Zografi, Vlad, Polib mě! (Sărută-mă; časopis Tvar 10/2012)

 

Vlad Zografi (*1960 v Bukurešti) vystudoval fyziku, už během studií psal krátkou prózu. R. 1995 získal v Paříži doktorát, poté se zcela přestal zabývat fyzikou a nastoupil do bukurešťského nakladatelství Humanitas. Od té doby se věnuje výlučně divadlu, některé jeho hry byly uvedeny na předních rumunských scénách (Národní divadlo, Divadlo Bulandra, Malé divadlo, Klužské divadlo). Vydal několik svazků divadelních her, z nichž tři získaly Cenu Rumunského svazu spisovatelů. Největší úspěch sklidila hra Petr (ironicky groteskní obraz návštěvy Petra Velikého ve Francii, při němž dochází ke střetu dvou světů), uvedená Divadlem Bulandra r. 1998, hraná i v Německu, Švédsku, Itálii a Maďarsku. Zografiho hry jsou zpravidla tragické frašky, dynamické obrazy plné života, zamyšlení nad dějinami a lidským údělem. Hra Oidipus v Delfách vyšla francouzsky r. 2004, r. 2011 vyšel v USA svazek Kiss me!, obsahující tři hry v překladu Ileany Olbrich.

 

 

POLIB MĚ!

(Monolog)

Úryvek

 

Ano, pro všechny jsem byl nemocný člověk… Byl jsem „ten marod“. Když tedy ve mně viděli tohle, musel jsem být přesně takový. Nebo snad ne?… A já se svou roli naučil. Ze začátku špatně. Ale časem jsem ji začal hrát čím dál líp. Dokonce jsem zjistil, že mám jisté nadání. Víš, svým způsobem mi to vyhovovalo… Bylo to pohodlné. Bez ohledu na to, co jsem řekl… Komu jsem vynadal… Jaké svinstvo jsem provedl… Chovali se ke mně laskavě. Chápavě. Soucitně. A tak jsem se najednou ocitl ve společnosti… Společnost! Jak hodná je společnost! Jak vlídná! Jak lidská! Ano, najednou mě obklopoval dusivý soucit a toho nezadržitelně přibývalo, pořád ho přibývalo, hrom aby do něj bacil…! Tou svou lítostí mě přímo mučili.

Jenže lidé přece jen nejsou tak hloupí, jak vypadají… Pravda, je pohodlnější, je strašně jednoduché považovat je všechny za pitomce, co přemýšlejí žaludkem, jenže ve skutečnosti je to všechno složitější. Na tomhle světě je dost lidí, kteří se nad věcmi zamýšlejí, pokoušejí se představit si sami sebe na tvém místě… A tak když někteří viděli, jak se v té své roli maroda trápím, začali mě zkoumat důkladněji… V duchu si říkali: právě proto, že je tak nemocný, musíme mu pomáhat, aby si připadal zdravý, aby své postižení překonal a začlenil se do společnosti. Jinak bude ještě nemocnější než teď. To je logické.

A tak mě donutili hrát dvojí roli. Musel se ze mě stát nemocný odsouzený k tomu, aby zapomněl, že je nemocný, a ochotný všem ukazovat, že se pokouší chovat jako zdravý člověk. I když se mu to nedaří… Aspoň se snaží. Ta jejich snaha! Potřebovali mou snahu. Nějak jsem je přece odměnit musel, ne? Vždyť oni se také snažili. Denně dávali najevo svůj soucit a přitom se ho zoufale snažili skrývat…

