S osobností a dílem Nanniho Falconiho se návštěvníci těchto webových stránek už mohli setkat v příspěvku nazvaném Tři sardští autoři. Na tomto místě se vrátíme k jeho románu Doupě (Su cuadorzu), s nímž se naši čtenáři už zběžně seznámili. Připomeňme, že ačkoliv jde o poměrně útlý svazek, vyznačuje se Falconiho Doupě poměrně složitou stavbou, autor totiž používá takzvané zásuvkové metody. V hostinci ve vsi Bidducara začne starý Pedru Soro vyprávět, jak kdysi v horách náhodou došel až na místo, kde stávala vesnice Orioli (oriolu znamená sardsky „soužení“, „trápení“), odkud do Bidducary přišli jeho rodiče a prarodiče, stejně jako rodiče a prarodiče mnoha dalších sousedů. Proč vlastně Orioli opustili, už skoro nikdo pořádně neví, a ti, kdo něco vědí, mlčí. Vzpomínka na starou ves má v sobě cosi zlověstného.

Cestou, která skončila až v bájném Orioli, se mladý Pedru Soro setkal se „strýcem“ Barorem, oriolským rodákem žijícím o samotě poblíž opuštěné vsi. Ten Pedru Sorovi – a Pedru Soro po letech zase svým posluchačům – vypráví o zkáze Orioli a do svého líčení dávných událostí vkládá vzpomínky otce bandity jménem Chicheddu (sardsky „Frantík“), jenž rozvrat ve vsi vlastně způsobil. Nakonec, ve stopách strýce Baroreho, došel Pedru až do Orioli.       

V následujících úryvcích si přečteme o tom, jak Pedru Soro v mládí našel cestu do Orioli, o Chicheddových posledních letech života, o tom, jak se pamětníci hovorům o tajemné vsi vyhýbali, jak ještě mladý Chicheddu pošlapal všechnu tradici a nastolil krvavý chaos, i o tom, jak Pedru Soro našel Orioli, kam se pak už nikdy nedokázal vrátit.

Třebaže Falconiho román napohled působí jako skromnější sardský protějšek Márquezových Sta roků samoty, příběh společnosti, která se sama zhroutila, dnešního čtenáře nepochybně osloví.

 

POZN.: V časopisu Host 2014/2 jsme titul románu překládali jako Skrýš. Pracovali jsme totiž jen s ukázkami textu poskytnutými sardským nakladatelem. Později po přečtení celé knihy jsme české znění titulu změnili.
Pro větší přehlednost připojujeme k nově přeloženým úryvkům i fragment uveřejněný na těchto webových stránkách už dříve.

x

Nuoro_-_nuraghe_nord_dei_-tres_nuraghes-

 

x

Když jsem byl ještě chlapík k světu, a ne starý dědek jak dnes, došel jsem až do Orioli, té zapadlé vsi, doupěte našich předků. Jak jsem tam došel, to už si nepamatuju, zkrátka jsem se tam dostal. Když se mě na cestu do Orioli zeptáte dnes, nepovím vám kudy se dát. Nevím to – jako jsem to nevěděl ani tenkrát, když jsem se tam vydal. Cestu do Orioli už bohužel nenajdu. Teď bych se tam na stará kolena vrátil rád. Ještě jednou, než zemřu, bych rád vdechoval ovzduší těch míst a pozdravil zase ty, kteří mezi námi už nejsou a jejichž kosti tam odpočívají.

Po pravdě řečeno jsem se tenkrát ztratil. Hledal jsem zatoulanou jalovičku, a já, Pedru Soro, který jsem se v těch končinách narodil a vyrostl, jsem se tam v horách ztratil, jako by všechno zahalila hustá mlha.

Ty chvíle, co jsem tam strávil, mi v paměti neutkvěly. Vzpomínám si jen, že jsem se ocitl v pekle a že všem těm houštinám, co jich tam rostlo, se hrubě příčilo, že mě vidí, pranic jim nebylo po chuti, že jsem tam vůbec přišel – pokud se dá o houštinách takhle mluvit. Jako by té divočině vadil i pouhý můj dech. Bůhví, co mě tam v neznámu čekalo.

