This is a Lower Sorbian dialect which has recently been spoken in the western part of central Lusatia, especially in the villages of Bluń, Bjezdowy, Parcow and Zabrod (in German Bluno, Klein Partwitz, Groß Partwitz, Sabrodt). In 2014 there is only one person who can speak it.

The dialogues are written in the western Grodk (western Spremberg) dialect of Sorbian, whereas the introduction (Úvod)  is written in Czech.

If you are interested in the literary form of (Upper) Sorbian, visit this page, please.

XXXXXXXXX

IMG_1394m

 

ÚVOD

Na této stránce uveřejňujeme texty úvodních dialogů z prvních 17 lekcí učebnice Curs practic de limba sorabă (Universitatea din Bucureşti 1986) převedených do nářečí, kterým se ještě nedávno mluvilo ve střední Lužici v obcích na jihozápad od města Grodk (německy Spremberg) a které bývá v hornolužické srbštině označováno jako zapadna Grodkowska narěč. Pokud je nám známo, patrně jde o první obsáhlejší text v tomto dialektu vydaný.

Když mi počátkem roku 2012 dr. Franc Šěn z budyšínského Lužickosrbského ústavu (Serbski institut) navrhl, abych na internetu uveřejnil texty těchto dialogů, vyjádřil jsem přání, aby byly převedeny do dvou dosud živých nářečí střední Lužice, totiž do slepjanského a „západogrodkovského“. Vedlo mě k tomu vědomí, že zanikající kultura slepjanských vsí a vsí ležících na jihozápad od Grodku představuje významnou hodnotu, která si zaslouží přinejmenším náležitou dokumentaci.

O pořizování a zpracovávání tohoto překladu píši na zvláštní stránce. Na tomto místě chci upozornit jen na několik skutečností, které je třeba mít při práci s textem na zřeteli:

● Texty na této stránce nejsou záznamem spontánního projevu (na rozdíl od zvukových záznamů, které jsem v obci Bluń pořídil a jejichž přepis budu postupně uveřejňovat), ale jde o překlad mého hornolužického textu, který mohl výsledné znění nářečního textu ovlivnit.

● V době mé druhé návštěvy střední Lužice (2013) mluvil tímto nářečím jen jediný člověk, pan Helmut Kurjo (*1935). Tomu se nedostalo filologického vzdělání, ve škole se naučil psát jenom německy. Už několik let neměl možnost mluvit s nikým, kdo by jeho nářečí aktivně ovládal. Setkává se především s lidmi, kteří hovoří slepjanským nebo wojereckým dialektem. To může místy ovlivnit jeho vyjadřování, stejně tak jako četba náboženských textů, kontakty s pracovníky chotěbuzského rozhlasu, občasná setkání s lidmi ze vzdálenějších končin Lužice a v tomto případě i hornosrbština, kterou s ním mluvím já. Protože v roce 2013, jak už jsem uvedl, nikdo jiný toto nářečí neovládal, nemáme možnost porovnat vyjadřování pana Kurja s mluveným projevem nikoho dalšího.

● Jako mluvčí hornolužické srbštiny jsem zaznamenával dolnolužický dialekt, ve kterém téměř neexistují psané texty. Řešil jsem především tyto problémy:

1. V některých případech jsem nedokázal navzájem odlišit určité samohlásky, především e a ě (do recha spóraś/do rěcha spóraś), ě a je (rědny/rjedny). Podle zvukových záznamů pořízených v Bluni se zdá, že pan Kurjo ne vždy vyslovuje tutéž hlásku stejně. Totéž platí o samohláskách o a ó(gory/góry).

2. Někdy jsem váhal nad psaním j, a to především v záporných tvarech přítomného času slovesa byś (být) a ve jménech rodin. Sám pan Kurjo spontánně psal njesom, njesy, njesmy apod. Tak tyto tvary většinou slyším i já, ale na některých zvukových záznamech občas j zřetelně slyšíme. (Mimochodem: j v těchto tvarech obvykle neslyším ani ve slepjanském nářečí, přesto se ve slepjanských psaných textech vyskytuje.) Podobně je tomu s rodinnými jmény: Haneto(j)c, Nowako(j)c. Já sám zde zpravidla j neslyším, ale při korekturách pan Kurjo j do textu doplňoval. Rovněž místy váhám při přepisu slov gór(j)ej, tr(j)ebaś aj. V textu dialogů z učebnice přepisuji záporné tvary indikativu prézenta s j (tedy njejsom, njejsy atd.), u jiných výrazů upozorňuji na obě podoby slova (njetr(j)ebaš). V přepisu zvukových nahrávek z Bluně, na kterém teprve pracuji, se snažím zaznamenávat přesně to, co na tom kterém místě slyším.