Hlavně moje žena, Ema, se mě za každou cenu snažila přesvědčit, že žijeme normálně, jak jen to jde. Normálně! Víš, co dělala v noci? Dávala pozor, jak dýchám. Tiskla se ke mně a poslouchala. Já dělal, že spím. Co si z mého dechu sakra mohla vzít? Co v něm mohla slyšet? Nějaké to zafunění, zachrápání, zabručení… Co znamená tenhle zvuk? Život? Smrt? Nespala, byla vzhůru a poslouchala mě. Já proto taky nespal… Byla unavená, ale nedala si pokoj. Třikrát denně mi měřila tlak, chodila se mnou na odběry… A to všechno jen tak, jako by nešlo o nic zvláštního. Snažila se chovat nenápadně. A čím nenápadněji na mě dohlížela, tím víc jsem zuřil…

Skoro pořád jsem měl neschopenku, zůstával jsem doma a ona mě nechávala dělat nejrůznější směšné práce. Utírat nádobí, krájet chleba, pouštět sporák, vyměňovat žárovky, zalévat kytky, čistit záchod… A to jenom aby mi ukázala, že jsem zdravý a užitečný. Někdy dokonce předstírala, že se na mě zlobí. Když jsem jí říkal, že něco udělat nedokážu, ona na to, že se chovám jak rozmazlené děcko, jsem prý přece úplně stejný jako všichni ostatní, ne…?

Proto když jsem chytil lepru, připadal jsem si zachráněný. Vysvobodilo mě to. Máš pravdu, je to odporná nemoc. Bylo by šílenství říkat ti, že jsem měl radost… Jak by člověk sakra mohl mít radost?! Vysvobození není žádná radost. Život mě rozmazloval: daroval mi další nemoc. No co, na nemoci jsem byl beztak zvyklý. Ale teď už nikdo žádnou roli hrát nemusel. A ani nemohl. Tyátr skončil. Představení bylo zrušeno. Příkaz shůry: Pánbůh ukončil představení. Žádnou roli už nehrajem. Ani jednoduchou, ani dvojroli, ani trojroli…. Prostě nic.

Lepra mě zachránila. Je to odporná a nevyléčitelná nemoc. A hlavně kategorická. Já měl najednou ohyzdnou masku, zato všechny ostatní masky okamžitě a s definitivní platností spadly. A z Emy se stala nešťastná ženská… Což vlastně byla od samého začátku. Jenže tentokrát… Vždyť kdo by se dokázal tvářit, že miluje malomocného?

Ema! Svůj kříž nosila důstojně. To je fakt, to musím uznat. Moje žena se chovala úžasně. Překypovala odvahou, oddaností i energií… Hrozně se snažila… Ale dlouho tady nebyla. Brzy bylo po ní. Rakovina prsu… Ta je zkrátka nelítostná. Zvlášť když se na ni přijde až v pokročilém stadiu. Jdete k doktoru, a doktor vám řekne, že jste přišli moc pozdě. A doktorům člověk důvěřovat musí, ne…?

S ostatními to bylo stejné. Přátele už zřejmě nevázalo přátelství, příbuzné už nevázalo příbuzenství, kolegy kolegialita… Život se vrátil do normálu. Tuhle normalitu jsem nikdy předtím nepoznal a teď jsem ji objevoval krok za krokem. Jako bych se učil chodit. Napřed jsem musel myslet na to, jak zvedám nohu, jak ji sunu dopředu, pokládám na zem, a pak zas tu druhou… Zvykl jsem si… I když se mi má nemoc hnusí… Chce se mi z ní zvracet… Ano, vytříbilo se mi estetické cítění, jsem teď hrozně vnímavý ke kráse.

Když jsem dostal darem malomocenství, stal se zázrak. Je to vážně zvláštní… Od té doby jsem totiž už ničím jiným neonemocněl. Co víc, ze všech ostatních nemocí jsem se rázem vyléčil. Nechytil jsem už žádný mikrob, žádný virus. Za ta léta jsem vůbec nenastydl… Nebolela mě ani hlava, ani břicho, nezlobilo mě srdce ani plíce… Zdravím přímo překypuji.

Jsem svobodný a zdravý tváří v tvář lidem bez masek. Lidem dočista nahým, jak je Pánbůh stvořil. A tihle lidé čekají, až je objevím… Někdy se takhle natáhnu na lavičku v parku a vidím lidi, jak plynou alejemi. Dívám se na ně hodinu, dvě, tři… Stal se ze mě zádumčivý pozorovatel.