Čím dál víc se mi zdálo, že jsem tu někdy už byl. Ubíral jsem se místy, kam jsem v životě nevkročil, a říkal si: „Ale tady jsem přece už byl!“ Žasl jsem, jak jasně a přesně si vzpomínám – jenže na co, když jsem tam určitě jaktěživ nebyl? Možná mě trápila vysoká horečka a v hlavě mi rejdili ďábelští skřítci, jak se to stávalo za starých časů. A najednou, jako když rozsvítíš svítilnu ve tmě, se mi vybavilo to jméno a já si pomyslel: „Orioli. Jsem na půdě Orioli.“

Procházel jsem bájnou končinou.

Acer Image

___

 

 

 

 

 

Když byl otec ještě malý, Chicheddu byl nejstarší člověk v Bidducaře. Až po pás mu sahaly vousy, bělostné a zářící jako sníh na vrcholcích hor, když se ukáže slunce. Vždycky se nechal odnést a posadit do lenošky na verandě a odtamtud pozorně sledoval všechno, co se dělo dole na návsi.

Tam čekal na smrt. Smrt, která v jeho představách měla přijít z návsi a ovanout ho svým dechem.

Představoval si ji, jak přichází, a před ní jakási neznámá vřava, jakou ještě nikdy neslyšel, vřava sestávající ze spílání nepřátel, jež kdysi přepadl a kteří tu na něj teď hlasitě ječí. Přímo před sebou si představoval Tivregassa, koně, kterého měl už jako chlapec, ještě než dospěl. Koně, jenž byl učiněný ďábel, věrný druh při všech loupežích, které Chicheddu spáchal, spolehlivý přítel za temných nocí, kdy o překot prchal před nepřáteli. Představoval si ho, jak postupuje vpřed klidným krokem, osedlán a ozdoben rozmanitými tretkami a všemi jeho zbraněmi, připraven vzít ho a doprovázet při oné poslední zkoušce. Jsem si jist, že Chicheddu ji vnímal stejně jako nějakou loupež. Chtěl zvítězit ještě v tomhle posledním měření sil se smrtí tak, jako vítězil už dlouhá léta.

Nebo to možná přišlo potichoučku jako sněžná vánice a jemu se už nedostávalo sil, aby to zastavil – leda by to dokázala ta jeho hrozná chuť zadupat smrt do země, jen pouhou silou nezměrné vůle žít. Snad si myslel, že se s ní ještě může utkat, mrštit s ní o zem a  vrhnout se na ni, nedokázal však ani pohnout na kost vyhublýma rukama.

Právě proto se dával nosit na verandu – aby ji zpozoroval včas a popadl se s ní ve smrtícím objetí.

Na lenošku na verandě ho nosily, když bylo hezky, dvě tělnaté služebné, které ho popadly v podpaží a pranic se neohlížely na to, že věčně vzdoroval a naříkal si, že není malé děcko.

Bylo to soužení, ty jeho nářky. Přesvědčit  ho, aby se nechal vzít do náručí, dalo pokaždé pořádnou fušku.

Nepřestával zlořečit osudu, který z něj udělal mrzáka.

Aby si z něho ztropily žert, služebné, sotva ho zvedly z postele, ho občas nechaly, ať si jde sám. A on, když ho tam tak postavily, najednou slyšel jakési praštění. Ty zvuky vycházely z jeho těla. Jako by je vydával stůl požíraný červotočem. Zmocňoval se ho strach, že se celý rozpadne na kousíčky, nicotné drobky. Byly to jeho kosti. Ty kosti, kdysi pevné jak ocel, ho teď už nedokázaly ani udržet na nohou. Jenže on si nemyslel, že je to praštění zpráchnivělých kostí, krutý plod stáří – měl za to, že to znenadání přišla smrt, a protože si ho nedokáže odnést celého, pokouší se odnášet si ho po kousíčcích. Jal se hulákat, ječet, volat o pomoc a všechny proklínat, nepřátele i přátele, služebnictvo i příbuzné. Rozesmával celé okolí, teď už se ho nebáli. Z veškeré síly, kterou míval, mu zbyl jenom hlas, čistý a mocný jako zvon.

