Šacham, Natan, Rosendorfovo kvarteto (Revi‘ijat Rozendorf; Praha-Litomyšl, Paseka 2001) 

 

Natan Šacham (nar. 1925) patří k výrazným osobnostem izraelského kulturního života. Politicky se přiklonil k levici, od roku 1945 je členem kibucu Bejt Alfa. V době odboje proti britským mandátním úřadům prostředkoval mezi levicovými a pravicovými odbojovými uskupeními. Na konci 70. let působil jako diplomat v USA, kde prosadil zřízení postu izraelského kulturního atašé v New Yorku, dále působil mj. ve vedení izraelského veřejnoprávního rozhlasu a řídil nakladatelství Sifrijat Poalim. Natan Šacham, absolvent konzervatoře, je vášnivý hudebník, sám léta hrál v kvartetu. Jeho láska k hudbě byla nepochybně jedním z činitelů, které přispěly ke vzniku tohoto mimořádně úspěšného románu.

Rosendorfovo kvarteto je příběhem čtyř hudebníků a jednoho spisovatele, kteří se před pronásledováním ze strany nacistického režimu uchýlili do tehdy britské Palestiny. Pouze jeden z nich věří v myšlenku sionismu, ostatní k nové zemi nacházejí vztah jen obtížně. V Palestině založené kvarteto jim nejen umožňuje dál se věnovat hudbě, pomáhá jim také překonávat pocit vykořenění. Na pozadí zdráhavého uvykání novému prostředí, tak vzdálenému milované německé kultuře, se odvíjejí příběhy protagonistů, zahrnující jak jejich osobní život, tak složitou a někdy až nebezpečnou politickou realitu tehdejšího britského mandátu.

Za zmínku stojí, že rodina Natana Šachama, který v románu dokázal tak mistrně  vystihnout mentalitu německých Židů, se do země přistěhovala z Ruska.

 

PRVNÍ HOUSLE – KURT ROSENDORF

Během prvních hodin na neznámém místě se všechny detaily velmi ostře vtiskují do paměti. Drobné a vcelku banální věci jsou plné významu. Náhodné chování jednotlivých lidí jako by vypovídalo o povaze daného místa: řidič taxíku, jenž mě ošidil a požadoval po mně, abych zaplatil také za dva cestující, kteří mi dobrovolně pomáhali a kus cesty se mnou jeli; posluha v penzionu, jenž se loudal a nechal mě, abych se zavazadly zápolil sám; náhodný kolemjdoucí, který do mě strčil, málem mi vyrazil housle z rukou, a ještě měl tu drzost rozčilovat se, že na chodníku překážím.
   Bylo to jako zlá znamení na počátku cesty. Když na nás dolehne tíseň, každá nepříjemnost jako by byla předzvěstí budoucnosti.
   Vykročils levou nohu, řekl jsem si v duchu. Potom jsem se usmál – člověk skočí do rozbouřeného moře, a mrzí se, že voda je studená?
   Vstoupit do Penzionu Hella Becker bylo jako ponořit se do teplé lázně. Vstupní hala, v níž už svítilo několik skromných lamp, se až neuvěřitelně podobala některému z těch středostavovských penzionů na březích Rýna – čisté ubrusy s vyšívanými okraji, starodávné svícny vedle něžné nádobky s jedinou květinou, stočený ubrousek ve stříbrném kroužku, přikrývky na čajnících, na stěnách obrazy – lučin, průzračných jezer, vrcholků hor pokrytých věčným sněhem, vyřezávané příborníky, jejichž některá dvířka byla celá dřevěná, aby zakrývala, čím se nebylo co chlubit, a jiná zas skleněná, tabulka vedle tabulky, stavějící na odiv křišťálové poháry, které se tam třpytily; vřelý, rozechvělý hlas menší kulaťoučké ženy, jejíž tvář byla hezčí než tělo, a která, sotva mě spatřila, vstala a zamířila ke mně drobnými krůčky Číňanky:
   „Herr Rosendorf.“
   Otázka i odpověď zároveň.
   Majitelka penzionu osobně. Hlas, jenž mi v uších zazvonil jako zapomenutá melodie, která nám vytane na mysli právě ve chvíli, kdy se na ni chcete rozpomenout. Výrazný berlínský přízvuk mi sevřel hrdlo: „Slyšela jsem vás v Berlíně v devětadvacátém a ten Schubert byl úžasný.“ (Von den Burger hrál jaksepatří falešně, ale co na tom…) „Tudy, prosím.“
   Bylo to jako pevná půda pod nohama. Kousíček vlasti v cizí zemi.

