S dílem tří sardsky píšících autorů, totiž Nanniho Falconiho, Zuanna Frantzisca Pintoreho a Antoniho Arcy, se návštěvníci těchto webových stránek už setkali. Dnes se k dílu Antoniho Arcy vracíme poněkud podrobněji v několika úryvcích z románu Ve víru tanga (na stránkách časopisu Host 2014/2 jsme titul románu původně přeložili Když se tančí tango), a to opět v našem překladu. Informace o autorovi tu opakovat nebudeme, čtenář měl možnost se s nimi seznámit na této stránce. Dodáme snad jen to, že Antoni Arca vzdor svému předsevzetí z r. 2013, že bude psát jen v rodné katalánštině, už zase tvoří i sardsky.

Pro větší přehlednost připojujeme k nově přeloženým úryvkům i fragment uveřejněný na těchto webových stránkách už dříve. 

Část děje románu se odehrává v Barceloně...,

Část děje románu se odehrává v Barceloně…,

Román Ve víru tanga (A ballu tango, (n)e(u)roticalimba, 2009) vznikl na základě Arcových  katalánsky psaných divadelních her a na jeho stránkách se proplétají příběhy rodin i jedinců žijících na Sardinii, v Katalánsku, v Kalifornii i v Argentině, lidí, kteří jsou si na první pohled cizí nebo se dokonce vůbec neznají, ale jejichž osudy se kdysi navzájem proťaly. Jednotlivé sekvence vyprávění spojuje motiv muže čekajícího na letišti; jak se během četby posléze dovtípíme, tímto mužem je Mario, jeden z protagonistů knihy.

...na kterou mají některé postavy smíšené vzpomínky.

…na kterou mají některé postavy smíšené vzpomínky.

Mario, původem Sardiňan, se po letech vrací na rodný ostrov, aby tu pro svou odbornou práci studoval sardskou terminologii pěstitelů olivovníků. Tak se dostává do domu dona Tana Serry de Torres, nejen majitele největších olivovníkových sadů v širokém okolí, ale také příkladného občana a hrdého nositele sardských tradic. V jeho domě Mario poznává Tanovu anglickou manželku Sandy, jejich podivínského synka a samozřejmě také Tanovu matku. Ta si při Mariově příjezdu hlasitě hvízdá melodii tanga a motiv tanga se na samém začátku románu nevyskytuje náhodou. Je na čtenáři, který z příběhů, které nám autor vypráví, ho zaujme nejvíc, které postavy bude považovat za důležitější než ty ostatní, avšak příběh tanga v rodině Serra de Torres vyznívá mimořádně silně. Don Tano není žádný příkladný občan, a tím méně hrdina. Do Argentiny kdysi neutekl proto, že ho nechtěli vzít na vojnu, jak tvrdí jeho rodina, ale právě proto, aby se vojenské službě vyhnul. Ze strachu z bratrů milované dívky se své lásky vzdá, vyděšeně uteče a nakonec zavraždí starého mistra tanga, který Tana označí za zbabělce.

V následujících ukázkách autor vypráví o Mariově čekání na letišti, o jeho kritickém pohledu na Sardy i o pochybách týkajících se vlastních tvůrčích schopností, líčí Mariovo setkání se Sandy i Tanovu smrt. Vzhledem ke složitosti děje by se dal román ukázat i ze zcela jiných úhlů pohledu, z nichž by postavy Maria, Sandy a Tana a vlastně i motiv tanga postrádaly důležitosti.

 

 

(Letiště.) Stojím tu bez pohnutí a dívám se na ten televizor – nemá obraz ani zvuk, ukazuje jen jména měst a časy. Barvy se mění. Pochopil jsem, že jedna barva označuje města, která už brzy odletí, a ta druhá města, co na odlet čekají nebo odletět nemůžou.

Ale města neodlétají, to letadla odlétají do měst. Takže podstatné jsou ty zatracené zkratky – letadla.

Moje město, moje letadlo, se nehýbá, už celé hodiny žádná změna, ostatní města-letadla ho předbíhají, a to moje se ani nehne. Možná to vůbec není jméno města, ale letiště, kde přistanu.

Povídám si tu jako blázen. Pouhá slova do větru, abych nemusel myslet. Abych se kvůli téhle cestě nemusel nenávidět.

Hlavu mám plnou zvuků a oči plné tváří a těl, která neznám a která si nechci zapamatovat.

Lidé se na mě dívají. Co chtějí? Dělají na mě posuňky. Co chtějí, copak nevidí, že studuju lety? Kapsa, ucho, kapsa, ucho. Co mi to jen chtějí říct?

Že mi zvoní mobil. Zmeškaný hovor. Je to číslo k nám domů, volala mi žena. Co udělám, poděkuju těm, co si ze mě utahují, že jsem mobil neslyšel zvonit, nebo je pošlu do hajzlu? Odešli.

Co udělám, zavolám ženě, vykašlu se na to, nebo jí pošlu esemesku?