Hlas moci, kterou si vydobyl.

S tváří obrácenou k slunci ho usazovali na verandu velkolepého paláce, který si dal postavit, aby těm v Bidducaře ukázal, jak mocný a bohatý je. A řekl bych, že jak se tam tak vyhříval – nakolik se ty scvrklé kosti a vyhublé tělo ještě zahřát mohly –, přemýšlel o všem, čím si v životě prošel. Ale to si jen myslím já. Kdo ví, jak moc mu ke konci hlava sloužila. Třeba už ani nemyslel. Možná měl hlavu najednou mátožnou a prázdnou jak jankovitá ovce. A jeho oči, kdysi černé a kruté, nyní však vodnaté a bez sebemenší jiskřičky z dávného blesku, který rozechvěl každého, na koho se Chicheddu podíval, viděly v jeho nitru přízraky těch, koho zabil nebo dal zavraždit. Snad se mu všechno, co se kdy stalo, v hlavě popletlo a nabylo podoby matné, bláhové myšlenky na pokání.

Trvalo mu dobrých sto let, než zestárl. Tak dlouho, že lidé v  Bidducaře došli k přesvědčení, že uzavřel pakt s nějakým běsem a tahle smlouva že působí tak mocně, že i sama smrt se ho štítí dotknout. Ještě ve stáří prý u sebe schraňoval jakýsi amulet. Ten amulet zhotovila vědma, která u něho sloužila. Údajně to byl poslední amulet, jejž ta žena vyrobila, ještě než zanikla v nicotě. Pořád ho míval přivázaný k vlněné šňůrce, kterou nosil na krku. Byl to maličký plátěný sáček, plný kousíčků tajemných předmětů. Ten plátěný sáček kdysi musel být sněhobílý, teď však byl celý černý od špíny, která ho za ta léta zahalila jako další obal, protože Chicheddu si ho jaktěživ nesundával.

Ta ubohá šňůrka se nikdy nepřetrhla, a popřejeme-li sluchu pověstem, amulet ho uchránil před kdoví kolika léčkami.

Dokud prý ho nosil, nezemřel. Každé ráno, sotva se probudil, si sahal do záňadří, aby se přesvědčil, že tam amulet ještě je. Umřít se mu nechtělo, a to ani když dosáhl onoho věku, kdy už člověk čeká jen na vlastní konec, aby tak unikl vzpomínkám a výčitkám svědomí; věku, kdy jste závislí na ostatních a ti o vás pečují jak o malé děcko. Věku, kdy si zoufáte a připadáte si uboze, protože na vás číhavě hledí zločiny, jichž jste se dopustili.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

___

Mnozí, jako můj praděd, z Orioli uprchli. Děda mi nikdy nevyprávěl proč. Můj otec o tom nevěděl nic. V dědově životě byla tajemství, která se mi odhalit nepodařilo. On sám mi vyprávěl o všem možném, ale o tomhle ani muk. Říkával jen: „V Orioli se už nedalo žít, proto taky otec přišel do Biduccary.“ Bylo to, jako by neřekl nic.

Jako dítě jsem poznal dalšího rodáka z Orioli, ale ten tu ves také nikdy neviděl, a pokud snad ano, byl příliš malý, než aby se na ni pamatoval. Příjmením mu říkali Feghe a křestním jménem Luisi. Měl na obecním nevelkou chatrč poblíž té naší a vypadal, jako by už čekal jen na smrt. Děda se s ním občas zastavil na kus řeči, když se potkali na obecních pastvinách, a tam si o Orioli povídali. Ale jako by se smluvili – nebo snad proto, že jsem tam byl i já –, o tom, co se v Orioli stalo, se nikdy nezmínili. Možná se báli, že když o tom budou mluvit, přivolají ono zlo, které jejich otce přimělo opustit rodný kraj.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

 

 

 

 

