Sliby je třeba plnit, jak se zde dozvídáme

(Traktát Taanit, citováno Rašim v 1. kapitole)

Rabi Ami praví: Pojď sem, milý synu, a pohleď, jak je důležité, aby lidé mluvili pravdu. Když někdo někomu něco slíbí, má slib dodržet, jak se dozvídáme z příběhu o studni a lasičce. Můžeme z něj vyvodit, že lze-li důvěřovat lasičce, tím spíše lze důvěřovat Svatému, budiž požehnán a pochváleno budiž Jeho jméno. Jednou se totiž přihodilo, že jedna překrásně vyšňořená dívka šla do jiného města ke svému otci a matce. Dobrá dívka cestou zabloudila, takže se ocitla ve velkém lese a potom v poušti, a tak bloudila až do noci. Ten den bylo tuze horko. Když už šla půl dne, došla k hluboké studni, na níž nebylo žádné vědro, jen provaz tam byl přivázán. Žíznila tolik, že ji žízeň přemohla, a dívka se zavěsila na provaz, spustila se dolů k vodě a dosyta se napila. Když se však dobrá dívka napila, nemohla se dostat zpátky nahoru, takže si pomyslela: „Teď tady v té studni musím zemřít…“ Jala se žalostně naříkat a tuze si stýskat. A jak tak naříkala, přišel tam mladík, který také zabloudil, a zaslechl její křik. Vydal se za tím křikem, až došel ke studni a nahlédl do ní, ale studna byla tak hluboká, že nepoznal, co v ní je, a tak dolů zavolal: „Co to v té studni tak žalostně naříká? Jsi bytost dobrá, či zlá?“ Dobrá dívka se tuze zaradovala, že slyší člověka, a odpověděla: „Můj milý, jsem bytost dobrá, jsem člověk.“ A pověděla mu, jak se ve studni ocitla. Řekl jí: „Splníš-li mi, co po tobě budu žádat, pomohu ti ven.“ Dívka souhlasila. Řekl jí: „Tak mi to odpřisáhni.“ Přísahala mu tedy, že splní, co po ní bude žádat. Pomohl jí ven, a když byla venku, viděl, že je to hezká dívka nastrojená v překrásných šatech. Mladík jí řekl: „Teď dodrž, cos mi slíbila, buď mi po vůli a pomiluj se se mnou.“ Ona na to řekla: „Milý příteli, pověz mi, ke kterému národu patříš.“ Odpověděl: „Bydlím tamhle v tom městě a jsem kněz.“ Řekla: „Já jsem zas z tamtoho města, jsem také Židovka a pocházím z dobrého rodu.“ A řekla: „Milý příteli, jste tak vynikající muž a z vynikající rodiny kněží, které vyvolil sám Svatý, budiž požehnán, a chceš se se mnou pomilovat jako zvíře, bez svatební smlouvy a požehnání. Prosím tě, nedělej to, pojď se mnou k mému otci a pověz mu, co se nám přihodilo. Od této chvíle se budu považovat za tvou snoubenku a nikoho jiného než tebe si nevezmu.“ Namítl: „Ale kdo bude svědkem, že jsme se zasnoubili?“ Řekla: „Ta malá lasička, která před námi utíká, ta studna a nebe budou svědky, že žádný z nás slib neporuší.“ S tím se rozloučili a každý šel svou cestou – muž zamířil do svého města a dívka zas do svého. „Jistě se opět shledáme, je-li to Boží vůle.“ Uplynul rok či dva. Dívka přísahu dodržela a nechtěla se provdat. Chtěli ji dát mnoha mužům, ale ona předstírala, že je šílená, aby k jejímu otci nechodili dohazovači a nesjednali jí sňatek. O příhodě, která ji potkala, nic neřekla a přísahu dodržela. Mladík však na svou přísahu nevzpomněl, vzal si jinou ženu a měl s ní dítě. Když bylo dítěti půl roku, přišla lasička, prokousla mu hrdlo, a dítě zemřelo. Potom měli dalšího syna. Když už uměl chodit, spadl do studny a zemřel. Jejich matka tuze naříkala, řkouc: „Kdyby mé děti zemřely obvyklým způsobem, nenahánělo by mi to takový strach. Ale když nám obě děti zemřely tak podivně, jistě jsme se já nebo ty dopustili hříchu. Můj milý, pověz mi, cos provedl. Milý muži, vzpomeň si dobře.“ Tu se jal vzdychat a pověděl jí, co se mu přihodilo s tou dívkou. Řekla: „Teď vidím, že je to dílo Toho, Jehož jméno budiž požehnáno. Musíme se rozejít, jinak nám zemřou všechny děti. Jdi a dodrž přísahu.“ A tak se rozvedli. Muž se vydal do města, kde přebývala dívka, s níž se tehdy setkal, vyhledal jejího otce a požádal o dívčinu ruku. Otec řekl: „Proč bych ji někomu dával? Vždyť je bláznivá, a ještě to nemá dobré v hlavě (kéž nás taková nemoc nepotká!).“ Jakmile to mladík uslyšel, pochopil, proč to dívka předstírá, a jejímu otci řekl: „Dejte mi ji, já si s její nemocí poradím.“ A vyprávěl mu, co se mu s ní přihodilo. Když to otec uslyšel, dal mu ji za ženu a také dívka s ním byla spokojena, protože v něm poznala svého snoubence. Měli spolu děti, které usilovně studovaly. To o nich praví verš: Oči mé na pravdomluvné v zemi,1 což značí: Svatý, budiž požehnán, praví: Mé oči hledí na pravdomluvné na zemi. V této souvislosti řekl rabi Jochanan: „Kdo si tady na světě počíná spravedlivě, to jest kdo dodrží, co někomu slíbil, bude i na nebi souzen spravedlivě.“ Jak praví verš: Víra z země pučiti se bude, a spravedlnost z nebe vyhlédati,2 což značí: Pravda vypučí ze země a spravedlnost bude shlížet z nebe. Proto, dobří lidé, když někdo něco slíbí, nemá si říkat, že není-li svědků, kdo by to dosvědčil. Vždy je přítomen někdo, koho poslal Svatý, budiž požehnán.