Zajedu rukama do kapes, shledávám eura, co mám u sebe. Dvě, tři. Jedno má rub španělský, druhé italský. Odkud je to poslední, nevím. Je na něm profil nějakého pána s brýlemi. Hledám telefon, který by nebyl moc na očích, a vhodím do něj tohle euro, takže mě už navždycky přejde chuť zjistit, ze kterého státu Evropy pochází.

Mluvím se ženou. Nemám, co bych jí řekl. Jenom rád slyším její hlas. Euro za hovor už nestačí, vhodím další. Ona mluví a já říkám ano, jo, jistě. Já mluvím, a ona neřekne ani slovo. Vhodím třetí euro, to se španělskou tváří, a odmlčíme se. Nakonec jí něco řeknu, ona mi taky něco řekne. Co, to nevím. Nevzpomínám si, co jsem jí chtěl říct. Něco bezvýznamného. Ale radši na to nebudu vzpomínat, protože čas vypršel a já si najednou uvědomuju, že s ní mluvím francouzsky. Moje žena nemluví italsky, ale belgickou francouzštinou, žijeme totiž v Belgii a odtamtud se ke mně také dostalo to neznámé euro.

__________

xxxxxxxxx

Dnes jsem si o Sardinii přečetl sedm knih a pochopil věci, které v nich nejsou, když je berete každou zvlášť, ale které tam najdete, když ty knihy položíte vedle sebe a porovnáte teorii s teorií, objev s objevem.

Takže existovala jakási prastará Sardinie, která se později stala Sardinií fénickou, punskou, římskou, vandalskou, byzantskou, arabskou, Sardinií domácích knížectví, Sardinií aragonskou, katalánskou, španělskou, piemontskou, italskou, smaragdovou Sardinií zazobaných turistů. Během staletí tudy prošla spousta národů, ale Sardové se jim postavili a každého vetřelce přemohli. Pořád jsou a vždy budou Sardy.

A tak přestože Sardové mluví latinou Římanů, lidovou italštinou Korsičanů, katalánštinou Katalánců, ligurštinou těch z Pegli a italštinou d’Annunziovou, zůstávají sami sebou.

I když jim silnice postavili Římané a kostely a hrady Katalánci, zůstávají sami sebou.

Jejich lidové tradice jsou cizí, hlavně iberské, ale oni zůstávají sami sebou.

Třebaže zpívají a komponují zbožné chvalozpěvy, které se naučili od Katalánců, zůstávají sami sebou.

__________

xxx

Všeho nechám a hledám kus papíru, kam bych si poznamenal ten obraz, který není ani originální, ani jsem s ním nepřišel já. Kdo chce psát literaturu, musí mít pořádnou erotickou žílu, aby dokázal vyprávět, jenže tu já nemám. Ti, kdo se nebojí říct mi o mém psaní pravdu, říkají, že jsem drobátko pedant či vlastně hrozný pedant. Pak si řeknu, že by se to dalo dobře vyprávět ve filmu. […] Ale film, který si teď vyprávím, je tuze ošklivý. Nápad vyprávět nějakých pět šest různých a navzájem nesouvisejících příběhů není nový ani hezký, nové a hezké je to, jak se nakonec ty příběhy spojí. Ve všech těch pěti, šesti či sedmi příbězích se vyskytuje postava, která přihlíží, ale kterou nikdy neuvidíme. Nakonec, v poslední scéně, si tenhle pozorovatel či pozorovatelka myje obličej, čistí si zuby, češe se… Dívá se do zrcadla a publikum pochopí, že těch šest sedm příběhů vyprávěla pořád tatáž postava.

__________

xxxxxxxx

Teď budou kráčet dál pod olivovníky, šlapat po spadaném listí, v blátě i v trávě, a budou si povídat. Ona mu vypráví, jak se zdokonalila v italštině a jak se naučila sardsky, když tady žila. Prý to bylo snadné: prostě se vzdala dřívějšího života. Zavřela se v tom nešťastném domě, a od té doby už není sama sebou. Ale tohle mu možná neříká nahlas, to jen my nasloucháme jejím myšlenkám. A Mario jí vykládá o klapotu mlýna: Bum-bum bum-bum bum-bum.

„Když jsem Tana poprvé uviděla, seděl za oknem a všechno tonulo ve tmě. Slabé světlo mu ozařovalo tvář a on sám mi připadal jako starodávný obraz. Zaklepala jsem na okenní tabulku, a obraz ožil. Všechno uvnitř mlýna bylo černé a ošklivé a čpělo to tam drcenými olivami a čerstvým olejem. Ale Tano mi připadal bílý jako sníh, a když mluvil, klapot mlýna zněl najednou klidně, konejšivě. Tu noc jsme se procházeli po mořském břehu. Nohy se nám bořily do písku Středozemního moře. Don Tano mi začal zpívat tango, a já už jsem se domů nevrátila.“

„Chápu,“ řekne Mario. Jenže co může pochopit on, když svoji nejkrásnější lásku prožil na sedadle jednoho milánského kina, kde dvakrát viděl americký film německého režiséra, natočený podle francouzského románu. Bylo mu tehdy patnáct a od té doby se už nezamiloval.

