Eco, Umberto, Jméno růže Poznámky ke Jménu růže (Il nome della rosa – Postille a “Il nome della rosa”; Praha, Argo 2014)

 

Román Jméno růže Umberta Eca jistě není třeba čtenářům představovat. Jeho nejnovější české vydání v nakladatelství Argo vyšlo spolu s esejem Poznámky ke Jménu růže, který u nás dosud vyšel jen odděleně a v kratší verzi v překladu Zdeňka Frýborta v časopisu Světová literatura. Ve vydání nakladatelství Argo byl esej rozšířen o další pasáže v překladu Jindřicha Vacka, a z těch zde uvádíme dvě ukázky.
xxx
xxx

jmeno-ruze

xxx

Když jsem před deseti lety autorovým dopisem vydavateli (jímž byl Franco Maria Ricci) doprovodil svůj komentář ke komentáři k Apokalypse Beata z Liebany, vyznával jsem se:
xxxx
“Buď jak buď jsem se narodil, abych pátral, procházeje symbolickýmy lesy obývanými jednorožci a gryfy a srovnávaje věžovité a čtvercové struktury katedrál s ostřím exegetického umu skrytým v neoblomných formulacích summul, potuluje se mezi Rue de Fouarre a cisterciáckými loděmi, vlídně rozmlouvaje se vzdělanými a zhýčkanými clunyjskými mnichy, přičemž ze mě nespouštěl oči buclatý, racionalistický Tomáš Akvinský a pokoušel mě Honorius Augustodunensis svými fantastickými geografiemi, v nichž se jedním dechem vysvětlovalo quare in pueritia coitus non contingat, jak se dostaneme na Ztracený ostrov i jak chytíme baziliška, vyzbrojeni toliko kapesním zrcátkem a neochvějnou vírou v Bestiář.

Tato záliba a tato vášeň mě nikdy neopustily, třebaže později z důvodů morálních i materiálních (chce-li někdo být medievalistou, často to předpokládá zámožnost a možnost potulovat se po vzdálených knihovnách a pořizovat si mikrofilmy rukopisů, které jinak nejsou k mání) jsem se vydal jinými cestami. Tak zůstal středověk ne-li mým povoláním, tedy aspoň mým koníčkem a mým věčným pokušením, a já ho zřetelně vidím všude, ve věcech, jimiž se zabývám a které středověce nevypadají, a přece takové jsou.

Tajná dovolená pod klenbami lodí v Autunu, kde dnes opat Grivot píše příručky o ďáblovi, jejichž vazby čpí sírou, chvíle vytržení na venkově v Moissacu a v Conques, kde mě oslňovali Starci z Apokalypsy či ďáblové pěchující do vroucích kotlů zatracené duše; a zároveň osvěžující četba osvíceného mnicha Bedy, hledání rozumové útěchy u Ockhama, které mi mělo umožnit pochopit taje Znaku tam, kde Saussure ještě tápe. A tak dále, s neustálým steskem po Plavbě svatého opata Brandana, konfrontacemi našeho myšlení s Knihou z Kellsu, s novými setkáními s Borgesem v keltských kenningars, vztahy mezi mocí a masami, které se podle deníků biskupa Sugera nechají ovládat…“

xxx

* * *

xxx

Nic nepotěší autora románu více nežli objevení interpretací, na které sám nepomyslel a které mu předkládají čtenáři. Když jsem psal díla odborná, můj postoj k recenzentům byl spíše soudcovský: pochopili, co chci říci, nebo ne? S románem je všechno jinak. Neříkám, že autor nemůže objevit interpretaci, která mu připadá scestná, ale rozhodně by měl mlčet, o její odmítnutí se – s textem v ruce – postarají čtenáři. Jinak velká většina interpretací vede k odkrytí významů, na které se zprvu nepomyslelo. Ale co to znamená, že jsem na ně nepomyslel?

Jedna francouzská badatelka, Mireille Calle Gruberová, objevila subtilní paragramy spojující semplici (ve smyslu „prostí lidé“) a semplici ve smyslu „léčivé byliny“ a poté zjišťuje, že mluvím o „plevelu“ kacířství. Na to bych mohl odpovědět, že slovo semplici se v obou případech vyskytuje v dobové literatuře, právě tak jako výraz „plevel“. Na druhé straně jsem dobře znal Greimasův příklad dvojí izotopie, která vznikne, když herbaristu označíme za amico dei semplici (přítele prostých lidí/přítele léčivých rostlin). Věděl jsem, že si pohrávám s paragramy, nebo ne? Nyní je zbytečné se k tomu vyjadřovat, text už je tady a vytváří vlastní významy.

Když jsem četl kritiky na svůj román, rozechvívalo mě uspokojení, našel-li jsem kritika (těmi prvními byli Ginevra Bompiani a Lars Gustaffson), který citoval Vilémovu repliku na konci inkvizičního šetření: „Co vás na čistotě děsí nejvíc?“ ptá se Adso. A Vilém odpoví: „Spěch.“ Tyhle dvě řádky se mi moc líbily a líbí se mi dosud. Jenže potom mě jeden čtenář upozornil, že na následující stránce Bernard Gui, když vyhrožuje cellerariovi mučením, říká: „Spravedlnost nemá naspěch, jak se domnívali pseudoapoštolové, a spravedlnost Boží může čekat celá staletí.“ A čtenář se mě právem ptal, jaký je podle mě vztah mezi spěchem, jehož se bál Vilém, a absencí spěchu, kterou velebil Bernard. Tehdy jsem si uvědomil, že se stalo cosi znepokojivého. Výměna replik mezi Adsonem a Vilémem v rukopisu nebyla. Ten krátký dialog jsem doplnil v korekturách: k dosažení jisté harmonie jsem do textu potřeboval vložit ještě jeden rytmický segment, nežli dám slovo opět Bernardovi. A zatímco můj Vilém přirozeně nenáviděl spěch (a to s velkým přesvědčením, proto se mi pak zmíněná replika tolik líbila), úplně jsem zapomněl, že o kousek dál mluví o spěchu Bernard. Když si přečtete pouze Bernardovu repliku (bez repliky Vilémovy), je to prostě jen fráze, přesně to, co očekáváme, že uslyšíme od soudce, je to zavedená sentence jako třeba „spravedlnost je stejná pro všechny“. Avšak spěch, o němž mluví Bernard, konfrontovaný se spěchem, o němž se zmiňuje Vilém, dává logicky vzniknout určitému významu a čtenář se právem ptá, zdali ti dva mluví o tomtéž, nebo zdali nenávist ke spěchu, kterou vyjádřil Vilém, není nepatrně odlišná od nenávisti ke spěchu, již vyjádřil Bernard. Text je tady a vytváří vlastní účinky. Ať už jsem to chtěl, nebo ne, nyní stojíme před otázkou, před dvojznačnou výzvou, a mně samotnému je zatěžko tento protiklad vyložit, nicméně chápu, že určitý význam se v něm skrývá (a možná mnoho významů).

Copyright © RCS LIBRI S.p.a. – Milano, Bompiani 1980-2013
Translation © Jindřich Vacek 2014
Uveřejněno se souhlasem nakladatele.

Advertisements