 

Jak král Šalomoun chtěl postavit Chrám, ale nesměl používat železo

(Traktát Gitin, kapitola Mi še-achzu)

Stalo se, že král Šalomoun – nechť odpočívá v pokoji – chtěl postavit Chrám, ale nesměl přitom používat železo, takže nevěděl, jak lámat kámen. Poslal tedy pro učence, aby mu poradili, jak má stavět. Učenci řekli: „Povíme ti to. Během prvních šesti dnů byl stvořen červ jménem Šamir. Náš učitel Mojžíš – nechť odpočívá v pokoji – jej  použil na kameny, jež upevnil na efod. Na světě není nic tak tvrdého, co by nerozpůlil.“ Král Šalomoun se zeptal: „Ale jak si toho Šamira obstarám?“ Učenci odpověděli: „Povíme ti, jak si ho obstaráváme my. Jdi, zmocni se démona a démonky a dej jim pocítit svou moc. To oni ti řeknou, jak si Šamira obstarat.“ Přivedli tedy démona a démonku ke dvoru, ale ti řekli: „My nevíme nic. Jen Asmodaj, král démonů – Bůh budiž při nás! –, ví, kde Šamir je.“ Král Šalomoun řekl: „Budu vás tedy mučit, dokud mi neřeknete, kde najdu Asmodaje.“ Odpověděli: „To ti povíme. Tam na té hoře si vyhrabal jámu, která je plná vody a zakrývá ji kámen zvaný tinra. Ten kámen nese Asmodajovu pečeť. Den co den vystupuje do nebe, aby tam studoval na nebeské ješivě, a pak zase sestupuje. A když sestoupí, je mu tak horko, že aby se ochladil, pije vodu, ne však víno. Ale nežli se napije, přesvědčí se, že pečeť je na místě a že tam nebyl nikdo, kdo by mu do jámy nalil víno. Potom se napije, znovu připevní pečeť a jde si po svých.“ Král povolal svého rádce Benajahua ben Jehojada‘a a dal mu řetěz, na němž bylo vyryto tajné Jméno Boží, přadeno vlny k utěsnění otvoru a džbán vína. Rádce šel, až přišel k jámě, v níž měl Asmodaj vodu, a jal se pod ní hloubit novou jámu, do níž by voda natekla, aniž by se porušila pečeť. Potom otvor ucpal vlnou a nad Asmodajovou jámou vyhloubil novou dutinu a nalil do ní víno, aby se jím jáma naplnila. Kdyby se ho totiž Asmodaj napil, usnul by, a mohli by ho svázat. Jakmile to všechno rádce provedl, ukryl se. Usedl do koruny stromu a čekal, až se Asmodaj vrátí z nebe. Když se Asmodaj vrátil, zběžně si jámu prohlédl, podíval se na pečeť, otevřel jámu a chtěl se napít, když tu ucítil víno. Nenapil se tedy, řka: „Kdo pije víno, ztrácí moudrost. Nebudu ho pít.“ Nakonec však pocítil takovou žízeň, že se vína dosyta napil, a usnul. Jakmile usnul, sestoupil rádce ze stromu a hodil Asmodajovi na krk řetěz, na němž bylo napsáno tajné Jméno Boží. Když se Asmodaj probudil, chtěl řetěz roztrhnout. Rádce mu však řekl: „Ten řetěz roztrhnout nemůžeš, protože je na něm napsáno jméno Boha, budiž požehnán.“ Jak to Asmodaj uviděl, ochotně ho následoval. Když už chvíli kráčeli, přišel Asmodaj k jednomu stromu a jal se o něj třít tak, až strom spadl. Poté přišli do domu jisté vdovy a také tam se chtěl Asmodaj třít, avšak vdova jim vyšla v ústrety a zahrnula ho lichotkami. Chtěl se tedy naklonit na druhou stranu, ale zlomil si nohu. I zarecitoval Asmodaj verš Písma: A jazyk měkký láme kosti,3 což značí: Kdo si dá lichotit vlídnými slovy, zlomí si nohu. Šli dál a potkali slepce, který zabloudil, a Asmodaj mu ukázal správnou cestu. Rádce se zeptal: „Můj milý, proč jsi tomu slepci ukázal cestu?“ Asmodaj řekl: „Ten slepec je tuze spravedlivý muž a v nebi se ohlašuje, že kdo mu prokáže dobrodiní, bude mít díl v příštím světě. Proto jsem mu cestu ukázal.“ Šli dál, až přišli na místo, kde se konala svatba, a lidé tam byli nadmíru rozjaření, Asmodaj však spustil nářek. I zeptal se ho rádce: „Proč tak naříkáš?“ Asmodaj řekl: „Naříkám, protože ženich musí zítra zemřít a nevěsta musí čekat třináct let, než jeho bratr bude zproštěn povinnosti oženit se s ní.“4 Pak přišli k domu jednoho ševce. Kdosi tam ševci říkal: „Můj milý, udělej mi boty, které vydrží sedm let.“ Švec odvětil: „Ano, udělám ti je.“ Asmodaj se opět zasmál a řekl: „Vidíš, tenhle si dá udělat boty, které vydrží sedm let, a přitom neví, bude-li žít sedm dnů. Já bych o sedmi letech pomlčel.“ Šli dál. Asmodaj spatřil opilce, který zabloudil, a tomu také ukázal cestu. Rádce se zeptal: „Proč mu ukazuješ cestu?“ Asmodaj řekl: „V nebi se ohlašuje, že je to velký hříšník, a tak jsem mu ukázal cestu, aby měl na tomto světě zásluhu.