Jindřich Vacek, Úvod do četby českého literárního textu, Universitatea din Bucureşti 1989

 

Tato práce navazuje na učebnici Limba cehă pentru avansaţi, Bucureşti 1987, a jejím cílem je umožnit pokročilým studentům přistoupit po četbě článků z učebnic (případně časopisů) k četbě literárních textů, především české prózy 20. století.

Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol. První z nich je jakýmsi mementem upozorňujícím na některé jazykové jevy, jež cizinci obvykle zvládají jen nedostatečně nebo jejichž důležitost pro správné porozumění textu podceňují. Ve druhé kapitole se pokoušíme shrnout základní informace o stylové příznakovosti věty a souvětí, slova a mluvnického tvaru; výklad je v této kapitole ilustrován řadou kratičkých ukázek z české beletrie, podrobněji komentovaných ve třetí kapitole. Třetí kapitola jako by svým pojetím poněkud protiřečila kapitole druhé: zatímco ve druhé kapitole jsme se snažili stylově příznakové jevy systematizovat, v kapitole třetí klademe důraz na stylovou svébytnost každého textu (kapitola zahrnuje komentované ukázky z díla devíti prozaiků 20. století). Konečně ve čtvrté kapitole si všímáme otázky autorského stylu, nespisovných prvků, s nimiž se v českém literárním textu setkáváme, a závěrem věnujeme v omezené míře pozornost i jazyku české literární prózy 19. století. Tato práce nemá být antologií české prózy, ale ani soustavnou učebnicí stylistiky.

Autor literární texty, s nimiž pracuje, vnímá na základě jazykové kultury konce 80. let dvacátého století. Jeho rozbory jsou jistě v mnohém poplatné subjektivnímu pohledu, jak už to při práci s literárním textem bývá.

  

 

1. Úvodní poznámka: K POROZUMĚNÍ OBSAHU TEXTU

 

Dříve než se začneme zabývat stylistickou stránkou literárního díla, povšimněme si nejprve dvou jazykových jevů, jež cizí čtenáři české beletrie zpravidla podceňují, které jsou však důležité z hlediska správného porozumění textu. Tím prvním jsou syntaktické konstrukce vyjadřující postoj mluvčího k obsahu sdělení, druhým některé případy užití zájmen.

Syntaktické konstrukce vyjadřující postoj mluvčího k obsahu sdělení jsou zpravidla uvozeny spojkou, zájmenem, příslovcem, případně jejich spojením (jen aby, ještě že, co když) a velice často jejich význam v konkrétní situaci spoluurčuje intonace: tak věta „Ten že se učí?“ může vyjadřovat pochybnost i nedůvěru, věta „Ještě aby tam chodil!“ nesouhlas i rozhořčení apod. Naopak různé syntaktické konstrukce tohoto typu mohou vyjadřovat (s větším či menším významovým rozdílem) týž nebo podobný postoj, např. věty „Jen když to udělal!“, „Hlavně že to udělal!“, případně i „Ještě že to udělal!“ v určitém kontextu vyjadřují úlevu.

Cizího čtenáře české prózy může zmýlit podobnost syntaktické konstrukce české se zdánlivě analogickou konstrukcí v jeho mateřštině, např. české „A co když se učí?“, vyjadřující domněnku, podezření atd., připomíná rumunské „Şi ce dacă învaţă?“, vyjadřující přezírání, banalizování apod. (V tomto případě české syntaktické konstrukci s uvozujícím A co když…? odpovídá spíše rumunské Dar dacă…? a rumunské konstrukci s uvozujícím Şi ce dacă…? české No tak…, a co (má být)?)1)

K neúplnému pochopení českého textu dále přispívá podceňování mnohoznačnosti v oblasti zájmen.

