Lévy-Bruhl, Lucien, Myšlení člověka primitivního (La mentalité primitive; Praha, Argo 1999)

 

Lucien Lévy-Bruhl (1857–1939), profesor filosofie na pařížské Sorbonně, zabývající se rovněž sociologií a etnologií, věnoval ve svém díle značnou pozornost předliterárním společnostem. Významné jsou zejména jeho koncepty „předlogického myšlení“ a „mystické participace“. Už za Lévy-Bruhlova života byly jeho názory vystaveny kritice (Marcel Mauss, Bronisław Malinowski), dost možná i jeho měla na mysli Ruth Benedictová, když ve svých Kulturních vzorcích v souvislosti s Frazerovou Zlatou ratolestí  kritizuje přístup badatelů, kteří prý „vytváří jakéhosi mechanicky složeného Frankensteinova netvora, jehož pravé oko pochází z Fidži, levé z Evropy, jedna noha z Ohňové země, druhá z Tahiti a všechny prsty rukou i nohou opět odjinud“ (Ruth Benedictová, Kulturní vzorce, přel. Jitka Fialová, Praha, Argo 1999, s. 49–50).

Jiní autoři však některé Lévy-Bruhlovy myšlenky shledali podnětnými a díky svěžesti, s níž Lucien Lévy-Bruhl čtenáři tehdy dostupný materiál (zprávy misionářů, pozorování cestovatelů apod.) předkládá, jeho dílo nepochybně zůstává kulturní hodnotou.

 

 

Kapitola 3

SNY

 [...]

Nikde nebyl vliv snů na každodenní život primitivních společenství vyložen lépe nežli ve Zprávách jezuitů z Nové Francie. Ne že by si snad jezuité kladli za úkol tento vliv popisovat nebo zkoumat. Zmiňují se o něm proto, že si ho nemohou nevšímat, že se s ním setkávají všude, poněvadž sny Indiánů jsou pro úspěch misionářů tou nejnepřekonatelnější překážkou nebo nejcennější pomocí, a proto, že se jezuité nemohou vynadivit, k čemu všemu sny Indiány přimějí. „Sen je orákulem, k němuž se všechny tyhle kmeny obracejí o radu a poslouchají je, prorokem, jenž jim předpovídá věci budoucí, Kassandrou, varující je před neštěstími, která jim hrozí, obvyklým léčitelem jejich chorob, Aeskulapem i Galenem celé země – jsou tím nejsvrchovanějším pánem, kterého mají. Jestliže některý pohlavár říká jedno a sen něco jiného, pohlavár se může třeba uřvat, oni poslechnou přednostně sen. Je to jejich Merkur na cestách a hospodář v rodinném životě. Sen často předsedá jejich radám. Obchod, rybolov i lov zvěře se obvykle konají na radu snu a jejich jediným účelem jako by bylo snu vyhovět – nic není tak cenné, aby se toho rádi nevzdali kvůli snu… Po pravdě řečeno je to hlavní Bůh Hurónů.“1)

„Irokézové,“ uvádí jiný duchovní z téhož řádu, „mají v pravém slova smyslu jen jediné božstvo a tím je sen; zcela se mu podřizují a co nejdůsledněji se řídí všemi jeho příkazy. Tsonnontouenové jsou s ním spjati mnohem více nežli ostatní, jejich náboženství v tom zachází až do krajností: považují za naprosto nezbytné co nejdříve provést věc, o které si myslí, že ji dělali ve snu. Ostatní kmeny se řídí jen svými nejdůležitějšími sny, ale tento kmen, o němž se soudí, že vede zbožnější život nežli jeho sousedé, by považoval za náramný zločin, kdyby zanedbal byť jen jediný sen. Lidé myslí jen na to, nemluví spolu o ničem jiném, všechny jejich chatrče jsou plny snů.“ 2)