“ Šel dál a uviděl člověka, jenž kopal v zemi, aby našel peníze, a chystal se uchýlit ke kouzlům, aby zjistil, kde jsou uloženy. Asmodaj se zasmál a rádce se ho zeptal, proč se tak směje. Asmodaj řekl: „Jak bych se nesmál, když tenhle člověk se chce uchýlit ke kouzlům a hloubit jámy, a přitom poklad, z něhož král Šalomoun postaví Chrám, leží přímo pod ním, a on to neví. Jak tedy zjistí to ostatní?“ Když dospěli do králova domu, král Šalomoun ho k sobě po tři dny nechtěl pustit. Asmodaj se zeptal: „Proč mě k sobě král Šalomoun nepouští?“ Řekli mu: „Král je nemocen, příliš pil.“ Asmodaj řekl: „Dejte mu pít jen málo.“ Nazítří chtěl opět předstoupit před krále, ale řekli mu: „Král je nemocen, příliš pil a jedl.“ Asmodaj odvětil: „Tak ať si jde ulevit.“ Třetího dne Asmodaj předstoupil před krále. Vzal si s sebou loket, jaký se používá k měření, a odměřil od krále čtyři lokte. Král se ho zeptal, k čemu to měření, a Asmodaj řekl: „Povím ti to. Až zemřeš, budeš mít pro sebe jen čtyři lokte, třebaže sis podrobil celý svět, a pořád ještě nemáš dost. I mne sis musil pokořit.“ Král pravil: „Upokoj se. Nežádám po tobě nic víc, než abys mi přinesl Šamira, protože musím postavit Chrám, a k lámání kamene nesmím používat železo. Se Šamirem to lze dokázat. Proto jsem tě dal vyhledat, abys mi ho obstaral.“ Asmodaj řekl: „Králi, můj pane, věz, že nad ním nemám žádnou moc – tu má jen vládce moře. A ten jej nesvěřuje nikomu jinému než tetřevovi, který mu musí přísahat, že Šamira přinese zpátky.“ Král Šalomoun dal Benajahuovi sklenku a přikázal mu, aby se poohlédl po hnízdu s tetřevy. Benajahu hledal, až přišel k hoře, kde nebydlela živá duše, a tam hnízdo našel. Vzal sklenku a dnem vzhůru ji postavil nad ptáčata. Pak přilétl tetřev a chtěl se dostat k svým mláďatům, zjistil však, že je někdo uzavřel. Ihned se rozlétl k vládci moře, vzal Šamira, položil jej na sklenku, a ta  praskla. Když s ním chtěl tetřev zase odletět, Benajahu ho vyděsil tak, že Šamira upustil, a Benajahu se ho zmocnil. Poté, co tetřev Šamira upustil a tak ho ztratil, vzal si život, protože nemohl dostát přísaze dané vládci moře, že mu Šamira přinese zpátky. Jakmile král Šalomoun Šamira získal, postavil Chrám, a když jej postavil, ocitl se s Asmodajem sám v jedné světnici. Král Šalomoun řekl: „Co víc dokážete vy démoni než lidé?“ Asmodaj odpověděl: „Sejmi mi řetěz, kterýms mě svázal, dej mi pečeť, kterou nosíš na ruce, a já ti ukážu spoustu nevídaných věcí.“ Král Šalomoun mu tedy sňal řetěz, dal mu svou pečeť, a tu Asmodaj stanul jednou nohou na zemi a druhou na nebi, pohltil krále a vyvrhl ho na čtyři sta mil od toho místa. Pak usedl Asmodaj na králův trůn, jako kdyby on sám byl králem, a král Šalomoun vyslovil verš: Co zbude člověku ze vší práce, kterou vykoná na tomto světě?5 A chodil žebrotou ode dveří k dveřím a prosil o chléb, řka: Já, Kazatel,6 jsem byl králem Izraele v Jeruzalémě.7  A tak šel, až dospěl do Jeruzaléma k sanhedrinu a tam neustále opakoval: „Byl jsem Kazatelem, králem Izraele v Jeruzalémě.“ Jakmile členové sanhedrinu slyšeli, že říká neustále totéž, pravili: „Když mluví blázen, neříká pořád totéž. Uvidíme, zda je to král, nebo ne.“ A učenci se zeptali Benajahua, byl-li nedávno u krále. Ten řekl, že ne. Poslali tedy pro královnu a zeptali se jí, zdali u ní v poslední době byl král. Řekla, že ano a že toho dne s ním sdílela lože. Učenci se zeptali: „A neuchopila jsi ho za nohy?“ Královna odpověděla: „Když ke mně přišel, měl na nohou punčochy, a chtěl se mnou sdílet lože, třebaže jsem byla nečistá. A lože chtěl sdílet i se svou matkou Batševou.“ Jakmile to učenci uslyšeli, pomysleli si, že je to vskutku on. Vzali krále Šalomouna, dali mu řetěz, na němž bylo vyryto Jméno Boží, pečeť, na které rovněž bylo vyryto Jméno Boží, a odvedli ho na trůn. Jakmile ho Asmodaj spatřil, uletěl, a král Šalomoun usedl na trůn. Potom se však Asmodaje bál, a tak dal na své lože napsat Jména Boží a v noci se dával hlídat. Jak se dozvídáme z verše Písma, každou noc šedesát mužů střeží krále Šalomouna,8 protože ten se bojí Asmodaje. Nechť je Bůh s námi a stojí při nás!