K nejoblíbenějším českým slovům patří bezpochyby slovo to. Slovo to v různém kontextu plní úlohu zájmena, částice nebo příslovce; připomeňme si zde nejdůležitější významy slova to, jak jsme je pro potřebu bukurešťských posluchačů bohemistiky shrnuli v předchozích pracích. Slovo to může mít význam

a) částice vyjadřující skutečnost, že děj je mluvčím vnímán bezprostředně (Co to děláš?,  Co to tam posloucháš?);

b) gramatického podmětu (Táhne mě to ven.);

c) kvantitativní (To prší!, To jsem se napřekládal!);

d) kontrastivní (To Martin, ten rumunsky umí.);

e) anaforický (To abych tam honem šel taky., To se ti to učí!),

f) hodnotící (Nic to nedělá, jen to sedí doma).

To jako ukazovací zájmeno nezřídka plní v českém textu úlohu podobnou té, jež v textu rumunském připadá určitému členu, a proto správné pochopení jeho přítomnosti nebo nepřítomnosti v textu je důležité nejen pro pochopení formy, ale i obsahu tohoto textu.

Uveďme zde dva příklady. První z nich je souvětí z Neffovy Třinácté komnaty (podrobněji komentované ve 3. kapitole této práce):

 

Zkrátka bránila se proti myšlence, již nikdy nevyslovil a jež mu proběhla hlavou tehdy, kdy osamělou paní ještě znal tak špatně, že byl schopen myslit na Tizianovu Flóru a na náhodně šťastnou souhru dekorace a osvětlení.

 

Nepřítomnost ukazovacího zájmena před slovním spojením osamělou paní nemusí být tak zcela bezvýznamná, může totiž svědčit o důležitosti „osamělé paní“ pro hrdinu, o skutečnosti, že se pro něho stala osobou natolik významnou a jedinečnou, že jakékoliv bližší určování její totožnosti se stalo zbytečným. (…)

1) Více k českým syntaktickým konstrukcím vyjadřujícím postoj mluvčího viz naši práci Limba cehă pentru avansaţi, Bucureşti 1987, str. 331–337.

 

KAPITOLA 4

A. K otázce autorského stylu

 

Na závěr této práce bychom chtěli co nejdůrazněji varovat před zavádějící iluzí pojící se k pojmu autorský styl. Zejména pro toho, kdo si předsevzal dát dílu cizí literatury uměleckou podobu ve vlastní mateřštině, neexistuje nebezpečnější představa než ta, že každý prozaik si vytvořil jakýsi specifický a zároveň neměnný způsob vyjadřování, jehož užívá ve všech svých pracích, a který tedy musí v překladu každé z nich napodobovat i překladatel. Představa, že například každý text Čapkův musí vyznít úsměvně a být protkán lidovými výrazy, každé dílo Neffovo musí být prostoupeno básnicky kouzelnou, a přitom poněkud tíživou atmosférou Třinácté komnaty, či že každá próza Fuksova musí být plna neobvyklých vazeb, rčení, tvarů i rytmů. Jak vyplývá zcela zjevně z úryvků z české literární prózy a komentářů k nim, jak byly uvedeny v předcházející kapitole, každé literární dílo, každá jeho část má svou osobitost nejen co do obsahu, ale také po stránce stylistické. Je hrubým zjednodušením tvrzení, že např. Poláčkův jazyk se vždy blíží hovorové mluvě, protože v románu Okresní město se setkáváme se stylem silně knižním, právě tak jako by bylo omylem tvrdit, že styl Fuksův se vždy vyznačuje původností vyjadřování a řadou stylistických inovací, víme-li, že v románu Pan Theodor Mundstock tomu tak není. Jak je z uvedeného patrné, je vhodnější mluvit o stylu určitého díla, někdy dokonce i určité jeho části (viz např. osobitost textu „Náš přítel na ostrovech Galapagos“ v kontextu románu Válka s Mloky).

