TŘI SARDŠTÍ AUTOŘI (uveřejněno v časopisu Host 2014/2)

 

Sardština je románský jazyk, kterým se dosud částečně mluví na většině území Sardinie. Na severu ostrova se hovoří dalšími dvěma sardinskými jazyky, sassarštinou a gallurštinou, tvořícími přechod mezi sardštinou a korsičtinou (názory na status sassarštiny a gallurštiny se u různých autorů liší, někteří je považují za sardská nářečí). Dnes na Sardinii převládá italština, město Alghero je tradiční baštou katalánštiny. Vlastní sardština se dělí do tří dialektů, na severu jsou to dvě navzájem blízká nářečí, logudorské (italsky sardo logudorese) a nugorské (sardo nuorese), jižní nářečí, campidanské, se od nich liší výrazněji. Tento rozdíl mezi severem a jihem ztěžuje všeobecné přijetí jednotné jazykové normy: tzv. Limba Sarda Unificada (navržená r. 2001) i Limba Sarda Comuna (2006) vycházejí hlavně ze severních dialektů, především logudorského.

Nejstarší sardsky psané texty pocházejí z 11. století (tzv. condaghes, dokumenty právního charakteru), ve středověku vzniká hlavně poezie (Antonio Lo Frasso), jejíž jazyk ovlivnila katalánština. Poezie dodnes představuje významnou část původní sardské tvorby. Její monumentální čtyřsvazkovou antologii vydal pod italským názvem Canzoni popolari di Sardegna (Lidové písně Sardinie, 1863–1872) Giovanni Spano (1803–1878), duchovní, filolog a průkopník archeologie na Sardinii. Spano, hovořící logudorským dialektem, užíval ve svých textech latinizujícího pravopisu, zdůrazňujícího archaický charakter sardštiny; latinizující prvky v sardském pravopisu částečně přetrvávají dodnes. Vedle původní tvorby dnes v sardském překladu vycházejí i díla světových autorů (např. Homér, Sofokles, Erasmus Rotterdamský, Goethe, García Lorca, James Joyce, Unamuno, Beckett, ale také R. L. Stevenson, Conrad, Lewis Carroll či Douglas Adams). Nedávno vyšla mj. Kafkova Proměna, chystá se překlad Cervantesova Dona Quijota. R. 2003 čtenáři poprvé dostali do ruky úplný překlad Bible, kterou do nugorského dialektu převedl prof. Bobore Ruju. Pod názvem Píseň o jabloni (Su càntigu de s’àrvure de sa mela, 1988) vyšla sardsky ukázka z díla Jaroslava Seiferta.

 

 

Nanni Falconi

Skrýš

 

Nanni Falconi (*1950) se narodil ve vsi Patada a v ústraní venkova prožil celý život. Upozornil na sebe r. 2002 sardským překladem Conradova Srdce temnoty (Coro de iscurigore), poté vydal vlastní romány Skrýš (Su cuadorzu, 2003) a Zavřené dveře (Sa gianna tancada, 2005). Sardsky uveřejnil úryvky z děl J. L. Borgese, T. S. Eliota i vlastní verše. Působí jako jazykový poradce nakladatelství a je autorem logudorské verze audiovizuálního kurzu sardštiny pro děti. Román Skrýš nabízí pohled do minulosti Sardinie. Stařec Pedru Soro vypráví, jak kdysi zcela náhodou našel v horách cestu do téměř bájné vsi Orioli (oriolu znamená sardsky „soužení“), odkud přišli jeho předkové. Autor využívá tzv. zásuvkové techniky: do příběhu starce z Bidducary je vloženo vyprávění starce z Orioli, a ten zase do vlastního příběhu vkládá vzpomínky otce slavného bandity Chichedda. Krutý, syrový příběh je přesvědčivý zdánlivou prostotou i spádem děje. Román vychází v německém překladu.

