Hłasko, Marek, Konvertita z Jaffy (Nawrócony w Jaffie; Praha, Argo 2000)

Marek Hłasko (1934–1969) patří k nejvýraznějším polským spisovatelům druhé poloviny 20. století. Roku 1958 odjel na studijní pobyt do Paříže a do vlasti se už nevrátil – žil v Německu, Izraeli, USA. Zemřel za nevyjasněných okolností v Německu.

Konvertita z Jaffy  je příběhem dvou sňatkových podvodníků, vypravěče (polského katolíka) a jeho židovského společníka Roberta, kteří se chystají do pobřežního Ejlatu, aby si tam políčili na bohatou ženu ze zámoří. Vypravěč se má stát jejím milencem, Robert je jakýmsi impresáriem, detailně a cynicky promýšlejícím celý plán (je ochoten jako statisty využít beznohého invalidy, vypravěč musí jako vždy při podobných výpravách jakoby ze zoufalství zastřelit psa, údajně svého jediného přítele). Hned na začátku však podvodník Süsskind vyláká na obou společnících všechny peníze pod záminkou, že budou investovány do natáčení filmu. Vypravěč a Robert musí získat nový základní kapitál, a tak vypravěč na objednávku jistého podnikatele smrtelně zraní jeho konkurenta. Za takto vydělané peníze se ubytují v hotelu, začnou na svůj chystaný podvod shánět sponzora a na každodenní výdaje si zatím vydělávají prošlapáváním právě utkaných koberců, které pak výrobce prodává jako pravé staré peršany. V hotelu se vypravěč setkává s neúspěšným kanadským misionářem, na kterého Robert vzápětí nachystá bezohledný podvod.

Někteří čtenáři autorovi vyčítají bezmezný cynismus, zdá se však, že pokřivené není zrcadlo, které Marek Hłasko světu nastavuje, ale vztahy mezi lidmi v tomto světě. A bezděky si klademe otázku: o jaké konverzi je v knize vlastně řeč? Jde opravdu o nové rozvedení motivu falešného konvertity, se kterým se setkáváme už v Rousseauových pamětech, nebo vypravěčova konverze spočívá v rozčarování světem?

 

 