___

Nazítří v pravé poledne vjel Chicheddu do Orioli a zamířil přímo na náves. Stařešinové jako každý den seděli ve stínu dubu. Ale Bachis s nimi pod stromem nebyl. Od chvíle, kdy odsoudil vlastního syna, se tam už nevrátil. Vždyť jak mohl radit druhým, když si on sám rady nevěděl…

Pod nohama čvachtalo Chicheddovi stále totéž bahno. Bahno pochyb, špatně zvolených cest a výčitek svědomí. Hrálo si tam pár kloučků, zavěsili si na dub houpačku. Další poslouchali vyprávění stařešinů. Chicheddu si vezl zbraně knížete. Se svým koněm Tivregassem vystoupil až nahoru na návrší, kde seděli stařešinové. Něco takového ještě nikdo nikdy neudělal.

Ustaly hry klučinů.

Ustalo vyprávění stařešinů.

Ustal všechen ptačí zpěv, všechen smích, každičké slovo.

Orioli mlčky vyčkávalo. Na modrém nebi nad roklinou opisoval mohutné, klidné kruhy jestřáb. Jen v poledne se slunci poštěstilo proniknout do vsi a jeho svit vždy dopadal přímo na náves.

Chicheddu promluvil z koňského hřbetu. Viděl, že jeho otec tam není, a to ho mrzelo. Bylo by bývalo lépe, kdyby si i on poslechl, co měl Chicheddu na srdci. Jenže tam nebyl.

„Včera večer jsem zabil Gosima Feleho,“ řekl, když stanul před stařešiny. „Zabil jsem ho, protože mě urazil a obvinil z věcí, kterých jsem se nedopustil. A protože se tvářil jako můj přítel, aby mě mohl snáz podvést. Gosimu Fele nebyl chlap, ale poberta bez špetky cti. To kvůli němu se rozstonala má matka, to jeho nenávist způsobila, že se zas stala dítětem. Vy jste mu věřili, když mě tu ostouzel, a odsoudili jste mě, abych mu vrátil dvojnásobek toho, co prý jsem ukradl. Udělal jsem, jak jste mi řekli, i když to bylo nespravedlivé, ale za tu urážku musel Gosimu zaplatit a také za ni zaplatil. Nelituju, že jsem udělal to, co jsem udělat musel, protože jsem tak zjednal spravedlnost. A to bylo třeba. Ale chci vám říct – a vy to povězte všem –, že jestliže lidé z Orioli ublíží mým blízkým, zničím vás všechny. Máte moje slovo!“

Když stařešinové uslyšeli tu hroznou výhružku, strnuli. Strnula i samotná příroda. Nad mužem na koni zakroužil stín jestřába, letícího vysoko až pod samým sluncem. […]

Nastaly časy, o nichž se člověku nechce vyprávět. Smrt si žádala další smrt a krev zase krev. Smrt teď byla v Orioli doma a život proti ní nezmohl nic. Neplatily už žádné zvyklosti a nebyli ani stařešinové. Kdosi odnesl jejich stolice, a ty jsme už nikdy nenašli. […]

Chicheddu s Larentem Etorim zabili bratry Gosima Feleho. Larentu Etori bažil po krvi těch, co si přáli jeho smrt, když přišel do vsi nepozván. Chicheddu mu v tom nebránil, ostatně stařešinové odsoudili i jeho. Stařešiny pod dubem Larentu zabil a svrhl je ze skalního převisu. Udělal to za bílého dne, zařezal je jako jehňata. Chicheddu se na hřbetě svého koně Tivregassa tou podívanou kochal, a třebaže stařešinům nepodřezal hrdla on sám, měl na tom stejnou vinu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

___

Jednou ráno jsem uviděl pár jestřábů kroužících v povětří poblíž chatrče, za nevysokým pahorkem. Lehce se vznášeli a kroužili na modrém nebi. Vzpomněl jsem si na starý příběh a hned jsem si pomyslel, že létají nad Orioli. Teď jsem alespoň věděl, kde vesnice leží, teď už jen stačilo najít tam cestu.