3. Jisté nejasnosti se vyskytly i s hláskami ł, w. Například adjektivum młody někdy (ale ne vždy) slyším spíš jako módy. (POZNÁMKA: V západogrodkovském nářečí se ł vyslovuje jako v Horní Lužici, např. v katolické oblasti nebo dříve v evangelických obcích v okolí Budyšína, nikoliv jako ve slepjanském dialektu.)

4. Na začátku slova se (podobně jako často i v Horní Lužici) skupiny souhlásek (hornolužicky ) a vyslovují jako š (’śidu, ’šycke). Počáteční wj se zpravidla vyslovuje jako j (’jacor). V publikovaných textech ve slepjanském nářečí se v přepisu projevuje nejednotnost, někteří vydavatelé počáteční p, respektive w v písmu zachovávají, jiní je nahrazují odsuvníkem (Slěpjański spiwnik, např.: ’ćiwězaj, ’šak), podobně ve Ščerbových záznamech mužakowského nářečí (které jsou však na rozdíl od ostatních zde zmiňovaných textů důsledným fonetickým přepisem) se s počátečním p, w nesetkáváme (śickɛ). Na základě zvukových záznamů z Bluně můžeme říci, že toto počáteční p se někdy vyslovuje, a to i ve slovech, kde se ve výslovnosti zpravidla vypouští.

V textu těchto dialogů se přidržuji pravopisu Kaulfürstova vydání spisů Hanza Njepily (Hanzo Njepila, Šycko som how napisał, LND, Budyšín 2006; např.: pći, pćedźěłany) a antologie slepjanských textů vydaných Hyncem Rychtarjem (Slěpjańska cytanka, LND, Budyšín 19962; např.: pći, pćez), píši tedy: pśi nas, pśez, serska wjas, dobry wjacor, smy se wjaselili. V přepisu postupně zpracovávaných zvukových záznamů z Bluně se (podobně jako Slěpjański spiwnik) přidržuji fonetického znění: ’śi nas, ’śez, serska ’jas, dobry ’jacor, smy se ’jaselili.

Pozor, předložka w, která se v Horní Lužici zpravidla hovorově vyslovuje we (we Budyšinje, we Chrósćicach), se v západogrodkovském nářečí vyslovuje dvěma možnými způsoby, které jsou navzájem rovnocenné. „V Bluni“ se řekne buď we Blunju, nebo Blunju. (Na nahrávkách z Bluně slyšíme jasně např.: hynajkša [...] kaž Blunju a we Zabroźe, tj. „jiná než v Bluni a v Zabrodu“, nebo Blunju ga su ’šycke serski chójźili, tj. „v Bluni všechny [ženy] chodily v lužickosrbském kroji“.)

5. U slovesných tvarů typu nakupowaś/nakup’waś, wordujoš/word’još dochází ve výslovnosti k výraznému kolísání. Toto kolísání zachovávám ve svém přepisu, a to v přepisu jak těchto lekcí, tak zvukových nahrávek z Bluně.

Nářeční ekvivalent českého když (a hornolužického hdyž) psal sám pan Kurjo gdyž, ve výslovnosti však slyšíme jenom ’dyž (respektive ’dyš). Proto počáteční g nepíši (cf. Slěpjański spiwnik: dyž, Ščerba: dëś).

Jak už jsem uvedl, cílem převodu těchto dialogů do nářečí střední Lužice, kterým se mluvilo na jihozápad od Grodku, je poněkud lepší poznání jedné složky kultury, která v průběhu 20. století postupně zanikla. Pro spolehlivější zkoumání zapadneje Grodkowskeje narěče je nutné srovnávání textu těchto dialogů s přepisem zvukových záznamů z Bluně, na němž průběžně pracuji. Podrobnější historii vzniku tohoto překladu a bibliografické údaje uvádím pro větší přehlednost na zvláštní stránce.

Z objektivních důvodů nebylo možné do západogrodkovského nářečí převést úvodní texty ke všem lekcím učebnice Curs practic de limba sorabă a ani obsah dialogů není přizpůsoben středolužickým reáliím (obyvatelé této oblasti příliš neznají Budyšín, mnoho jim neříká ani jméno hornolužické říčky Satkula). Jsem si vědom toho, že mnohé v textu dialogů může být poplatné jejich hornolužickému originálu a že při další práci s nářečními texty z Bluně možná dojde i k změnám přepisu některých slov na této stránce.