Se ženami je to těžší. Ty člověk nenapálí. Ženy jsou totiž chytré. Měl jsem jednu, malomocnou… Je to už dávno, nějaký čas jsem s ní žil. Byla zamlklá, četla si knížky. Pro mě za mě… Nelíbila se mi, tak jsem ji nechal. Mně se líbí takové ty zdravé. Víš… Pustil jsem se za jednou na ulici… Tedy hezká byla, jen co je pravda, moc hezká. Blondýna. Odbarvená. No a co… Nohy, zadek, prsa… I když to nejspíš byla holka z venkova. Myslím podle toho, jak byla oblečená. Měla takové zelené květované šaty… Jenže moc krátké. A střevíce s vysokým podpatkem. Klap, klap, klap… Sotva chudák na těch podpatcích udržela rovnováhu… Klap, klap, klap… Ano, určitě venkovanka. Podle toho, jak mluvila. Právě proto jsem to taky zkusil. Dal jsem si stranou nějaké peníze, vzal jsem je i z kasičky v kostele… Přistoupil jsem k ní a povídám: “Hele, vezmu si prezervativ. A gumový rukavice. I gumovou masku. Jestli chceš, tak si vezmu potápěčský skafandr.” Nechtěla o tom ani slyšet. “Dobře, tak mě nech koukat, jak to děláš s někým jiným…” Podívala se na mě jako na blázna. Udělal jsem chybu. Byla to vesnická holka. Vlastně jsem o to ani nestál, jen jsem tak blbnul… Abych ji šokoval. “Promiň. Prosím tě, zapomeň, co jsem ti říkal… Pojďme si dát kafe. Zajdem si tamhle do baru a dáme si kafe. Ani se tě nedotknu. Poseď se mnou půlhodinku. Drobet si popovídáme…” Otráveně se na mě podívala. “Zaplatím ti. Peníze mám.” A ukázal jsem jí peníze. Stejně o tom nechtěla ani slyšet. Tak jsem se na ni vykašlal, co jsem taky měl dělat? Šel jsem za ní. Ale ne a ne zapomenout na její nohy. Měla strašně dlouhý nohy. Jdu takhle po ulici a před sebou vidím jen její nohy. Jako by mi někdo promítal zpomalený film, věčně tentýž film, a obraz pokrýval celou ulici. Klap, klap, klap… Ani jsem neviděl, kam šlapu. A v tu chvíli ke mně přistoupil policista…

— Pane! –  povídá.

— To mluvíte se mnou?

— S vámi, s kým jiným?… Povídám, slyšíte?

— Slyším, pane.

— Tak se zastavte!

Zastavil jsem se. On se na mě díval. Zkoumal mě.

— S vámi něco není v pořádku.

— Se mnou? To není s nikým.

— Ale ne, chci říct, že s vámi obzvlášť…

— No jasně. Jsem zvláštní případ. Vy jste taky zvláštní případ, pane policisto.

Odmlčel se. Potom řekl:

— Jste nebezpečný člověk.

— To se mýlíte.

— Jste nemocný.

— Nemocní jsme všichni. Řekl bych, že pánbůh se v medicíně moc nevyzná…

— Ne, já chci říct, že… Trpíte nějakou vážnou nemocí.

— Pánbůh medicíně vůbec nerozumí.

— Poslyšte, nemáte náhodou lepru?

— Lepru! Pane bože! Já, a malomocný?

Vrhl na mě pěkně ošklivý pohled.

— Pane policisto, vy jste přece inteligentní člověk, vzdělaný… No nemám pravdu?

Teď se na mě díval ještě ošklivěji.

— Pane policisto, přece není možné, abyste vy nerozeznal lepru od banálního ekzému…

A on mě nechal na pokoji.