 

Jak zemřel jistý Žid, výběrčí daní, jenž byl velký ničema

(Traktát Sanhedrin, kapitola Nigmar ha-din)

Toto se přihodilo jednomu výběrčímu daní. Byl to Žid a velký ničema. Téhož dne jako on zemřel i vynikající učenec a celé město přišlo a pomáhalo učence pohřbít – lidé ho doprovodili až na hřbitov. Když už byli všichni na hřbitově a chtěli ho pochovat, objevili se nepřátelé. Jakmile to lidé viděli, dali se na útěk a oba mrtvé na hřbitově nechali. Učenec měl za svého života žáka a ten nechtěl od rakve rabiho odejít, a tak u ní tiše seděl. Nazítří ráno se lidé na hřbitov vrátili a oba mrtvé chtěli pochovat, stalo se však, že je zaměnili. Výběrčího měli za učence, a tak ho pochovali s velkými poctami, protože mysleli, že je to učenec. Tu zvolal mladík, jenž zůstal u rakve: „Vzali jste nesprávnou rakev! Pohřbili jste výběrčího daní!“ Nebylo to však nic platné, příbuzní výběrčího uložili rabiho do hrobu, který nachystali výběrčímu. Žák se tuze mrzel a říkal si: „Jakého hříchu se to můj rabi v životě dopustil, že se dočkal takové hanby? A jaký dobrý skutek jen mohl vykonat ničemný výběrčí, že ho pohřbili s takovými poctami?“ Tu noc přišel ve snu učenec ke svému žáku a řekl mu: „Milý synu, kvůli mně se mrzet nemusíš. Pojď se mnou, ukážu ti své místo v ráji a také ti ukážu, jak výběrčí sedí v pekle a slyší skřípat závěsy jeho dveří. A povím ti, proč jsem se po smrti dočkal hanby. Jednou jsem slyšel, jak s jistým učencem jednají opovržlivě; byl jsem při tom, ale nebránil jsem ho, třebaže jsem mohl. Proto jsem se dočkal takové hanby. Také ti řeknu, co dobrého vykonal výběrčí, že ho pohřbili s takovými poctami. Jednou uspořádal velkou hostinu pro vládce města, ten však nechtěl přijít. Výběrčí tedy šel a celou hostinu rozdělil mezi chudé. Proto mu Bůh, budiž požehnán, vykonané dobro oplatil na tomto světě.“ Žák se rabiho zeptal: „Jak dlouho musí výběrčí zůstat v pekle a snášet ta veliká muka?“ Rabi řekl: „Dokud nezemře rabi Šimon ben Šatach a nezaujme jeho místo.“ Žák se zeptal: „A čím si to zavinil?“ Byl to přece vynikající muž. Rabi řekl: „Tím, že nedal upálit čarodějky v Aškelonu, což jsou samé Židovky, ani je neodsoudil na smrt.“ Nazítří šel žák k Šimonu ben Šatachovi a řekl mu, co mu rabi v noci pověděl. A co udělal rabi Šimon? Jednoho deštivého dne shromáždil osmdesát silných mladíků, každému dal do ruky velký džbán, do každého džbánu vložil bílý talit a řekl mladíkům: „Pro všechno na světě, střezte se čarodějek, je jich totiž osmdesát. Až k nim vejdete, ať každý z vás zvedne jednu z nich ze země, protože potom už nemají sílu. Když to neuděláte, nepodaří se nám na ně vyzrát.“ A šel sám do domu čarodějek a  mladíkům řekl: „Zůstaňte venku, dokud vám nedám znamení, a pak za mnou vejděte a učiňte, jak jsem vám přikázal.“ Když vstoupil do jejich světnice, zeptaly se ho: „Kdo jsi?“ Řekl: „Jsem také čaroděj a dokážu provádět kouzla stejně jako vy.“ Řekly mu: „Jaké kouzlo umíš?“ Rabi Šimon ben Šatach odpověděl: „Učiním, že sem vejde osmdesát silných mladíků a každý na sobě bude mít suchý talit, třebaže je dnes deštivo.“ Řekly mu: „Tak nám své umění předveď.“ Vyšel přede dveře a letmo na mladíky kývl. Ti vyndali tality ze džbánů, přehodili si je, vešli do světnice a každý z nich v mžiku zvedl ze země jednu čarodějku, aby nikomu neublížila. Pak je vynesli ven a všechny je pověsili na jednom stromě. Čarodějky však měly příbuzné a ti se na Šimona ben Šatacha tuze rozzlobili a pojali k němu nenávist, že připravil o život jejich blízké. Dva z jejich příbuzných šli a vydali svědectví proti synovi Šimona ben Šatacha, jako kdyby se něčeho dopustil, a jemu hrozil hrdelní trest. Byl nad ním vynesen rozsudek smrti. Když ho odváděli, aby byl ukamenován, řekl: „Jestliže jsem spáchal hřích, ze kterého mě tihle nařkli, smrt moje hříchy nevykoupí. Ale jestliže jsem se hříchů, z nichž mě nařkli, nedopustil, nechť mě nyní má smrt hříchů zbaví. A vy, svědci, kteří jste proti mně svědčili, vy všichni budete zabiti.“ Jakmile to uslyšeli svědkové, kteří skutečně svědčili křivě, vzali svá slova zpátky a vysvětlili, proč proti němu vydali křivé svědectví. Udělali to kvůli svým příbuzným, těm čarodějkám. Přesto však nad ním rozsudek smrti zrušen nebyl a ukamenovali ho, protože ortel už byl vynesen, a jak praví verš: Poněvadž podal svědectví, nemůže je vzít zpět, což značí: Kdo už jednou podal svědectví, a pak chce svědčit jinak, nemůže vzít podané svědectví zpět. A tak se stalo, že nevinný syn rabi Šimona ben Šatacha pro jejich křivé svědectví přišel o život. Nechť Bůh, budiž požehnán, pomstí jeho krev.

 

Jak jistý člověk vyslovil před synem poslední přání, aby koupil první věc, která se mu na trhu namane