 

IMG_1388v

 

 

KURS SERSKEJE RĚCE / BLUŃ

1

PRĚNA LEKCIJA      

 

– Što to jo?
– To jo Jano.
– Wót źo wón jo? Z Rumunskeje?
– Ně, wón z Rumunskeje njejo, wón jo z Łužyce. Jano jo serski bur.
– Sy ty tež Serb?
– Ně, ja Serb njejsom, ja som Rumun.

 

– Wót źo jo ten študent?
– Wón jo z Łužyce. To jo serski študent.
– Wy sćo tež z Łužyce?
– Ně, my z Łužyce njejsmy, my smy z Rumunskeje.
– Su wóni tež z Rumunskeje?
– Jo, wěsće. Wóni su z Rumunskeje.

Što to jo? Pozor, v tomto nářečí se „kdo“ řekne što, českému „co“ odpovídá tvar co. Tedy:
Bluń: što, hornosrbsky: štó, dolnosrbsky: chto, česky: kdo
Bluń: co, hornosrbsky: što, dolnosrbsky: co, česky: co

 

2

DRUGA LEKCIJA

 

– Sy ty Serb?
– Ně, ja njejsom Serb. Ja z Łužyce njejsom.
– Nic? Ty ga móž’ jare derje serski.
– Ow, derje nic. Móžu janož kusk. Wuknu akle.
– Wuknjoš akle? Ty móžoš to hyžno derje.
– Źo ga to! [Ach wo!]

 

– Pomagaj Bog, móžośo serski?
– Ně, my serski njemóžomy.
– A němski?
– Němski tež nic, janož rumunski.
– Móža wóni němski?
– Wóni nic, alje ten serski študent móžo němski.

 

– Wuknjo ten serski bur němski?
– Ten serski bur? Dla cogo to? Wón ga móžo němski.

– Wuknjośo jandźelski, abo francoski?
– My wuknjomy rusynski. Wóni wuknju jandźelski.

 

3

TŚEŚA LEKCIJA

 

– Što to jo? Jo to ten rumunski profesor?
– Jo, to wón jo.
– Rozmejoš, co wón praji?
– Źo ga to, ja njerozmeju, ’dyž wón rumunski pejeda. Ja rumunski njemóžu.
– Pejeda wón tež tšochu serski?
– Ně, alje mały kusk wón rozmejo.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
– Pejedaśo serski?
– Ně, my serski njepejedamy, wuknjomy akle. Alje rozmejomy tšochu dosć.
– Rozmejośo, co ja prajim?
– Jo, wěsće.

xxxxxxxxxxxxxxxx
– Co prajiš?
– Prajim, žo njerozmeju.

– Co prajiśo?
– Prajimy, žo wóni serski njerozmeju.

– Rozmejośo němski?
– Ně, němski nic, janož serski. My smy z Rumunskeje.

 

– Pomagaj Bog. Źo jo ten študent z Rumunskeje, prosym?
– ???
– Móžośo serski?
– Jo, alje mało, wuknu akle, som zachopjenkaŕ.
– Rozmejośo němski?
– Ně, cyłego nic.
– Alje rozmejośo, co ja prajim, ’dyž serski pejedam?
– Móžośo to hyšće raz prajiś, prosym? Nic tak skoki, tšochu pomałem.
– Pejedam nagle? Nět tšochu pomałem: Źo jo ten rumunski študent, prosym?
– Ja som z Rumunskeje.

 

4

ŠTWÓRTA LEKCIJA

 

– Źo to rumunske źowčo jo?
– Nět wóna how njejo.
– Kajka wóna jo? Jo rědna?
– Jo, to rumunske źowčo jo jare rědne.

xxxxxxxxxxxxxx

– Kajka jo ta rumunska študentka?
– Wóna jo jare młoda.
– Jo to rědne źowčo? / Jo wona rědne źowčo?
– Jo, to jo rědne źowčo.

xxxxxxxxxxxxxx
– Jo ten rumunski študent tu?
– Ně, hyšće nic.
– Kajki ga wón jo? Jo młody?
– Ně, wón jo hyžno stary dosć.
– Jo to mudry cłejek?
– Jo, to jo jare mudry cłejek.

