé na dvoře policejního ředitelství padají skoseni kulkami, padá jich čím dál víc, padají na záda nebo na břicho, padají na bok nebo schouleni; padali bez ustání a nikdo nevěděl, který z nich je mrtev a který raněn; ranění sice křičeli, jenže v té vřavě je nikdo neslyšel, každý zoufale hleděl zachránit sám sebe, a i kdyby je slyšel, stejně by jim nemohl pomoci, zbytečně by se vystavoval nebezpečí.

 

*  *  *

 

Já jsem zamířil dolů, ale ne točitou ulicí s kostrbatým dlážděním nesoucí jméno slavného kostela, nýbrž po asfaltových stupních úzkého schodiště vedoucího přímo do jednoho dvora. Přeskočil jsem vysoká vrata, a ocitl se na dvoře babiččina domu. Babička, mladá manželka strýce, který se s ní oženil před třemi měsíci, všichni, co jich na dvoře bylo, na mě vrhli dlouhý, podivný pohled, nemohli uvěřit, že jsem to já, jaktěživi mě neviděli v takovém stavu jako teď, dokonce si nikdy ani nedokázali představit, že bych takhle mohl vypadat. Dlouze se na mě zadívali a já jim začal zmateně líčit své dobrodružství. Mladá krásná žena, v jejíchž očích, vyznačujících se mimořádným leskem, bylo patrné utrpení, se mě pořád vyptávala, a já nevěděl co jí odpovědět, nemohl jsem jí říci, že podle mě je její muž mrtev, jen jsem jí řekl, že jsem ho viděl, viděl jsem je oba, jeho i jeho bratra, ale nemohl jsem se k nim přiblížit. Mluvil jsem nesouvisle, zajíkal jsem se: ano, mrňous strýce Adolfa byl vedle mě, ale odtrhli mě od něho, i od toho druhého strýce mě odtrhli. Mluvil jsem zmateně a ony nechápaly skoro nic, nejspíš jsem vypadal jako idiot, a právě tak jsem vypadat chtěl, nechtěl jsem stůj co stůj říci všechno, co jsem věděl, co jsem si myslel, že vím. Bylo mi líto té mladé ženy – mohla to být má sestra, vždyť byla jen o čtyři roky starší než já.

Babička se vzdálila, pranic teď nestála o řeči, které neměly hlavu ani patu, nechápala, co se ve skutečnosti děje, neuvědomovala si, že její synové, vnuk a jeden z jejích dvou zeťů se už možná nevrátí. Jako kurážná, praktická ženská teď měla hlavu plnou obchodních záležitostí: dva z jejích rozvážečů sodovky – ona jim říkala agenti –, Židy, sebrali taky. Nepřišli, aby naložili bedny se sodovkou do vozů, práskli do koní a vyrazili každý do svého „rajónu“ zásobit zákaznictvo. Co si teď počne? Horečně hledala nějaké řešení, aby snad nedej bože neztratila klienty. Teď si dělala hlavu se zákazníky, ne se syny, s vnukem. Zůstal jsem vedle mladé ženy, stejně jako já otřesené stařeninou lhostejností. „Stane se neštěstí, a s ní to ani nehne,“ pronesl jsem bezděky, jakoby mechanicky, moje slova však nabyla zvláštní váhy, běžné rčení jako by nikdy nemělo onen význam, jehož nabylo za daných okolností. Oba jsme tam zůstali stát, jako když nás stařena chvatně opouštěla, a posuňky jsme si naznačovali, že tahle naše bába, která necítí, že nám hoří půda pod nohama, a chová se jako v „normálních“ časech, to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Babička se mě měla aspoň zeptat, prohlásila udiveně, rozhořčeně, hněvivě mladá žena, jestli nemám hlad. Ale jak by mohlo ji něco takového napadnout, pokračovala trpce, tu nezajímá ani osud vlastních synů, na to nemá čas, má práce nad hlavu – musí najít dva spolehlivé lidi, kteří by jí nahradili židovské rozvážeče odvedené policií, aby netrpěli zákazníci a aby jí je nepřebrala konkurence.

 

Copyright © Roxana G. Reichman, 2007
Translation © Jindřich Vacek, 2007
Uveřejněno se souhlasem paní Roxany G. Reichman.