No… S jídlem potíže nemám. Totiž neměl jsem. Znám někoho, co pracuje v menze. Dává mi něco stranou. Co jim tak zbude… Drobet polívky, nějaký ten brambor, pár chrupavek, kousek chleba… Prostě co zbude, když si nakradou oni… Nikdo si toho nevšimne. Obyčejně tam chodím takhle k večeru. I vlastní příbor mám, čestné slovo… Jenže teď jsou prázdniny, menza je zavřená. Teď to mám těžší. Člověk přece nemůže žebrat… Vidí ho lidi. Bije to do očí. Člověk nemůže věčně jen čekat jako hlupák. Musí se pořád hýbat, aby to vypadalo, že má něco na práci. Jenže co má sakra na práci?… Musí si něco hledat. A když moc chodí, zničí si boty… Jídlo prochází botami. (Zuje se.)

Mám dojem, že ta pravá je větší než levá. Drobet větší. Nebo ne. To přece nemůže. Musí být naprosto stejná. Člověk je souměrný. Tedy zvenčí… Proč je člověk souměrný? Proč stvořil Bůh člověka souměrného? Napadlo tě to někdy? Protože souměrnost je krásná. Tak se to říká. Co je souměrné, to je krásné. Člověk je krásný. (Směje se. Dívá se na vlastní nohy.) Jsou stejné. Jenže jsou ohyzdné.

Takže když neexistuje láska, tak ať je aspoň tentononc… něha. Jak jsem ti říkal, se ženami to nefunguje, jsou moc chytré… Proto jsem šel včera do kostela. Bylo tam plno, učiněná hrůza. Člověk si neměl kam sednout… Ne… Já se modlit nemůžu. Jak bych taky mohl? A ke komu? Do kostela jsem šel proto, abych si promluvil s knězem. Potřeboval jsem probrat něco důležitého, a on měl na práci jiné věci… Musel jsem počkat, až skončí mše, jenže lidé z kostela stejně neodcházeli. Líbali ikony, křižovali se… Jeden mi dal minci. Měl jsem chuť kopnout ho do zadku, ale pak jsem si řekl, že to beztak není k ničemu. Strčil jsem si minci do kapsy. Už  jsem nedokázal čekat. Přistoupil jsem ke knězi. Uviděl mě a rychle o krok couvl. Udělal jsem další krok, a on zase ustoupil. Tak jsem se vrhl na zem. Řval jsem: “Pane bože, jak daleko ještě budeš ustupovat?” Už neucouvl a řekl mi docela klidně, nevzrušeně: “Co tě trápí, synu?” Co prý mě trápí! “Jsem nemocný, otče.” “To vidím,” na to on. “Jdi k doktorovi.” K doktorovi! “K doktorům mám důvěru, ale v doktory nemůžu věřit, otče.” Mlčel. Potom povídá: “Modli se.” “Ne, ne… Víš, otče, tady vůbec nejde o modlení. Tady nejde o mne, ale o tebe. Já myslím na tebe, otče… Chci tě zachránit. Chci z tebe udělat světce.” Zděsil se. Přistoupil jsem blíž. “Víš, co uděláš, otče?” Ustoupil, ale já ho popadl za rukáv. “Víš, co uděláš? Políbíš mě. Ježíš malomocného políbil. Tak proč bys mě nepolíbil ty?” Mlčel. Nejspíš nečetl evangelia. “Proč?” Zase jsem se vrhl na zem, jemu k nohám. A víš, co udělal? Víš to? Zdejchl se. Prostě se zdejchl. Schoval se mezi věřící, co se tam tísnili před svatými obrazy.

A já v tu chvíli pochopil, že tenhle člověk musí být moc dobrý kněz. Úžasný! Ten nejlepší kněz totiž dělá přesně totéž co Bůh.

 

Copyright © Vlad Zografi 2007
Translation © Jindřich Vacek 2012
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Vlad Zografi dne 10. 11. 2013.

Advertisements