– Jo Bydyšyn rumunske město?
– Ně, to jo łužyske město.
– Jo Bydyšyn wjeliki?
– No jo, mały wón njejo.
– Jo to stare, abo nowe město?
– Bydyšyn jo jare stare město.
– Co ga móž’ se tam wobglědaś?
– Wjelje. Tam jo stara radnica, Pětrowa cerkwja, Mikławšk…
– Co to jo?

– Stary kjarchob. Dalej jo tam Móst měra, Lawski torm…
– Jo ten torm wusoki?
– Ně, wón jo niski dosć. Blisko wót togo jo to groźišćo…
– To dosega!

 

5

PĚTA LEKCIJA

 

– Pomagaj Bog, Jano. Źo ga źoš?
– Du nakup’waś. Musym se rumunski słownik wobstaraś.
– Rumunski słownik?
– Jo. Znajoš ga how někajku dobru knigłarnju?
– Jo, pój sobu, to jo how we bliskosći.
– Naźejam se, žo śi njezkomuźim.
– Źo ga to! Musym tak a tak nowu knigłu za našu mamu kupiś, wóna jo witśe połsta.
– Jo to wěrno?
– Jo. Wiźiš našu knigłarnju? Tam wóna hyžno jo.
– Tu knigłarnju znaju, tam casto nakup’ju.

XXXXXXXXXXXXXXXXX
– Źo ga źoš, Tomaš?
– Du se nowe kólaso kupiś.
– Nowe kólaso? Dla cogo? To stare ga jo hyšće dobre dosć.
– Jo, to trjechi. Musym hyšće druge kólaso za našogo gosća wobstaraś.
– Kajkego gosća?

– Pśi nas buźo jaden rumunski študent. Wón wuknjo serski.
– Jo to wěrno? Móžo twój rumunski pśjaśel serski pejedaś?
– No jo, wón pejeda hyšće mało, jo lědyma chopinał. Alje wón derje rozymi.
–  Nó, to mi zwjaseli.

xxxxxxxxxxxxxxx
6

ŠESTA LEKCIJA

 

PŚEDAWARKA: Co ga pytaśo?
JURO: Maśo někajki rumunski słownik?
PŚEDAWARKA: Jo, cośo se how ten mały wobglědaś?
JURO: Ně, ten mały nic. Pokazajśo mi ten wjeliki.
TOMAŠ: Poskaj, to jo dobry słownik. Coga tam pytaš?
JURO: Ja’no rumunske słowo. Mam domach list z Rumunskeje a něco tam njerozmeju.
TOMAŠ: Z Rumunskeje?
JURO: Jo, jaden študent tam wuknjo serski, wón mi casto pišo.
PŚEDAWARKA: Cośo ga ten słownik?
JURO: Jo. Maśo ga tež knigłu ku wuknjenju rumunskeje rěce? [... jaden Lehrgang rumunskeje rěce?]
PŚEDAWARKA: Ně, škóda, tu njemamy.

xxxxxxxxxxxxxxx
– Co to jo?
– To jo jadna [ja’na] jare intresantna knigła wót serskego pismójstwa.
– Wót kogo tu knigłu maš?
– Tu we tej nowej wjelikej knigłarni pśedawaju.
– Co ga we tej knigłje pytaš?
– How jo rědny nastawk wót serskego spisowaśela Měrćin Nowaka-Njechorńskego.
– To jo dobry spisowaśel. Maš domach hyšće něco wót serskego pismójstwa?
– Njemam, musym zasej něco we měsće kupiś.

 

● Knigła wót serskego spisowaśela = kniha od (lužicko)srbského spisovatele nebo: kniha o (lužicko)srbském spisovateli

Knigła wót serskego pismójstwa = kniha o (lužicko)srbské literatuře

Knigła ku wuknjenju rumunskeje rěce.  Jde o opis hornosrbského termínu wučbnica (učebnice), použitý výhradně v tomto psaném textu. V hovoru jsem opakovaně zaslechl německé substantivum Lehrgang.

 

7

SEDYMA LEKCIJA

 

– Poskaj, Lubina, źo ten bus jeźo?
– To ja njewěm, how njejo nic napisane. Najskerej do jadneje [ja’neje] serskeje jsy. Musyš se togo němskego šofera woprašaś.
– Ja se jogo woprašam. Alje móžo wón mi tež serski wotprajaś?
– Docakaj raz, ja se jogo sama woprašam. (Praša se němski.)
– Co wón praji?
– Wón praji, žo ten bus do Złego Komorowa jeźo.
– Do Złego Komorowa? To ga jo daloko. Ja pak njecham do Dolneje Łužyce jeś.
– Móžno, žo wón tež pśez Nowe Město jeźo.
– To se mi wěriś njecha. Ta wjaska ga jo pśi Běłej Woźe. Tu ten bus wěsće do Nowego Města njejeźo.
– Musyš raz za tym prawym pytaś. Maš ga hyžno kortku?
– Kortku? Dla cogo to? Tu se we busu kupim.
– Źo tež to! Kortku musyš how na zastanišću kupiś. Wiźiš tam to niske twarencko pśi cerkwji? Tam nutśkach kortki pśedawaju. Pjenjeze ga maš?