Je ovšem pravda, že mnoho autorů v určité části svého díla, největší a/nebo nejvýznamnější, tíhne k určitému charakteristickému způsobu vyjadřování, jež se v představách čtenářů někdy stává stylem daného autora (styl Čapkových Povídek z jedné a z druhé kapsy chápaný jako styl čapkovský, styl Mužů v ofsajdu jako styl poláčkovský apod.), je však třeba mít na zřeteli, že s takovýmto vyjadřováním se jen zřídka setkáváme ve všech dílech daného autora, a co víc, že s takovýmto stylem „čapkovským“ či „fuksovským“ se setkáváme i v pracích jiných autorů. Uveďme zde pro ilustraci dva kratší texty:

 

Text A

Malíř písma Kurka si hrábl do své nesmírné hřívy. – Já nevím. Ale abych řekl pravdu, trochu mě to chytlo u srdce, když jsem tam dnes byl.
– T-tys tam byl? podivil se Jakoubek. Ani jsem tě…
– To je možné. Já jsem maličký, není mě hned tak vidět. Ale tak vám povím, že to nebyla hezká podívaná. Mně připadalo, jako by… když já to nedovedu říc, ale… jako by se tu dělo něco nesprávného, proti přírodě nebo jak. Já ji nepoznal. To se rozumí, takových pár měsíců vazby, to člověka utahá. Ale ona byla jako bez života, jako… Kurka chvíli hledal slovo, a když je nenašel, pokrčil rameny – Šla docela pěkně, docela ne zničeně, ale člověku nebylo volno, když se jí podíval do obličeje. Jako by se byla pomátla. A když si představíte, co musila zkusit, než… než jí tak pohasly oči, rozumíte, a než jí tady huba začala tak cukat, víte, takhle… Bylo to, jako by na člověka padl taky kousek té hrůzy, kterou prožila ona.

 

Text B

- Velmi ochotně, velmi rád to vysvětlím, přikývl zahradník, míře na Blanku svou mokrou štětku. – Přesně a po pravdě tak, jak se vše zběhlo a přihodilo. Dáma, které je obyčejně přezdíváno stará Špicka, jest paní, jíž patřil dům U slepých hodin. Stará, leč velmi vznešená, a ráda sem jezdívala. A bohatá, možno říci zámožná, třebaže převážně, jak se říká, lakomá, možno říci skoupá.
– Měla zlaté doly v Peru, doplnil Kosťa.
– Snad, připustil zahradník. – Ale nikdy jsem o tom neslýchal. A ráda holdovala cestování. Na zimu, to jezdívala do země švýcarské, ale též i egyptské. Na podzim pak sem. Můžete mi věřit, že jsem se bával jejích zájezdů do Prahy. Nikdy nebyla spokojena, jak se říká, se stavem zahrady, v němž ji zastihla. Proklínala mě, přičemž užívala mnoha různých řečí, křičela a bila holí do země. Dala mi vždy výpověď, ale než zase opustila Prahu, vše mi prominula.

 

První text na první pohled nese patrnou pečeť stylu Čapkova. Není to jen oním obrazem zdánlivě poklidné besedy několika lidí různých povah i povolání, kteří se setkali u hostinského stolu, aby si pohovořili o věcech ve skutečnosti vážných a svým způsobem výjimečných; s velkou částí Čapkova díla pojí tento text i volba jazykových prostředků. Všimněme si hned první věty: Malíř písma Kurka si hrábl do své nesmírné hřívy. Zde zvláště spojení do své nesmírné hřívy vyznívá příznačně čapkovsky: o hřívě (myšlena je ovšem malířova kštice) říkáme, že je mohutná, snad i obrovská, bohatá, ne však, že je nesmírná. Přídavné jméno nesmírný  nejenže působí v tomto kontextu poeticky, čtenář si je mimoděk lehce spojí i s jinými nesmírnými věcmi, s nesmírností vesmíru, s nekonečnými taji metafyziky, tak drahými Karlu Čapkovi. Podobně i první věta následující přímé řeči, Já nevím, začíná oním , jež není chvástavým zdůrazňováním vlastní důležitosti, nýbrž výrazem skromnosti, přiznáním omezené platnosti vlastního názoru, jak se s ním tak často setkáváme z úst doktora Mejzlíka i jiných postav Čapkových Povídek z jedné a z druhé kapsy. Skromnost, nejistota, onen příznačný pocit tolika Čapkových vypravěčů, zaznívá z formulací „Já jsem maličký, není mě hned tak vidět“, „Mně připadalo, jako by… když já to nedovedu říc, ale…“. Podobně i vyjadřování ve větě „…jako by se dělo něco nesprávného, proti přírodě nebo jak…“ připomíná ona zdánlivě paradoxní místa některých Čapkových povídek, kde věci ryze lidské jako by byly směšovány s nevědomou přírodou či dokonce ji přesahujícími vztahy metafyzickými. Poeticky vyznívající věta „ale člověku nebylo volno“, spíše knižní tvar příčestí musila a vzápětí nečekaně lidové, jadrné „a než jí tady huba začala tak cukat, víte, takhle…“, s oním čapkovským, tak trochu vágním zpřesňováním („takový ten“, „nějaký ten“), následující po poetickém „než jí tak pohasly oči“ a bezprostředně předcházející evokaci hrůzy, to vše jako by zařazovalo tuto ukázku kamsi na stránky Povídek z jedné a z druhé kapsy.