Toto se stalo jednomu muži, jenž bydlel v Zemi izraelské a byl velmi blízek králi. Byl to bohatý, zbožný muž a věděl vše, co se stane. Měl syna jménem rabi Chanina a ten znal celou Tóru. Když muž zestárl a přiblížila se jeho poslední hodinka, poslal pro syna a vyslovil poslední přání, aby ve dne v noci studoval Tóru, zachovával příkazy a nezapomínal na chudé. On sám i  Chaninova matka totiž během osmi dní zemřou a sedm dní smutku uplyne právě v předvečer svátku Pesach. Ať prý pro ně příliš netruchlí. A jakmile po sedmi dnech smutku vstane, ať jde na trh a koupí první věc, která se mu ke koupi naskytne, i kdyby za ni žádali mnoho. Bude-li to něco, co lze pěstovat, ať si to ponechá a pěstuje to s velkou úctou, protože „ti to tvou námahu bohatě vynahradí“. Neřekl mu však, co by to mělo být. Když poslední přání vyslovil, zemřel, a jak prve řekl, téhož dne zemřela i jeho žena. Syn, rabi Chanina, otcovo poslední přání splnil. Když nadešel předvečer svátku Pesach a on po sedmi dnech smutku vstal ze země, zamířil na trh a tam potkal starce, jenž měl na prodej hezkou stříbrnou nádobu. Rabi Chanina se zeptal: „Za kolik mi dáš tu stříbrnou nádobu?“ Muž řekl: „Za osmdesát zlatých.“ Nabídl mu za ni šedesát. Stařec řekl: „Nedám ji.“ Nakonec ji koupil, i když byla drahá, jen aby otcovo poslední přání splnil. A o první noci svátku Pesach, kdy se pořádá seder, postavil nádobu na stůl, a když ji otevřel, našel uvnitř další nádobu. Otevřel i druhou nádobu a našel v ní žábu, která tam v příšeří seděla. Žába se tuze zaradovala a jala se v nádobě tančit a skákat. Rabi Chanina ji nakrmil a dal jí pít. Než skončil Pesach, byla z ní veliká žába, která se už do nádoby nevešla. Rabi Chanina jí zhotovil menší skříňku, žábu do ní dal a krmil ji a dával jí pít, až jí i skříňka byla příliš těsná. Postavil jí tedy světnici, žábu do ní dal a tak usilovně ji krmil a dával jí pít, až utratil všechno, co měl. To všechno dělal z úcty k otcovu poslednímu přání, ale zchudl tak, že už nic neměl. Jeho žena s ním tedy šla do té světnice a žábě řekla: „Milý příteli, už tě nemůžeme krmit, protože už nic nemáme. Všechno jsme utratili za tebe.“ Tu na ně žába promluvila a řekla: „Milý rabi Chanino, nermuť se nad tím, žes mě choval a živil. Žádej ode mě, po čem tvé srdce touží, a já ti to dám.“ Rabi Chanina řekl: „Chci jen, abys mě naučila celou Tóru.“ Žába řekla: „Ano, to ti slibuji.“ A naučila ho celou Tóru a také sedmdesát řečí, aby rozuměl všem jazykům. Učila ho tak, že vzala list papíru, napsala na něj každé slovo a dala jej rabi Chaninovi, aby jej snědl. Potom znal všechno a také sedmdesát řečí, takže rozuměl všem jazykům, i jazykům zvířat a ptáků. Ženě rabi Chaniny žába řekla: „Dobře jsi o mě pečovala, a já jsem se ti neodměnila. Odměním se ti tedy a hned nato se s tebou rozloučím. Musíte mě však doprovodit do lesa a tam uvidíte, co vám dám.“ A tak s ní šli do lesa, a když tam došli, jala se žába hlasitě křičet a svolávat nejrůznější zvěř. Ještě ani nepřestala křičet, a už tam bylo bezpočet všelijakých zvířat a ptáků. Žába jim přikázala, aby každé přineslo drahokamů a perel, kolik jen unese, a ženě byliny a kořínky, jimiž vyléčí mnohý neduh. Také ženu naučila, k čemu je která bylina dobrá, a zvířatům a ptákům poručila, aby vše odnesli do domu rabi Chaniny. Když je žába opouštěla, řekla: „Bůh, požehnáno budiž Jeho jméno, se nad vámi musí slitovat za všechnu práci, kterou jste se mnou měli. Neptali jste se mě, kdo jsem, přesto vám to však povím. Jsem syn Adamův, Adam mě zplodil s Lilit9 během oněch sto třiceti let, kdy byl odloučen od Evy. Svatý, budiž požehnán, mi dal moc proměňovat se a nabývat podoby či tvaru dle vlastní libosti.“ Nato se s nimi rozloučila a odešla. I oni zamířili domů. Byli bohatí a šťastní a rabi Chanina se těšil králově přízni, stejně jako předtím jeho otec. Tehdy král Izraele neměl ženu a byl to člověk tuze ničemný. I přišli k němu starší Izraele a řekli mu, že by se měl oženit, neboť není hezké, když král nemá ženu. Řekli mu to v naději, že pak bude zbožný. Král řekl, aby se vrátili za osm dní, pak že jim odpoví. Během těch osmi dnů studoval rabi Chanina zákony o ptácích a učil jim své žáky. Tu přilétl černý havran a prosil Svatého, budiž požehnán, aby ochránil rabi Chaninu před velkým jměním, jehož se mu dostane. Rabi Chanina se ptákovu počínání podivil, protože rozuměl, co pták říká. Pak přilétl další pták a křičel stejně jako ten první: i on prosil Svatého, budiž požehnán, aby ochránil rabi Chaninu před velkým jměním. Rabi Chanina a jeho žáci dobře rozuměli, co si ptáci říkají; rozuměli totiž i řeči ptáků, poněvadž jak jste už slyšeli, naučila je tomu žába. Ten den šli starší znovu ke králi, aby dostali odpověď ve věci sňatku, neboť je povolal, aby zas přišli po osmi dnech. A právě když se ho ptali, přilétl veliký pták a v zobáku nesl velký vlas barvy ryzího zlata, dlouhý jako sám král. Přehodil vlas králi přes rameno a král jej zvedl a řekl starším Izraele, že se neožení s žádnou jinou než s tou, jíž patří ten vlas. Přikázal Izraeli, aby se porozhlédl, popřemýšlel a přivedl mu ženu, která ten vlas měla na hlavě. Ne-li, pak – Bůh uchovej – pobije všechny z Izraele. Izraelští se zděsili, poněvadž nevěděli, kde tu osobu najít. Někteří v Izraeli tuze nevražili na rabi Chaninu, protože se tak dobře znal s králem, a tak králi řekli, že k hledání královny není nikoho vhodnějšího. Prý je to velký učenec, a navíc velmi moudrý muž. Mysleli totiž, že když ji nenajde, král na něho zanevře. Král mu tedy uložil, aby se vydal královnu hledal, a rabi Chanina nesměl odmítnout, protože jinak by ho dal král hned usmrtit. Dávali mu jednoho muže jako doprovod, ale on s sebou nikoho nechtěl. Vydal se na cestu sám a žáci ho doprovodili až za město. Vzal si s sebou dvanáct zlatých a k jídlu tři bochníky chleba. Přikázal žákům, aby se vrátili domů, a sám se ubíral krajem, až po kolena ve sněhu. Tuze se unavil, a tak se opřel o strom, že si odpočine, když tu uslyšel havrana, jenž křičel a naříkal si, že tři dny neměl sousta v ústech. Rabi Chanina mu dal kousek chleba, aby havran nezemřel. Druhý den uslyšel štěkot psa, který si naříkal, že nejedl šest dní. I jemu dal rabi Chanina kousek chleba, aby pes nepošel. Jemu samému nezbylo jediné sousto. Třetí den vyšel z lesa. Slunce pálilo. Rabi Chanina došel na hezkou louku a našel tam rozličné vonné byliny. I pojedl z nich, a pookřál. Pak přišel k velké řece a tam zastihl rybáře, kteří lovili ryby a chytili rybu tak velikou, že ji nemohli vytáhnout z vody. Rabi Chanina jim pomohl dostat rybu na břeh. Byla to krásná velká ryba a rabi Chanina ji koupil za dvanáct zlatých a hned ji hodil zpátky do vody. Ryba se zaradovala, že je opět na svobodě. Rabi Chanina šel dál a uviděl před sebou město. Vstoupil do něj a bylo to právě to město, kde bydlela královna, jíž patřil ten krásný vlas. Tak dlouho po královně pátral, až zjistil, kde přebývá, a šel před dům, kde se zdržovala. Královna náhodou vyhlédla z okna a před domem spatřila stát rabi Chaninu. Poznala, že je to velký učenec znalý všech věcí, a řekla rádcům: „Dole stojí vynikající muž, přiveďte mi ho.