 

Když byl otec ještě malý, Chicheddu byl nejstarší člověk v Bidducaře. Až po pás mu sahaly vousy, bělostné a zářící jako sníh na vrcholcích hor, když se ukáže slunce. Vždycky se nechal odnést a posadit do lenošky na verandě a odtamtud pozorně sledoval všechno, co se dělo dole na návsi.

Tam čekal na smrt. Smrt, která v jeho představách měla přijít z návsi a ovanout ho svým dechem.

Představoval si ji, jak přichází, a před ní jakási neznámá vřava, jakou ještě nikdy neslyšel, vřava sestávající ze spílání nepřátel, jež kdysi přepadl a kteří tu na něj teď hlasitě ječí. Přímo před sebou si představoval Tivregassa, koně, kterého měl už jako chlapec, ještě než dospěl. Koně, jenž byl učiněný ďábel, věrný druh při všech loupežích, které Chicheddu spáchal, spolehlivý přítel za temných nocí, kdy o překot prchal před nepřáteli. Představoval si ho, jak postupuje vpřed klidným krokem, osedlán a ozdoben rozmanitými tretkami a všemi jeho zbraněmi, připraven vzít ho a doprovázet při oné poslední zkoušce. Jsem si jist, že Chicheddu ji vnímal stejně jako nějakou loupež. Chtěl zvítězit ještě v tomhle posledním měření sil se smrtí tak, jako vítězil už dlouhá léta.

Nebo to možná přišlo potichoučku jako sněžná vánice a jemu se už nedostávalo sil, aby to zastavil – leda by to dokázala ta jeho hrozná chuť zadupat smrt do země, jen pouhou silou nezměrné vůle žít. Snad si myslel, že se s ní ještě může utkat, mrštit s ní o zem a  vrhnout se na ni, nedokázal však ani pohnout na kost vyhublýma rukama.

Právě proto se dával nosit na verandu – aby ji zpozoroval včas a popadl se s ní ve smrtícím objetí.

Na lenošku na verandě ho nosily, když bylo hezky, dvě tělnaté služebné, které ho popadly v podpaží a pranic se neohlížely na to, že věčně vzdoroval a naříkal si, že není malé děcko.

Bylo to soužení, ty jeho nářky. Přesvědčit  ho, aby se nechal vzít do náručí, dalo pokaždé pořádnou fušku.

Nepřestával zlořečit osudu, který z něj udělal mrzáka.

Aby si z něho ztropily žert, služebné, sotva ho zvedly z postele, ho občas nechaly, ať si jde sám. A on, když ho tam tak postavily, najednou slyšel jakési praštění. Ty zvuky vycházely z jeho těla. Jako by je vydával stůl požíraný červotočem. Zmocňoval se ho strach, že se celý rozpadne na kousíčky, nicotné drobky. Byly to jeho kosti. Ty kosti, kdysi pevné jak ocel, ho teď už nedokázaly ani udržet na nohou. Jenže on si nemyslel, že je to praštění zpráchnivělých kostí, krutý plod stáří – měl za to, že to znenadání přišla smrt, a protože si ho nedokáže odnést celého, pokouší se odnášet si ho po kousíčcích. Jal se hulákat, ječet, volat o pomoc a všechny proklínat, nepřátele i přátele, služebnictvo i příbuzné. Rozesmával celé okolí, teď už se ho nebáli. Z veškeré síly, kterou míval, mu zbyl jenom hlas, čistý a mocný jako zvon.

Hlas moci, kterou si vydobyl.