 

8

WÓSEMA LEKCIJA

                   WE SERBACH

 

Na Bydyšynskem dwórnišću

 

– Pomagaj Bog, móžośo serski?
– Jo, móžu. Wy sćo…
– Dan Ionescu z Bukaresta.
– Witaj do Łužyce, Dan! Ja som Juro Chěžnik. Sy se how derje namakał?
– Jo, to njejo tak ćežko buło. Som wót Drježdźan haž do Bydyšyna z jare dobrym spěšnikom rownu smugu jeł.
– A ka’ jo to buło we bonje?
– Tam gubjenje buło njejo. Som se cyły puś z młodej němskej študentku rozpra’jał. Wóna jo mi tež swóju adresu do Lubija dała. To źowčo móžo derje francoski.
– Ty pak sy derje serski nawuknuł. Z kim ga sy we Rumunskej serski pejedał? We Bukaresće ga lědyma Serba zmakaš.
– Som janož we šuli z profesorom pejedał, měnim z našym serskim šularjom.
– Som tšochu wjasoły, žo móžoš našu rěc tak derje. No jo, nět pak sy akle we měsće…
– We měsće?
– To jo we Bydyšynje. My pak pśece prajimy „we měsće“. Nět pak musymej z busom do Zejic, a wót Zejic dalej zes kólasom.

 

● Pozor na tvary příčestí minulého slovesa byś (být):
Singulár: (ja) som buł (som buła), duál: (mej) smej bułej, plurál: (my) smy byli.

● We měsće. V Horní Lužici we měsće zpravidla znamená „v Budyšíně“ (a to i ve vsích ležících blíže ke Kamjenci než k Budyšínu). V Bluni a okolních vsích we měsće znamená „ve Wojerecích“.

 

9

ŹEWJETA LEKCIJA

 

– Naš bus akle pózdźej jeźo. Njejsy mucny?
– Ně, we bonje jo buło rědnje.
– To móžu se pśedstajiś. Tak lubo stej se rozprajałej… Sy hyžno jedł?
– Hyšće nic.
– Pótajkem pójźomej nět na wobjed. Móžomej jesć how na dwórnišću we gosćencu. Twój kufer móž’ tam wotpołožyś. Coš?
– Jo, som wobjadny. Wiźim, tam ga jo tež kiosk…
– Co coš se kupiś? Nowu dobu?
– Ně, tak derje serski hyšće lazowaś njemóžu. Skerej to Płomjo. Nět pak bjez žortow: musym našej mamje kortu wótpósłaś a nanoj tež.
– Dla cogo ja(d)nu mamje a ja(d)nu nanoj?
– Wónej stej rozźělenjej. Njejsom śi wót togo pisał?
– Ně, to ja njejsom wěźeł. How we Serbach se to zrědka stawa. Wódaj.
– Jo až ku twojom kólasoj hyšće daloko?
– Nět njejsom rozymił, ka’ to měniš.
– Ka’ wjelje kilometerjow su do Zejic?
– Někak pjeśnasć.

 

10

ŹASETA LEKCIJA

 

– Poskaj, Dan, ty ga sy chytśo mucny. Alje móžomej k mójej śośe glědaś, wóna bydli how na Thälmannowej, blisko Serskego doma.
– Njecham twóju śotu muliś.
– Ty ju njemuliš a mi tež nic. Smy śi togodla do Łužyce pśeprosyli. Serski cłejek jo góspodliwy, wosebje how we Górnej Łužycy. Tam dołojkach jo to bólej cuze…
– Twója śota ga njewě, žo som pśijeł.
– Jo, wě. Som jej to prajił. Wóna se wjaseli, žo cuzego wiźi, ten našu rěc znajo. Tam móžoš se wó měrje sydnuś, kortku pisaś, kafej piś a tykańc jesć… Buźoš tež telewizu glědaś abo radio poskaś… Nět buźo serske wusyłanje.
– Serske wusyłanje? We rozgłosu?
– Jo, z Kóśabza.