Zřejmě ani nelze vyložit důrazněji a jasněji neustálé zasahování neviditelných sil do chování a života Indiánů a převahu mystických prvků v jejich zkušenosti nad prvky ostatními. A prvky mystické se projevují právě prostřednictvím snů. Taková sdělení nejenže jsou Indiány přijímána právě tak snadno jako smyslové vjemy, jsou navíc i předmětem zbožné úcty. V souvislosti se sny jezuité ustavičně užívají slov „božstvo“, „bůh“, „orákulum“, „náboženství“. Domorodci ve snu nedostávají jen rady, pokyny, přátelská doporučení či varování – skoro vždycky jde o příkazy. A Indiánům nic nezabrání v tom, aby je poslechli. „Když se jim v noci zdálo, že musí zabít některého Francouze, běda prvnímu, koho potkají kdesi v ústraní…“3) kdyby naše sny stejně jako jejich nebyly pravdivé, zemřeli by, kdyby nevykonali to, co v nich spatřili. A tak naše životy závisí na snu divocha, protože kdyby se jim zdálo, že nás musí zabít, pak kdyby mohli, zcela jistě by nás zabili. Kdosi mi vyprávěl, že kdysi se jednomu z nich zdálo, že aby se vyléčil z jakési choroby, které ho sužovala, musí zabít jistého Francouze, a tak pro něho poslal…“ 4)

[...]

Jezuité 17. století to vyjádřili velice pregnantně. „Věří, že naše duše své přirozené touhy projevuje prostřednictvím snů jako řeči. Když se jejich touhy splní, je spokojena, ale když se jí nedá, co si přeje, rozčilí se. Nejenže tělu neposkytne ono dobro a štěstí, jež mu poskytnout chtěla, ale často se proti němu obrátí a způsobí mu rozličné nemoci, ba i smrt [...]. Vzhledem k těmto mylným názorům věnuje většina Hurónů velkou pozornost vlastním snům a hledí dát své duši to, co jim ve spánku ukázala.“ 5) Podobně „jsou si naprosto jisti, že když se jim něco zdá a oni to nevyplní, vždy je potká neštěstí, jež bylo tajemným způsobem vyjádřeno ve snu. Dokonce jsem si povšiml, že většina těchto barbarů se příliš nesnaží poslouchat své sny, dokud se těší zdraví, jakmile však pocítí sebemenší potíže, jsou přesvědčeni, že není účinnějšího prostředku, jenž by vyléčil jejich neduh a zachránil jim život, nežli provést vše, co viděli ve snu.“ 6) To ovšem v případě, že nemoc není dílem čaroděje. 7)

Tento postřeh jezuitského duchovního nás přivádí k závěru, že sny, jež bylo třeba stůj co stůj „vyplnit“, byly zpravidla sny nemocných nebo ty, které vyvolávaly strach z nemoci. Zaznamenané příklady jsou zpravidla tohoto rázu. „Jistá těžce nemocná žena v Onnontaghé měla sen, že k tomu, aby se uzdravila, potřebuje černé šaty. Protože však nelítostný masakr našich otců, jehož se ti barbaři dopustili zcela nedávno, je zbavil veškeré naděje, že by takové šaty mohly dostat od nás, obrátili se na Holanďany a ti jim velmi draho prodali nešťastnou sutanu otce Ponceta, o kterou ho před časem připravili Annienhronnoni. Ta žena je přesvědčena, že jí vděčí za své uzdravení, a chce si ji ponechat po celý život. [...] Vloni v létě jistá žena nemohla v Quebeku najít francouzského psa, kterého tam přišla hledat, protože jeden její synovec ho spatřil ve snu, a tak podnikla další cestu na vzdálenost více než čtyři sta mil, ve sněhu, ledu a po těch nejneschůdnějších cestách, ve snaze najít ono vřele milované zvíře tam, kam bylo odvezeno.“ 8 )

1) Relations des jésuites, X (1636), s. 170 (otec Le Jeune).
2) Tamtéž, LIV (1669-1670), s. 96.
3) Tamtéž, IV (1626), s. 216 (otec Lalemant).
4) Tamtéž, V (1633), s. 160 (otec Le Jeune).
5) Tamtéž, XXXIII (1648-1649), s. 188-190.
6) Tamtéž, LIV (1669-1670), s. 100.
7) Tamtéž, XXXIII (1647-1648), s. 198.
8 ) Tamtéž, XLIII (1656-1657), s. 272.

 

Kapitola 4

ZNAMENÍ

 [...]