Seděli jsme s Robertem na gauči a ten člověk a jeho žena si sedli naproti nám.
   „Tak jak to má vypadat?“ zeptal se hostitel. Kdysi jsem ho už viděl – byl to padesátiletý lump, který si přišel na dost peněz, aby se mohl dát na poctivou cestu.
   „Už jsem vám to říkal,“ řekl Robert. „Budou zapotřebí jen menší investice, a zisk si pak rozdělíme na tři díly.“
   „Kolik potřebujete?“
   „Pět set liber.“
   „Pět set liber je na Izrael hodně.“
   „Jen pes bude stát kolem stovky. Posledně jsme za psa zaplatili osmdesát liber a museli jsme ho vykrmit, protože byl hubenej jako lunt.“
   „Zbejvají ještě čtyři sta.“
   „A co hotel? A jídlo? A co když budem muset tu snoubenku pozvat na kafe?“
   „Já myslel, že je to vymyšlený tak, že platit bude ona,“ řekl hostitel.
   „Proboha vás prosím, nesnažte se mě učit. Pochopitelně, že platit bude ona. Ale jde o to, že mládenec vydá poslední halíř, aby jí udělal radost. Je mu úplně jedno, že druhej den bude mít hlad. Jemu jde o tu noc, kdy ho ona udělá šťastným. Je to divoká povaha. Poslední romantik. Vy to nechápete?“
   „Vždyť takovýho mužskýho si žádná nevezme,“ řekla hostitelova žena. „Takovej mužskej je dobrej na jednu noc, ale ne na celej život.“ Obrátila se ke mně: „Napijete se něčeho?“
   „Rád,“ souhlasil jsem.
   „Ne,“ řekl Robert. „On pít nesmí.“
   „Proč?“
   „Otýká mu obličej. Dřív moc pil. Má zničený ledviny. Musí mít obličej zbrázděnej útrapama. Bezesný noci, touha po opravdovým citu, duševní trýzeň. Copak to nechápete? Chtěla byste, abych ty ženský vdával za člověka, kterej vypadá jak medvídek Pú? Jen si takovej podnik zkuste sama a já se na to budu jen tak dívat. Na zpáteční lístek do Tel Avivu vám půjčím vždycky.“
   „A vy ho chcete vnutit ženský, která bude vědět, že má zničený ledviny?“
   „To vědět nebude. Myslíte snad, že jí to řeknu? Nejspíš vypadám na takovýho pitomce, ne? Možná si taky myslíte, že jí přinesu výsledek testu na syfilidu? Nebo snad ne?“
   Robert zmlkl a všichni tři si vyměnili pohledy. Já jsem se díval z okna – dnes nepršelo. Na ulici před domem rostl strom, jehož název jsem neznal, a já si pomyslel, že by bylo fajn přijít se podívat, jak vypadá rozkvetlý. Ale pak jsem si vzpomněl, že mi Robert vždycky říkal, abych ženy přirovnával k mladým stromkům na jaře, a přestal jsem se na ten strom dívat.
   „Kolik je vám let?“ zeptal se hostitel.
   „Dvaatřicet.“
   „Já myslel, že je vám aspoň o deset let víc,“ řekl.
   „Klidně si to myslete. Mně to nevadí.“
   „Ale mně ano,“ prohlásil. „Pokud se se mnou do toho podniku opravdu chcete pustit.“