● Ukazovací zájmeno ten plní v tomto nářečí také funkci zájmena vztažného: Te luźe, te serski pejedaju znamená „(Ti) lidé, kteří mluví lužickosrbsky“ (hornosrbsky: /Ći/ ludźo, kotřiž serbsce rěča).

 

11

JADNASTA LEKCIJA

 

– Wobžar’ju janož, žo śi nět Bydyšyn pokazaś njemóžu. Tam by se ty kaž we bajce cuł, Dan.
– Co ga by mi pokazał, Juro?
– Najprjedy by śi Serski dom pokazał. Tam bychmej se Muzej(um) serskego pismójstwa wobglědałej. Pótn bychmej do Doma knigłow na Marxowej šłej. To jo rědna a wjelika knigłarnja. Móžo byś, žo by tam něco intresantne měli. A za tym bychmej se srjeźišćo města wobglědałej: Głowne wiki, Pětrowu cerkwej, Mikławšk…

– Co to jo, Mikławšk?
– Ow, tam by se śi spódobało. To jo tedejšna wótpaljena cerkwja nad Šprewju. We rozpadankach jo kjarchob. Tam jo tež wažny serski procowaŕ Michał Hórnik pochowany.
– Pśi nas we Bukaresće mamy tež jare rědnu armensku cerkwicku. Maśo how we Bydyšynje tež tajke něco?
– Ně, tajke něco how njedawa.
– Prosym?
– ???
– Njejsom śi zrozymił. Co njedawa?
– Ow, wódaj. Som ćěł prajiś, žo tajke něco how njemamy. Musym na swóju sersku rěc kejźbowaś, howac by jare gubjenje pejedaś nawuknuł, Dan.
– Jo, to ja wěm. ‘dy by wy Serbja prawje serski pejedali, pótn bychmy my cuze derje serski nawuknuli.

 

● Warianta: (p)śi nas / wu nas

● Ve tvarech kondicionálu jsem zaznamenal výrazné kolísání mezi tvary hornosrbskými (bychmy) a dolnosrbskými (’dy by wy).

 

12

DWANASTA LEKCIJA

 

JURO: How naša śota bydli.
DAN: We tom domje?
JURO: Jo. Musymej po trjepje górej hyś, wóna na prěnej etažy bydli. (Wón zazwóni.)
WRÓBL: Witaj k nam, Juro.
JURO: Bog źěkuj, wuj! Jo ta śota tež domach?
WRÓBL: Jo, wěsće. Što ga ten młody muski jo? Jo wón tež z Chrósćic?
JURO: Ně, to jo mój rumunski pśjaśel.
WRÓBL: Rumun! Herzlich willkommen!
DAN:…? Njerozmeju, prosym, pejedajśo serski.

WRÓBL: To ga wěrno njejo! Twój rumunski pśjaśel móžo serski?
DAN: Tšochu.
WRÓBL: To jo šwarna wěc! Pójśo pak nutś. Prosym, knjez. Kajke jo wašo mjeno? Ja som Fryco Wróbl.
DAN: Ja som Dan Ionescu.
WRÓBL: Wjaselim se, žo was zeznaju. Prosym, zastupśo do jspy. (Ku žeńskej: ) Marka! Pój raz glědaś, što jo k nam pśišeł.
ŚOTA: Witaj k nam, Juro!
WRÓBL: Jura ga znajoš. Na togo młodego knjeza poglědaj. Wón jo z Rumunskeje, a pejeda serski ka(j)ž my. Jom’ praje…
DAN:Dan Ionescu.
WRÓBL: To jo mója žeńska Marka.
ŚOTA: Witajśo k nam. Prosym, syńćo se. Sćo pśijeli se Bydyšyn wobglědaś?
JURO: Ow ně, śota. Wón ga jo rowno zes bonu z Rumunskeje pśijeł.
ŚOTA: Alje dla cog’ ga njejsy to nidy prajił, Juro? Ten knjez jo wěsće wšen mucny. Njechaśo se wumyś? Tam jo naš bad. Mydło tam namakaśo, cyste twjelki wam nidy pśigót’ju.
DAN: Wutšobny źěk. Ja by se rady wumył, alje njecyńśo se mojeg’ dla žane starosće.
WRÓBL: Co wy we wašej starobje wěsćo, co su starosće…

 

● Varianty: tola / doch (germanizm) | nidy / nydy | Tam jo naš bad. / Tam móžośo se myś.