Vracejí se domů, procházka je u konce. Žena, aniž se na něho podívá, se znova rozpovídá, ale tentokrát zní její hlas jinak, teď je to zoufalá matka a vypráví mu, co ji tolik souží. Prý: „Andrea je duševně chorý. Můj syn, osmileté dítě. Je zločinec.“ Vzali ho ze školy, je nebezpečný. Během pár dní poranil všechny děti, které poranit stačil, a dokonce i dvě učitelky. „Babička říká, že je to kurážné dítě. Ale můj syn je vrah, krvelačný šílenec.“

„Učitelky vždycky vidí všechno černě,“ řekne Mario.

„Kdepak, to je rodina Serras de Torres, jsme blázni, všichni v tom domě jsme blázni…“

__________

 

Sandy a Mario vešli do domu, je tam i Tano, jednu ruku celou zafačovanou.

Co se ti stalo? zeptá se pohledem Sandy. Mario neví, jestli má něco říct, nebo radši mlčet. Ale Tano jim vše ochotně vysvětlí. To Andrea, ani ne devítiletý syn, ho bodl nožem. „Můj syn je už chlap!“ Sandy jen anglicky říká dear, dear, jenže manžel ji posílá k čertu, beztak prý za to může ona, už dobrých čtrnáct dní nebo tři neděle s tím dítětem nepromluvila. Mario je celý ustaraný, na tu ruku by se podle něj měl podívat doktor, chtělo by to aspoň pět šest stehů.

Mario proklíná boha všech oliv a začne hledat v kredenci s lahvemi alkoholu. To chce kořalku, prohlásí Tano. Popadne láhev, lokne si z ní a ve zbytku lihoviny namočí kapesník a pevně ho sevře krvácející rukou. Bůhví, jestli to udělal proto, že je tak statečný, nebo jestli je to jen pokrytec, který tyhle věci viděl v kině. Podle Sandy statečný není a Mario, ten od první chvíle, co dona Tana uviděl, ho považuje za pokrytce.

„You bloody people!“ křičí Sandy a Tano začne vykládat, jak nádherný byl souboj se synem: „Najednou vám měl v ruce nůž. Je rychlý jako blesk. Šikula, ten můj kluk!“

„You’re killing me. Ale Tanovi je ta Angličanka, se kterou se oženil, jen pro smích.

„Neboj, už to neudělám! Jak jsi krásná, když mluvíš sardsky, připadáš mi ještě bláznivější, bláznivá Angličanko…“

„Nedovolím ti, aby ses ke mně takhle choval!“ vrhne se na něho Sandy. Tohle Mario nečekal a nečekal to ani Tano. Upadne na zem.

 

Ve velkém pokoji rodiny Serras de Torres je všechno od krve. To jak Tanovi krvácí zraněná ruka. A taky hlava, protože když udělal nešikovný pohyb, zlomil se podpatek japonského střevíčku, a jak don Tano ztratil rovnováhu, pořádně se uhodil do šíje o židli. Jestliže nezemřel teď a nezemře ani v nejbližších chvílích, tak jenom proto, že nad ním drží ochrannou ruku některý světec. Sandy, Mario, Tanova matka ani jeho syn ho neslyší, vidí jen to, co by viděl fotograf: člověka, který umírá na zemi a čeká na doktora, a příbuzné, vyjukané jako králíci v den honu. Ale my Tana poslouchat a vidět jeho sny můžeme – právě teď je v Argentině. Vrátil se do časů, kdy chtěl z pampy utéct s Lolou, kráskou z Guadalupe Sobrelayerba. Jenže její bratr ji nechtěl pustit. A tenkrát se k tomu stavěli chlapsky: buď se bít se švagrem na nože, anebo s hanbou utéct. Lola mu radila, ať odejde, ale on bojoval – s vlastním strachem a ten strach ho přemohl. Svou čest i lásku nechal Tano v Guadalupe Sobrelayerba a vrátil se na Sardinii. Ale ještě předtím… Ještě předtím se chtěl pořádně naučit něco argentinského: zpívat tango. A v Guadalupe Sobrelayerba žil jeden stařeček, Jerome Sampras, takový strejda, připomínal mu otce, ale vůbec mu nenaháněl strach. Jářku, naučte mě zpívat tango. A ten filuta povídá, že ne, on prý se nebaví se zbabělci, s těmi, co se za svou lásku nedokážou bít.

A tak Tano Serra de Torres pro lásku k tangu bojuje v Guadelupe Sobrelayerba se stařečkem, který mu připomíná otce, a zabije ho. Nebo možná taky ne… Uběhla spousta let a Tano si už dobře nevzpomíná. Ale kudlu do žeber mu vrazil, a jak pak utíkal jako vyděšený pes, opakoval si naučené tango.

Teď, když kvůli zlomenému podpatku japonského střevíce umírá on sám, zpívá Tano Serra de Torres to krásné tango. Zpívá ho, jako by byl slavný zpěvák Carlos Gardel. Škoda, že ho nikdo neslyší…

 

Copyright © Editziones Condaghes, 2009
Translation © Jindřich Vacek, 2014, 2015

xxxxxxxxxxxx

Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Frantziscu Cheratzu (Editziones Condaghes).

 

Advertisements