  

VIOLONCELLO – BERNARD LITOWSKI 

Nevím, jestli se někdy dozvím, co a jak se vlastně stalo. Závěr byl rozhodně rychlý a dramatický, všechno překotně spělo ke konci. Zpočátku jsem jen cítil, že se něco děje, ale netušil jsem, co přesně. Dva z mladíků, které jsem poznal na pláži, zatkli a Spiegelman zmizel. Zůstal jsem bez spojení i bez informací. Rozhodl jsem se, že povedu normální život, jako by se nic nestalo. Ale nedařilo se mi skrývat, že mě něco tíží. Každý si to vysvětloval po svém. Marta měla za to, že moje láska k Evě, kterou se prý v sobě snažím potlačit, konečně propukla ve znepokojivé podobě. Není sebemenší šance přesvědčit ji, že nemá pravdu. Nepromarní jedinou příležitost, aby mi odpustila poklesky, jichž jsem se nedopustil. Rosendorf si byl jist, že mě sklíčila chladná kritika mého vystoupení, když jsem hrál Schumannův koncert pro cello, a dojemně se mě pokoušel utěšovat. Nic mi není tak lhostejné jako rozčilující poznámka hudebního kritika. Friedman se domníval – a do jisté míry správně –, že mi dělá starosti situace na frontách. Ta, která zřejmě může za všechno, si jediná ničeho nevšimla. Cožpak jsem jí mohl říct, že mě zneklidňuje její stále užší vztah s tím britským důstojníkem? Určitě se jí na mě důkladně vyptával, a ona mě s chutí pomlouvala a nechápala, že tak slouží cizí moci. Když se mě jakoby mimochodem zeptal, jestli znám člověka jménem Ješajahu Zlotniker, jemuž se říká taky Zelig Spiegelman, usoudil jsem, že rozhodně nepatří k vojenské rozvědce. Nasadil jsem sice neproniknutelný výraz a požádal jsem ho, aby mi ta jména hláskoval, ale měl jsem pocit, jako by se mi kolem krku stahovala oprátka. Potom se u Marty ukázali dva neznámí muži a vyptávali se jí na naše styky s Grantlym. Uklidnil jsem ji, že jsou určitě z Hagany a že chtějí zjistit, jestli by se zmíněných kontaktů dalo využít, ale notně jsem se polekal. Když Spiegelmana zastřelili tajní, kteří násilím vnikli do bytu, kde se skrýval, pomýšlel jsem dokonce na útěk ze země. Čtrnáct dní jsem stonal strachy a z domu jsem nevycházel ani na zkoušky orchestru. Když se nic nedělo, pospíšil jsem za Hildou Mosesovou, jediným člověkem, se kterým jsem mohl mluvit otevřeně. Uklidnila mě – Spiegelmana prý Britům nevydala Hagana –, ale nemohla mi s jistotou říct, že je k němu nepřivedla nějaká má chyba. Navrhla mi, abych se na čas schoval v některém kibucu, ale potom ten nápad sama zavrhla. Když zmizím z pódia, upoutá to pozornost a Spiegelmanovi druhové v tom uvidí důkaz, že jsem do věci zapleten.