“ Pustili ho tedy dovnitř. Když předstoupil před královnu, promluvil k ní, jak to uměl a jak se s královnou mluvit náleží. Vyložil jí, co se stane s Židy, když si ona nevezme krále, že totiž – Bůh uchovej – všichni přijdou o život. Královna řekla: „Ano, pochopila jsem, cos řekl. Půjdu s tebou, abych Židy zachránila. Vím však, žes velký učenec, a tak tě požádám o dvě věci. Když má přání splníš, odejdu s tebou, když to však nedokážeš, nepůjdu. Mé první přání zní, abys mi přinesl dva džbánky vody, jeden s vodou z ráje a druhý s vodou z pekla. Když to uděláš, vyslovím druhé přání.“ Myslela totiž, že toho po pravdě řečeno nelze dosíci. Dobrý rabi Chanina byl tuze smutný. Řekla mu: „Vím, že to byl vlas z mé hlavy, protože jednou jsem se myla na zahradě, když tu přiletěl pták a jeden vlas mi vzal. Hleď mi to tedy přinést, a pak s tebou půjdu.“ Co udělal rabi Chanina? Tuze smuten odešel za dveře a modlil se k Svatému, budiž požehnán, aby přece jen vodu opatřil a zachránil Židy před smrtí. Urazil dlouhou cestu a podstoupil četná nebezpečí, že by tedy nepořídil? Mezitím přilétl havran, kterému dal rabi Chanina kousek chleba a který tři dny neměl sousta v ústech. Zavolal rabi Chaninu jménem a řekl mu: „Milý rabi, vy mě neznáte? Jsem pták, jehož jste v lese nasytil chlebem, který jste mi dal. Slyšel jsem, jak si naříkáte kvůli té vodě. Zavěste mi na křídla dva džbánky a já poletím a vodu vám přinesu, abyste hrozbu králova rozhodnutí odvrátil.“ Když to rabi Chanina uslyšel, tuze se zaradoval a přivázal ptákovi po džbánku na obě strany, jak si to přál. Pták ihned odletěl do pekla a jeden džbánek naplnil, ale že tam bylo tuze horko, spálil si všechno peří. Rychle zalétl k řece vytékající z ráje a naplnil vodou druhý džbánek. Díky vodě z ráje mu peří opět zbělelo a pták se uzdravil. I vzlétl, nadmíru radostně vodu přinesl rabi Chaninovi a ten ji s nesmírnou radostí odnesl královně. Ta řekla: „Provedu zkoušku, zdali jsou obě vody takové, jaké být mají.“ Vzala vodu ze džbánu přineseného z pekla a nalila si ji na ruku. Voda jí ruku skoro celou spálila. Honem vzala vodu z ráje a ruku si jí potřela. Ruka se jí opět zahojila a královna poznala, že obě vody jsou pravé. Řekla: „Teď ti sdělím své druhé přání. Jednou jsem se plavila po moři a z ruky mi do vody sklouzl krásný zlatý prsten s nádherným drahokamem. Když mi ho přineseš zpátky, půjdu s tebou, kam chceš.“ Myslela totiž, že prsten už nelze najít, ale Svatý, budiž požehnán, rabi Chaninovi pomohl. Opět smuten odešel Rabi Chanina za město k řece a zase se modlil k Svatému, budiž požehnán. Tu připlula velká ryba, kterou prve vysvobodil z rukou rybářů, a řekla: „Milý rabi, vy mě neznáte? Jsem ryba, kterou jste vysvobodil z rukou rybářů. Přinesu vám, oč mě požádáte.“ Rabi Chanina řekl: „Musím získat prsten, který jednou královna upustila do moře.“ Dobrá ryba ihned odplula k Leviatanovi a pověděl mu, jak jí ten člověk jednou pomohl z rukou rybářů a zachránil jí život. Teď vyslovila prosbu: „Královna jednou upustila do moře prsten a on by jej rád získal zpět. Prosím vás proto, abyste se rabi Chaninovi o prsten postaral.“ Leviatan povolal všechny ryby a pod hrozbou prokletí je vyzval, aby ta, která prsten má, jej vrátila. Jedna připlula, prsten vyplivla a velká ryba jej vzala, odnesla rabi Chaninovi a vyplivla jej na břeh. Tu přiběhl divočák a prsten opět spolkl. Rabi Chanina se jal zase naříkat a modlil se k Svatému, budiž požehnán. Přiběhl pes, jehož v lese také nasytil chlebem, a řekl: „Milý rabi, vy mě neznáte?“ Rabi Chanina řekl: „Ne.“ A pes řekl: „Jsem pes, kterého jste v lese nakrmil.“ A řekl: „Milý rabi, proto jsem teď přišel a odsloužím se vám. K čemu mě potřebujete?“ Rabi Chanina odpověděl: „Přicházíš právě vhod, ztratil jsem totiž prsten. Přiběhl divočák a spolkl jej.“ Pes se rozběhl za divočákem a roztrhl jej vedví. Rabi Chanina našel svůj prsten a odebral se s ním ke královně. Královna se tuze polekala, protože myslela, že rabi Chanina jej nemůže získat. Řekla: „Slíbila jsem ti, že když mi ty dvě věci přineseš, půjdu s tebou. Tys to splnil, a proto i já svůj slib splním a půjdu.“ A tak se i s jejími rádci vydali ke králi a tomu se královna tuze líbila. Poslal rabi Chaninu, aby sezval lidi na svatbu. Když učenci viděli, že rabi Chanina má opět volný vstup do králova domu, počíhali si na něho a zabili ho. Jakmile se to dozvěděla královna, tuze se polekala, pospíšila k němu a řekla: „Není mrtev.“ A vzala vodu z ráje a tou ho potřela. Rabi Chanina ožil, jako kdyby prve ani nebyl mrtev. Král i učenci se tuze podivili, že ho královna přivedla k životu, a král řekl: „Nevezmu si ji, dokud mě také nezabije a poté nepřivede k životu.“ Královna řekla: „Milý pane králi, nechtěj to po mně, prosím. Mám-li totiž někoho přivést k životu, musí to být muž vskutku spravedlivý a bohabojný.“ Král tomu však nevěřil a poručil jednomu ze svých služebníků, aby ho zabil. Královna vzala vodu z pekla a tou ho polila. Shořel na popel a prach. A královna řekla: „Nyní hleďte, milí pánové. Kdyby byl král vskutku zbožný, ožil by. Vidím však, že to byl ničemný člověk.“ Když viděli, že rabi Chanina je tak moudrý a zbožný a že mu zemřela žena, poradili se a rozhodli, že ho učiní králem Izraele a královnu mu dají za ženu. Rabi Chanina byl Izraeli dlouho soudcem. Proto dosáhl cíle a dostal královnu. Konec příběhu.