Ti živí tvorové na nebi mi dodali znovu odvahy a já jsem dál procházel křížem krážem celé údolí, až jsem šťastnou náhodou vstup do vsi našel. Byla to na mou duši náhoda, ani ve snu by mě totiž nenapadlo, že je to právě tam. Hledal jsem ve stržích, a vstup do vsi byl zatím v rovině. Vedla tam menší soutěska, vyschlé, kamenité koryto dávné bystřiny. V záhybu soutěsky býval brod a právě ten zakrýval stopy toho, kdo Orioli opouštěl nebo tam přibyl. Vstup do vsi se nacházel zrovna tady, ve skalní průrvě o pár metrů dál. Nevím, jak dlouho jsem tápal ve tmě, ale nijak zvlášť dlouho to netrvalo. Potom jsem vyšel na světlo a zase jsem uviděl jestřáby na obloze.

Měl jsem podivný pocit, jaký jsem dosud nezakusil – jako kdybych byl našel poklad. Ne snad nějaké klenoty ze zlata, ty jsem já nikdy nehledal, ale jeden z těch pokladů, které nějak souvisí s duší. Tyhle věci se nedají vypovědět slovy, protože nedokážeme vyjádřit, co zakoušíme, když objevíme něco, po čem jsme tolik toužili.

Spatřil jsem jakoby vyvstávat z nicoty dovedné výtvory našich předků, jejich domy, ulice, studny. Srdce mi bušilo až někde v krku. V životě jsem nežasl tak jako tenkrát, nikdy potom se mi nic takového nestalo a myslím, že se už ani nestane.

A přitom tam nebylo nic, nad čím by člověk žasl. Nesmíte si představovat zaváté trosky mocných měst, jejichž dlažbu uhladila staletí, měst se spoustou mramoru a se sloupy, domy a vodními nádržemi a malbami a sochami, svědčícími o ztraceném bohatství.

Orioli, ves, která tak dlouho snášela všechny zkoušky a odolávala zuřivým útokům nepřátel, byla teď hromadou kamení. Všechny domy tam pokrývaly husté křoviny, vidět byly jen přízraky staveb. Ale spatřil jsem tam ještě něco, co jsem nečekal. Strýc Barore se o tom nezmínil.

Z návsi osiřelého Oriloli kdosi odstranil veškeré známky zmaru. Až k místu, kde rostl dub, stoupala krásná alej s dlážděnou cestou. Dub ještě pořád vrhal na návrší stín, jak tomu bylo vždycky. Kráčel jsem vzhůru tou překrásnou, klidnou alejí, kudy před mnoha a mnoha lety stoupal Chicheddu na koni Tivregassovi, než oznámil stařešinům smrt svého nepřítele. A když jsem stanul nahoře na návrší pod dubem a poklidně usedl na jednu z korkových stoliček mudrců, spatřil jsem bezduché tělo strýce Barora. Alespoň jedním se můžu pochlubit: že jsem ho pohřbil.

Se strýcem Barorem skončilo Orioli.

 

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Copyright © Editziones Condaghes, 2003
Translation © Jindřich Vacek, 2014, 2015

Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Frantziscu Cheratzu (Editziones Condaghes).

x

Použité fotografie byly převzaty z Wikimedia Commons:

1. Severní ze Tří nuraghů, by Max.oppo (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons
2. Bronzová soška ze Sardinie, by No machine-readable author provided. Shardan assumed (based on copyright claims). [Public domain], via Wikimedia Commons
3. Bronzová soška, by Shardan (Own work) [CC BY-SA 2.5], via Wikimedia Commons
4. Bronzová soška, by No machine-readable author provided. Shardan assumed (based on copyright claims). [CC BY-SA 2.5], via Wikimedia Commons
5. Bronzová soška z doby nuraghů, by No machine-readable author provided. Shardan assumed (based on copyright claims). [CC BY-SA 2.5], via Wikimedia Commons
6. Člun z doby nuraghů, by Shardan (Own work) [CC BY-SA 2.5], via Wikimedia Commons

 

 

Advertisements