  

SMYČCOVÉ KVARTETO – EGON LOEWENTHAL

 

                                                                                                          19. 3. 1938

V našich vlastních životech se dějí jen bezvýznamné věci. Litowského pozvali, aby vystoupil v rozhlasu. Rosendorf dostal dopis z domova. Martu trápil vřed, Hildu povýšili, Friedman si přečetl knihu, která ho vyvedla z míry.
   Jenom Staubenfeldovou potkávají velké věci: uprostřed koncertu jí praskla struna na viole a její neodbytný nápadník se sebral a odjel do Španělska.
   O přestávce jsem ji potkal před koncertní síní. Procházela se mezi publikem a majestátně kouřila cigaretu, jako bitevní koráb mezi obchodními loděmi. Když mě uviděla, jakoby mimochodem prohodila: „Konečně můžu jít ven nadýchat se čerstvého vzduchu.“
   Potom mi řekla, že mladík, který se jí po celý rok tolik naobtěžoval, odešel jako dobrovolník bojovat do Španělska, zachránit republiku.
Pronesla to tak pohrdavě, že jsem se rozčilil. Podezíral jsem ji, že má nechutnou radost z toho, že zklamaná láska ho přiměla riskovat život pro ztracenou věc.
   Vzpomněl jsem si na menší konflikt, který jsem měl v Berlíně s Bernadottou (její celé jméno nikdo neznal), jednou z předních figur tamní bohémy.
   Svého času byla sluncem, kolem něhož se točily menší hvězdy. Pro každého z jejích obdivovatelů nastalo zatmění, když se mezi ním a ní ocitla planeta větší než on. Pamatoval jsem si ji jako vtipnou dívku, které se v tváři zračil půvab nezodpovědného mládí. Jako básnířka mou představivost nepodněcovala. Na své vrstevníky působila jako mucholapka na hmyz – táhlo je to k ní, a nepoučili se. Patřila k lidem, kteří dokáží vábně přiodít povrchní představy. Každá změna v duchu doby ji našla připravenu. Dokázala uctívat současně Stefana Georga i Bertolta Brechta jako ten Heinův kantor, co se modlil v synagoze a zpíval mši v kostele. V porovnání s ostatními básníky měla jen jednu přednost: i v dobách té nejzávratnější inflace mohla zaplatit, co vypila.
   Zpočátku chodívala do Café Megalomania jen zřídka – byla jako nějaká rarita, jejíž vzácný výskyt jen zvyšuje cenu. Když se kvůli ní zabil mladý básník, jeden z těch, co na ni čekali na chodníku, protože neměli na šálek čaje, začala přicházet denně – v černých smutečních šatech, aby přemohla svůj okázalý žal, učiněná socha zármutku. Jen málokdo za tou elegantní bolestí viděl bezostyšnou pýchu, kterou plály její hezké černé oči, pýchu básníka, jenž získal významnou literární cenu.
   Poněvadž jsem nemohl vystát, jak vyzývavě koketuje s neštěstím, ani nestydatost jejích černých šatů, které odhalovaly, co způsobilo žal tomu ubohému bláznovi, neovládl jsem se a řekl jsem jí, že kdybychom byli Indiáni, zaručeně by na prsou nosila skalpy svých obětí.
   „Váš ne,“ na to ona, „lupy by mi zašpinily šaty.“
   Staubenfeldové jsem neřekl, co si myslím, ne snad proto, že bych se obával podobné reakce, ale poněvadž od té doby jsem vyzrál a veškeré duchaplnosti si ponechávám pro čtvrtky papíru, odkud se všechno přebytečné dá odstranit.

 