 

 

Jak andělé bojovali s Mojžíšem o Tóru

(Traktát Šabat, kapitola Rabi Akiva)

Rabi Jehošua ben Levi praví: Když náš učitel Mojžíš vystoupil na nebesa, aby dostal od Boha Tóru, řekli andělé Svatému, budiž požehnán: „Pane světa, co mezi námi v nebi dělá člověk?“ Svatý, budiž požehnán, odvětil: „Chce dostat Tóru.“ Andělé řekli: „Chceš snad dát člověku onen skrytý nástroj, který jsi tajil po devět set sedmdesát čtyři pokolení, nežli jsi stvořil svět? Čím je člověk, kteréhos stvořil? Dej svou krásu nebesům.10 Ponech Tóru zde, nedávej ji člověku.“ Svatý, budiž požehnán, řekl Mojžíšovi: „Odpověz jim na to, co mi řekli.“ A Mojžíš odvětil: „Pane světa, odpověděl bych jim, avšak bojím se, že mě spálí dýmem, který jim vychází z úst.“ Svatý, budiž požehnán, Mojžíšovi řekl: „Uchop pevně Trůn slávy a odpověz jim na to, co řekli.“ Jakmile to náš učitel Mojžíš uslyšel, jal se mluvit: „Pane světa, co stojí psáno v Tóře, kterou mi chceš dát? Stojí v ní: Já jsem Pán, tvůj bůh, to já jsem tě vyvedl ze země egyptské,11 což značí: Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta. Odešli jste snad vy do Egypta nebo jste sloužili faraónovi? Proč by potom Svatý, budiž požehnán, dával Tóru vám? A co dále je v Tóře psáno? Nebudeš míti jiného boha kromě mě,12 což značí: Nebudeš mít jiného boha nežli mne. Sídlíte snad mezi pohany a můžete sloužit jiným bohům? A dále stojí psáno: Pomni, abys den sobotní světil,13 což značí: Pamatuj, abys v sobotu odpočíval. Což vy pracujete, že se vám musí nařizovat, abyste odpočívali? Dále pak stojí psáno: Nebudeš přísahat mým jménem,14 což značí: Nebudete přísahat. Zabýváte se snad obchodem, že se vám musí přikazovat, abyste se vystříhali přísahy? A co je dále v Tóře psáno? Cti svého otce i matku,15 což značí: Budete ctít otce a matku. Což máte otce či matku, že se vám musí přikazovat, abyste je ctili? A co ještě stojí v Tóře psáno? Nezabíjej, neubližuj smyslností, nekraď,16 což značí: Nebudete zabíjet, nebudete cizoložit, nebudete krást. Žárlíte snad na sebe a nenávidíte se, že se vám to musí zakazovat? K čemu vám tedy Tóra bude?“ Když to andělé slyšeli, dali Mojžíšovi za pravdu a každý anděl se z ní něco naučil, dokonce i anděl smrti.

 

Jak král David požádal Svatého, budiž požehnán, aby mu řekl, jak dlouho bude žít

(Traktát Šabat, kapitola Ba-me madlikin)

Král David, nechť odpočívá v pokoji, požádal Svatého, budiž požehnán, aby mu řekl, jak dlouho ještě bude žít. Svatý, budiž požehnán, odvětil: „To nikomu neřeknu, zapřísahal jsem se, že to nikomu nepovím.“ Král David řel: „Pověz mi tedy, který den zemřu.“ I řekl mu Svatý, budiž požehnán: „O jednom šabatu.“ Král David požádal: „Můj milý, nech mě zemřít v neděli.“ Svatý, budiž požehnán, řekl: „Ne, protože tvůj syn začne vládnout v neděli a vláda jednoho se s vládou druhého nesmí ani na okamžik překrývat.“ David tedy po všechny šabaty celý den studoval Tóru, aby mu anděl smrti neublížil. O onom šabatu, kdy měl zemřít, přišel anděl smrti a chtěl mu vzít duši, ale David seděl na knihou a nepřestával studovat, takže anděl smrti mu nemohl ublížit. „Jak mu vezmu duši?“ pomyslel si anděl smrti. „Dokud nepřestane studovat, nemohu mu nic udělat.“ Král David však měl za domem hezkou zahradu. Anděl smrti tam vstoupil a jal se třást stromy. Král David se chtěl podívat, kdo je to za jeho stromy, ale žebřík se pod ním rozlomil vedví, on přestal studovat a anděl smrti mu vzal život. David zemřel a přišel do ráje.

 

O zbožném muži, jenž v předvečer svátku Roš ha-šana dal z milosrdenství chudáku šilink

(Traktát Berachot, kapitola 3)