S tváří obrácenou k slunci ho usazovali na verandu velkolepého paláce, který si dal postavit, aby těm v Bidducaře ukázal, jak mocný a bohatý je. A řekl bych, že jak se tam tak vyhříval – nakolik se ty scvrklé kosti a vyhublé tělo ještě zahřát mohly –, přemýšlel o všem, čím si v životě prošel. Ale to si jen myslím já. Kdo ví, jak moc mu ke konci hlava sloužila. Třeba už ani nemyslel. Možná měl hlavu najednou mátožnou a prázdnou jak jankovitá ovce. A jeho oči, kdysi černé a kruté, nyní však vodnaté a bez sebemenší jiskřičky z dávného blesku, který rozechvěl každého, na koho se Chicheddu podíval, viděly v jeho nitru přízraky těch, koho zabil nebo dal zavraždit. Snad se mu všechno, co se kdy stalo, v hlavě popletlo a nabylo podoby matné, bláhové myšlenky na pokání.

Trvalo mu dobrých sto let, než zestárl. Tak dlouho, že lidé v  Bidducaře došli k přesvědčení, že uzavřel pakt s nějakým běsem a tahle smlouva že působí tak mocně, že i sama smrt se ho štítí dotknout. Ještě ve stáří prý u sebe schraňoval jakýsi amulet. Ten amulet zhotovila vědma, která u něho sloužila. Údajně to byl poslední amulet, jejž ta žena vyrobila, ještě než zanikla v nicotě. Pořád ho míval přivázaný k vlněné šňůrce, kterou nosil na krku. Byl to maličký plátěný sáček, plný kousíčků tajemných předmětů. Ten plátěný sáček kdysi musel být sněhobílý, teď však byl celý černý od špíny, která ho za ta léta zahalila jako další obal, protože Chicheddu si ho jaktěživ nesundával.

Ta ubohá šňůrka se nikdy nepřetrhla, a popřejeme-li sluchu pověstem, amulet ho uchránil před kdoví kolika léčkami.

Dokud prý ho nosil, nezemřel. Každé ráno, sotva se probudil, si sahal do záňadří, aby se přesvědčil, že tam amulet ještě je. Umřít se mu nechtělo, a to ani když dosáhl onoho věku, kdy už člověk čeká jen na vlastní konec, aby tak unikl vzpomínkám a výčitkám svědomí; věku, kdy jste závislí na ostatních a ti o vás pečují jak o malé děcko. Věku, kdy si zoufáte a připadáte si uboze, protože na vás číhavě hledí zločiny, jichž jste se dopustili.

xxxxxxxxxxxx

Copyright © Editziones Condaghes, 2003
Translation © Jindřich Vacek, 2014

 

 

Zuanne Frantziscu Pintore

Hrobka v Osaně

 

Zuanne Frantziscu Pintore (1939–2012), významný novinář, publicista a spisovatel, opustil rodnou Sardinii ve věku 12 let. Léta žil ve Florencii, kde se r. 1962 stal spolupracovníkem deníku L’Unità. R. 1965 přešel do jeho římské redakce a působil také jako zahraniční dopisovatel ve Varšavě. Po obsazení Československa r. 1968 z L’Unità odešel a spolupracoval s několika periodiky v kontinentální Itálii, r. 1974 se vrátil na Sardinii, kde mj. řídil dnes už zaniklou bilingvní rozhlasovou stanici Ràdiu Supramonte. Své první romány, Rudá Sardinie (Sardigna ruja, 1981) a Manzela (1984), napsal italsky, pak následovaly romány v sardštině: Hra (Su zogu, 1989), Nurai (2002), Smrt prezidenta (Morte de unu presidente, 2007) a Hrobka v Osaně (Sa losa de Osana, 2009). V nich položil základy sardskému napínavému románu s prvky detektivky. Hrobka v Osaně je příběhem jednoho, mnohým nepohodlného archeologického nálezu. Sardinie v této knize má pramálo společného se zemí horských vesnic, banditů a krevní msty, jak ji líčí N. Falconi. Je to země moderní, ale dodnes žijící záhadami dávné minulosti.