   „Ale vždyť to je skvělá situace,“ řekl Robert. „Bože, proč to jen nemůžete pochopit! Za prvé, ty jeho snoubenky prodělaly přechod už za rusko-japonský války. A za druhý: každá z nich chce, aby ten dotyčnej vypadal aspoň tak starej jako ony. Koukněte se na něj a koukněte se na ty mladý herce. Všichni vypadají jak děti – Delon, Dean i ten zatracenej Brando mají hubu jak měsíc, a Brando jedinej z celý tý bandy něco umí. A teď se koukněte na něj. Je to nemocnej člověk. Jenže nemá nemocný tělo, ale duši. Ale co vy o tom můžete vědět?“
   Odmlčel se. Všichni tři seděli bez hnutí a dívali se na mne. Já jsem se na ně dívat nechtěl; zase jsem se podíval na ten strom za oknem a zas mě napadlo, že všechny ty naše snoubenky, které už dávno práchnivěly, vypadaly jako mladé stromky na jaře. A že je člověk musel přirovnávat k písni slavíků, k tichému ránu a ještě k něčemu, co jsem už zapomněl, ale Robert to věděl.
   „Kdyby si nechal narůst dlouhý vlasy, vypadal by mnohem mladší,“ řekla hostitelka.
   „On musí vypadat takhle. Na zevnějšku mu nezáleží. Víte, že mu po holení nedovoluju používat kolínskou? Holí se, protože se holit musí, nic víc ho nezajímá. Jemu je drahej jen jeho pes a vzpomínka na holku, která od něj odešla.“ Obrátil se ke mně a povídá: „Dej sem fotku.“
   Vytáhl jsem fotku z kapsy a podal jsem ji hostitelce. Pozvedla ji k očím a hned mi ji zase vrátila.
   „Nevěděla jsem, že vaše dívka je plešatá a má umělý zuby,“ řekla. „A aspoň by se neměla usmívat.“
   „Tebe člověk nemůže nechat ani minutu bez dozoru,“ prohlásil Robert. „Víte, splet si pořadí. Tohle je fotka toho chlapíka, co s ním jeho dívka odešla.“
   „A na co je mu jeho fotografie?“
   „Je to masochista. Sám sebe nenávidí ještě víc než toho člověka, co mu přebral holku. Přemýšlela jste někdy o sebevraždě? Víte, že současná psychiatrie sebevraždu považuje za nejvyšší výraz nenávisti k sobě samýmu? Ne? Vás to nezajímalo? Škoda. Ve světový literatuře se vyskytuje jen jeden sebevrah, kterej se zabije, a přitom miluje i toho pavouka, co leze po stěně. Vy jste to nečetla? V tom případě ovšem nemůžete pochopit, že ta fotka znamená první krok.“
   „Já bych vám ale radil, abyste si nechal narůst dlouhý vlasy,“ řekl hostitel. Potom se otočil k ženě: „Buď tak hodná a přines z ledničky něco k pití. Jsem unavenej.“
   Vstala a odešla a já jsem se na něj díval a usmíval jsem se. Taky se usmál.
   „Ne,“ řekl jsem, „vy vůbec nemáte proč se smát. Myslíte si, že ženy mají radši muže mladší, než jsou samy, ale to není žádný pravidlo. Soudíte podle sebe, protože máte rád mladý prostitutky. Jako třeba tuhle.“
   Vytáhl jsem z kapsy fotku a podal jsem mu ji.
   „Proto jsem taky tu fotku nemoh ukázat před vaší manželkou,“ řekl jsem. „To pořadí jsem si vůbec nesplet. Prostě jsem se bál, že se neovládnete a zblednete nebo že se vám zpotí čelo. Neznám vás, tak jsem radši nechtěl riskovat.“
   Zhluboka vydechl.
   „Už vidím, že do toho podniku spolu půjdem,“ prohlásil. Natáhl ke mně ruku; stiskl jsem ji a potom udělal totéž i Robert. „Víte, kde je teď?“ zeptal se šeptem.

