Na této stránce uvádíme úryvky z rozhovoru, který s Natanem Šachamem během jeho návštěvy v Praze na podzim roku 2001 vedl ve studiu Českého rozhlasu překladatel. Tématem rozhovoru byl román Rosendorfovo kvarteto a jeho geneze, ale protože rozmluva měla charakter velmi neformální besedy, oba se od tématu často odchylovali. Zde uvádíme jen část odpovědí Natana Šachama. Většinu z nich následně odvysílal Český rozhlas v pořadu Hledači harmonie v zemi vyhnanců (v rámci cyklu Schůzky s literaturou, režie Hana Kofránková).

 

Vlastně jsem chtěl napsat čtyři knihy. Čtyři knihy, navzájem velmi odlišné. Jedna z nich byla o hudbě, protože hudbou se zabývám od svých deseti let, takže už skoro dvaašedesát let. Většinou jsem hrál hudbu komorní, s krátkými přestávkami vždycky, když byla válka. Chtěl jsem tedy napsat knihu o hudbě. Myslil jsem na to mnoho let a zjistil jsem, že snazší je psát hudbu než o hudbě. Vždycky se však dá psát o hudebníkovi, o lidech, kteří se hudbě věnují, ale tohle je kniha o hudbě. Takže to je jedna kniha, kterou jsem chtěl napsat.

Pak jsem chtěl napsat další knihu, o lásce německých Židů k Německu. Vždycky jsem se divil jedné věci: každý, který přichází z nějaké země, má vždycky vztah k hudbě té země nebo miluje její literaturu, zajímá se o ni, jezdí tam, ale láska německých Židů k rodné zemi je rozhodně silnější než láska všech ostatních. Můžeme říci, že Židé z Iráku milují Irák. Mají své vzpomínky a ty jsou důležité pro celé společenství. Irák prostě milují. Němečtí Židé si mysleli, že jsou nositeli té nejpokročilejší kultury na světě. Dokonce i když se k moci dostal Hitler, byli pevně přesvědčeni, že to všechno potrvá jen pár let. A poněvadž sami byli spjati s Bachem, s Goethem, s Beethovenem, se Schillerem, pěstovali dál nejvznešenější kulturu, jaká dnes na světě existuje. A tahle jejich láska mě zaujala, protože jsem si říkal, že je v tom něco tragického, že tolik milovali zemi, která je vyvrhla, a pak se tam i vraceli, ale o tom už píši ve svém dalším románu.

A pak jsem chtěl napsat knihu třetí – o lidech, kteří si myslí, že se dá žít mimo historii. Kteří se pokoušejí žít mimo historii, opouštějí zemi, kde se narodili, opouštějí přátele, dokonce i jazyk, odjíždějí jinam a jako by žili mimo historii. Když najdou zemi, kde je demokracie, kde vedle sebe žijí lidé navzájem velmi odlišní, a nikomu už možná nezáleží na tom, kým chce dotyčný na novém místě být, umožňuje jim to opustit rámec historie a začít žít soukromým životem. To tedy byla třetí kniha.

A pak tu byla čtvrtá kniha, na které mi velmi záleželo, kniha o duchu spolupráce. [...] To tedy byly čtyři knihy. A co jsem tedy udělal? Napsal jsem knihu o smyčcovém kvartetu tvořeném lidmi pocházejícími z Německa, kteří přijeli do Palestiny v roce 1936, protože jim historie nepřála. Chtěli vyčkat mimo historii na Blízkém východě a doufali, že za dva tři roky všechno pomine. Ale byli muzikanti z Německa a chtěli si založit smyčcové kvarteto, protože kvarteto je nejdokonalejším modelem spolupráce. Člověk nemůže hrát rychleji nebo silněji, a nepokazit souhru všech.

Říkal jsem si: „Tuhle knihu píši jen pro hrstku čtenářů,“ ale je to kniha, která v Izraeli patří k těm nejprodávanějším a také byla přeložena do řady jazyků, dostala i jednu mezinárodní cenu. A je zajímavé, že ještě dnes ji lidé v Izraeli kupují a občas mě čtenářské kroužky žádají, abych jim o ní vyprávěl. Ale já, místo abych o ní mluvil, přijedu s kvartetem. Hraji totiž v kvartetu, vlastně ve dvou, ale jedno z nich je v Izraeli velice slavné, protože první housle hraje přednosta nejznámější izraelské kardiologické kliniky, vynikající houslista, druhé housle hraje žena, která vyučuje komorní hudbu na konzervatoři, na viloloncello dnes hraje vedoucí katedry matematiky na univerzitě Bar Ilan, pokud vím, je to světově známý matematik. Lidé vždycky chtějí mluvit o mé knize, ale také si poslechnout, jak hrajeme. A tak už ani nevím, kolikrát jsme od roku osmdesát sedm až dodnes vystoupili před publikem, které chce o mé knize mluvit nebo si o ní něco poslechnout.