                                                                                              23. 5. 1939

Když jsem se pokusil soustředit na Beethovena samého, na pár okamžiků se mi podařilo odpoutat od přítomné chvíle i od místa, kde jsem se právě zdržoval, a zaměstnat mysl jinými věcmi, které s hudbou bezprostředně nesouvisely, jako třeba jeho hluchotou – v roce 1802, kdy tenhle kvartet složil, nad ním ještě nezvítězila natolik, aby k jeho poslechu potřeboval fantazii – nebo architektonickou stavbou díla, která je mnohem patrnější při pohledu na notovou osnovu. Tahle myšlenka mě na pár minut odvedla od hudby samé a já jsem se začal zabývat jejím vztahem k ostatním uměním, tím, oč bližší je hudba architektuře než kterémukoliv jinému umění, že je to zámek vznášející se v čase, a nikoliv v prostoru, budování chrámů s okny otevřenými do světa a do vesmírných dálav plných napětí, do nichž každičké pokolení vnáší noční můry své doby. Nepřestával jsem myslet na to, že všechny tyhle spekulace, tak pěkně sloužící kritikům umění, odvádějí pozornost svobodného posluchače jako já od zážitku, který se namáhají vyzvednout pro mne z hlubin minulosti čtyři přátelští lidé, jež už začínám dobře znát, ale na které se v tom okamžiku zoufale snažím zapomenout – kdybych tak měl tu sílu nevšímat si té ženy (láska k ní mi bystří smysly) a seděl a vzpomínal na Beethovena-dítě, jemuž se nedostávalo lásky, jenž dospěl, ale nevyrostl a pod jehož lví hřívou se skrývala zbrázděná tvář rudá jako řepa a působící svému majiteli zármutek. Střídavě na něho a na sebe jsem myslel i během druhé věty, allegro vivace e sempre scherzando, věty lehounké, jakoby žertovné, přesto však protkané nápěvy příliš unavenými, než aby se ještě smály, věty, která je v očích muzikologů dokladem souvislosti mezi Beethovenovými republikánskými názory a jeho bouřlivým temperamentem, jenž se nehodlal smířit s všeobecně uznávanými pravdami, které omezovaly Haydna a Mozarta – kdo by si dal ujít příležitost vzít do svých služeb génia, vždyť i Francouzi během světové války považovali za nutné připsat mu belgický původ – a odsud skokem k mladíku Egonu Loewenthalovi, když mu bylo sedmnáct let a dva měsíce, dychtil po dobrodružstvích a zároveň se jich bál, jak se pevně rozhodnut a s kručícím břichem v nejtěžších dnech roku 1917 dal dobrovolně k císařské armádě, aby jako jeho strýc přinesl Železný kříž ke slávě rodiny a ke cti židovského plemene, schopného obětovat život na oltáři víry v německou pravdu, aby se už neříkalo, že u dotyčného plemene je materialismus silnější než ideologie, a vrátil se zcela zbaven víry v sebe sama či v jakoukoliv abstraktní ideu, která chce opustit krásnou literaturu a zaujmout místo ve skutečném životě, zatímco vzduchem s hněvivým hvízdáním poletují šrapnely a zmatený chlapec, jemuž to spaluje mozek, padá tváří na zem, ústa v močůvce; a zpátky k Beethovenovi a ke konejšivým tónům v až bolestně vypjatém pianu třetí věty, adagio molto e mesto, tak tajemné, jež nám umožňuje ponořit se do hudby zcela bezmyšlenkovitě, jako kdyby ty konzervativní harmonie byly vlhkými obklady halícími horečkou rozpálené tělo – tři měsíce v šoku ve špitálu v zázemí –, hudby vážnější než slova, znavené pojmy a vznešenější než lítost, která nechce být účastna žalu a opěvuje očistnou sílu toužení po klidu, jejž přináší odevzdanost, píseň oslavující muka, která dají vzniknout nesmrtelným dílům, na něž byly vyplýtvány všechny superlativy, podle Wagnera to byl Títán bojující s bohy, božský, jak pravil Čajkovskij, jehož Bohem byl starý skladatel tvořící symfonie přímo z přírody. A vzápětí se moje představivost, vedena krutým realismem, vrátila k ubohému skladateli, jenž se stal ochočeným lvem zhýčkaných šlechtických dcerek, zahánějících apatii vlastního života sněním o láskách, které nehodlaly naplnit, a po nichž právě toužil on milostným citem, jenž nebyl z tohoto světa.

Copyright © Nathan Shaham 1987
Worldwide translation copyright © The Institute for the Translation of Hebrew Literature
Translation © Jindřich Vacek 2001
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Natan Šacham
dne 17. 9. 2011.