 

 Vyšli jsme do třetího patra domu vedle Allenbyho třídy a Gilderstern nám otevřel.
   „Máte špinavý boty?“ zeptal se.
   „Ne. Nepršelo.“
   „Tady leží hadr. Pro všechny případy si boty otřete. Když je bota suchá, koberec se prošoupe rychlejc. Víte, kolik platím?“
   „Libru za hodinu,“ řekl Robert.
   „Dobře. A snažte se chodit po prostředku koberce. Pamatujte si, že v domech, kde měli peršany, stál v rohu vždycky nábytek. Snažte se ten koberec vyšlapávat od prostředka.“
   „Jenže ty svý peršany vyrábíš o patro níž,“ řekl jsem. „A potom je prodáváš boháčům ze severní čtvrti. To je to jmění, co si Židi přivezli z východní Evropy, že jo?“
   „Neztrácejte čas, mládenci,“ vybídl nás Gilderstern. „Libra za hodinu, to není málo. Zvlášť v období dešťů.“
   „Na jak dlouho ta práce je?“ zeptal se Robert.
   „Na pár dní. Pak vám dám zase vědět.“
   Vešli jsme do pokoje a rozložili jsme jeden koberec; pár jich tam stálo opřených v rohu. Pak jsme začali chodit: tři dlouhé kroky od okraje ke středu a po těch třech krocích jsme začali přešlapovat. Koberec takhle za pár dní vypadal jako starý peršan. Jak jsme tak chodili, slyšeli jsme pravidelné klepání z tkalcovské dílny v přízemí, tam totiž ty peršany vyráběli.
   „Škoda, že tu s náma není prezident Süsskind,“ řekl jsem.
   „Přestaň, prosím tě. Však já už ho dostanu.“
   „Tak jsem to nemyslel. Ten by od Gildersterna určitě jeden peršan koupil. Až na tom vašem filmu vyděláte milion dolarů.“
   „Bojím se, že nevystačíme do konce měsíce,“ řekl Robert. „Máme jen dvě stě liber a teď tři dni šlapání.“
   „Kdo ti řek, že máme dvě stě liber?“
   Robert se zastavil.
   „Vždyť jsi říkal, žes vydělal dvě stě liber.“
   „To jo. Jenže to vůbec neznamená, že je máme my. Mám je já.“
   „Přece nenecháš starýho kamaráda ve štychu?“
   Teď jsem se zastavil já.
   „Ty máš přece skvělý místo,“ řekl jsem. „Tvůj oficiální titul zní osobní poradce prezidenta Süsskinda pro umělecké záležitosti. A kromě toho jsi podílník, scenárista a ještě něco, co si přesně nepamatuju, ale určitě je to trestný. Já tě fakt nechápu. Mně takovej flek jaktěživ nikdo nenabíd.“
   Otevřely se dveře a vešel Gilderstern. Strnul na prahu se zoufalým výrazem a vypadal teď jak socha komtura z té blbiny o Donu Juanovi.
   „Pane Roberte, snažně vás prosím, jen žádný švindlování,“ řekl. „Můžete se přece hádat a přitom chodit, ne? Proč mám bejt vždycky škodnej já? A jděte prosím do prostředka koberce.“
   Odešel a my jsme zase začali přecházet sem tam – tři dlouhé kroky a pak jsme kousek šoupali nohama po koberci.
   „Víš co, Roberte,“ řekl jsem. „Budeme chodit jako při americkým souboji. Sejdeme se vždycky uprostřed, otočíme se k sobě zádama a půjdem zas každej na opačnou stranu.“
   „Dobře. Jak víš, že v Americe pořádali souboje takhle?“
   „Vyprávěl mi to Sean, ten náš misionář.“
   „Na to, že je misionář, si vybírá divný témata rozhovoru.“
   „Nepodařilo se mu obrátit na křesťanskou víru ani jednoho Žida. O něčem přece musí mluvit, když se mnou po večerech vysedává a pije.“
   „Tak co tady dělá?“
   „To samý, co my. Čeká na loď, která ho odveze do Kanady. Odvolávají ho. Ale musí čekat ještě měsíc.“
   Robert se zase zastavil.
   „Ještě měsíc?“
   „Jo. Poplujou, aby je to stálo míň.“
   „To bude, zrovna až my pojedem do Ejlatu?“
   Gilderstern zaklepal na zeď.
   „Prosím choďte,“ zakřičel.
   Robert se dal znovu do chůze a zase jsme se setkali v prostředku koberce; obrátili jsme se k sobě zády a znovu jsme vykročili.
   „To je přece skvělý,“ řekl Robert.
   „Co je na tom skvělýho?“
   „Jde o to, aby obrátil aspoň jednoho člověka.“
   „Neobrátil ani jednoho,“ řekl jsem. „Jeho žena mi o tom vyprávěla. Pokaždý, když ho přinesu do pokoje, mi vykládá, jak její muž káže, a lidi se mu smějou a hvízdají. A pak se seberou a jdou domů a ona se dívá, jak zůstal sám. Z celýho Izraele si bude pamatovat jenom ten smích a pískot. A pochopitelně jeho hloupej výraz, když v tom pronajatým sále zůstane sám a nemá ani jednoho konvertitu.“
   „Ale to je přece skvělá situace,“ řekl Robert.
   „Pro něj ne. A pro mne taky ne.“
   „Pro nás jo. Pro tebe a pro mne. Ví ten člověk, že jsi katolík?“
   „O tom jsme nikdy nemluvili. Myslím, že se už na to bál zeptat.“
   „Nech ho, ať tě obrátí na víru. Copak to nechápeš?“
   „Už dvaatřicet let jsem synem katolický církve.“
   „To nevadí. Pokud o tom ten člověk neví.“
   „Ale co z toho budeme mít?“
   „Ten člověk ti přece dá poslední halíř, když budeš ochotnej stát se křesťanem. Podělí se s náma o všechno, co má, aby měl jednoho konvertitu. A ten konvertita z Jaffy, to budeš ty.“
   (…)
   Otevřely se dveře a vešel Gilderstern. Chvíli stál bez pohnutí a díval se na Roberta, který se znova otočil k zrcadlu a díval se na vlastní obličej.
   „Pane Hłasko, já vás prosím – jen žádný švindlování,“ řekl Gilderstern. „Přede dvěma dny jste mluvili o Bohu a teď slyším, že si povídáte o malířství. Proč nemůžete mluvit o penězích jako všichni pořádný lidi? To potom člověk chodí a mluví a čas mu příjemně utíká.“

Copyright © Marek Hłasko, heirs, 2000
Translation © Jindřich Vacek, 2000
Souhlas s uveřejněním na těchto stránkách dal pan Andrzej Czyżewski
dne 28. 9. 2011.