 

„Pomalu,“ zasmál se profesor. Opustil místo za katedrou, přistoupil k Sarbaně a přátelsky ji štípl do tváře. „Já vím, tak mladá dívka se spoustou dobrých úmyslů, jako jste vy, nebude moc schvalovat postoj starých lidí jako já, kteří nesnášejí, když se jim odporuje. Jenže já se ve svém povolání těším jedné vzácné výsadě – nikdo mi totiž nemůže nic nařizovat, mluvit si můžu, jak chci, a kašlu na kritiky, protože si to můžu dovolit.“ Z hromádky dýmek v rohu stolu si jednu vzal a vložil si ji do úst. „Říká se o mně, že trpím sardománií, víte?“

Profesorův štípanec Sarbanu na okamžik rozladil. „Sardománií? Lidi posedlé Féničany znám, vždyť jen pánbůh ví, kolik jich na Sardinii je, ale tahle nemoc je pro mě nová.“

Profesor se v domnění, že ji štípanec zabolel, omluvně usmál, přistoupil ke knihovně stojící mezi oběma okny a vyndal z ní tenounkou knížku. Otevřel ji: „Už dávno jsem napsal, že kolem roku 900 před Kristem byli Sardové mistry a pány v etruských dolech ve Vetuloniu, hospodářském centru tehdejší Etrurie. Jak jsem ve své knížce napsal, je dokonce možné, že tihle Sardové se tam dostali asi tak v roce 949, což je datum, na kterém se shodují skoro všichni etruskologové jako na datu vzniku první Etrurie,“ řekl a odložil útlý svazeček.

„S tím rokem souhlasím, ale ne s tím, odkud přišli,“ prohlásila Sarbana. „Nás vždycky učili, že přišli z Lýdie.“

„Jistě, proč ne? A putovali z Anatolie do Etrurie dvě stě padesát let? Já vím, že někteří si to myslí, ale podle mě tahle posedlost Orientem… to je prostě nemoc… Nijak mě nepřesvědčuje. Ale vraťme se k věci: já bych vám ukázal, kterým směrem pátrat… Píšete si?“

„Píšu,“ odpověděla dívka a chopila se pera. „Jsem připravena.“

„Takže úkol, který vám zadávám, zní takto,“ usmál se profesor. „Co znamenají tato fakta a data: někdy kolem roku 1000 civilizaci kamenných věží, tedy nuragů, znenadání postihla těžká krize. Nevíme, co se stalo, ale nositelé této kultury, známé také jako kultura tyrhénská, stavitelé věží, přestanou své pevnosti stavět. A právě tehdy, kde se vzalo, tu se vzalo, na druhé straně moře se objeví nové plemeno, protovillanovské, a vstoupí do dějin pod řeckým jménem Tyrhénové,  třebaže věže nestaví. Sledujete mě?”

„Sleduju… Jenže jak to přijde, že většina znalců uvádí, že Tyrhénové opustili Anatolii kolem roku 1200 před Kristem…”

„A v čem je problém? Máme prostě Tyrhény chytré, Sardy stavějící věže, kteří přijdou přímo na ostrov, kde však byly celé tisíce věží už aspoň pět století. A máme Tyrhény hloupé, totiž Etrusky, kteří nejenže nestavějí věže, ale navíc jim trvá dvě stě padesát let, než urazí cestu, kterou Tyrhénové chytří podnikli tak rychle. Ne, na tuhle orientální teorii zapomeňte, ta nikam nevede. Radši poslouchejte, co vám říkám já, a to i jako archeologové, pokud se do archeologie budete chtít pustit: při výzkumu zapomeňte na nabubřelé jistoty a vydejte se cestou nových hypotéz, přestože někomu budou připadat kacířské. Postačí, když si vaše cesta zaslouží, abyste po ní šli, a když budete mít odvahu ji opustit, jakmile zjistíte, že není správná.“

xxxxxxxxxxx

Copyright © Editziones Condaghes, 2009
Translation © Jindřich Vacek, 2014

 

 

Antoni Arca

Když se tančí tango. (N)e(u)rotický jazyk

 