Se zvykem všímat si znamení a řídit se jimi se setkáváme v mnoha primitivních společnostech. Nikde se však zřejmě nerozvinul tak plně jako u Dajaků a většiny ostatních domorodců na Borneu. Tam také nacházíme nejpříhodnější podmínky k jeho zkoumání. Disponujeme četnými svědectvími, jež se zpravidla navzájem potvrzují, a některá z nich jsou mimořádně cenná, jako například postřehy Perhamovy nebo doktora Nieuwenhuise.

Perham správně poukázal na to, jaké vážnosti se znamení u domorodých kmenů těší, i na moc, kterou jim přisuzují. „Pevně věří, že jsou nezbytným předpokladem veškerého úspěchu. Neustále vyprávějí příběhy o neúspěších, nemocech či úmrtích zapříčiněných znameními, kterým dotyční neprozřetelně nevěnovali pozornost. Můžeme se pokoušet vyvrátit systém jejich představ rozumovými argumenty, ale oni si myslí, že náhodné shody, o které se mohou opřít, jsou očividným důkazem správnosti jejich pohledu. Ostatně náhodná shoda okolností je pro ně přesvědčivější nežli ten nejlogičtější argument… Všechny případy, kdy určitá událost jako by potvrzovala znamení, si pečlivě zapamatují, kdežto nepotvrdí-li se znamení, rychle na to zapomenou.“ 1)

K tomuto výběru, k němuž ostatně dochází bezděky a v dobré víře, navíc přispívá skutečnost, že „zmíněný systém [...] je velmi složitý a dovedený do nejmenších podrobností; vystavuje nekonečné nejistotě všechny, kdo toto vědění dokonale nezvládají, takže mladí lidé se neustále musí vyptávat starších krajanů, jak se zachovat, vyskytnou-li se nečekaně různá znamení, která si zdánlivě navzájem odporují.“ 2)

Nepřichází v úvahu, abychom zde podali byť jen stručný výklad tohoto systému a kazuistiky, jíž dal vzniknout. Snad postačí, když uvedeme, že znamení vztahující se ke všem možným událostem osobního i společenského života dává sedm ptáků a navíc ještě některá zvířata, totiž jelen, los, gazela, pásovec, tři druhy hmyzu, ještěrka, netopýr, krajta, kobra a někdy také krysa. „Všechna tato zvířata mohou dávat znamení různým způsobem, a protože mají tuto schopnost, říká se jim ‚ptáci‘‚ (burong); když se nám od nich dostane znamení, říká se tomu beburong.“ Znamením je let ptáků, řev zvířat, směr, odkud přicházejí nebo kam mají namířeno, atd. Zejména v tom se jejich metody věštění nápadně podobají římským.

Podle řady svědectví se domorodci vzdají myšlenky na určitou činnost, když se jim nedostane příznivých znamení nebo když jsou znamení dokonce nepříznivá, ba někdy v takovém případě činnost i přeruší, pokud ji už započali. Například „příslušníci kmene Kenyah z Tanah Putih chtěli našeho pobytu využít ke stavbě člunu. Ale jakmile vešli do lesa, aby tam porazili strom, narazili na hisita (ptáka), jenž zahvízdal po jejich levici, a tak udělali čelem vzad. Půl hodiny nato se vrátili a jeden strom porazili, ale právě když padl, zase si povšimli nepříznivého znamení. Nechali tedy strom ležet a myšlenky na člun se vzdali.“ 3) Podobně musí být znamení příznivá i tehdy, když se domorodci vydávají na cestu, jinak totiž nikam neodejdou. „Jejich postoj mi připadal nevysvětlitelný, hned mi však řekli, že na odjezd není ani pomyšlení, poněvadž jeden pták, jehož přítomnost je pro ně znamením – shodou okolností to byl hisit – právě přeletěl nad domem, a dokonce do něho vnikl střechou. Pro začátek cesty to bylo to nejhorší možné znamení; museli jsme tedy nejprve po dobu čtyř dnů dodržovat mela njaho (všeobecné tabu), a potom znovu sledovat ptáky…“ 4)

1) Rev. J. Perham, in Ling Roth, The natives of Sarawak, I, s. 109.
2) Tamtéž, I, s. 191.
3) A. W. Nieuwenhuis, Quer durch Borneo, II, s. 441.
4) Tamtéž, I, s. 417.

Translation © Jindřich Vacek 1999