● Vyslovujeme: nutś [nuč] | nidy [nidy], nydy [nydy]

Witaj k nam: Když v Horní Lužici vítáme hosta do domu, který nepatří ani vítajícímu, ani vítanému, ale třetí osobě, používáme např. obrat Witaj k nim.Tento obrat se podle dostupných informací v Bluni nepoužíval, v takové situaci se říkalo jen Witaj. Obrat Witaj k nam však měl poněkud důvěrnější variantu K nam witaj!, a ta se používala v případě, že například jedna sousedka několikrát za den zaskočila k druhé.

 

13

TŚINASTA LEKCIJA

 

ŚOTA: Móžu wam něco pśinjasć?
JURO: Śota, mej ga smej rowno na wobjeźe bułej!
ŚOTA: Źo ga to?
JURO: Na dwórnišću.
ŚOTA: Wy njejsćo tr(j)ebali do Mitropy hyś. Móžu wam kusk kafeja daś? Abo kakaw?
DAN: Jo, kakaw.
ŚOTA: How su šklicki a žycki, cukor jo na bliźe, nic?
JURO: Jo.
ŚOTA: Docakajśo chylku.
WRÓBL: Pójśo how ku woknoj, tam mamy wěcej swětła, a ten stolc jo tež kusk twardy. Zacyń źurja, Juro. Njecham na tu haru z kuchnje poskaś. Pijośo rady wino? Abo piwo?
DAN: Nó jo…
WRÓBL: Wopytajśo głažk našogo Bydyšynskego. Nydy wam flašu wótcynim. Źo ga wótcynjak jo? Sy jen wiźeł, Juro?
JURO: How na kamerku lažy.
WRÓBL: Měj źěk, Juro! A nydy wam naleju, knjez. K strowosći!
DAN: To šmakujo…!

 

● Kusk kafeja: Stejně jako v Horní Lužici se výraz kus(k) používá pro malé množství, např.: Ja som jan mały kusk serski nawuknuł (Naučil jsem se trošku lužickosrbsky), Cośo kusk kafeja měś? (Chcete trochu kávy?).

Pozor! Zatímco v Horní Lužici říkáme Sydńće so kusk (Sedněte si na chvíli), v západogrodkovském nářečí se říká Syńćo se chylku.

 

14

ŠTERNASTA LEKCIJA

 

WRÓBL: Mója žeńska pśinjaso tež nydy kakaw.
JURO: Co ga njasoš?
ŚOTA: Som tykańc pjakła.
JURO: Nó, to mamy prawu gluku.
ŚOTA: Prosym, wzyjśo se a dajśo se słoźeś.
DAN: Źěk’ju se, knjeni.
JURO: Źěk’ju se, śota.
ŚOTA: Prosym.
WRÓBL: Wóstaj tu kanu na bliźe, Marka.
ŚOTA: Fryco, coš ty tež tykańc měś? Wiźim, žo sćo piwo pili.
WRÓBL: Naš gosć ga jo głažk wopytał.
ŚOTA: Naźejam se, žo jo jomu dobre buło.
WRÓBL (ku Danoj): Ka’ se wam we Łužycy lubi?
DAN: Wjelje tu hyšće wiźeł njejsom. Alje krajina, kótruž som pśez wokno bony wiźeł, jo rědna. Cyste wjaski, małe města a wósebje rědna góla a gorki. Tych wjelje wokoło Bukaresta njejsu.
WRÓBL: Maśo prawje. Tajkeje góle a gorkow maśo tam dołojkach mało. To trjechi. Alje wjelje rědnych městow a wjaskow ga tam tež su.
DAN: Sćo we Rumunskej byli?
WRÓBL: Jo, hyžno dwójcy, a mója žeńska hyžno tśi raze. Som pśi Carnem mórju pobuł. Wiźiśo, how we Serbach njemamy žane mórjo. Alje we Chrósćicach zmejośo Satkulu a gatki, za Pančicami kupadło a pśi Bydyšynje jazor. Wódy how we Łužycy mamy dosć.

 

● Shoda – slovesný tvar po wjelje. Na rozdíl od spisovné hornolužické srbštiny a češtiny (ale podobně jako v hornolužickém katolickém nářečí) následuje po výrazu wjelje (mnoho) slovesný tvar v množném čísle: Tych wjelje wokoło Bukaresta njejsu (nikoliv njejo). Alje wjelje rědnych městow a wjaskow ga tam tež su (nikoliv jo).

Lěs / góla: Ekvivalentem českého substantiva les je v západogrodkovském nářečí zpravidla výraz góla. Termínem lěs se označuje hustý, obtížně prostupný les (hvozd).