Antoni Arca (*1956), původem Katalánec z města Alghero, je pedagog, spisovatel, odborník na dětskou literaturu, zabýval se rovněž sociologií výchovy a vzdělávání. Angažuje se v oblasti regionálních jazyků a kultur Sardinie, Korsiky a Katalánska, jeho bibliografie zahrnuje prózu, poezii i divadelní hry. Psal především katalánsky, ale také španělsky a sardsky, od r. 2013 tvoří výlučně v katalánštině. Sardsky napsaný román Když se tančí tango (A ballu tango, (n)e(u)roticalimba, 2009) vychází z jeho děl vydaných v katalánštině. Ve víru krátkých sekvencí se tu prolínají příběhy několika lidí na Sardinii, v Katalánsku a v Kalifornii, lidí, kteří se většinou navzájem neznají, přesto však se jejich osudy kdesi bezprostředně proťaly. Jednotlivé kapitoly, v nichž dochází k nečekaným odhalením, spojuje motiv muže čekajícího na letišti; motiv letiště autor zpracoval už dříve ve svých katalánských verších.

xxxxx

Letiště

7. Stojím tu bez pohnutí a dívám se na ten televizor – nemá obraz ani zvuk, ukazuje jen jména měst a časy. Barvy se mění. Pochopil jsem, že jedna barva označuje města, která už brzy odletí, a ta druhá města, co na odlet čekají nebo odletět nemůžou.

Ale města neodlétají, to letadla odlétají do měst. Takže podstatné jsou ty zatracené zkratky – letadla.

Moje město, moje letadlo, se nehýbá, už celé hodiny žádná změna, ostatní města-letadla ho předbíhají, a to moje se ani nehne. Možná to vůbec není jméno města, ale letiště, kde přistanu.

Povídám si tu jako blázen. Pouhá slova do větru, abych nemusel myslet. Abych se kvůli téhle cestě nemusel nenávidět.

Hlavu mám plnou zvuků a oči plné tváří a těl, která neznám a která si nechci zapamatovat.

Lidé se na mě dívají. Co chtějí? Dělají na mě posuňky. Co chtějí, copak nevidí, že studuju lety? Kapsa, ucho, kapsa, ucho. Co mi to jen chtějí říct?

Že mi zvoní mobil. Zmeškaný hovor. Je to číslo k nám domů, volala mi žena. Co udělám, poděkuju těm, co si ze mě utahují, že jsem mobil neslyšel zvonit, nebo je pošlu do hajzlu? Odešli.

Co udělám, zavolám ženě, vykašlu se na to, nebo jí pošlu esemesku?

Zajedu rukama do kapes, shledávám eura, co mám u sebe. Dvě, tři. Jedno má rub španělský, druhé italský. Odkud je to poslední, nevím. Je na něm profil nějakého pána s brýlemi. Hledám telefon, který by nebyl moc na očích, a vhodím do něj tohle euro, takže mě už navždycky přejde chuť zjistit, ze kterého státu Evropy pochází.

Mluvím se ženou. Nemám, co bych jí řekl. Jenom rád slyším její hlas. Euro za hovor už nestačí, vhodím další. Ona mluví a já říkám ano, jo, jistě. Já mluvím, a ona neřekne ani slovo. Vhodím třetí euro, to se španělskou tváří, a odmlčíme se. Nakonec jí něco řeknu, ona mi taky něco řekne. Co, to nevím. Nevzpomínám si, co jsem jí chtěl říct. Něco bezvýznamného. Ale radši na to nebudu vzpomínat, protože čas vypršel a já si najednou uvědomuju, že s ní mluvím francouzsky. Moje žena nemluví italsky, ale belgickou francouzštinou, žijeme totiž v Belgii a odtamtud se ke mně také dostalo to neznámé euro.

xxxxxxxxxxxxxx

Copyright © Editziones Condaghes, 2009
Translation © Jindřich Vacek, 2014

xxxxxxxxxxxx

Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Frantziscu Cheratzu (Editziones Condaghes) dne 20. 4. 2014.