Text druhý, od prvního značně odlišný, na první pohled napovídá autorství Fuksovo, byli bychom dokonce v pokušení jej považovat za úryvek z románu Vévodkyně a kuchařka. Jazyk této ukázky má totiž s jazykem uvedeného románu mnoho společných prvků; i zde se setkáváme s bizarním vyjadřováním v přímé řeči postav, jehož povaha je dána knižností výrazů i vazeb, neobvyklostí, místy až jakýmsi „sémantickým posunem“, zdánlivou nesprávností, nepřesností vyjadřování, a občas snad i jakýmsi specifickým rytmem.

Povšimněme si hned počátku zahradníkovy řeči. Velmi ochotně, velmi rád to vysvětlím. Knižní příslovce velmi zní v přímé řeči strojeně, příslovce ochotně, vyjadřující pozitivní hodnocení, zpravidla užíváme v souvislosti s jinými osobami, nikoliv se sebou, máme zde tedy co dělat s jakousi zvláštní přepjatostí ve vyjadřování. Rytmus počátku věty velmi ochotně, velmi rád (a podobně i dále „jak se vše zběhlo a přihodilo“; „bohatá, možno říci zámožná“ – „lakomá, možno říci skoupá“) vzdáleně odkazuje k rytmům fuksovským („majitel kavárník číšníku žákovi“). Věta „Na zimu, to jezdívala do země švýcarské, ale též i egyptské“ jako by vyšla z téhož pera jako věta „Dával se oslovovat prostým slovem ‚pane‘ buď v řeči německé či francouzské, nikoli anglické a zcela tak prostě sám oslovoval jiné“ (Fuks, Vévodkyně a kuchařka). Užití trpného rodu ve větě „které je obyčejně přezdíváno stará Špicka“ i vazby s genitivem ve spojení „užívala mnoha různých řečí“, obojí silně knižní, a v přímé řeči tedy znějící strojeně, řada knižních výrazů a tvarů (vše, přihodilo se, jest, jíž, leč, možno říci, třebaže, převážně, též, mnoha, opustila Prahu, vždy), užití podstatného jména zájezd v neobvyklém významu, pleonasmus ráda holdovala cestování (pojem holdování zahrnuje i pojem rád), opět připomínající Fuksova majitele kavárníka, snad i lehký kontrast příslovce nikdy se slovesným tvarem neslýchal (nikdy je důrazné, do jisté míry klade důraz spíše na okamžik, zatímco sloveso slýchat se vztahuje k delšímu časovému úseku), ostatně v řeči málo obvyklým („Nikdy jsem o tom neslyšel!“), to vše ukazuje na nám už známého autora.

Uvedené ukázky jako by naznačovaly, že autorem prvního textu je Karel Čapek a autorem druhého Ladislav Fuks. Tento závěr by však byl nesprávný. Autorem obou textů je Vladimír Neff a oba jsou převzaty z téhož románu (Třináctá komnata).

 

 

Copyright © Jindřich Vacek 1989