 

15

PJETNASTA LEKCIJA

 

– Stej wašej starejšej hyšće žiwej?
– Jo, wobej. Wónej hyšće na źěło chójźitej.
– Kajke powołanje wónej matej?
– Nan jo duchtar, wón źěła we jadnej chórowni we Brašowje. Mama jo šularka a wucy we Bukaresće.
– Co wóna wucy?
– Geografiju a stawizny.
– To jo šwarna wěc. Maśo hyšće bratša abo sotšu?
– Mam staršego bratša, wón jo nowinaŕ, a młodšu sotšu, ta hyšće do šule chójźi.
– A co wy študujośo?
– Slawistiku. To jo we mójom paźe čechisku a rusynsku rěc.
– Čechiski ja tež tšochu móžu. Som pó wójnje žane lěta we Čechiskem źěłał. Za nas Serbow to čechiske ćežko njejo.
– Za mnjo njejo čechiska rěc tak lóžka, som akle zachopjenkaŕ. Njemóžu čechiske słowa prawje wuprajiś.
– Sersku rěc pak wuprajiśo derje. Móžośo rusynski tež tak derje?
– Lěpjej, som rusynski wjelje lět we šuli wuknuł.

 

16

ŠESNASTA LEKCIJA

 

–Sćo se we Bydyšynje naroźili?
–Ně, ja pśidu z Ralbic, smy byli burja. Ja som ako młody gólc do industrije źěłaś šeł a som tam skóro tśiceś lět samsnej fabrice swěrny wóstał. Moja žeńska tež njejo z města, jeje starejšej dom jo we Radworju.
– Maśo tež źěśi?
– Jo, mamej syna a źowku. Naš Sebastian jo se do Delan wrośił, wón tam we jadnej jsy [we prodrustwje] z traktorom jezdźi. Wón jo ženjeny, ma hyžno swójźbu.
– A waša źowka?
– Naša Hana jo se do Wórjec wudała. Jeje muski jo inženjer, wón źěła we kombinaśe.
– We kótrym ga?
– We Carnej Plumpje. Prjedy jo to serska wjas buła. Němce su to na „Schwarze Pumpe“ pśełožyli a nět su tam tež kombinat natwarili. To jo wuwiśe… Alje naša Hanka jo dušne źowčo, wóna tam dołojkach pśece serski pejeda.

 

● Žěśi: Hornolužickému plurálu dźěći odpovídá tvar źěśi, ale hornolužickému singuláru dźěćo odpovídá v západogrodkovském dialektu tvar gólje. (V textech nahraných v Bluni se setkáváme s výrazem Gólětko jako označením pro Dítě Ježíše.)

Naša Hana jo se do Wórjec wudała. Nářeční označení pro hornolužické Wojerecy zní Wórjece, Chotěbuz se nazývá Kóśabz, Budyšín Bydyšyn, Grodk (německy Spremberg) se i v tomto nářečí jmenuje Grodk.

Serska wjas. Nezapomínejme, že vyslovujeme [serska ’jas]. Podobně dobry wjacor [dobry ’jacor], som se wjaselił [som se ’jaselił].

 

17

SEDYMNASTA LEKCIJA

 

JURO: Nó jo, nět pak musymej na bus chwataś.
DAN: Wiźiš, Juro, smy serske wusyłanje zkomuźili.
JURO: To jo wšojano. Móžoš pśiducu njeźelu pśi nas domach poskaś.
ŚOTA: Docakajśo, musym wam něco skibow na puś daś.
JURO: Dla cogo to, śota?
ŚOTA: Pó puśu wordujoš głodny…
DAN: …a lacny.
JURO: Tak to njejo, śota. Naš bus z Augusta Bebelowych wikow jeźo, a we busu ga njebuźomej jesć.
WRÓBL: Cotej we busu něco lazowaś? Daju wama Nowu dobu sobu, tam jo sobotnišy numer zes Pśeźenakom nutśi.
JURO: To njetrjeba byś, wuj. My ga tež kujždy źeń nowiny domoj krynjomy. Lubej budu Danoj pśez wokno našu domiznu pokazaś.
WRÓBL: Kaž měniš. Praj domach wjelje dobrego wót nas.
JURO: Źěk’ju se. Božemje!
DAN: Božemje!

 

 

Original Sorbian dialogues © Jindřich Vacek 1986, 2014

Translated into the Bluń dialect by Helmut Kurjo, 2014.