Toto se přihodilo jednomu zbožnému muži, jenž v předvečer svátku Roš ha-šana dal z milosrdenství chudáku šilink, protože toho roku vládla velká drahota. Jeho žena se naň tuze rozzlobila, takže se neodvážil jít domů a v noci si šel lehnout na hřbitov, tolik se ženy bál. V noci zaslechl, jak jedna mrtvá dívka říká druhé: „Pojď, vzneseme se do výše a poslechneme si za oponou  Svatého, budiž požehnán, co se v tomto roce stane.“ Ta druhá odpověděla: „Já nemohu vstát, protože mě pohřbili v rákosové pokrývce. Jdi ty a potom mi pověz, cos slyšela.“ První dívka šla tedy sama, a když se vrátila, řekla své družce: „Slyšela jsem, že kdo letos zaseje dříve než v polovině marchešvanu, tomu všechno obilí zničí kroupy.“ Když to zbožný muž uslyšel, zasel až ve druhé polovině marchešvanu. Všechno obilí zasazené dříve zničily kroupy, ale obilí zbožného muže, zasetému ve druhé polovině marchešvanu, se nestalo nic. Napřesrok se zbožný muž opět odebral na hřbitov, s tím, že zase něco uslyší, a znovu slyšel, jak jedna z těch dívek říká druhé: „Pojď, poslechneme si, co se letos na světě stane.“ Ta druhá odpověděla: „Už jsem ti přece říkala, že jít nemohu, protože tu ležím svázána v pokrývce z rákosu. Jdi ty a potom mi pověz, cos slyšela.“ První dívka tedy šla, a když se vrátila, řekla: „Slyšela jsem, že letos zničí kroupy všechno obilí tomu, kdo zaseje ve druhé polovině marchešvanu.“ Když to zbožný muž uslyšel, zasel všechno obilí dříve než v polovině marchešvanu. Všechno obilí zaseté ve druhé polovině marchešvanu zničily kroupy, jen zbožnému muži se nestalo nic, protože zasel dříve. Žena se ho zeptala: „Můj milý, čím to, že tvému obilí se nic nestalo, kdežto všem ostatním je zničily kroupy?“ I vyprávěl jí celou tu příhodu, jak spolu obě dívky rozmlouvaly a jak jedna nemohla opustit hrob, protože ji pohřbili v rákosové pokrývce. Krátce nato se žena zbožného muže a matka dívky pohřbené v rákosu hašteřily, jak už to ženy mají ve zvyku. Tu se žena zbožného muže jala té paní vyčítat: „Pojď, já ti ukážu, jak tvoje dcera leží svázána v pokrývce z rákosu.“ Třetí rok šel zbožný muž znovu na hřbitov, aby si poslechl, co si dívky budou povídat. Jedna z nich té druhé opět řekla: „Pojď, poslechneme si, co se letos stane.“ Druhá dívka však odvětila: „K čemu to? Co jsme si vyprávěly, slyšeli lidé.“

 

Jak jednoho mládence posedl zlý duch17 

Stalo se, že jistého mládence jednou posedl zlý duch. I zapřísahali zlého ducha, aby řekl, jak se jmenuje on nebo jeho žena, a pokaždé, když mu připomněli ženu, dal se do pláče, řka, že jeho manželka je opuštěná žena,18 to jest že se nesmí provdat, protože on sám se utopil v moři, a učenci jí nemohou dovolit, aby se vdala. Žádal po učencích, aby jí nový sňatek povolili, a podával řadu důkazů, že se v moři utopil, ač o tom doma nevěděli. Učenci řekli: „Dovolit jí to nemůžeme.“ A on naříkal, protože když jí nechtěli dovolit znovu se provdat, stala se zatím děvkou. Učenci se ho zeptali, proč nemá klid, jakých se dopustil hříchů. Odpověděl, že zcizoložil s vdanou ženou. Učenci se ho zeptali na jméno paní, s níž zcizoložil. Nechtěl je říci, poněvadž už dávno zemřela. Prý: „Nebylo by k ničemu, kdybych to řekl.“ A dodal: „Vede se mi, jak pravili naši učenci: Kdo zcizoloží s vdanou ženou, tomu nechť je vyměřen čtverý trest smrti.“ A on těch trestů nebyl zproštěn. Jak spolu tak rozmlouvali, mládenec vstal. Učenci se zeptali: „Proč teď najednou vstáváš?“ Mládenec řekl: „Protože teď vstoupí vzdělanec.“ Ohlédli se a vzápětí vstoupil vzdělanec, jak to ten mládenec řekl. Za ním vešla do domu skupina mladíků, kteří se chtěli podívat. Zlý duch se zeptal: „Proč jste se na mě přišli podívat? Vždyť jsou mezi vámi tací, co jednali stejně. I těm se povede, jako se vede teď mně.“ Mladíci se tuze polekali. Zlý duch řekl: „Co se tolik divíte? Ten v bílých šatech, který tu stojí s vámi, sdílel lože s mužem, a to je právě tak špatné jako zhřešit s vdanou ženou.“ Mladíci se tuze polekali, hleděli jeden na druhého a ten v bílých šatech se dal do pláče, řka: „Pro mé četné hříchy – je to pravda, učinil jsem to.“ Druhý se přidal a vyznávali se ze svých špatností. Jeden z učenců se zeptal: „Jak víš, že to učinili?“ Zlý duch se dal do smíchu a řekl: „Stojí přec psáno: A na ruku každému napsal, což značí: Každý má na ruce psáno, jaké jsou jeho skutky.“ Řekli mu: „Jak můžeš vidět jeho ruce? Vždyť mají ruce schované v plášti!“ Opět se dal do smíchu, řka: „Což nevidím všude?“  Pak se ho zeptali, jak posedl toho mládence. Odvětil, že ve vodě neměl klid. Jeho tělo jedly ryby, a tak je duše opustila a vstoupila do  krávy. Ta zešílela a pohan ji prodal Židu. Ten ji rituálně porazil, právě když se poblíž nacházel mládenec, a zlý duch do něho ihned vlétl. Učenci ho zapřísahali, a tak mládencovo tělo opustil a odlétl pryč. Konec příběhu.

 

 

 


1  Žalm 101, 6.

2  Žalm 85, 12.

3  Přísloví 25, 15.

4 Podle zásady levirátu se má muž oženit s ovdovělou bratrovou ženou, pokud zemřelý nezanechal potomky. Této povinnosti je zbaven obřadem chalica, na který text naráží.

5  Kazatel 1, 3.

6  Míněn král Šalomoun.

7  Kazatel 1, 12.

8  Píseň písní 3, 7. Verš uveden zkráceně.

9  Adamova první žena, vládkyně ženských démonů.

10 Žalm 8, 2.

11 Ex 20, 2.

12 Ex 20, 3.

13 Ex 20, 8.

14 Ex 20, 7.

15 Ex 20, 12.

16 Ex 20, 13-15.

17 Podle Ginzberga jde o první známý příběh o dibukovi. S pojmem dibuk se však setkáváme teprve v 18. století, v textu se vyskytuje výraz bezn ruach.

18 Hebrejsky aguna, žena, jejíž muž byl nezvěstný, a proto nebylo možné dokázat, zdali skutečně zemřel.

 

Translation © Jindřich Vacek 2005